ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.433.2017:25
sp. zn. 9 As 433/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Z. H.,
zastoupená Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem Na Florenci 1025/1, Praha 1, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: J. F., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. 9 A 329/2014 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá p r á vo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 12. 6. 2014, č. j. MHMP 858340/2014 (dále jen
„rozhodnutí žalovaného“), zamítl podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“), odvolání žalobkyně jako nepřípustné s tím, že žalobkyně není účastníkem
správního řízení. Odvolání směřovalo proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12, odboru
výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 22. 7. 2011, sp. zn. VYST/5724/2011Dr, o dodatečném
povolení stavby osoby zúčastněné na řízení jako stavebníka (dále jen „stavebník“).
[2] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 9 A 329/2014 – 56, zamítl jako
nedůvodnou.
[3] Městský soud nepřisvědčil žalobkyni, že s ní měl žalovaný jednat jako s účastníkem řízení.
Žalobkyně svoje domnělé postavení účastníka řízení postavila na dvou argumentech: zaprvé,
že může být dotčena na svých právech hlukem, prachem, vibracemi či dalšími imisemi
z dodatečně povolované stavby. Zadruhé, že je vlastníkem pozemku sousedícího s pozemky
a budovami stavebníka.
[4] Městský soud uvedl, že okruh účastníků je třeba v dané věci vymezit podle §27 správního
řádu. Konkrétně citoval §27 odst. 2 správního řádu, podle něhož účastníky jsou též další
dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Poukázal
na to, že žalovaný vycházel z předpokladu, že stavební úpravy proběhnou výhradně uvnitř stavby
č. p. X (ve vlastnictví stavebníka – pozn. soudu) a vzhledem k charakteru stavby bude intenzita
dotčenosti imisemi tak nízká, že nelze hovořit o přímém dotčení práv žalobkyně. Dodal, že
samotný fakt, že stavební práce budou probíhat uvnitř stavby, ještě neznamená, že nedojde
k možnému dotčení práv žalobkyně podle §27 odst. 2 správního řádu. Podle soudu záleží
na charakteru, rozsahu a trvání stavebních úprav.
[5] Městský soud poté konstatoval, že stavební úpravy se týkají vnitřního členění prostoru
stavby v její omezené části a nedochází ke změně účelu stavby. Každá stavební činnost s sebou
přináší určité „nepříjemnosti“ projevující se i v sousedství stavebních úprav tzv. imisemi
či přechodně zvýšeným počtem a pohybem osob. Tato skutečnost nicméně nemůže představovat
možnost přímého dotčení práv žalobkyně s ohledem na charakter a omezený rozsah stavebních
úprav, navíc v uzavřeném prostoru.
[6] Městský soud poukázal také na to, že stavební úřad zavázal stavebníka k dodržování
příslušných předpisů týkajících se ochrany zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.
V budoucnu nedojde ke změně účelu užívání stavby (stavba občanského vybavení).
Dle správního spisu se v objektu dříve nacházely kanceláře a prodejna potravin, respektive
sportovního zboží, a sklad. Napříště zde má být prodejna a sklad textilu. Oproti současnému
stavu tedy nebude docházet k dalšímu vzniku či nárůstu tzv. imisí. Z výše uvedených okolností
dovodil závěr, že žalobkyně po právu nebyla účastníkem řízení, protože nemohla být přímo
dotčena na svých právech.
[7] Městský soud dále reagoval na žalobní námitku, že žalovaný měl rozhodnout o jejím
účastenství podle §28 odst. 1 správního řádu. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 5. 2017, č. j. 4 As 155/2016 – 44 a další judikaturu v něm citovanou.
Rozhodnutí o účastenství nelze vydat, pokud již bylo rozhodnuto ve věci samé,
přičemž rozhodným je právě okamžik vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Postup odvolacího orgánu pak spočívá v tom, že buď na základě posouzení splnění podmínek
pro účastenství odvolatele dospěje k názoru, že odvolání je nepřípustné, nebo o odvolání
rozhodne rozhodnutím ve věci samé. Uvedený názor je třeba podle městského soudu aplikovat
i na projednávanou věc. Žalovaný tak nepochybil, pokud odvolání žalobkyně zamítl podle
§92 odst. 1 správního řádu, aniž by vydal usnesení podle §28 odst. 1 správního řádu. Jiný postup
by nebyl ani správný, ani účelný.
[8] Rozsudek městského soudu žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Fakticky však lze důvody kasační stížnosti podřadit i pod důvod dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatelka namítá, že se městský soud nevypořádal s jednou z jejích
žalobních námitek (viz níže).
[9] Stěžovatelka trvá na tom, že postup žalovaného byl chybný a nezákonný a žalovaný měl
vydat usnesení podle §28 odst. 1 správního řádu. O tom, zda osoba je či není účastníkem řízení,
musí správní orgán vydat usnesení, jež se oznamuje pouze tomu, o jehož účasti v řízení bylo
rozhodováno. Ostatní účastníci se o tomto rozhodnutí pouze vyrozumí. S touto skutečností
se městský soud „zcela nevypořádal“. Správní orgán má právo posoudit účastenství každé osoby.
Tomu však musí podle stěžovatelky předcházet „specifické správní řízení“, na jehož konci je vydáno
rozhodnutí, které nevzbuzuje žádných pochyb.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka podala odvolání
proti rozhodnutí stavebního úřadu, aniž by se předtím (tj. v řízení před stavebním úřadem)
domáhala postavení účastníka řízení. Odkázal pak na judikaturu Nejvyššího správního soudu
k postupu odvolacího orgánu ve správním řízení ohledně rozhodování o účastenství. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
[11] Stavebník, jako osoba zúčastněná na řízení, se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2,
věta první s. ř. s.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. Ta je dle stěžovatelky dána tím, že se městský soud v napadeném rozsudku
„zcela nevypořádal“ s její žalobní námitkou, že žalovaný měl o jejím účastenství rozhodnout
samostatným usnesením podle §28 odst. 1 správního řádu. Namítá tedy nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Již z formulace této kasační námitky je patrné,
že si je stěžovatelka vědoma, že městský soud na její námitku reagoval; namítá pouze,
že vypořádání této námitky není úplné či dostatečné.
[15] Městský soud se touto otázkou zabýval na str. 6 a 7 napadeného rozsudku. Odkázal
na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a citoval zejména z již výše
zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 155/2016 – 44, který se právní
otázkou případného postupu odvolacího správního orgánu podle §28 odst. 1 správního řádu
rozsáhle zabýval. Konkrétně městský soud citoval z uvedeného rozsudku tuto pasáž: „Je také
vhodné poznamenat, že právní konstrukce prezentovaná žalobkyní, podle níž má odvolací správní orgán i v řízení
o odvolání rozhodnout o účastenství opomenutého účastníka usnesením podle §28 odst. 1 správního řádu,
je problematická již jen z toho důvodu, že jediným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí
by (teoreticky) mohla být pouze správní žaloba, stejně jako proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu ve věci
samé. Takový přístup k řešení otázky účastenství v odvolacím správním řízení by zakládal nepřehledný
dualismus, neboť výsledkem řízení o odvolání proti jednomu prvoinstančnímu rozhodnutí by byla místo jednoho
konečného rozhodnutí de facto dvě rozhodnutí odvolacího orgánu, napadnutelná samostatně správní žalobou.“
Poté městský soud dovodil podobnost projednávané věci a věci tehdy posuzované Nejvyšším
správním soudem. Uzavřel, že žalovaný nepochybil, když odvolání zamítl jako nepřípustné,
aniž by vydával usnesení podle §28 odst. 1 správního řádu.
[16] Nejvyšší správní soud považuje tento způsob vypořádání žalobní námitky za dostatečný
a úplný. Stěžovatelka sama ostatně v kasační stížnosti nenaznačila, jakou konkrétní dílčí otázku
ze své žalobní argumentace považuje za nezodpovězenou. I v jiných ohledech je napadený
rozsudek důkladně odůvodněn, odpovídá na žalobní námitky řádnou a logickou argumentací,
takže je patrné, na základě jakých úvah městský soud ke svému rozhodnutí dospěl. Kasační
námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku tedy není důvodná.
[17] Stěžovatelka pak v zásadě opakuje svoji žalobní argumentaci, podle níž žalovaný
zatížil své řízení vadou, když nerozhodl o účastenství stěžovatelky ve správním řízení podle
§28 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu především zdůrazňuje,
že ačkoliv městský soud pro svůj závěr předložil relevantní argumentaci, zejména s odkazem
na řešení dané právní otázky v rozsudku č. j. 4 As 155/2016 – 44, stěžovatelka s těmito úvahami
nijak nepolemizuje. Nepředložila ani případnou konkurující argumentaci proti argumentaci užité
(respektive z judikatury převzaté) městským soudem.
[18] Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě nevidí žádný důvod odchýlit
se od zmíněné judikatury. Vychází totiž z podobných skutkových okolností a je na projednávaný
případ plně aplikovatelná, což správně uvedl i městský soud. Právě městským soudem citované
rozhodnutí kasačního soudu (viz odstavec [15] výše) dalo stěžovatelce jasnou odpověď, proč
žalovaný nezatížil své řízení vadou, pokud nevydal rozhodnutí podle §28 odst. 1 správního řádu
a rovnou odvolání jako nepřípustné zamítl.
[19] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[20] O nákladech řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud
dle §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný,
kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Nejvyšší správní soud proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
[21] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
jelikož soud jí neuložil žádnou povinnost, v souvislosti s níž by jí nějaké náklady mohly vzniknout
(§60 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s §120 téhož zákona).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu