ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.61.2018:64
sp. zn. 9 As 61/2018 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: T. H.,
zast. Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, ve věci
ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 8 A 182/2016 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem žalovaného, spatřovaném ve sdělení ze dne 11. 8. 2016, č. j. MV-67355-26/SC-2012.
Žalovaný tímto sdělením reagoval na žádost stěžovatelky o potvrzení změny rodného čísla
z důvodu změny pohlaví, kterou vyhodnotil jako podnět k zahájení řízení z moci úřední.
Stěžovatelku informoval, že požadovanou změnu nelze provést, neboť nebylo doloženo splnění
zákonných podmínek.
[2] Stěžovatelčino pohlaví je od narození vedeno jako mužské, ona se s ním však
neidentifikuje, cítí se být neutrálního pohlaví a v případě nutnosti výběru mezi mužským
a ženským pohlavím preferuje pohlaví ženské. Nesouhlasí s tím, aby bylo její rodné číslo ve tvaru,
které se přiděluje mužům [tj. ke druhému dvojčíslí, které vyjadřuje měsíc narození, není přičteno
žádné aditivum; rodné číslo přiřazované ženám se u druhého dvojčíslí zvyšuje o aditivum
50 dle §13 odst. 3 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně
některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů]. Za ideální
by považovala, aby její rodné číslo bylo neutrální, případně by akceptovala tvar, který se přiděluje
ženám.
[3] Česká zákonná úprava nezná jiné pohlaví než mužské či ženské, změnu pohlaví z jednoho
na druhé nicméně připouští. Tato změna je vázána na chirurgický zákrok spojený
se znemožněním reprodukční funkce (sterilizací) a přeměnou pohlavních orgánů [§29 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, §21 odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických
zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů]. V případě změny pohlaví se provede změna
rodného čísla [§17 odst. 2 písm. d) zákona o evidenci obyvatel].
[4] Stěžovatelka nepodstoupila chirurgický zákrok pro změnu pohlaví a je nesporné,
že žalovaný postupoval v souladu s citovanými ustanoveními, když nepřistoupil ke změně
rodného čísla, respektive k zahájení souvisejícího řízení, o čemž ji informoval napadeným
sdělením. Podstatou nynější věci je otázka, zda česká zákonná úprava je v souladu s Listinou
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv
(dále jen „Úmluva“).
[5] Stěžovatelka se proti sdělení žalovaného bránila jednak žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu [§65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jednak zásahovou žalobou podle §82 a násl. s. ř. s.,
kterou formulovala jako eventuální.
[6] Městský soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 25. 7. 2017,
č. j. 8 A 182/2016 - 40. Vycházel z toho, že primát má žaloba proti rozhodnutí správního orgánu
a možnost úspěšně podat zásahovou žalobu přichází v úvahu teprve tehdy, když není možné
bránit se žalobou proti rozhodnutí. Žalobu proti rozhodnutí odmítl, a to z důvodu nevyčerpání
opravných prostředků podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[7] První rozsudek městského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 As 243/2017 - 95. Nejvyšší správní soud konstatoval, že sdělení
žalovaného je sdělením o nezahájení řízení z moci úřední podle §42 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, které není rozhodnutím, ale úkonem podle části čtvrté správního řádu, proti
kterému není přípustné odvolání ani rozklad. Městský soud proto nesprávně odmítl žalobu
pro nevyčerpání opravných prostředků. Byl zde však jinak jiný důvod, pro který bylo namístě tuto
žalobu odmítnout [§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s.]. Sdělení žalovaného není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a žaloba podle tohoto ustanovení proti němu není
přípustná. Vzhledem k tomu, že rozhodovací důvod městského soudu neobstál, Nejvyšší správní
soud rozsudek zrušil, sám odmítl žalobu proti rozhodnutí (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil
městskému soudu k posouzení stěžovatelčiny zásahové žaloby.
[8] Městský soud v dalším řízení projednal zásahovou žalobu a zamítl ji nyní napadeným
rozsudkem. Konstatoval, že žalovaný postupoval v souladu s výše citovanými ustanoveními
a napadené sdělení proto nemohlo představovat nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), které stěžovatelka citovala na podporu
svého názoru o rozporu české zákonné úpravy s Listinou a Úmluvou, nebyly dle městského
soudu relevantní zejména proto, že se týkaly osob, které chirurgický zákrok na rozdíl
od stěžovatelky podstoupily.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Stěžovatelka namítá, že orgány veřejné moci sice postupují podle zákona, avšak neberou
v potaz ústavněprávní a lidskoprávní rozměr případu. Postup žalovaného sice byl stricto sensu
v souladu se zákonem, ale nebyl přiměřený a dotčená úprava je protiústavní a v rozporu
s Úmluvou, kterou je v případě rozporu se zákonem třeba aplikovat přednostně podle
čl. 10 Ústavy. Tvrdí, že bylo zasaženo do jejího práva nebýt podrobena špatnému zacházení
a práva na fyzickou a psychickou integritu (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy), práva
na soukromý a rodinný život, včetně práva na rodičovství (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32
odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy), práva na zdraví (čl. 31 Listiny a čl. 8 Úmluvy) a práva nebýt
diskriminována (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 14 Úmluvy).
[10] Uvádí, že nucené podstoupení lékařského zákroku spojené se znemožněním reprodukční
funkce jakožto podmínka změny pohlaví je kritizováno ze strany institucí zabývajících se lidskými
právy i některými soudy, zejména ESLP, který takovou zákonnou úpravu hodnotí jako
rozpornou s článkem 8 Úmluvy.
[11] Na podkladě judikatury ESLP (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 11. 7. 2002,
Christine Goodwin proti Spojenému království, stížnost č. 28957/95, rozsudek ze dne 12. 6. 2002,
Van Kück proti Německu, stížnost č. 35968/97, rozsudek ze dne 10. 3. 2015, Y. Y. proti Turecku,
stížnost č. 14793/08, rozsudek ze dne 6. 4. 2017, A. P., Garçon a Nicot proti Francii, stížnosti
č. 79885/12, 52471/13 a 52596/13) dovozuje, že k nepřípustnému zásahu do práv trans osoby
dojde vždy, kdy jí nebude umožněno uvést svou vnitřní a vnější pohlavní identitu do souladu.
Řada států již ostatně přijala nebo plánuje přijmout úpravu založenou na sebe-identifikačním
pojetí, v některých případech je též zaváděna možnost registrace neutrálního pohlaví.
[12] Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud předložil věc Ústavnímu soudu
podle čl. 95 odst. 2 Ústavy z důvodu protiústavnosti §29 odst. 1 občanského zákoníku, §21
odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách a §13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel
ve slovech „ u žen zvýšené o 50“.
[13] Dále navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný opakuje, že nebyly naplněny podmínky k zahájení řízení a změně rodného čísla
stěžovatelky, postupoval tedy v souladu se zákonem. Český právní řád nezná třetí pohlaví
a v současné době se taková změna ani nepřipravuje; muselo by dojít k rozsáhlým změnám
ve většině informačních systémů veřejného i soukromého sektoru, v legislativě i v dokladech.
[15] Ztotožňuje se s napadeným rozsudkem a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[16] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejprve se zabýval otázkou, zda se stěžovatelka domáhala svých práv způsobem,
který předvídá zákon.
[19] V prvním rozsudku vydaném v nynější věci (sp. zn. 9 As 243/2017) již konstatoval,
že o změně rodného čísla dle §17 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel se rozhoduje ve správním
řízení, které zahajuje výlučně správní orgán z moci úřední. Sdělení žalovaného stěžovatelce,
že takové správní řízení nebude zahájeno, není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
takže proti němu není přípustná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu.
[20] Nezahájení správního řízení (respektive sdělení o tom, že se tak nestane) může za určitých
okolností představovat nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Bude tomu tak tehdy, je-li
zákonem stanoveno, že za určitých podmínek správní orgán zahájí správní řízení z úřední
povinnosti a v tomto řízení má být rozhodováno o subjektivních právech nebo povinnostech
jednotlivce. Jednotlivec totiž má subjektivní veřejné právo na to, aby řízení, v němž má být
rozhodnuto o jeho subjektivních právech nebo povinnostech, bylo zahájeno tehdy, jsou-li pro to
splněny zákonem stanovené podmínky. Pokud se tak nestane, může nečinnost správního orgánu
představovat nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ve skutkově obdobné věci stěžovatelky ze dne 30. 5. 2019, č. j. 2 As 199/2018 - 37, tam
citovanou judikaturu a usnesení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky ze dne 15. 11. 2016,
sp. zn. III. ÚS 3376/16).
[21] Městský soud se proto zcela správně zabýval zákonností napadeného sdělení a Nejvyšší
správní soud jeho meritorní závěry přezkoumal.
[22] Stěžovatelka se domáhá zahájení správního řízení o změně rodného čísla podle §17
odst. 2 písm. d) zákona o evidenci obyvatel, podle kterého se změna rodného čísla provede
v případě, kdy došlo ke změně pohlaví. Ke změně pohlaví dojde podle §29 odst. 1, věty první,
občanského zákoníku chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně
pohlavních orgánů, obdobnou úpravu obsahuje také §21 odst. 1, věta první, zákona o specifických
zdravotních službách. Stěžovatelka požaduje, aby její rodné číslo bylo v neutrálním, případně
ženském tvaru. Rodné číslo je totiž tvořeno takovým způsobem, že je z něj seznatelné pohlaví
jeho nositele - druhé dvojčíslí rodného čísla, které vyjadřuje měsíc narození, je u žen zvýšené
o 50, u mužů nikoli (§13 odst. 3, věta druhá, zákona o evidenci obyvatel). Stěžovatelčino pohlaví
je přitom od narození evidováno jako mužské, ačkoli s tím nesouhlasí.
[23] Jak již bylo uvedeno, v nynější věci je nesporné, že žalovaný postupoval v souladu
se zákonem. Tvar rodného čísla pro neutrální pohlaví česká zákonná úprava nezná, jelikož s tímto
pohlavím vůbec nepočítá. K úpravě do ženského tvaru nebyl důvod, protože stěžovatelka
nepodstoupila chirurgický zákrok vedoucí ke změně pohlaví.
[24] Druhý senát Nejvyššího správního soudu již v rozsudku sp. zn. 2 As 199/2018
konstatoval, že aplikovanou právní úpravu nepovažuje za protiústavní či rozpornou s Úmluvou,
s čímž se devátý senát ztotožňuje.
[25] Za zcela zásadní považuje, že kasační stížností předestřené otázky nejsou primárně právní,
ale společenské v širokém slova smyslu. Stěžovatelka namítá dotčení svých lidských práv, vývoj
jejich ochrany je však bytostně spjat právě s vývojem společnosti a její „poptávkou“. Je přitom
nesporné, že v tradičním pojetí je rozlišováno pouze mužské a ženské pohlaví na základě
biologických charakteristik jedince (druhu pohlavních orgánů), a Nejvyššímu správnímu soudu
není známo, že by česká společnost toto pojetí opustila. Uvedené neznamená, že by pravidla
nastavená v určité době neměla být konfrontována s vyvíjející se realitou, naopak. Soud
však zastává názor, že změna tohoto druhu by neměla být iniciována judikaturou,
ale celospolečenskou a odbornou debatou, kterou bude následně reflektovat zákonodárce
a jejíž výsledek nepřísluší soudu předjímat. Za těchto okolností je nutné vycházet z toho,
že náhled na problematiku transgenderu je v naší zemi nadále spíše konzervativní (minimálně
při srovnání s některými stěžovatelkou zmiňovanými zeměmi), a ruku v ruce s tím jde vnímání
lidských práv v této oblasti.
[26] Tvůrci Listiny nepochybně neměli při jejím koncipování na mysli ochranu práv trans osob
v tom smyslu, jaký prezentuje stěžovatelka, neboť v českém právním prostředí se jedná
o relativně novou otázku (případ stěžovatelky je prvním tohoto druhu, a to jak před žalovaným,
tak správními soudy, dle sdělení žalovaného se ani nepřipravuje zákonná úprava neutrálního
či neurčeného pohlaví). Zároveň nelze přistoupit k výkladu Listiny prizmatem společenské
změny, neboť ta, jak bylo vysvětleno výše, doposud dostatečně nepostoupila. V tuto chvíli proto
není pro výklad zastávaný stěžovatelkou prostor.
[27] Z obdobných důvodů má Nejvyšší správní soud za to, že česká právní úprava a postup
správních orgánů není v rozporu s Úmluvou.
[28] Stěžovatelka v této souvislosti cituje judikaturu ESLP, se svojí argumentací jde však
výrazně dál než tento soud.
[29] Rozsudek ve věci Christine Goodwin je pro nynější věc podstatný pouze v obecných
východiscích. Velký senát v něm konstatoval, že čl. 8 Úmluvy zaručuje právo trans osob
na osobní rozvoj a na fyzickou i morální integritu, a zdůraznil vliv mezinárodního trendu
směřujícího ke stále většímu sociálnímu přijetí trans osob. Z toho v obecné rovině vychází
i Nejvyšší správní soud, není mu však známo, že by ve společnosti došlo k natolik výrazné
změně, jak to vnímá stěžovatelka. Nic takového nelze dovodit ani z citovaného rozsudku velkého
senátu, jelikož se týkal trans osoby, která, přestože podstoupila operativní změnu pohlaví,
nezískala souhlas k jeho úřední změně; taková situace by v České republice neměla nastat.
Obdobně se soud staví k argumentaci rozsudkem ve věci Van Kück a Y. Y. proti Turecku,
byť v posledně jmenovaném případě šlo o osobu, které nebyla umožněna chirurgická změna
pohlaví proto, že nebyla trvale neplodná.
[30] Podstatně významnější je pro nynější věc rozsudek ve věci Garçon, ve kterém ESLP dospěl
k závěru, že podmínka úřední změny pohlaví, která je spojená se sterilizací, je rozporná
s čl. 8 Úmluvy (právo na respektování rodinného a soukromého života). Takový požadavek
přitom obsahuje i česká zákonná úprava a rozhodovací činnost ESLP je pro české soudy i správní
orgány zásadním vodítkem pro interpretaci a aplikaci vnitrostátního práva. Závazná je v tom
smyslu, že vytváří nepodkročitelný standard ochrany základních práv jednotlivce, který musí
soudy i správní orgány svou rozhodovací praxí zajišťovat.
[31] Jak již však Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v citovaném rozsudku
sp. zn. 2 As 199/2018, precedenční účinky judikatury ESLP mají své limity a soudy mají možnost
vstoupit s ní do principiálního dialogu (obdobně k judikaturnímu dialogu obecných soudů
ve vztahu k Ústavnímu soudu viz jeho nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, zejména
body 68. až 71.). V nynější věci tak činí s ohledem na to, že důvody citovaného rozsudku
nepovažuje za dostatečně přesvědčivé, a s ohledem na předchozí judikaturu ESLP je hodnotí jako
překvapivé.
[32] ESLP vycházel z toho, že členské státy Rady Evropy mají v dotčené oblasti relativně úzký
prostor pro uvážení, jak provést pozitivní povinnosti plynoucí z čl. 8 Úmluvy. Při posouzení, jak
široký je tento prostor, zohlednil několik faktorů. Na jednu stranu vzal v potaz, že členské státy
nejsou jednotné ve stanovení požadavku sterilizace pro účely změny pohlaví, což svědčí širšímu
prostoru pro uvážení. Ve věci byly dotčeny veřejné zájmy - francouzská vláda poukázala zejména
na zásadu, že nelze disponovat vlastním osobním stavem, a na potřebu jeho spolehlivosti
a koherence. ESLP rovněž uznal, že jde o složité morální a etické otázky, což by také svědčilo
širšímu uvážení. Na druhou stranu však viděl, že se jedná o významný aspekt existence či identity
jednotlivce, a v těchto situacích je prostor pro uvážení naopak omezen, čemuž přisoudil zásadní
význam. Jelikož šlo o sterilizaci, byla přímo dotčena fyzická integrita jednotlivce. Práva
na sexuální identitu a osobní autonomii představují esenciální aspekty práva na ochranu
soukromého života. ESLP také v této souvislosti poukázal na vývoj ve vnímání transgender,
k němuž došlo ve veřejné diskusi i v právu v posledních letech a který dle jeho názoru spíše
směřuje k tomu považovat požadavek sterilizace za nepřijatelný.
[33] Podle ESLP (body 130. až 133. rozsudku) nemá osoba, jež se subjektivně neztotožňuje
se svým biologickým pohlavím, v situaci, kdy změna pohlaví je podmíněna povinným
zneplodněním, skutečnou svobodnou volbu. Nepodstoupí-li takový zákrok, bude jí upřeno právo
v plném rozsahu požívat svého práva na sexuální identitu a osobní autonomii. Takové podmínění
uznání sexuální identity transgender osob proto podle ESLP znamená, že výkon práva
na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy je přípustný, jen pokud dotyčná osoba rezignuje na své
právo na plné respektování své fyzické integrity, jež je chráněno nejen článkem 8, ale i článkem
3 Úmluvy. ESLP připustil, že zásada, že nelze disponovat vlastním osobním stavem, a záruka
jeho spolehlivosti a koherence a obecněji požadavek právní jistoty jsou v obecném zájmu. Dospěl
však k závěru, že rozhodná francouzská právní úprava stavěla stěžovatele, kteří se nechtěli
podrobit úplné změně pohlaví, neřešitelnému dilematu, v důsledku čehož byla porušena
spravedlivá rovnováha mezi obecnými zájmy a zájmy dotčeného jednotlivce, jejíž zachování jsou
členské státy povinny zajistit.
[34] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěry ESLP především proto, že nesouhlasí
s východiskem, dle kterého mají členské státy v této oblasti jen velmi omezenou míru uvážení.
ESLP sice zmínil různé faktory, které byly ve hře, v konečném důsledku však míru uvážení
členských států vyprázdnil a nepřiznal dostatečnou důležitost tomu, že mezi členskými státy
nepanuje v dané oblasti shoda. Nejvyšší správní soud tuto skutečnost naopak hodnotí jako zcela
stěžejní a má proto za to, že míra uvážení členských států by minimálně v současné době měla
zahrnovat i možnost stanovení podmínky sterilizace.
[35] Nelze také přehlédnout, že rozsudek ve věci Garçon byl do značné míry překvapivý.
Požadavky judikatury, na kterou ESLP navazoval (stěžejní rozsudky zmiňovala stěžovatelka
v kasační stížnosti a jsou citované shora), se vyvíjely pomalu a postupně spolu s tím,
jak se posouval vztah společnosti k problematice transgenderu. Citované rozsudky se týkaly osob,
které podstoupily operativní zákrok za účelem změny pohlaví, a státní orgány přesto odmítaly
změnu pohlaví úředně uznat, respektive ve věci Y. Y. proti Turecku osoby, která chtěla chirurgický
zákrok podstoupit, ale bylo jí v tom z nepřiměřených důvodů bráněno. Závěry přijaté ve věci
Garçon jsou oproti tomu novátorským krokem, který představuje významný posun v dosavadním
vnímání.
[36] K rozsudku ve věci Garçon ostatně vyjádřil silné disentní stanovisko soudce Carlo
Ranzoni, v němž mimo jiné uvedl, že ke zkoumanému tématu neexistuje evropský konsensus,
rozsudek vyprazdňuje prostor členských států na uvážení, naopak plyne z něj požadavek,
aby dvacet dva členských států změnilo zákonnou úpravu. Podle tohoto stanoviska měla být věc
předložena velkému senátu ESLP podle čl. 30 Úmluvy, protože se týkala zásadních otázek
výkladu čl. 8 Úmluvy a výkladu pojmů prostor pro uvážení a konsensus.
[37] Nejvyšší správní soud proto setrvává na svém závěru, že česká zákonná úprava není
protiústavní ani rozporná s Úmluvou.
[38] Navíc, i kdyby přijal argumentaci rozsudku Garçon, jedna věc je přípustnost požadavku
sterilizace z pohledu čl. 8 Úmluvy a druhá úřední změna pohlaví (rodného čísla) pouze na základě
prohlášení jednotlivce či přihlášení se k jinému než ženskému nebo mužskému pohlaví
bez dalších podmínek či medicínského zkoumání; tak daleko nešel ani ESLP. Právě v rozsudku
ve věci Garçon neshledal v rozporu se čl. 8 Úmluvy požadavky, aby se osoby usilující o změnu
zapsaného pohlaví podrobily zdravotní prohlídce a měly diagnostikovanou poruchu genderové
identity („gender identity disorder“). Jakkoli tedy Nejvyšší správní soud vnímá obtížnost
stěžovatelčiny situace, opakuje, že není a nemůže být jeho úkolem posouvat právní úpravu
za hranice toho, kde se současná společnost nachází.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Z výše uvedeného je patrné, že Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněným návrh
stěžovatelky na předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
[40] Vzhledem k tomu, že nepřisvědčil kasačním námitkám a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1,
věty poslední, s. ř. s.
[41] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu