ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.74.2018:26
sp. zn. 9 As 74/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: J. Č., zast. Mgr. Lukášem
Wimětalem, advokátem se sídlem Údolní 388/8, Brno, proti žalovanému: Magistrát města
Brna, se sídlem Dominikánské nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2016,
č. j. MB/0025417/2016, sp. zn. OUSR/MMB/0463286/2015/2, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2018, č. j. 62 A 44/2016 - 101,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se podanou kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti shora
uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky
a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Královo Pole, Odboru územního
a stavebního řízení, ze dne 26. 10. 2015, č. j. 7337/14/2300/698/Ovek, ve věci žádosti
o dodatečné povolení stavby „Stavební úpravy rekreačního objektu evidenční číslo
X v katastrálním území Jehnice na pozemku parcela číslo X s přístavbou na pozemku parcela
číslo X“. Správní orgán I. stupně předmětnou žádost (podanou v návaznosti na zahájení řízení o
odstranění stavby) zamítl, neboť stěžovatelka neprokázala soulad stavby s platnou územně
plánovací dokumentací (Územním plánem města Brna). Stěžovatelka předně nesplnila podmínku
pro realizaci dočasné stavby dle čl. 2 Přílohy č. 1 obecně závazné vyhlášky statutárního města
Brna č. 2/2004, ve znění pozdějších předpisů (dále též „vyhláška č. 2/2004“, případně jen
„vyhláška“), spočívající v požadavku na umístění předmětné stavby v souladu se situačním řešením lokality
dle navazující územně plánovací dokumentace. Podle správního orgánu I. stupně stěžovatelka nesplnila
ani další podmínku stanovenou tamtéž, která spočívá v požadavku, aby objemové a architektonické
řešení předmětné stavby nebylo v rozporu se stávajícím charakterem území.
[2] V daném řízení se jedná o druhé rozhodnutí správního orgánu I. stupně. První ze dne
28. 1. 2015, č. j. 7337/14/2300/698/Ovek, bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 4. 2015,
č. j. MMB/0130775/2015, sp. zn. OUSR/MMB/0091605/2015/2, zrušeno a věc vrácena
správnímu orgánu I. stupně k novému projednání.
[3] Krajský soud přisvědčil závěrům správních orgánů, že v daném případě nebyl prokázán
soulad stavby s územně plánovací dokumentací předpokládaný v §129 odst. 3 písm. a) zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále „stavební zákon“), který se promítl v porušení čl. 2 Přílohy č. 1 vyhlášky č. 2/2004.
Ve svém odůvodnění uvedl, že stěžovatelka jako vlastnice předmětného pozemku je v souladu
s veřejným zájmem omezena ve svém vlastnickém právu, zejména v možnosti na něm stavět.
Čl. 2 Přílohy č. 1 vyhlášky jí však umožňuje na jejím pozemku postavit dočasnou stavbu, nicméně
jen za splnění podmínky, že tato dočasná stavba bude v souladu se situačním řešením lokality
dle navazující územně plánovací dokumentace. Tato dokumentace je nezbytnou podmínkou
pro umístění stavby a neexistovala-li, nebyla ani splněna podmínka pro připuštění dočasné stavby.
V případě její absence měla stěžovatelka nejprve iniciovat správní řízení o vydání regulačního
plánu, příp. územního plánu zóny pro území Jehnic. Navíc však předmětná stavba
svou zastavěnou plochou (116,5 m
2
) i obestavěným prostorem (652,6 m3) mnohonásobn ě
překračuje parametry okolních staveb, a tak není splněna ani podmínka spočívající v objemovém
a architektonickém řešení stavby (stavba je v rozporu se stávajícím charakterem území).
[4] Krajský soud neshledal ani porušení správních zásad hospodárnosti, legitimního
očekávání a proporcionality. Konstatoval, že stěžovatelka si musela být vědoma porušení
právních předpisů, když předmětnou stavbu postavila bez stavebního povolení, a za takového
stavu nemohla mít založenu dobrou víru v odlišný postup správních orgánů. Pokud poukazovala
na povolené stavby na sousedních pozemcích, které rovněž neodpovídají podmínkám Územního
plánu města Brna a které stěžovatelka považuje zastavěnou plochou a objemem za obdobné,
krajský soud uvedl, že stavby na pozemcích p. č. X, p. č. X a p. č. X k. ú. X jsou vymezeny jako
pozemky s funkcí pro individuální rekreaci a podmínky pro povolování staveb se od pozemků
s funkcí dopravy (pozemek stěžovatelky) liší. Navíc povolené stavby svou zastavěnou plochou
významně nepřesahují Územní plán města Brna a nejsou v rozporu s charakterem území.
Nejedná se tak o obdobné případy, kdy rozhodování v nich by založilo ustálenou správní praxi,
která by opravňovala stěžovatelku legitimně očekávat vyhovění její žádosti. Navíc účastník řízení
se může dovolávat obdobného zacházení jen v případech, byl-li předchozí postup správního
orgánu v souladu se zákonem.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatelka podává kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), a namítá
nesprávné právní posouzení výše uvedených podmínek podle čl. 2 Přílohy č. 1 vyhlášky
č. 2/2004. V souvislosti s nesplněním podmínky „umístění stavby není v souladu se situačním řešením
lokality dle navazující územně plánovací dokumentace“ nesouhlasí se závěrem krajského soudu,
že nezbytnou podmínkou pro povolení předmětné dočasné stavby je navazující územně
plánovací dokumentace za stavu její neexistence a že měla nejdříve iniciovat a prosadit její vydání.
Naopak má za to, že z Územního plánu města Brna vyplývá, že pokud má obec v úmyslu
podrobně regulovat i stavby dočasné, musí vydat regulační plán zóny, příp. územní plán zóny.
Byly-li by možné oba výklady, bylo nutno se přiklonit k tomu, který chrání vlastnická práva
jednotlivce. Rovněž konstatuje, že správní orgán I. stupně nesprávně posoudil předmětnou
stavbu jako novostavbu, ačkoli část původní konstrukce byla zachována.
[6] Ve vztahu k nesplnění druhé podmínky „objemové a architektonické řešení staveb je v rozporu
se stávajícím charakterem území“ poukazuje stěžovatelka na nesprávné posouzení sousedící
novostavby na pozemku p. č. X v k. ú. X. Tato stavba byla povolena, ačkoli se jedná o stavbu
obdobného umístění ve svahu, výškové dispozice i velikosti zastavěné a obestavěné plochy.
Správní orgány i krajský soud nesprávně posoudily zastavěnou plochu této stavby, když dospěly
k závěru, že tato stavba má jedno podzemní a jedno nadzemní podlaží, přičemž zastavěná plocha
činí 25 m
2
. Stěžovatelka vychází z definice zastavěné plochy dle §2 odst. 7 stavebního zákona a
poukazuje na skutečnost, že pod prvním nadzemním podlažím sousední stavby se nachází
rozměrné podzemní podlaží zapuštěné do země jen částečně (jak je patrno z fotografií).
Vzhledem k tomu, že sousedící stavba překračuje svou zastavěnou plochou 25 m
2
, stejně jako i
další stavby v okolí (na pozemcích p. č. X, p. č. X a p. č. X), ač tyto v menší míře, dospěl krajský
soud k nesprávnému závěru o rozporu objemového a architektonického řešení předmětné stavby
se stávajícím charakterem okolí. Rovněž namítá, že došlo k pochybení, když její stavba byla
bezdůvodně označena jako dvoupodlažní, na rozdíl od sousedící stavby. Má za to, že rovněž od
tohoto chybného určení se odvíjí nesprávné určení obestavěného prostoru stavby stěžovatelky.
[7] V další části kasační stížnosti namítá porušení zásad správního řízení, konkrétně zásady
proporcionality, nestranného rozhodování a legitimního očekávání. Porušení dvou posledně
zmiňovaných zásad spatřuje především v nedůvodně rozdílném posouzení předmětné a sousedící
stavby na pozemku p. č. X k. ú. X, v rozdílném přístupu ze strany správních orgánů v otázce
povolování a odstraňování staveb. Poukazuje na to, že přes porušení Územního plánu města
Brna i v dalších případech pouze v jejím bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Má za to, že
míra překročení zastavěné plochy dle Územního plánu města Brna nemůže být důvodem takto
rozdílného přístupu správních orgánů. Správní orgány musí dbát toho, aby při rozhodování
skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Každopádně však
správní orgány upřednostnily v rozporu se zásadou proporcionality veřejný zájem před zájmem
jednotlivce a posouzením těchto dvou zájmů se vůbec nezabývaly. Vypořádání se se zásadou
proporcionality považuje stěžovatelka v daném řízení za nezbytné, neboť v tomto řízení se
fakticky rozhoduje o tom, zda následně dojde k odstranění stavby jako stavby nepovolené.
Krajský soud se pak zabýval v této souvislosti pouze otázkou dobré víry, to však není podmínkou
pro aplikaci zásady proporcionality. Rovněž poukazuje na to, že neexistuje veřejný zájem na
odstranění pouze jedné stavby. Konstatuje, že zachováním její stavby nebudou poškozeni
vlastníci okolních staveb, není zde hrozba újmy na zdraví či majetku ani na životním prostředí.
Stavba není ani v rozporu se skutečným charakterem okolní zástavby. Jedná se jen o formální
rozpor s Územním plánem města Brna, ani vymezení územní rezervy plochy pro dopravu není
důvodem pro nepovolení dočasné stavby (či její odstranění).
[8] Stěžovatelka navrhuje zrušení jak rozsudku krajského soudu, tak obou rozhodnutí
správních orgánů a vrácení věci k dalšímu řízení.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Předmětem přezkumu správních soudů byla správní rozhodnutí ve věci žádosti
o dodatečné povolení stavby, které nebylo vyhověno z důvodů nesplnění podmínek dle §129
odst. 3 stavebního zákona v návaznosti na čl. 2 Přílohy 1 vyhlášky č. 2/2004. Stěžovatelka
nesplnila podmínku umístění stavby v souladu se situačním řešením lokality dle navazující
územně plánovací dokumentace a podmínku, že objemové a architektonické řešení staveb
je v souladu se stávajícím charakterem území. S nesplněním podmínek stěžovatelka nesouhlasí.
Nejvyšší správní soud věc posoudil a dospěl k následujícímu.
[12] Stavbu postavenou v rozporu se stavebním zákonem (bez rozhodnutí, opatření či jiného
úkonu vyžadovaného stavebním zákonem) lze dle §129 odst. 3 stavebního zákona za splnění
určitých podmínek dodatečně povolit v řízení o dodatečném povolení stavby. Přitom je nutno
zdůraznit, že se jedná o řízení, které je důsledkem řízení o odstranění stavby, vyvolané porušením
právní normy, a jako takové by rozhodně nemělo být pravidlem. Účelem řízení o dodatečné
povolení stavby je tak snaha o dodatečné zhojení závažné vady, a to pod podmínkou,
že dodatečně povolená stavba není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo
s veřejným zájmem chráněným zvláštním zákonem, územně plánovací dokumentací, ani s cíli
a záměry územního plánování, či není prováděna na pozemku, kde to zvláštní právní předpis
zakazuje nebo omezuje. Takové řízení je návrhové a vlastník stavby (příp. stavebník) v něm musí
prokázat, že stavba neodporuje výše uvedeným podmínkám. Přitom není možné připustit takový
výklad zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny,
než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006 - 75, č. 1202/2007 Sb. NSS).
[13] Jednou z nutných podmínek pro dodatečně povolenou stavbu je dle §129
odst. 3 písm. a) stavebního zákona, že není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou
územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním
opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území.
[14] V posuzované věci není sporu o to, že předmětná stavba se nachází na pozemku p. č. X
k. ú. X, jehož funkcí dle Územního plánu města Brna je plocha pro dopravu, funkční typ plocha
komunikace a prostranství místního významu, a na části pozemku p. č. X k. ú. X, s funkcí
stabilizované plochy s objekty pro individuální rekreaci. Z čl. 4 vyhlášky č. 2/2004 vyplývá, že
komunikace a prostranství místního významu nejsou závazně vymezeny. V souladu s čl. 4 bod
4.1.2 vyhlášky se plochy pro dopravu řadí mezi plochy stavební, na nichž lze za splnění
konkrétních podmínek připustit realizace dočasných staveb.
[15] Právě uvedené vyplývá z čl. 2 Přílohy 1 vyhlášky č. 2/2004, podle kterého lze v plochách
stavebních podmíněně připustit dočasné využití území a realizaci dočasných staveb (a to i nerespektujících
regulace stanovené pro příslušný funkční typ) za podmínky že:
- jejich umístění bude v souladu se situačním řešením lokality dle navazující územně plánovací
dokumentace a bude umožňovat realizaci trvalých staveb na sousedních pozemcích;
- jejich existence nebude v rozporu s funkčním a prostorovým využíváním okolních ploch a jejich provoz
nebude narušovat funkční využití sousedních ploch realizovaných v souladu s regulativy funkčního typu
určeného ÚPmB pro dané lokality;
- objemové a architektonické řešení staveb nebude v rozporu se stávajícím charakterem území, doba jejich
dočasného užívání bude odpovídat předpokládané době realizace staveb s funkcí dle ÚPmB;
- pokud tato doba není známá, je možné dočasnou stavbu nebo dočasné využití území povolit pouze
na 5 let;
- případná změna využití povolené dočasné stavby musí být posuzována podle výše uvedených kritérií.
[16] Správní orgány shledaly, že předmětná stavba nevyhovuje dvěma z uvedených podmínek
pro připuštění dočasné stavby, a to první a třetí z nich. S tímto závěrem se ztotožnil i krajský
soud. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že neexistuje-li navazující územně plánovací
dokumentace řešící situační řešení lokality, není pak možné, aby byla předmětná stavba
v nesouladu s ní. Nemohlo tak ani dojít k nedodržení první podmínky.
[17] Nejvyšší správní soud s úvahou stěžovatelky nesouhlasí. Z výše uvedeného
je totiž patrno, že Územní plán města Brna primárně realizaci staveb na předmětném území
p. č. X k. ú. X, na němž byla stavba stěžovatelky postavena, svým funkčním vymezením bez
dalšího nepřipouští. Stavba je přípustná pouze za splnění podmínky souladu s navazující územně
plánovací dokumentací. Pouze v takovém případě je možné připustit využití území pro realizaci
dočasných staveb. Nebyla-li navazující územně plánovací dokumentace vydána, je nutno vycházet
z platné a účinné územně plánovací dokumentace regulující předmětné území, kterou v daném
případě byl samotný Územní plán města Brna, a ctít jeho primární účel (funkční typ ploch)
určený pro předmětné území, tedy na předmětném území žádnou, a to ani dočasnou stavbu
nerealizovat. Ve světle uvedeného se ztotožňuje Nejvyšší správní soud se závěrem krajského
soudu, že existence navazující územně plánovací dokumentace obsahující situační řešení lokality,
které by stanovilo podmínky pro případnou realizaci dočasné stavby na území primárně takovou
stavbu vylučující, je nutným předpokladem pro možnost dodatečného povolení stavby. Krajský
soud pak nad rámec uvádí, že pokud stěžovatelka zamýšlela realizovat svou stavbu, měla možnost
se při neexistenci navazující územně plánovací dokumentace přičinit o její vydání. Takový postup
jí umožňuje §61 an. stavebního zákona. S názorem stěžovatelky, že za situace neexistence
navazující územně plánovací dokumentace bylo na místě se přiklonit k výkladu ve prospěch
vlastníka stavby, tj. že neexistuje-li taková dokumentace, není třeba plnit podmínku souladu s ní,
nelze souhlasit, neboť v nyní posuzovaném případě byla navazující územně plánovací
dokumentace (regulační plán) zcela nezbytnou náležitostí pro vysvětlení situačního řešení lokality,
když územní plán primárně předmětné území vymezil jako plochu pro dopravu, funkční typ
plocha komunikace a prostranství místního významu.
[18] Dále stěžovatelka nesouhlasí s posouzením podmínky objemového a architektonického
řešení předmětné stavby se stávajícím charakterem území. Především poukazuje na povolenou
novostavbu na sousedním pozemku p. č. X k. ú. X, jejíž plošné a objemové řešení má za
srovnatelné s řešením své stavby. Upozorňuje na odlišné posouzení těchto dvou staveb
s ohledem na zastavěnou plochu a označení nadzemního a podzemního podlaží, na základě
čehož byl nesprávně posouzen obestavěný prostor obou staveb.
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu
a zjistil, že se ve svých rozhodnutích otázkou posouzení objemového a architektonického řešení
předmětné stavby v souladu s charakterem území řádně zabývaly. S jejich závěry se ztotožňuje.
Po prostudování spisového materiálu, především pak jeho částí obsahujících fotografie doložené
samotnou stěžovatelkou, jakož i pořízené při místním šetření správního orgánu I. stupně, zjistil,
že stavba stěžovatelky je umístěna na pozemku nacházejícím se na území s charakterem chatové
oblasti, převážně se stavbami určenými k individuální rekreaci se zastavěnou plochou do 25 m
2
(ve dvou případech tuto hodnotu přesahující o max. 8 m
2
). Zastavěná plocha stěžovatelčiny
stavby činí 116,5 m
2
. Nejvyšší správní soud má za to, že je zde patrný jednoznačný nepoměr
zastavěné plochy stavby stěžovatelky a ostatních staveb nacházejících se v okolí. Obestavěný
prostor stěžovatelčiny stavby pak činí 652,6 m 3, č ímž několikanásobně překračuje obestavěný
prostor povolený pro stavby na tomto území (max. 110 m3), a nelze jej považovat za objemov ě
souladný s charakterem území.
[20] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila námitku srovnání její stavby a novostavby
postavené na sousedním pozemku p. č. X k. ú. X, na základě níž prokazuje, že její stavba není
jedinou stavbou nesplňující podmínky pro realizaci staveb na daném území. Poukazuje na to, že
sousední stavba má zastavěnou plochu obdobné velikosti jako její stavba, a přitom byla povolena.
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší na tomto místě zkoumat, zda sousední stavba byla
povolena v souladu se zákonem či nikoli, a svou pozornost soustředí na předmět přezkumu,
kterým bylo posouzení stavby stěžovatelky s ohledem na splnění podmínky souladnosti
objemového a architektonického řešení posuzované stavby se stávajícím charakterem území. Pro
posouzení této námitky je rozhodující, že stavba stěžovatelky objemově mnohonásobně
překračuje povolené parametry zakotvené v územně plánovací dokumentaci pro obestavěný
prostor staveb v dané lokalitě, a navíc je situována do nadzemního podlaží. Takové řešení
jednoznačně negativně zasahuje do charakteru území. Je to tedy především nepřiměřené
prostorové řešení stavby, které má za důsledek nesoulad se stávajícím charakterem lokality.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil.
[21] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami porušení zásad správního řízení,
které stěžovatelka spatřuje v rozdílném posuzování její stavby a staveb v okolí. Správní praxe
zakládající legitimní očekávání ve shodný výsledek rozhodování správního orgánu ve skutkově
totožných případech musí být ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činností (příp. i nečinností)
orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů.
Takovou praxí je pak správní orgán vázán (viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu
ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS). Stěžovatelka trvá na tom,
že v jejím případě bylo rozhodováno rozdílně, ačkoli s ohledem na povahu a řešení okolních
staveb byla v legitimním očekávání, že rovněž její stavba bude povolena. Odkazuje přitom
na případy staveb, které na rozdíl od její stavby byly realizovány na základě řádných stavebních
povolení, v mnohých případech na pozemcích s odlišným účelem využití dle Územního plánu
města Brna (určených k individuální rekreaci) než je pozemek se stavbou stěžovatelky (plocha
dopravní), a rovněž na stavby odlišných (výrazně menších) velikostí jak zastavěných
ploch či obestavěných prostorů, případně prostorového řešení (sousední stavba
na p. č. X k. ú. X). Nejvyšší správní soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o skutkově
shodné případy, kdy by rozhodování o nich založilo ustálenou správní praxi, která by vylučovala
rozdílné rozhodování. Za takového stavu má za to, že stěžovatelka nemohla být v legitimním
očekávání, že správní orgán I. stupně v jejím případě vyhoví její žádosti o dodatečné povolení
stavby. Naopak konstatuje, že v případě stěžovatelky došlo k jednoznačnému porušení právní
normy nejen ve smyslu postavení stavby bez řádného stavebního povolení, ale i za stavu
mnohonásobného překročení limitů určených Územním plánem města Brna pro výstavbu v dané
oblasti, kdy stěžovatelka mohla maximálně doufat, nikoli však legitimně očekávat, že její stavba
bude dodatečně povolena.
[22] Namítá-li stěžovatelka, že v daném případě nebyla hodnocena otázka proporcionality
ve smyslu poměření zájmu jednotlivce (jejího vlastnického práva) a veřejného zájmu, soud uvádí
následující. Při rozhodování ve správním řízení vedle sebe vždy stojí vícero zásad správního
řízení. Žádná z těchto zásad nemá absolutní hodnotu, žádnou z nich nelze upřednostnit na úkor
jiné bez ohledu k zásadám ostatním. Jedná se tak o poměřování v zásadě rovnocenné,
kdy až konkrétní individuální případ, v němž převáží určité zájmy a hodnoty, je východiskem
pro upřednostnění konkurujících si zásad. Krajský soud se podrobně zabýval otázkou,
zda stěžovatelka mohla být při svém konání, tedy realizaci stavby, v dobré víře, zda bylo na místě
chránit její zájem jako oprávněný, přičemž jednoznačně dospěl k závěru, že nikoli. Stěžovatelka
si totiž musela být vědoma jednání v rozporu s právní normou, když realizovala stavbu
bez stavebního povolení. Navíc pak zásadně porušila i podmínky pro výstavbu stanovené územní
plánovací dokumentací. V daném případě tak správní orgány ani nemohly zvolit jiný postup
než souladný se zákonem a žádost stěžovatelky zamítnout. S ohledem na uvedené
lze konstatovat, že správní orgány neměly de facto prostor pro aplikaci zásady proporcionality,
tedy poměřování vlastnického práva stěžovatelky se zájmem veřejným, neboť zde jednoznačně
převážila zásada legality a ochrany veřejného zájmu na dodržování právních norem a podmínek
pro realizaci staveb v dané lokalitě. Ač krajský soud svou argumentaci výslovně s pojmoslovím
proporcionality nespojoval, z jeho odůvodnění je zřejmé, že přisvědčil rozhodnutím správních
orgánů, které při svém rozhodování ve věci správně upřednostnily veřejný zájem nad zájmem
jednotlivce.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vady,
ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl
ve věci plný úspěch, proto by mu soud mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovatelce,
avšak jemu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu