ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.333.2019:36
sp. zn. 9 Azs 333/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: A. S. A., zast. JUDr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27,
Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2019, č. j. KRPU-152684-26/ČJ-2019-
040022-SV-CV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 78 A 23/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu se sídlem Šlejnická
1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 4 114 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2019, č. j. KRPU-152684-26/ČJ-2019-040022-SV-
CV. Žalovaná jím rozhodla o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění podle §124
odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení
s §124 odst. 2 téhož zákona, neboť bylo nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů
ode dne omezení osobní svobody.
[2] Krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalované k námitce, že se dostatečně nezabývala
možnou realizovatelností účelu zajištění, resp. možností navrácení stěžovatele do země původu
podle §179 zákona o pobytu cizinců, a neobstarala si pro své rozhodnutí závazné stanovisko
Ministerstva vnitra, přestože stěžovatel v rámci řízení tvrdil, že je v Afghánistánu ohrožen
na životě v důsledku tamní válečné situace. Krajský soud k danému s odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, uvedl, že povinnost
opatřit si závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince vůbec
v případě následného vyhoštění možné, má správní orgán v případě, že je z tvrzení účastníka
a zjištěných skutkových okolností před rozhodnutím o zajištění zřejmé, že by zde mohly být dány
důvody znemožňující vycestování cizince. Krajský soud konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí
žalované je patrno, že si úsudek o realizovatelnosti případného správního vyhoštění udělala,
načež dospěla k závěru, že v předmětné věci nebyly dány zřejmé důvody znemožňující
vycestování stěžovatele. Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil, a proto neshledal důvodnou
namítanou nutnost v případě stěžovatele opatřit si závazné stanovisko Ministerstva vnitra.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[3] Stěžovatel namítá, že žalovaná nedostatečně zvážila realizovatelnost vyhoštění s ohledem
na eventuální hrozbu vážné újmy hrozící mu v Afghánistánu z důvodu tam probíhajícího
válečného konfliktu. Má za to, že žalovaná byla povinna si v daném případě opatřit závazné
stanovisko Ministerstva vnitra a řádně se s jeho obavami vypořádat.
[4] Žalovaná ve svém vyjádření k námitce uplatněné v kasační stížnosti uvedla, že se otázkou
možné realizace vycestování stěžovatele zabývala a hodnotila, zda v posuzovaném případě vyšly
najevo skutečnosti svědčící tomu, že existuje nebezpečí vážné újmy v případě návratu do země
původu. Vzhledem k tomu, že jí bylo z běžně známé praxe známo, že v případě návratu
do Afghánistánu neexistuje překážka trvalejší povahy, která by zabraňovala cizince z území států
Evropské unie vyhostit, a z konkrétní situace stěžovatele nevyplynuly žádné individualizované
skutečnosti týkající se jeho tvrzení o strachu o život v případě návratu do Afghánistánu,
než obava nebezpečí plynoucí z nutnosti přiklonit se k jedné ze stran válečného konfliktu, nebylo
v daném případě zřejmé, že by okolnosti případu nasvědčovaly, že by případné vycestování
cizince nebylo pro hrozbu vážné újmy možné. Neměla tak povinnost si závazné stanovisko
opatřit. Podotýká, že toto stanovisko bylo následně opatřeno v rámci samotného řízení
o vyhoštění (stanovisko ze dne 3. 9. 2019, ev. Č. ZS50527, č. j. KRPU-152684-37/ČJ-2019-
040022-SV-CV). Ze stanoviska vyplynulo, že vycestování je možné.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem
[§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[6] Předmětem přezkumu v nyní posuzované věci je otázka, zda žalovaná správně
vyhodnotila skutkové okolnosti případu a nepochybila, pokud si při svém rozhodování neopatřila
závazné stanovisko Ministerstva vnitra k otázce možné realizovatelnosti případného vycestování
stěžovatele do země původu.
[7] V případě zajištění za účelem správního vyhoštění dle §124 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců je správní orgán v souladu s §179 téhož zákona povinen učinit úvahu o tom, zda je vůbec
možné vydat a vykonat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Smyslem tohoto pravidla je,
aby za účelem správního vyhoštění nedocházelo k omezování osobní svobody těch osob, u nichž
sledovaný účel nelze naplnit pro existenci skutečného nebezpečí, kterému by mohl být v důsledku
správního vyhoštění cizinec vystaven (tzv. zásada non-refoulement). Dle §179 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců je takovým nebezpečím mučení nebo podrobení nelidskému či ponižujícímu
zacházení anebo trestu.
[8] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150,
na který odkazuje jak stěžovatel, tak krajský soud, vyplývá, že „v případě, kdy bude správnímu orgánu
již před rozhodnutím o zajištění cizince zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince
ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve,
než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné (ve vztahu
ke správnímu vyhoštění viz §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců)“.
[9] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel jako překážku k návratu do vlasti uvedl,
že by se musel v Afghánistánu přidat k jedné ze stran válečného konfliktu, čímž by sebe i rodinu
vystavil nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel však neuvedl jakékoli individualizované skutečnosti,
na základě nichž má za to, že by byl skutečnému nebezpečí ve shora uvedeném smyslu vystaven.
Ani z protokolu o výslechu účastníka ze dne 28. 8. 2019, č. j. KRPU-152684-25/ČJ-2019-040022-
SV-CV, nevyplynuly žádné okolnosti svědčící skutečnému nebezpečí ve smyslu §179
odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
[10] Z rozhodnutí žalované je patrno, že se otázkou možného vycestování zabývala na str. 5
svého rozhodnutí. Z odůvodnění vyplývá, že vyhodnotila, že stěžovatel nepředestřel žádné
zásadní a individualizované skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění nebude moci být v jeho případě realizován. Uvedla, že jí není
z úřední činnosti známo, že by existovala obecná překážka trvalé povahy pro vycestování cizinců
do Afghánistánu a z tvrzení stěžovatele nelze toto dovodit. Nejvyšší správní soud přezkoumal
závěry žalované, potvrzené krajským soudem, a shledal, že pro účely posouzení překážky
realizace správního vyhoštění, případně též možnosti vzniku skutečného nebezpečí dle §179
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nebylo nutné postupovat v souladu s citovaným usnesením
Nejvyššího správního soudu a opatřovat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra,
neboť ze skutečností vyplývající ze spisu nebylo zřejmé, že by okolnosti případu nasvědčovaly
nemožnosti vycestování stěžovatele. Stěžovatel neuvedl žádné skutkové okolnosti,
které by svědčily pro závěr, že by konkrétně jemu samotnému hrozilo takové nebezpečí
v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, aby bylo nutné si pro rozhodnutí o zajištění
opatřit závazné stanovisko. Žádné rozhodné skutečnosti, které by vylučovaly stěžovatelovo
vyhoštění, a tím i zajištění, nevyšly v řízení najevo. Pokud tedy žalovaná ve svém rozhodnutí
učinila úvahu o možnosti, resp. nemožnosti vycestování stěžovatele, a řádně zohlednila
skutečnosti tvrzené stěžovatelem, jakož i skutečnosti vyplývající ze spisu, dostála povinnostem
dle §179 zákona o pobytu cizinců.
[11] V souvislosti s uvedeným Nejvyšší správní soud podotýká, že jakkoliv lze v obecné rovině
souhlasit, že existence reálného předpokladu pro vyhoštění představuje jednu z podmínek
zajištění cizince, je zároveň třeba mít na zřeteli smysl řízení o zajištění, jímž není konečné
posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření
podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován. Posouzení předmětné otázky v rámci
řízení o zajištění cizince je předběžné a subsidiární, není třeba v tomto řízení postavit najisto,
že vyhoštění cizince bude skutečně realizováno (k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 172/2015 – 32). Nejvyšší správní soud tak neshledal pochybení
žalované ani krajského soudu. Kasační námitka není důvodná.
[12] Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že správnost závěrů žalované byla následně
potvrzena v rámci samotného řízení o správním vyhoštění, v němž bylo již rozhodováno
na základě závazného stanoviska Ministerstva vnitra, z něhož jednoznačně vyplynulo,
že v případě vycestování stěžovatele do země původu neexistuje překážka vycestování.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud kasační námitce nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[15] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 3. 9. 2019, č. j. 78 A 23/2019 - 17,
ustanoven zástupcem pro řízení JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první
téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[16] Ustanovený zástupce vyčíslil odměnu v kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč, a to za dva
provedené úkony právní služby - poradu s klientem přesahující jednu hodinu a písemné podání
ve věci samé, tj. podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Nejvyšší správní soud
ustanovenému zástupci přiznal odměnu za jeden úkon právní služby - podání kasační stížnosti.
Druhý úkon právní služby, tj. další porada s klientem přesahující jednu hodinu, se v obsahu
kasační stížnosti žádným způsobem neodrazil, neboť ta obsahuje totožné námitky,
které ustanovený zástupce uplatňoval již před krajským soudem. Proto za tento právní úkon
Nejvyšší správní soud odměnu nepřiznal.
[17] Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši
3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu,
že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku
odpovídající této dani, tedy o 714 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí
za jeden úkon právní služby 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu