ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.360.2018:25
sp. zn. 9 Azs 360/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: M. U.,
zast. JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 8. 2018, č. j. KRPA-293902-
15/ČJ-2018-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 9. 2018, č. j. 1 A 76/2018 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mí t á.
II. Žádný z účastníků ne m á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři z n áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví uvedeným rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy
(dále jen „žalovaná“) byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění na 90 dnů podle §124
odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), v níž namítl, že žalovaná dostatečně nevyhodnotila možnost uložení zvláštních
opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Městský soud žalobu v záhlaví
uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalovaná na jednu stranu nezmínila, že žalobce
se první den nelegálního pobytu dobrovolně dostavil na pracoviště žalované za účelem řešení své
pobytové situace a dne 4. 8. 2018 se dostavil na ambasádu Ukrajiny obstarat si cestovní doklad.
Žalobce však na druhou stranu pobýval na území České republiky i po uplynutí doby
k vycestování stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, čímž se dopustil porušení zákona
o pobytu cizinců. Žalovaná zároveň zohlednila, že žalobce nemá na území ČR rodinu, stálou
adresu a domov, nemá finanční prostředky na vycestování nebo další pobyt. Městský soud
se ztotožnil také se závěrem, že zvláštní opatření ve formě ohlašovací povinnosti [§123b
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců] by nebylo účelné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření
označil za nesprávný, neboť městský soud a žalovaná nezohlednily nižší míru intenzity
nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění, kterého se dopustil. Stěžovatel nevycestoval
pouze v důsledku nedostatku finančních prostředků a zanedbání snahy o vyřízení si potřebných
dokladů na ambasádě. Protože u něj nelze hovořit o dlouhodobém či soustavném nerespektování
rozhodnutí o vyhoštění, nelze postupovat nejpřísnějším možným způsobem a vyloučit použití
zvláštních opatření.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaná a městský soud nesprávně posoudily
možnost uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Otázkou
zajištění za účelem správního vyhoštění a využití zvláštních opatření se zabýval rozšířený senát
v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS, v němž
konstatoval, že „důvody zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců paušálně nevylučují
možnost použití zvláštního opatření (§123b téhož zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména
osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením,
jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými
státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“ K samotnému posuzování
individuálních situací rozšířený senát dodal, že „[k]onkrétním specifikům a poměrům osoby cizince bude
odpovídat i rozsah povinnosti žalované odůvodnit, proč neužila zvláštních opatření, ale cizince zajistila. Na jedné
straně palety možných situací bude např. cizinec, který jen projížděl územím České republiky, neměl k České
republice žádné ekonomické nebo sociální vazby, nedisponoval dostatečnými prostředky ke složení finanční záruky
a takovou skutečnost ani netvrdil atd. […] Na druhé straně však stojí případ cizince, který má k členskému
státu EU vazby, má zde faktické zázemí, rodinu či jiné blízké osoby, případně má on sám či třetí osoba peníze
ke složení finanční záruky, předchozí porušení povinností spjatých s vyhošťovacím řízením nebylo vědomé atd.“
[8] Žalovaná k zajištění namísto uložení zvláštních opatření nepřistoupila automaticky
či paušálně; použitelností jednotlivých zvláštních opatření se ve svém rozhodnutí zabývala,
přičemž její úvahy jsou dostatečné a přezkoumatelné. V tomto směru je rozhodnutí žalované
v souladu se zákonem a judikaturou NSS. Obstojí také argumentace žalované, proč k uložení
zvláštních opatření nepřistoupila. Stěžovateli lze dát zapravdu, že porušení právních předpisů,
kterého se dopustil, není samo o sobě závažné. V neprospěch uložení zvláštních opatření však
hovoří v jeho případě celá řada skutečností. V prvé řadě to, že rozhodnutí o správním vyhoštění
nerespektoval a svou situaci začal řešit se správními orgány, teprve když mu lhůta k vycestování
vypršela, byť o jediný den. Nelze totiž pominout, že situaci mohl řešit již v době, kdy mu lhůta
běžela a na území ČR pobýval stále legálně, a že k tomuto pochybení, jak sám uvedl, došlo
v důsledku jeho liknavosti. Ve prospěch napadeného rozhodnutí dále hovoří, že stěžovatel nemá
na území ČR žádné rodinné vazby, nemá stálou adresu ani finanční prostředky k zajištění bydlení
či vycestování. Stěžovatel tudíž patří bezpochyby do první skupiny cizinců zmiňované v usnesení
rozšířeného senátu, a lze proto souhlasit s žalovanou a městským soudem, že uvedené okolnosti
výrazně ztěžují či přímo vylučují využití zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona
o pobytu cizinců. Žalovaná tudíž nepochybila, pokud bez ohledu na stěžovatelovo dostavení
se na její pracoviště vyloučila uložení zvláštních opatření a přistoupila k jeho zajištění.
IV. Závěr a náklady řízení
[9] Soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.). O věci rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez
jednání.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
[11] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven advokát podle §35 odst. 9 s. ř. s., podle jehož
poslední věty platí, že zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce
stěžovatele učinil ve věci jeden úkon právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1
písm. d) téže vyhlášky (návrh ve věci samé), soud dále přiznal zástupci stěžovatele náhradu
hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem DPH, soud dále zvýšil částku o 21
% odpovídající DPH. Celková částka 4 114 Kč bude k rukám advokáta vyplacena z účtu soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu