ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.41.2019:27
sp. zn. 9 Azs 41/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: A. Y., zast. Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 11. 2018, č. j. OAM-206/LE-LE05-LE05-PS2-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2019, č. j. 17 A 174/2018 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného.
[2] Rozhodnutím žalovaného bylo dle §46a odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), ve spojení s §46a odst.
5 téhož zákona, prodlouženo zajištění stěžovatele do 8. 1. 2019.
[3] Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatele zajistila nejprve dne 5. 9. 2018
Policie České republiky (dále jen „policie“) podle §124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění. Už při jednání s policií stěžovatel
uvedl, že nemá žádný doklad totožnosti, a postupně poskytl několik odlišných informací o svém
datu narození. Následně dne 10. 9. 2018 požádal o udělení mezinárodní ochrany,
přičemž v žádosti uvedl jen rok narození X. Žalovaný vydal dne 10. 9. 2018 rozhodnutí
o zajištění a následně dne 8. 11. 2018 rozhodnutí o prodloužení zajištění podle §46a odst. 1 písm.
a) ve spojení s §46a odst. 5 zákona o azylu, a to do dne 8. 1. 2019, neboť se nepodařilo
dostatečně zjistit stěžovatelovu totožnost. Ten k ověření své totožnosti nejenže nepřispíval,
nýbrž svým jednáním jej ještě komplikoval, a proto bylo nutné prodloužit dobu původně
stanoveného zajištění o 60 dnů, což by mělo být dostatečné pro ověření jeho totožnosti.
[4] Krajský soud konstatoval, že dosavadní jednání stěžovatele neposkytovalo dostatečnou
záruku dobrovolné spolupráce během azylového řízení. Z napadeného rozhodnutí vyplynulo,
že opakovaně neoprávněně překročil hranice různých států, včetně států EU, přičemž po celou
dobu se fakticky skrýval před orgány veřejné moci a nijak se nepokusil zlegalizovat v některých
ze států, kterými procházel, svůj pobyt. Navíc v průběhu policejních řízení uvedl několik různých
dat narození, konkrétně X, X a X.
[5] Stěžovatel neměl žádný doklad totožnosti, při podání žádosti o mezinárodní ochranu
prokazatelně nešlo zjistit jeho totožnost. Žalovaný se zajištěním nedopustil porušení právních
předpisů ČR, neboť postupoval v souladu se zákony. Soud shodně se žalovaným shledal naplnění
všech podmínek pro aplikaci §46a zákona o azylu.
[6] Zákon jako důvody pro aplikaci §46a zákona o azylu taxativně vymezuje, že nebyla-li
spolehlivě zjištěna totožnost žadatele, rozhodne žalovaný o povinnosti žadatele o mezinárodní
ochranu setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, v daném případě prodloužil
dobu trvání zajištění do 8. 1. 2019. Žalovaný i soud proto považovali námitky týkající se omezení
volného pohybu osob za neopodstatněné a nezabývali se jimi.
[7] Nebylo sporu o tom, že stěžovatel neprokázal svou totožnost, přičemž přesné zjištění
jeho totožnosti bylo nezbytné pro rozhodnutí o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
To není možné bez poskytnutí nezbytné součinnosti. V odůvodnění citoval z rozsudku NSS
ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Azs 19/2013 - 38.
[8] K námitce, jaký postup ke zjištění totožnosti následně zvolí žalovaný, soud uvedl,
že na str. 2-3 napadeného rozhodnutí poukázal na to, že bude provádět nezbytné další
identifikační úkony v součinnosti s policií. Současně souhlasil se žalovaným, že není povinen
v rozhodnutí přesně specifikovat metody zjišťování totožnosti, a tedy obavy z porušení
mlčenlivosti nejsou na místě.
[9] K odkazu stěžovatele na usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, soud konstatoval, že se dané usnesení zabývalo zajištěním dle zákona
o pobytu cizinců, nikoli zákona o azylu, a proto není na danou věc přiléhavé. Současně žalovaný
v rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč je zajištění stěžovatele nutné pro průběh řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek kasační stížností, kterou opírá o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[11] Domnívá se, že krajský soud vyhodnotil zákonnost napadeného rozhodnutí zjevně
nesprávně. Nesouhlasí s jeho názorem, že se v případě žadatelů o mezinárodní ochranu nepoužijí
závěry rozšířeného senátu uvedené v usnesení sp. zn. 7 As 79/2010, a to s ohledem na zřejmou
analogii povinnosti přistoupit k omezení osobní svobody pouze jako k prostředku ultima ratio jak
v případě osob nacházejících se v režimu zákona o pobytu cizinců, tak v případě žadatelů
o mezinárodní ochranu.
[12] Trvá na tom, že žalovaný měl povinnost zabývat se realizovatelností účelu zajištění
spočívajícího ve zjištění jeho totožnosti. Takové vypořádání ovšem v napadeném rozhodnutí
absentuje. Argumentace krajského sodu je navíc zavádějící a zjevně nepřiléhavá.
[13] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že lustrací v evidencích se totožnost stěžovatele
zjistit nepodařilo. Jediným způsobem, kterým je tedy policie schopna ověřit jeho totožnost,
by bylo provedení konzulárního pohovoru s příslušnými orgány Afganistánu. S ohledem
na základní povinnost žalovaného v průběhu azylového řízení – zachovávat naprostou
mlčenlivost obzvlášť ve vztahu k orgánům země původu stěžovatele – mu není jasné, jak hodlá
žalovaný při ověřování jeho totožnosti pokračovat.
[14] Nebyly zdůvodněny úvahy směřující k dosažení účelu zajištění ani kroky, které mají být
za tímto účelem provedeny. Soud se soustředil pouze na „obhajobu“ účelu §46a odst. 1 písm.
a) zákona o azylu, přičemž je nepochybné, že zajištění bylo v tomto případě nezákonné,
a proto nelze přijmou tezi, že žalovaný nemusel uvádět kroky, kterými hodlal zjišťovat totožnost
stěžovatele.
[15] Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel navrhl, aby zrušil rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že kasační stížnost je nedůvodná, což potvrzují i závěry
krajského soudu, s kterými se plně ztotožňuje a navrhuje kasační stížnost zamítnout,
popř. zastavit.
III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Následně přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] NSS předesílá, že v rozsudku ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 Azs 13/2019-28, se již zabýval
kasační stížností téhož stěžovatele proti rozsudku krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 9. 2018, kterým bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatele dle §46a
odst. 1 písm. a) zákona o azylu do 9. 11. 2018. Devátý senát s ohledem na shodné skutkové
a právní okolnosti obou případů neshledal důvod se od závěrů vyslovených v uvedeném
rozsudku odchýlit.
[19] Spornou otázkou je, zda žalovaný dostatečně odůvodnil realizovatelnost účelu zajištění,
kterým bylo spolehlivé zjištění totožnosti stěžovatele, respektive zda měl povinnost uvést
konkrétní úkony směřující ke zjištění jeho totožnosti.
[20] Podle §46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže je účelem zajištění spolehlivé zjištění nebo ověření jeho totožnosti.
[21] V rozsudku NSS ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 Azs 128/2016 - 44,
č. 3493/2016 Sb. NSS, je uvedeno „pokud je žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn za účelem spolehlivého
zjištění nebo ověření jeho totožnosti [§46a odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu], zajištění
je možné pouze po dobu, kdy toto zjišťování nebo ověřování probíhá, a délka zajištění musí být stanovena
s ohledem na účel zajištění. Z rozhodnutí musí být zřejmé, zda správní orgán činí nějaké kroky pro naplnění
tohoto účelu zajištění.“
[22] V návaznosti na uvedený judikát NSS v rozsudku ze dne 5. 4. 2019,
č. j. 4 Azs 14/2019 - 33, uvedl, že „při posouzení, zda žalovaný dostál požadavkům vyplývajícím z právní
úpravy a z uvedených rozhodnutí NSS, je třeba předně uvést, že ze zákona o azylu ani z výše citovaných
rozhodnutí NSS nevyplývá povinnost žalovaného podrobně vysvětlit, jaké úkony hodlá ke zjištění či ověření
cizincovy totožnosti podniknout.“ a dále, že „žalovaný sice nijak nekonkretizoval, jaké úkony má na mysli
či v jakém stádiu se zjišťování či ověření totožnosti stěžovatele nachází, nicméně i toto konstatování naplní
v projednávané věci požadavek, že z rozhodnutí musí být zřejmé, zda správní orgán činí nějaké kroky pro
naplnění tohoto účelu zajištění. Námitka, podle které měl žalovaný konkrétně uvést, jaké kroky hodlá
podniknout, je tedy nedůvodná.“ (shodně se vyjádřil NSS také v rozsudku ze dne
20. 3. 2019, č. j. 9 Azs 42/2019 - 26).
[23] V projednávané věci je zřejmé, že žalovaný kromě údajů, které o sobě uvedl sám
stěžovatel, neměl žádné doklady ani jiné dokumenty, ze kterých by měl možnost totožnost ověřit.
S ohledem na stěžovatelem několikrát měněné údaje a skutkové okolnosti případu je zřejmé,
že cílem jeho cesty nebyla ČR, ale SRN. Hrozilo, že by v případě nepřistoupení k zajištění
nevyčkal dalších kroků žalovaného a pokusil by se opět odcestovat do SRN. Zajištění tedy bylo
na místě.
[24] NSS zároveň koriguje názor krajského soudu, který uvedl, že usnesení
sp. zn. 7 As 79/2010 je na danou věc nepřiléhavé, neboť šlo o zajištění dle zákona o pobytu
cizinců a v nyní projednávané věci jde o zajištění dle zákona o azylu. Rozšířený senát vyslovil
obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima racio ať již vykonaného na základě
zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu. Výše uvedené dílčí pochybení však nemá vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, protože ze skutečnosti, že je správní orgán povinen
ve vztahu k orgánům země původu žadatele o mezinárodní ochranu dodržovat povinnost
mlčenlivosti, nelze bez dalšího dovozovat absolutní nemožnost identifikace stěžovatele a tím
nenaplnění účelu zajištění.
[25] Stěžovatelův výklad by naopak v případě nesoučinnosti či ztěžování identifikace
samotným žadatelem o mezinárodní ochranu vedl vždy k tomu, že žádný takový žadatel,
by nemohl být pro tento zákonem stanovený účel zajištěn. V projednávaném případě žalovaný
považoval prodloužení lhůty o 60 dnů za dostatečné pro ověření totožnosti stěžovatele
či pro definitivní konstatování, že jeho totožnost nelze ověřit. Ač bylo rozhodnutí žalovaného
odůvodněno stručně a nijak nekonkretizoval, jaké úkony má na mysli či v jakém stádiu
se zjišťování či ověření totožnosti stěžovatele nachází, naplní v projednávané věci požadavek,
že z rozhodnutí musí být zřejmé, zda správní orgán činí nějaké kroky pro naplnění účelu zajištění.
Za situace, kdy pro něj ze zákona o azylu, ani z jiných právních předpisů neplyne povinnost
detailně uvést, jak bude při zjišťování totožnosti postupovat, shledal Nejvyšší správní soud
rozhodnutí žalovaného, včetně jeho odůvodnění za zákonné (viz rozsudky NSS ze dne 5. 4. 2019,
č. j. 4 Azs 14/2019 - 33 či sp. zn. 9 Azs 42/2019).
[26] Další postup žalovaného při zjišťování totožnosti stěžovatele nemusí nutně vést
k narušení principu mlčenlivosti správních orgánů vůči orgánům země původu stěžovatele. Je
primárně na žalovaném, aby zvolil takový způsob zjištění totožnosti, jímž uvedený princip
nenaruší, a za situace, kdy k takovému porušení doposud nedošlo, je obava stěžovatele
hypotetická a sama o sobě nemůže zamezit jeho zajištění za účelem zjištění jeho totožnosti.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[27] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[28] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[29] Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 12. 2018,
č. j. 17 A 174/2018 - 18, ustanoven zástupce z řad advokátů, Mgr. Jindřich Lechovský,
jenž stěžovatele zastupoval také v řízení o kasační stížnosti. Ustanovený zástupce učinil v řízení
před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci
samé - podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za jeden úkon právní služby zástupci
stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bodem 5 advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4
advokátního tarifu. S ohledem na skutečnost, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále
jen „DPH“), zvyšuje se částka přiznané odměny podle ustanovení §35 odst. 10 věty druhé s. ř. s.
o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč. Celková výše odměny a náhrady hotových výdajů
ustanoveného zástupce tak činí 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu