ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.443.2018:25
sp. zn. 9 Azs 443/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: S. A. H A., zast. Mgr.
Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 11. 9. 2018, č. j. CPR-32805-3/ČJ-2017-930310-V242, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2018,
č. j. 19 A 33/2018 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mí t á.
II. Žádný z účastníků n em á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále jen „správní orgán I.
stupně“) rozhodnutím ze dne 6. 11. 2017, č. j. KRPT-241184-23/ČJ-2017-070022, uložila žalobci
správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9. a §119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovila dobu v délce jednoho roku, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla.
[2] Rozhodnutí žalované žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen
„krajský soud“), v níž namítl, že sice pobýval na území České republiky bez platného víza
a nerespektoval předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění, avšak správní orgány
při rozhodování nevzaly v potaz, že žalobcův bratr, který podstupuje rehabilitaci v lázních,
je odkázán na jeho pomoc. Žalobcovo vycestování by proto představovalo nepřiměřený zásah
do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu §119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu
cizinců, a proto nemělo být rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno. Krajský soud žalobu
zamítl. Správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily,
a to včetně toho, zda je rozhodnutí možné vydat s ohledem na §174a a §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Bylo na žalobci, aby si vyřídil příslušné povolení, to však neučinil a nehledě
na pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění pobýval neoprávněně na území České
republiky od října 2017 do března 2018.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). S ohledem na zdravotní stav jeho
bratra, jenž vyžaduje celodenní osobní asistenci, jsou splněny podmínky pro nepřiměřenost
rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány ani krajský soud však tuto
skutečnost nezohlednily. Krajský soud s odkazem na opožděnost nepřihlédl ani k námitce,
že stěžovateli vznikl finanční závazek za léčbu bratra, který neumožňuje bratrovi do uhrazení
odcestovat. Pokud tyto okolnosti nejsou důvodem bránícím vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění, měly být zohledněny alespoň jako důvody pro odstranění tvrdosti ve smyslu §122
zákona o pobytu cizinců, což však krajský soud ani správní orgány rovněž neučinily. Navrhl
proto, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
[4] Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s napadeným rozsudkem a odkázala na své
vyjádření k žalobě.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel spatřuje pochybení krajského soudu a správních orgánů v tom,
že se nevypořádaly s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho
soukromého a rodinného života. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná, pokud
„z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní
normy.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004 č. j. 4 As 5/2003 - 52). Správní
orgán I. stupně se skutečností, že stěžovatelův bratr pobývá v léčebném zařízení v České
republice, výslovně zabýval a dospěl k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění nebude mít
za následek nepřiměřený zásah do stěžovatelova rodinného a soukromého života. Rovněž
žalovaná a krajský soud se s touto námitkou vypořádaly, a to s totožným závěrem. Krajský soud
podle stěžovatele dále nezohlednil námitku týkající se finančního závazku za léčbu bratra.
Stěžovatel sice v kasační stížnosti uvádí, že tuto skutečnost sdělil soudu, avšak v žalobě tato
námitka obsažena není a není zmíněna ani v protokolu o jednání, vůči kterému stěžovatel
nevznesl námitky; soudní spis tudíž neobsahuje žádný podklad o tom, že by tato námitka byla
vznesena. K tomu je navíc nutné dodat, že uplatnil-li stěžovatel tuto námitku teprve při jednání
soudu dne 20. 11. 2018 a její uplatnění toliko nebylo zaneseno do protokolu nedopatřením,
jednalo by se podle §71 odst. 2 s. ř. s. ve vazbě na lhůtu stanovenou v §172 zákona o pobytu
cizinců o nepřípustné rozšíření žalobních bodů po lhůtě a krajský soud by k němu přihlédnout
nemohl. Z pohledu řízení o kasační stížnosti jde tedy o novou skutečnost ve smyslu §109 odst. 5
s. ř. s., k níž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet. Nelze tedy shledat, že zmiňovaná
rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.
[8] Stěžovatel následně brojí proti závěru krajského soudu a správních orgánů, že rozhodnutí
o správním vyhoštění nepředstavuje zásah do jeho soukromého a rodinného života. Tento závěr
je však v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud se posuzováním přiměřenosti dopadu
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života zabýval již několikrát.
V rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31, konstatoval, že „[p]okud cizinec založil svůj
rodinný život v České republice s vědomím, že jeho pobyt na území ČR je od počátku neoprávněný, bude
rozhodnutí o jeho správním vyhoštění představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života […]
pouze výjimečně“. V projednávaném případě nelze hovořit o tom, že by stěžovatel na území České
republiky založil svůj rodinný život, neboť společně se svými bratry pobýval na území České
republiky od samého počátku bez oprávnění a na území České republiky se nachází pouze
v návaznosti na léčbu svého bratra; zároveň nevyjádřil úmysl na území České republiky pobývat
i po skončení této léčby. Tato léčba má navíc podle tvrzení stěžovatele obsaženého ve správním
spisu trvat pouze několik dalších měsíců. S přihlédnutím k těmto okolnostem a k tomu,
že stěžovatel žádné další rodinné vazby na území České republiky nemá, lze jen souhlasit
se závěrem správních orgánů a krajského soudu, že rozhodnutí o správním vyhoštění mohlo jen
stěží představovat nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života.
[9] Stěžovatel konečně namítl, že jím zmiňované okolnosti měly vést alespoň k odstranění
tvrdosti správního vyhoštění podle §122 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že správní
orgány a krajský soud dospěly ke správnému závěru, že správní vyhoštění nepředstavuje
nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života, nebylo namístě, aby mu
bylo uděleno vízum či povolen vstup na území podle §122 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
neboť toto ustanovení takový postup předvídá tehdy, „jestliže důsledkem neudělení víza nebo nepovolení
vstupu by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“ Ustanovení §122 odst. 2
zákona o pobytu cizinců se na nyní projednávanou situaci nevztahuje, stejně jako ustanovení
§122 odst. 5 až 7 zákona o pobytu cizinců, která předpokládají žádost cizince o vydání nového
rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[10] Soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.). O věci rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla
bez jednání.
[11] Za situace, kdy soud rozhodl o kasační stížnosti neprodleně po provedení nezbytných
úkonů, nerozhodoval již samostatně o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu