ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.448.2018:20
sp. zn. 9 Azs 448/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: U. N., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 10. 2018, č. j. KRPA-390120-17/ČJ-2018-000022, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018,
č. j. 2 A 98/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 16. 10. 2018, č. j. KRPA-390120-17/ČJ-2018-000022, kterým byl podle §124
odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn
za účelem správního vyhoštění, neboť nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí
o správním vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní
svobody.
[2] V žalobě stěžovatel především namítal, že žalovaná dostatečně a přezkoumatelně
nevyhodnotila otázku možné aplikace zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu
cizinců, k níž nepřistoupila z důvodu nedůvěry k osobě stěžovatele s ohledem na to,
že nevycestoval z území České republiky v době, která mu byla stanovena pravomocným
a vykonatelným rozhodnutím o správním vyhoštění. Dle stěžovatele nebyla dostatečně postižena
jeho pobytová historie i individuální skutkový stav věci, kdy se zdržel na území ČR
po vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění spíše kratší dobu, tj. cca 2 měsíce. Žalovaná
tak měla namísto omezení stěžovatelovy osobní svobody poskytnout potřebnou spolupráci
k vycestování, kterému se nebrání. Má za to, že ani prostá materiální nouze nemůže být důvodem
k přistoupení k zajištění. Žalovaná nedostála své povinnosti minimalizovat omezování osobní
svobody v případě zajištění cizinců za účelem vyhoštění vyplývající z čl. 15 návratové směrnice
a ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. V rozporu s judikatorní praxí Nejvyššího
správního soudu shledává v postupu žalované paušalizaci rozhodování o zajištění ve věcech
cizinců, kteří se na území České republiky nacházeli po uplynutí doby k vycestování stanovené
rozhodnutím o správním vyhoštění.
[3] Městský soud se ztotožnil se závěry žalované, která na základě obsahu správního spisu
vyhodnotila, že u stěžovatele není předpoklad pro aplikaci zvláštních opatření. Městský soud
uvedl, že zvláštní opatření je možné aplikovat pouze v případě jejich účinnosti a za předpokladu,
že lze očekávat, že cizinec bude opatření dodržovat. Mimo jiné vycházel z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, podle kterého je v případě
rozhodování o zajištění z důvodu podle §124 odst. 1 písm. c) povětšinou volba zajištění
pravidlem, je však i zde nutno posoudit možnost aplikace zvláštních opatření s ohledem
na majetkové, rodinné a osobní poměry cizince, na charakter porušení povinností souvisejících
s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností
stanovených ČR nebo jinými státy EU. Danému žalovaná dostála, neboť při rozhodování zvážila
individuální okolnosti případu a přihlédla ke skutečnostem, že stěžovatel porušoval právní
předpisy ČR, nevycestoval z území ČR a pobýval zde nelegálně, neuvedl adresu, na níž by byl
pravidelně k zastižení, dokonce nebyl schopen ani žádnou adresu svého pobytu uvést, neměl
žádné finanční prostředky ke složení záruky a žádné další okolnosti nenasvědčovaly účinnosti
aplikace zvláštních opatření. Ze skutkových okolností nebylo možné dovodit, že by stěžovatel
k vycestování z ČR měl zájem skutečně přistoupit. Žalovaná tak správně dospěla k závěru,
že neskýtal záruku, že bude povinnosti vyplývající ze zvláštních opatření plnit. Městský soud
uvedl, že s ohledem na uvedené by mírnější donucovací prostředky nebyly účinné. Žalobu shledal
nedůvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[4] Stěžovatel namítá, že žalovaná nesprávně a nedostatečně vyhodnotila otázku nesplnění
podmínek pro aplikaci zvláštních opatření, když nezvážila důkladně jeho situaci a svůj postoj
založila pouze na skutečnosti, že setrval na území ČR i po té, co uplynula doba k vycestování
uložená v rozhodnutí o správním vyhoštění. Městskému soudu vytýká, že nevzal zřetel na zjevně
nižší míru intenzity nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť se na území ČR
po uplynutí doby vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění nacházel jen krátkou dobu
a z ČR nevycestoval pouze pro „nedostatečné vyhodnocení vážnosti situace a odkládání svých
povinností“ a pro nedbalost a lehkomyslnost při „promýšlení eventuálních následků jeho
jednání“. Navíc u něj absentoval úmysl setrvat nadále a dlouhodobě na území ČR, nelze
tak „hovořit o nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění za každou cenu“. Má za to,
že v takovém případě měla být primárně aplikována zvláštní opatření. Rozhodnutí žalované
a městského soudu má za rozporná s návratovou směrnicí a judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Upozorňuje na rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 5 Azs 20/2016, v němž Nejvyšší
správní soud uvedl, že nelze v případě, že cizinec z území ČR po pravomocném rozhodnutí
o vyhoštění nevycestoval, fakticky vyloučit možnost uložení zvláštních opatření, a to právě pro
rozpor tohoto názoru a praxe s návratovou směrnicí. S ohledem na dané nelze připustit jakoukoli
paušalizaci při rozhodování ve věcech jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců. Z těchto
důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalované zrušil.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem [§102 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté
přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[7] Předmětem přezkumu městského soudu bylo rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem
správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto
ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení
o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně
rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění.
[8] V projednávané věci je sporné, zda namísto zajištění stěžovatele nepostačovalo uložení
zvláštního opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců, kterým může být povinnost oznámit
policii adresu místa pobytu a zdržovat se tam, složení finanční záruky nebo povinnost osobně
se hlásit na policii. Ustanovení §123c dále upravuje pravidla finanční záruky.
[9] Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že správní orgán musí před rozhodnutím
o zajištění cizince vždy zvážit, zda nelze zajistit výkon správního vyhoštění mírnějšími prostředky,
kterými jsou právě zvláštní opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců. Zajištění představuje
citelný zásah do osobní svobody cizince, a proto musí být vyhrazeno pouze pro případy,
kdy je jeho užití skutečně nezbytné. Neznamená to však, že by bylo nejprve třeba uložit
zvláštní opatření a k zajištění přistoupit teprve pokud by nebylo účinné. Jestliže nelze
předpokládat, že cizinec bude schopen plnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, nebo
existuje-li důvodná obava, že by byl jeho uložením ohrožen výkon správního vyhoštění, je jeho
zajištění namístě. Správní orgán však musí při rozhodování o zajištění vždy individuálně posoudit
veškeré skutkové okolnosti případu, tj. osobní, majetkové i rodinné poměry cizince, charakter
porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování
a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, a na základě
nich odůvodnit vyloučení aplikace mírnějších donucovacích prostředků, tj. zvláštních opatření
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 - 50, ze dne
16. 11. 2011, č. j. 5 As 59/2011 - 64, a usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS).
[10] Žalovaná v projednávané věci postupovala v souladu s výše uvedeným. Nejvyšší správní
soud přisvědčil jejímu závěru, potvrzenému rovněž městským soudem, že na pozadí dosavadního
jednání stěžovatele, jeho vědomého neoprávněného pobytu na území ČR a nerespektování
rozhodnutí o správním vyhoštění a nevycestování z území ČR, s ohledem na absenci trvalé adresy
pobytu a s přihlédnutím k jeho lehkomyslnosti při promýšlení eventuálních následků svého
jednání a nedbalému přístupu je zřejmé, že by uložení zvláštního opatření nebylo účinné.
V daném případě absentoval předpoklad toho, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat
při realizaci zvláštních opatření, a na základě dosavadního jednání stěžovatele existovala zcela
oprávněná a důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění.
Na těchto závěrech nemohlo nic zvrátit ani tvrzení stěžovatele, že se vycestování nebrání.
Stěžovatel totiž své možnosti vycestovat z ČR ve stanovené době pro vycestování po právní moci
rozhodnutí o správním vyhoštění nevyužil a ve své výpovědi uvedl, že v ČR potřebuje vydělat
peníze pro rodinu. Z takového jednání je zřejmý spíše opak, a nic nenasvědčuje tomu, že by své
tvrzení o záměru vycestovat mínil skutečně vážně. V daném případě nepřicházelo při zvažování
mírnějších opatření v úvahu ani složení finanční záruky, neboť stěžovatel v rámci správního
řízení uvedl, že nevlastní žádné peněžní prostředky. Má-li za to, že k aplikaci zvláštních opatření
měla žalovaná přistoupit pro nižší míru intenzity nerespektování rozhodnutí o správním
vyhoštění, kterého se dopustil, jakož i proto, že v jeho případě šlo pouze o „nedostatečné
vyhodnocení vážnosti situace a odkládání svých povinností“ a o nedbalost a lehkomyslnost
při „promýšlení eventuálních následků jeho jednání“, nemění to nic na tom, že svou povinnost
vycestovat nesplnil a svým jednáním narušil důvěru ve svou osobu natolik, že nadále neskýtal
takové záruky, aby bylo možné očekávat, že v budoucnu bude své povinnosti stanovené
správním orgánem dodržovat. Zdejší soud má za to, že s ohledem na celkové posouzení
skutkových okolností bylo na místě přistoupit k zajištění stěžovatele.
[11] Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že otázka nesplnění podmínek pro aplikaci zvláštních
opatření byla posouzena pouze s ohledem na skutečnost, že setrval na území ČR i po tom,
co uplynula doba k vycestování uložená v rozhodnutí o správním vyhoštění. Závěry žalované sice
zcela opodstatněně vycházely zejména ze skutečnosti, že vědomě nerespektoval rozhodnutí
o správním vyhoštění, ale, jak je patrno i z výše uvedeného, i ze skutečnosti absence nahlášené
adresy svého pobytu, kdy nebyl ani schopen uvést přesnou adresu, na které pobývá. Z rozhodnutí
žalované je patrno, že se zabývala i osobními a rodinnými poměry stěžovatele, který nemá v ČR
žádné vazby ani závazky jakékoli povahy, zabývala se i absencí jakékoli snahy stěžovatele svůj
pobyt v ČR zlegalizovat. Žalovaná rovněž přihlédla k neexistenci jakýchkoli finančních záruk.
Z daného je zřejmé, že žalovaná situaci stěžovatele posoudila komplexně s ohledem na jednotlivé
skutečnosti případu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 294/2016 - 18). Nejvyšší správní soud její rozhodnutí shledává zcela v souladu s již
zmiňovaným rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, ze kterého sama žalovaná
při svém rozhodování přiléhavě vycházela. Skutkové okolnosti případu pak posoudila zcela
individualizovaně, bez jakékoli známky paušalizace, jak stěžovatel naznačuje. Námitka
je nedůvodná.
[12] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že napadené rozhodnutí není ani v rozporu
s návratovou směrnicí. Požadavek čl. 15, aby k zajištění cizince bylo přistoupeno pouze tehdy,
kdy není možné účinně využít mírnějších opatření, byl v projednávané věci zohledněn,
jak vyplývá z výše uvedeného.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[15] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 23. 10. 2018, č. j. 2 A 98/2018 - 17,
ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6. Podle §35 odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první
téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[16] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní
služby, kterým je písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále
jen „advokátní tarif“)]. Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní
odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu],
a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Vzhledem
k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku
odpovídající této dani, tedy o 714 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí
za jeden úkon 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu