ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.60.2019:42
sp. zn. 9 Azs 60/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. H., zast. JUDr. Václavem
Liksomerem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1, Kralovice, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 11. 2018, č. j. OAM-298/LE-LE05-BA04-PS-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2019, č. j. 17 A 180/2018 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Václavu Liksomerovi, advokátovi se sídlem
Masarykovo náměstí 1, Kralovice, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce
v řízení o kasační stížnosti v částce 3 400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 11. 2018, č. j. OAM-298/LE-LE05-BA04-PS-2018 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), žalovaný podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajistil žalobce v zařízení pro zajištění
cizinců. Podle §46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 26. 2. 2019.
[2] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2019,
č. j. 17 A 180/2018 – 38 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl žalobu proti napadenému
rozhodnutí. Námitky ohledně nedůvodnosti zajištění a nesprávného posouzení možnosti uložit
zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu vyhodnotil jako nedůvodné. Uvedl, že v případě
žalobce existovaly oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu podal pouze
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a uvedl, jaké skutečnosti k tomuto závěru žalovaného
vedly. Zdůraznil, že žalobce žádost podal teprve tehdy, když byl zadržen policií a zajištěn
za účelem správního vyhoštění.
[3] Poté dospěl k závěru, že v daném případě by uplatnění zvláštního opatření nebylo účinné,
neboť žalobce porušoval právní předpisy ČR, své zákonné povinnosti spojené se vstupem
a pobytem na území ČR zcela ignoroval. Na území ČR se nachází již 24 let, z toho posledních
8 let nepřetržitě, přičemž v této době mohl svůj pobytový status řešit již s předstihem
a k uvedené situaci nemuselo vůbec dojít. Z obsahu žádosti o mezinárodní ochranu lze vyvodit
zájem žalobce zůstat na území ČR, tj. legalizovat svůj pobyt, avšak za tímto účelem právní úpravu
o mezinárodní ochraně nelze aplikovat. Ve vztahu k jeho pasivitě podle krajského soudu nelze
vzít v potaz odvolání se na skutečnost, že nemohl být kontaktován ambasádou ve věci vydání
nového pasu pro vycestování a neměl dostatek finančních prostředků pro realizování
vycestování, jelikož za tímto účelem měl žalobce vynaložit veškeré úsilí tak, aby nedocházelo
k porušení mu uložené povinnosti správním orgánem a posléze i rozhodnutím soudním.
[4] Žalovaný otázku nemožnosti užít zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu posoudil
individuálně na základě poměrů žalobce a jeho závěry měly oporu ve správním spise a zjištěném
skutkovém stavu. Napadené rozhodnutí bylo odůvodněno dostatečně a přezkoumatelně a krajský
soud se ztotožnil s jeho závěry.
[5] Podle krajského soudu shromáždil žalovaný dostatek podkladů v souladu s ustanovením
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Žalovaný nepochybil, když neprovedl výslech žalobce, neboť nemusí provést veškeré
navržené důkazy a žalobce uvedl skutečnosti podstatné pro řízení do protokolu o vyjádření
účastníka řízení ze dne 7. 11. 2018. Nadto má podle §52 správního řádu účastník řízení
povinnost navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení a neučiní-li tak, vystavuje se nebezpečí
vydání rozhodnutí ve svůj neprospěch způsobeného svou pasivitou. Kromě toho krajský soud
poukázal na skutečnost, že žalobce neobývá žádné prostory (uvedl, že žije pod mostem),
a napadeným rozhodnutím tak správní orgán zajišťuje i účast žalobce v řízení a možnost
mu náležitě doručovat písemnosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
kterou dle svých slov opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Domnívá se, že jeho kasační stížnost není nepřijatelná, neboť přesahuje svým významem vlastní
zájmy stěžovatele. Krajský soud zásadně pochybil při výkladu ustanovení §46a odst. 1 a 47
zákona o azylu, což mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Po rekapitulaci napadeného rozsudku stěžovatel uvedl, že se krajský soud nevypořádal
s konkrétními žalobními námitkami a převážně bez dalšího přejal argumentaci žalovaného.
[8] Stěžovatel i nadále trvá na tom, že nebyly splněny podmínky pro zajištění,
neboť na základě zjištěných skutkových okolností nelze učinit závěr, že žádost o udělení
mezinárodní ochrany byla podána s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet
či si v ČR legalizovat pobyt a že by užití zvláštních opatření nebylo účinné. Stěžovatel dostatečně
vysvětlil své kroky, které činil k získání platných dokladů opravňujících jej k pobytu v ČR,
a proč nevycestoval a vycestovat nemohl i přes uložené správní vyhoštění. Žalovaný měl tyto
skutečnosti prověřit, což neučinil. Zároveň stěžovatel pravdivě uvedl, proč se obává svého
návratu na Ukrajinu.
[9] Přestože má stěžovatel stále za to, že nebyly naplněny důvody pro zajištění, nezabýval
se žalovaný dostatečně ani možností uložení zvláštních opatření. Odkazuje na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle které nelze cizince zajistit, jestliže lze konkrétního účelu
dosáhnout mírnějšími prostředky, přičemž zajištění musí respektovat zásadu nezbytnosti
a přiměřenosti. Důvody zajištění nevylučují paušálně možnost uložení zvláštního opatření.
Stěžovatel zdůrazňuje, že i při velmi závažném porušení povinností cizince uložených mu v rámci
vyhošťovacího řízení není vyloučeno použití zvláštního opatření. Je tedy patrné, že v případě
stěžovatele mělo být aplikováno zvláštní opatření. Vzhledem ke konkrétním skutečnostem
a pochybením žalovaného ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016,
č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, nelze dovodit, že nebylo možné užít zvláštní opatření, a to i s ohledem
na skutečnost, že žalovaný porušil §3, §50 odst. 2, 3 a 4 a §52 správního řádu.
[10] Stěžovatel stejně jako v žalobě tvrdí, že žalovaný nezjistil skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť se nezabýval tím, že stěžovatel byl ohledně svého
cestovního dokladu na ambasádě, kde mu řekli, že musí nejméně měsíc počkat a aby jim dal své
telefonní číslo. Dále že mu vše ukradli nebo to ztratil, proto neměl ani telefon a nemohl jej nikdo
kontaktovat. Také neměl peníze na vycestování. Žalovaný se rovněž nezabýval osobními poměry
stěžovatele. Žalovaný pak v této souvislosti neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí
a nevyšel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Nezjišťoval ani, zda žalobce žádal o cestovní
doklad a víza či činil jiné kroky opravňující jej k pobytu na území ČR a zda dříve pobýval v ČR
na základě dlouhodobých pobytů. Mohl tak učinit lustrací, sám či v součinnosti s Policií ČR
a dotazy na zastupitelské úřady. Neobstaral ani podklady zabývající se osobními poměry
stěžovatele a jeho postoji k uložení zvláštního opatření.
[11] Dále stěžovatel opakuje svou žalobní argumentaci, dle které žalovaný porušil §68 odst. 3
správního řádu, neboť dostatečně neodůvodnil, jakými úvahami byl veden při hodnocení
podkladů a výkladu zákona. Neuvedl, proč se nezabýval skutečnostmi, na něž stěžovatel
poukazoval, a řádně nezdůvodnil nemožnost užít zvláštní opatření. V této souvislosti odkazuje
na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 – 55.
Vzhledem ke shora uvedenému nesouhlasí stěžovatel s názorem krajského soudu
rekapitulovaným v bodě [4] tohoto rozsudku. Co se týče zajištění účasti stěžovatele v řízení
(když neobývá žádné prostory), mohlo být využito zvláštní opatření uložením povinnosti
zdržovat se v pobytovém středisku, kam by stěžovateli mohly být doručovány písemnosti.
[12] Žalovaný se ztotožnil s napadeným rozsudkem a odkázal na obsah správního spisu
a napadeného rozhodnutí, které považuje za správné. Domnívá se, že postupoval v souladu
se zákonem a napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Stěžovatel podal svou žádost
o mezinárodní ochranu účelově po 24 letech pobytu v ČR (posledních 8 let nepřetržitého)
a po svém zajištění. V minulosti již opakovaně nerespektoval právní řád ČR a porušoval
povinnosti vyplývající z rozhodnutí správního orgánu a soudu a dle své výpovědi
zde i neoprávněně vykonával výdělečnou činnost. Je tedy zřejmé, že jeho žádost o mezinárodní
ochranu byla účelová.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Obsah a kvalita
kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah
rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové
a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, či ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 35/2012 - 42). Stěžovatel v kasační stížnosti na argumentaci krajského soudu nijak
konkrétně nereaguje a pouze opakuje stejná tvrzení, která uplatnil již v žalobě, s tím, že jeho
výtky nemíří pouze proti žalovanému, ale proti žalovanému a krajskému soudu.
[16] I samotná žalobní argumentace pak převážně žádnou konkrétní polemiku se závěry
žalovaného rovněž neobsahuje. Stěžovatel pouze poukázal na některá svá tvrzení, která uvedl
ve správním řízení, přičemž nijak nevysvětluje, jak tyto skutečnosti měly být zohledněny či proč
v návaznosti na to nebyla věc posouzena správně, ale toliko se na tyto skutečnosti bez dalšího
odvolává s tím, že s ohledem na ně je nezákonnost zřejmá. Veškerá jeho právní argumentace
spočívá v citaci zákonných ustanovení a závěrů judikatury, z nichž bez dalšího dovozuje
posouzení rozhodných otázek nedostatečně a v rozporu se zákonem či s odkazovanou
judikaturou („s ohledem na shora uvedené“).
[17] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelný a k obecné
námitce, dle které se krajský soud nevypořádal s konkrétními žalobními námitkami, konstatuje,
že jí nelze přisvědčit. Krajský soud dostatečně reagoval na všechny námitky stěžovatele, a to jak
na námitku nedůvodnosti zajištění (body 24. až 26., jakož i 29. napadeného rozsudku),
tak nesprávného posouzení neúčinnosti zvláštních opatření (body 28. až 30. napadeného
rozsudku) i s tím související námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu (body 32. a 33.
napadeného rozsudku). Je sice pravdou, že v úvodu vlastního vypořádání věci krajský soud uvedl,
že se veškeré námitky stěžovatele v dané věci vztahovaly k nesprávnému a nedostatečnému
posouzení uložení zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu, skutkově a právně však následně
reagoval i na ostatní žalobní námitky, jak bylo již uvedeno. Pokud se z velké části ztotožnil
se závěry žalovaného, neznamená to, že námitky stěžovatele dostatečně nevypořádal.
[18] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu následující skutečnosti.
[19] Stěžovatel byl dne 7. 11. 2018 zajištěn dle §124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění bylo, že dne 7. 11. 2018 bylo
při pobytové kontrole zjištěno, že stěžovatel je veden v Evidenci nežádoucích osob (ENO)
a že se v ČR zdržuje neoprávněně. Dne 8. 9. 2018 nabylo právní moci rozhodnutí o správním
vyhoštění stěžovatele na dobu jednoho roku (vykonatelné dne 9. 10. 2018) a dne 23. 10. 2018 byl
stěžovatel odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 k trestu vyhoštění. Stěžovatel
tedy na území ČR pobýval neoprávněně bez jakéhokoliv oprávnění a v rozporu s uloženým
správním vyhoštěním a trestem vyhoštění. Byl proto zajištěn za účelem realizace vyhoštění.
Stěžovatel sám uvedl, že si je vědom, že jeho cestovní doklad je neplatný, byl s tím na ambasádě,
kde mu řekli, že musí nejméně měsíc počkat a aby jim dal na sebe telefonní číslo. Spí ale
pod mostem a všechno mu ukradli, proto nemá telefon, tak odešel. Ví o správním vyhoštění i to,
že dostal výjezdní příkaz, ale vše mu ukradli anebo ho někde ztratil. Je si vědom i trestu
vyhoštění, ale nemá peníze na vycestování ani cestovní doklad. Žije pod mostem, chtěl si najít
nějakou práci, ale nepodařilo se mu to. Je si vědom, že mařil výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění i trestní příkaz, potřeboval si ale vydělat peníze a časem by vycestoval na Ukrajinu. Teď
neví, jestli chce vycestovat, ale spíše ne, protože na Ukrajině už nikoho nemá a nemá se kam
vrátit. Neučinil žádné kroky k získání nového dokladu. Na Ukrajině mu nic nehrozí,
ale vycestovat nechce. V ČR pobýval bez cestovního dokladu a také zde nelegálně pracoval.
Nemá zde nikoho z rodiny ani majetek či dluhy. Je vdovec, manželku a jeho dva syny zabili
na Ukrajině, když se tam válčilo. Rodiče již zemřeli, má bratra a sestru, s nimiž není v kontaktu.
Nemá zdravotní pojištění, ale cítí se zdráv. V řízení o vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců
při výslechu dne 8. 9. 2018 uvedl, že místo pobytu na Ukrajině má ve Lvovské oblasti, je zdráv,
na Ukrajině mu nehrozí stíhání policií ani státními orgány či jiné útrapy nebo nelidské a ponižující
zacházení. Ve vycestování do vlasti mu nic nebrání, ale není tam práce a je tam bída, takže by
raději zůstal v ČR. Pobýval zde v minulosti již několik let na základě povolených dlouhodobých
pobytů za účelem podnikání, je rozvedený a má dva syny, kteří žijí s matkou na Ukrajině,
může se vrátit do domu ke své matce.
[20] Po podání žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 8. 11. 2018 (ve které stěžovatel uvedl,
že se nemá kam vrátit, na Ukrajině nemá rodinu ani dům, v ČR žije již 24 let a posledních 8 let
nepřetržitě) vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým stěžovatele „přezajistil“. Žádost
o mezinárodní ochranu považoval za účelovou, podanou pouze s cílem vyhnout se správnímu
vyhoštění, a uložení zvláštních opatření vyhodnotil jako neúčinné.
[21] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může žalovaný v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve.
[22] Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí
o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany
zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo povinnost osobně se hlásit
žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu). Zvláštní opatření lze uložit,
jestliže nastanou důvody pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, ale je důvodné se domnívat,
že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení
ve věci mezinárodní ochrany (§47 odst. 2 zákona o azylu).
[23] Nejvyšší správní soud sdílí názor žalovaného a krajského soudu, že v případě stěžovatele
byly dány důvody, na základě nichž bylo možné usuzovat, že stěžovatel podal žádost
o mezinárodní ochranu účelově s cílem vyhnout se realizaci vyhoštění. Stěžovatel pobýval
na území ČR 24 let, z toho posledních 8 let nepřetržitě, přičemž žádost podal teprve poté, co mu
bylo uloženo správní i soudní vyhoštění a co byl zajištěn za účelem realizace těchto rozhodnutí,
která nerespektoval. Ještě dne 7. 11. 2018 tvrdil, že mu na Ukrajině nic nehrozí. Zároveň však
prohlašoval, že by tu rád zůstal a hned následující den podal žádost o mezinárodní ochranu.
Jelikož na území ČR dlouhodobě pobýval a nerespektoval právní předpisy ČR, ani následná
rozhodnutí, která mu ukládala povinnost opustit území ČR, a svou žádost podal teprve poté,
co správní orgány začaly činit kroky k vynucení této povinnosti, zcela jistě zde existoval důvod
se domnívat, že jeho žádost byla podána s cílem vyhnout se realizaci vyhoštění. Za těchto
okolností je zcela irelevantní, že byl na ambasádě, aby si vyřádil nový cestovní doklad (kde však
na sebe nenechal kontakt a bez dalšího zájmu odešel) a že neměl dostatek prostředků
na vycestování. Tyto skutečnosti nijak nevyvrací závěr o oprávněnosti domněnky žalovaného,
že žádost byla účelová.
[24] Ačkoli by se z citace ustanovení §47 zákona o azylu mohlo zdát, že jediným účelem
zvláštních opatření je zajistit zdárný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, tedy zajistit
účast žadatele v tomto řízení, „důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, je
v tomto případě obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění.
Zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové
žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se již uloženému
správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Aniž by tím byl jakkoliv
předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost
žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo
vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. […] Pokud jsou splněny všechny
podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (tj. na základě objektivních
okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody se domnívat, že podání
žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních
opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena jako mírnější alternativa k těmto důvodům. Při posouzení účinnosti
zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření
nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě
existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření
vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění.
Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených
ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, na něj navazuje
např. rozsudek ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 Azs 311/2018 - 37).
[25] Pokud tedy stěžovatel uvádí, že bylo možné užít zvláštní opatření spočívající v povinnosti
zdržovat se v pobytovém středisku, kam by mu mohly být doručovány písemnosti a byla by
dostatečně zajištěna účast v řízení, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že na potřebu doručovat
stěžovateli písemnosti a zajistit jeho účast v řízení (s ohledem na to, že žije pod mostem) odkázal
krajský soud pouze podpůrně jako na jeden z účelů zajištění. Hlavním cílem zajištění stěžovatele
však bylo zabránit stěžovateli nadále mařit výkon správního i soudního vyhoštění.
Jelikož stěžovatel opakovaně porušoval své povinnosti vyplývající z právního řádu ČR
a z rozhodnutí správního orgánu a soudu, žalovaný měl obavu, že by nerespektoval
ani povinnosti spojené s uložením zvláštních opatření a se správními orgány by při realizaci
vyhoštění dobrovolně nespolupracoval.
[26] Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud neshledal, že by žalovaný porušil
stěžovatelem odkazovaná ustanovení správního řádu, neopatřil si dostatečné podklady pro vydání
rozhodnutí a nezjistil skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti. Stěžovatel pak ani neobjasnil,
jaké konkrétní skutečnosti žalovaný nezjistil a co nezohlednil ve vztahu k jeho osobním
poměrům. Stěžovatel měl dostatečný prostor vyjádřit se ve správním řízení ke svým osobním
a rodinným poměrům, což také učinil, a nebylo proto důvodu jej dále vyslýchat. Pokud má nějaké
vazby, které v řízení neuvedl, není tento případný skutkový deficit pochybením žalovaného,
nýbrž stěžovatele, a jde tak k jeho tíži. Co se týče stěžovatelových případných kroků za účelem
získání pobytového oprávnění a toho, že měl dříve povolen dlouhodobý pobyt, neseznal Nejvyšší
správní soud, jaký vliv by tyto skutečnosti mohly mít na závěry napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel totiž nezpochybňuje, že již žádným pobytovým oprávněním nedisponoval
a že se na území ČR nacházel vědomě nelegálně i přes uložené správní i soudní vyhoštění. Pokud
by stěžovatel činil nějaké kroky k legalizaci svého pobytu (a to i přes vykonatelné vyhoštění)
či získání cestovního dokladu, měl tyto skutečnosti sám doložit. Žalovaný správně vyhodnotil
jako významné jiné okolnosti. Stěžovatelovo tvrzení, že byl na ambasádě, avšak vše mu ukradli
(případně to ztratil), nemá telefon, a nemohl ho tedy nikdo kontaktovat, pak svědčí pouze o jeho
liknavém přístupu ke splnění povinnosti opustit území ČR. Ve správním řízení navíc uvedl,
že z ambasády bez dalšího zájmu o řešení situace odešel a neučinil žádné kroky k získání nového
dokladu. Pokud tedy žalovaný ve vztahu k těmto skutečnostem nic dalšího nezjišťoval, nijak
nepochybil.
[27] Stěžovateli nelze přisvědčit, že žalovaný nezjistil jeho postoj ke zvláštním opatřením.
Žalovaný měl postaveno najisto, že stěžovatel ignoruje povinnosti, které mu plynou ze zákona
i z rozhodnutí orgánů veřejné moci, a ve správním řízení výslovně uvedl, že se na Ukrajinu vrátit
nechce a rád by tu zůstal a vydělával peníze. Tím dal jasně najevo svůj postoj a žalovaný
se oprávněně obával, že by se správními orgány dobrovolně nespolupracoval při realizaci
správního vyhoštění. Všechny shora popsané skutečnosti tedy nasvědčují tomu, že žalovaný zcela
oprávněně usoudil, že uložení mírnějších opatření by bylo příliš riskantní, neboť stěžovatel
dlouhodobě pobýval na území ČR nelegálně a dokonce v rozporu s rozhodnutími o vyhoštění.
Žalovaný k zajištění přistoupil na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím
jednání stěžovatele, přičemž tyto individuální okolnosti v případě stěžovatele plně odpovídají
judikatorním požadavkům Nejvyššího správního soudu na nezbytnost a přiměřenost zajištění.
Stejně tak jsou úvahy žalovaného v napadeném rozhodnutí dostatečně rozvedeny (ve vztahu
k neúčinnosti zvláštních opatření konkrétně na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí).
[28] Nejvyšší správní soud dodává, že argumentace týkající se přijatelnosti kasační stížnosti je
zcela bezpředmětná, neboť ustanovení §104a s. ř. s. se na rozhodnutí ve věci zajištění
podle zákona o azylu nevztahuje (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2015,
č. j. 9 Azs 66/2014 - 69).
IV. Závěr a náklady řízení
[29] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
[31] Krajským soudem ustanovenému advokátovi Nejvyšší správní soud přiznal odměnu
za zastupování, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas dle §7, §9 odst. 4 písm.
d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, spočívající
v podání a doplnění kasační stížnosti; paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč. Celkem tedy
byla výrokem III. tohoto rozsudku přiznána částka 3 400 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu