ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.79.2019:23
sp. zn. 9 Azs 79/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: A. G. M. T. H.,
zast. Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem
Masarykova 925/27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 12. 2018, č. j. KRPU-
234075-47/ČJ-2018-040022-ZZ-DB, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 75 A 3/2019 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se při znáv á odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 12. 2018, č. j. KRPU-234075-47/ČJ-2018-040022-ZZ-DB (dále
jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná dle §129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), rozhodla o prodloužení zajištění žalobce za účelem jeho předání
podle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané
státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
[2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad
Labem (dále jen „krajský soud“), který žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne
7. 2. 2019, č. j. 75 A 3/2019 - 35 (dále jen „napadený rozsudek“). Krajský soud uvedl, že žalovaná
na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí dostatečně a srozumitelně poukázala na to, že žalobce
v minulosti v průběhu řízení o mezinárodní ochraně odcestoval ze Švýcarska, Německa, Švédska
a Belgie, z Velké Británie byl deportován do Švýcarska, a poté nelegálně cestoval přes Českou
republiku do Německa, a proto je u něj dáno vážné nebezpečí útěku. K uložení mírnějších
opatření (zvláštních opatření za účelem vycestování z území podle §123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců) žalovaná uvedla, že žalobce nemá na území České republiky žádné vazby,
finanční prostředky, nemá cestovní doklad ani povolení k pobytu, a tak se nemůže ani na území
České republiky zdržovat, a mírnější opatření u něj nepřicházejí v úvahu. Dle krajského soudu
je zřejmé, že žalobce v členských státech Evropské unie nevyčkává ukončení azylových řízení,
neboť jejich případný negativní výsledek nehodlá respektovat. Jeho cílem je dostat
se do Německa, kam by nepochybně směřoval i nyní v případě propuštění ze zajištění, jelikož
nemá žádné prostředky ani vazby na Českou republiku. Žalobce naplňuje hned několik
samostatných podmínek pro závěr, že je u něj dána existence vážného nebezpečí útěku. Na území
České republiky pobývá neoprávněně, vyjádřil úmysl neopustit území Evropské unie
(což potvrdil i svým jednáním) a nemá oprávnění samostatně cestovat, neboť nemá platný
cestovní pas ani vízum.
[3] Dle krajského soudu žalovaná v řízení postupovala s náležitou pečlivostí a aktivně
směřovala k naplnění primárního cíle zajištění. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce byl
dne 25. 1. 2019 propuštěn ze zajištění a předán eskortě k realizaci předání do Spolkové republiky
Německo.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Namítá, že ve správním řízení nevyšlo najevo, že hodlá území České republiky opustit či se před
správními orgány skrývat. Existenci vážného nebezpečí útěku zkoumala žalovaná pouze formálně
a neposoudila komplexně všechny okolnosti. Stěžovatel dal najevo, že Česká republika pro něj
není pouhou tranzitní zemí a dokonce zde hodlal požádat o mezinárodní ochranu. Žalovaná
taktéž dostatečně nezohlednila skutečnost, že stěžovatel měl zjevnou snahu se správními orgány
spolupracovat.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel byl zajištěn při kontrole
mezinárodního linkového autobusu, kdy dle vlastních slov cestoval z Bonnu do Berlína
a policejní hlídce předložil německý formulář znějící na jméno T. A. Z vyjádření stěžovatele ve
správním řízení je zřejmé, že opakovaně v různých státech Evropské unie podává pod různými
identitami žádosti o mezinárodní ochranu. Nevyčká ovšem konečného posouzení žádosti
a namísto toho nelegálně cestuje po Evropě. Tvrzení stěžovatele jsou nevěrohodná, neboť
policejním orgánům sdělil dvě různé identity a dvě rozdílné verze svého příběhu. V případě
stěžovatele je tedy dáno vážné nebezpečí útěku hned z několika důvodů současně. Na tom nic
nemění ani údajný úmysl požádat v České republice o mezinárodní ochranu, což ovšem
stěžovatel neučinil, ač mu v tom nic nebránilo.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[7] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho
předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí
útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již
dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo
vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem
Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[9] Jelikož účelem kasačního přezkumu není opakovat již jednou řečené, k obecné námitce
stěžovatele, že žalovaná vážné nebezpečí útěku hodnotila pouze formálně a neposoudila
komplexně všechny okolnosti, lze zcela odkázat na body 15. – 20. napadeného rozsudku, v nichž
se krajský soud touto otázkou zevrubně zabýval. Z vysvětlení stěžovatele zachyceného
ve správním spise vyplývá, že stěžovatel opakovaně a pod různými identitami (kdy se pro účely
řízení o mezinárodní ochraně v několika případech vydával za občana Eritrey) žádal
o mezinárodní ochranu v různých členských státech Evropské unie (Švédsko, Velká Británie,
Německo), resp. též ve Švýcarsku. Výsledek řízení o mezinárodní ochraně ve všech případech
buďto nerespektoval, nebo jej ani nevyčkal, a odcestoval do jiného členského státu. Stěžovatel
nemá žádný platný cestovní doklad ani vízum. V průběhu pohovoru vyjádřil úmysl na území
členských států setrvat. Z uvedených okolností je dle Nejvyššího správního soudu patrné,
že stěžovatel současně naplňuje v podstatě všechny důvody vážného nebezpečí útěku, které jsou
demonstrativně uvedené v citovaném ustanovení zákona o pobytu cizinců.
[10] Na tyto závěry nemůže mít vliv ani tvrzení stěžovatele, že Česká republika je jeho cílovou
zemí a hodlá zde podat žádost o mezinárodní ochranu. Z pobytové historie stěžovatele vyplývá,
že v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu v některém z členských států pravidelně
opouští území tohoto členského státu ještě předtím, než je o žádosti rozhodnuto. Není důvod
se domnívat, že by v nynějším případě stěžovatel jednal jinak. Ze správního spisu Nejvyšší
správní soud dále zjistil, že stěžovatel v České republice skutečně žádost o mezinárodní ochranu
podal, dne 9. 1. 2019 však bylo řízení o jeho žádosti jako nepřípustné zastaveno, neboť
k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany je dle nařízení Dublin III příslušný jiný
členský stát. Již dne 14. 12. 2018 Německo vyjádřilo souhlas s přijetím stěžovatele a jeho předání
bylo dne 25. 1. 2019 realizováno.
[11] Stěžovatel sice správním orgánům v rámci podání vysvětlení poskytl součinnost, tato
skutečnost však není způsobilá v daném případě vyvrátit řádně odůvodněný závěr žalované
o vážném nebezpečí útěku.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení, žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
[14] Usnesením krajského soudu ze dne 15. 1. 2019, č. j. 75 A 3/2019 - 21, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Ing. Jakub Backa. Zástupci, který byl stěžovateli ustanoven
soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát (§35
odst. 9 s. ř. s.). Zástupce stěžovatele provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden
úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo
podání kasační stížnosti. Za jeden úkon právní služby náleží odměna ve výši 3 100 Kč podle
§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu a dále 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Jelikož je ustanovený zástupce
registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil soud přiznanou odměnu o částku 714 Kč,
která odpovídá 21% sazbě této daně. Částka v celkové výši 4 114 Kč bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu