ECLI:CZ:NSS:2019:KONF.46.2018:12
sp. zn. Konf 46/2018-12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta
Bičáka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu
Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně, a dalších účastníků sporu
vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 88/2018, o zaplacení 1000 Kč
s příslušenstvím: žalobkyně SychrovNET s.r.o., IČ 26827921, se sídlem Bratří Hlaviců 89,
Vsetín, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem Hanusova 1537/1, Praha 4,
a žalovaná M. T.,
takto:
P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 20 C 88/2018, o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím, je s p r á v n í o r g á n .
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným 27. 11. 2018 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon o některých
kompetenčních sporech“), se Český telekomunikační úřad domáhal, aby zvláštní senát rozhodl
spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona o některých kompetenčních sporech. Spor
vznikl mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně ve věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 20 C 88/2018 o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím.
[2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Žalobkyně poskytovala žalované telekomunikační služby na základě Smlouvy
o poskytování telekomunikačních služeb č. X ze dne 25. 11. 2013 (dále „Smlouva“). Vzájemná
práva a povinnosti smluvních stran se řídily Smlouvou, Všeobecnými podmínkami společnosti
SychrovNET s.r.o. (dále „Všeobecné podmínky“) a Ceníkem služeb (dále jen „Ceník služeb“),
které tvořily nedílnou součást Smlouvy.
[4] Žalovaná ani přes opakované výzvy neuhradila dlužnou částku za poskytování služeb,
a proto jí žalobkyně podle bodu 3.10 Všeobecných podmínek přerušila poskytování služeb
(tzv. suspendace) a vyúčtovala suspendační poplatek ve výši 1000 Kč. Jelikož žalovaná
suspendační (respektive blokační) poplatek nezaplatila, obrátila se žalobkyně na soud. Návrhem
na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 31. 10. 2016 se domáhala, aby soud uložil
žalované povinnost zaplatit 1000 Kč s příslušenstvím a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
[5] Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 2. 10. 2018, čj. 20 C 88/2018-13 řízení
zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III.). Okresní soud vycházel z §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích),
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o elektronických komunikacích“), a dospěl k závěru,
že k rozhodování sporů ve věcech úhrady za telekomunikační služby je příslušný Český
telekomunikační úřad. Soud uvedl, že při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku
elektronických komunikací, jejichž předmětem je nárok na smluvní pokutu (v projednávané věci
ve formě suspendačního poplatku), je nutné se zabývat povinností, která byla porušena. Pokud
se pak jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a účastníkem, ve které si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu i pro případ,
že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě
příslušný Český telekomunikační úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením
zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu (suspendační poplatek) s tímto
porušením souvisí (k tomu okresní soud odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008,
čj. Konf 27/2008-7, publikované pod č. 1738/2009 Sb. NSS).
[6] Český telekomunikační úřad (dále „navrhovatel“) s postupem soudu nesouhlasil a podal
zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že odmítá svou
kompetenci k rozhodnutí sporu o částku, která byla vyúčtovaná jako blokační poplatek.
Pravomoc navrhovatele je totiž dána v případě kumulativního splnění osobní a věcné podmínky
ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích; navrhovatel namítá nesplnění
druhé z nich. Blokační poplatek není službou elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikacích, neboť vůbec nespočívá v přenosu signálů po sítích
elektronických komunikací, ani není telekomunikační a přenosovou službou v sítích. Blokační
poplatek je cenou za administrativní, režijní, softwarové a další náklady, nikoliv samotnou
službou elektronických komunikací. Navrhovatel tedy není příslušným orgánem k rozhodnutí
daného sporu týkajícího se povinnosti k zaplacení blokačního poplatku.
[7] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se zvláštní
senát řídil následující úvahou:
[8] Podle §1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech je negativním
kompetenčním sporem ten, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí
v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřely svou pravomoc
Okresní soud ve Vsetíně i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož
projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona o některých kompetenčních sporech.
[9] Zvláštní senát v usnesení ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009-12, vysvětlil, že k tomu,
aby mohl navrhovatel rozhodovat účastnické spory, musí být podle §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích naplněn osobní a věcný předpoklad. Osobní předpoklad založení
pravomoci navrhovatele se naplní, vznikne-li spor mezi osobou vykonávající komunikační
činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích a účastníkem, popřípadě uživatelem,
na straně druhé. Druhou nezbytnou podmínkou je pak věcný předpoklad, tedy povaha sporu;
tato podmínka je dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích splněna tehdy, „pokud
se spor týká povinnosti uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“
[10] Z výpisů z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně
je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje charakteristiku účastníka
podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
[11] Spornou je povaha sporu mezi těmito osobami, pokud jde o pohledávku žalobkyně,
která představuje blokační poplatek. Navrhovatel namítl, že o takovém předmětu sporu není
oprávněn rozhodovat, neboť se nejedná o službu elektronických komunikací ve smyslu §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích.
[12] Okresní soud uvedl, že blokační poplatek má povahu smluvní pokuty, a proto by o věci
měl rozhodovat navrhovatel. Naopak žalobkyně tvrdí, že blokační poplatek není smluvní
pokutou, ale náhradou za administrativní zátěž spojenou s blokací. Navrhovatel s odkazem
na svou rozhodovací praxi uvedl, že blokační poplatek není cenou za službu elektronických
komunikací, ale hradí se za nejrůznější běžné náklady žalobkyně.
[13] Zvláštní senát předesílá, že mu podle §2 odst. 1 zákona o některých kompetenčních
sporech přísluší projednat a rozhodnout kompetenční spor, tj. určit, který státní orgán věc samou
rozhodne. Zvláštnímu senátu zásadně nepřísluší na podkladě předložených smluvních
dokumentů provádět výklad projevu vůle žalobkyně a žalované (jakkoliv se těmito projevy nutně
zabývat musí) a jeho hmotněprávní posouzení (včetně jeho platnosti či neplatnosti), neboť
takový výklad a právní posouzení jsou až součástí rozhodnutí ve věci samé, tudíž přísluší orgánu,
který má k rozhodnutí ve věci samé pravomoc.
[14] Zvláštní senát v usnesení ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008-7, publikovaném pod
č. 1738/2009 Sb. NSS, na které správně odkázal i okresní soud, řešil otázku pravomoci
navrhovatele a soudů v občanském soudním řízení rozhodnout o nároku na zaplacení smluvní
pokuty za nevrácený zapůjčený satelitní komplet, přičemž dospěl k závěru, že k rozhodnutí
o takovém nároku je dána pravomoc soudů. Přitom se zvláštní senát řídil následujícími úvahami:
„Smluvní pokuta je typickým soukromoprávním institutem; jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem
je zpravidla peněžitá sankce za porušení či nesplnění (smluvní) povinnosti (§544 odst. 1 občanského zákoníku,
tj. zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění; poznámka zvláštního senátu). Při posuzování pravomoci
k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu,
je však nutné především vycházet z charakteru povinnosti, která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností
a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem příčiny a následku, které nelze posuzovat odděleně; existence
porušení povinnosti je přitom určující pro existenci nároku na smluvní pokutu, nikoliv obráceně. O smluvní
pokutě tedy bude rozhodovat ten orgán, který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení
povinnosti, za něž je smluvní pokuta vymáhána.“ S odkazem na ustanovení §108 odst. 1 písm. g)
a §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, a tam upravenou pravomoc navrhovatele
rozhodovat spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, a ustanovení
§64 odst. 1 téhož zákona upravují povinnost účastníka uhradit za poskytnutou službu cenu
uzavřel, že „[p]okud by tedy ve smlouvě mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem byla
dohodnuta smluvní pokuta pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, byl by k rozhodování
o smluvní pokutě příslušný navrhovatel…, neboť neuhrazení ceny za poskytnutou službu je porušením povinnosti
podle zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu je na toto porušení přímo navázán.
Kdyby v takovém případě rozhodoval o smluvní pokutě soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení
povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci
navrhovatele, která je mu svěřena v citovaném §127 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.“
[15] Žalobkyně ve věci samé uplatňuje nárok na zaplacení blokačního poplatku,
a to s odkazem na bod 3.10 Všeobecných podmínek.
[16] Podle bodu 3.10 Všeobecných podmínek je poskytovatel oprávněn písemně odstoupit
od Smlouvy, resp. všech smluv uzavřených s uživatelem, jestliže uživatel nezaplatí tři po sobě
jdoucí vyúčtování ve lhůtě splatnosti, je v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého peněžitého
závazku déle než 45 dnů, závažným způsobem poruší Smlouvu nebo Všeobecné podmínky nebo
uživatel vstoupí do likvidace, je na něj podán insolvenční návrh, bylo rozhodnuto o jeho úpadku,
byl nařízen výkon rozhodnutí či exekuce prodejem jeho podniku nebo byla uvalena nucena
správa. Poskytovatel je současně s odesláním odstoupení oprávněn též omezit, případně přerušit
poskytování služeb, tzv. suspendace, a to i bez předchozího upozornění. Za suspendaci
je poskytovatel oprávněn požadovat úhradu suspendačního poplatku podle platného a účinného
Ceníku služeb.
[17] Podle žalobkyně má blokační poplatek paušálně pokrýt předpokládané náklady
(administrativní zátěž), které žalobkyni vzniknou v souvislosti se suspendací. I pokud by zvláštní
senát z takového určení blokačního poplatku vyšel, byť z označených ustanovení Všeobecných
podmínek nevyplývá, je zřejmé, že suspendací žalobkyně chrání své zájmy, jelikož přestává
poskytovat službu osobě, u které vyvstaly pochybnosti o její schopnosti či ochotě platit
za poskytované služby, neboť suspendaci lze provést pouze v souvislosti s nastalou
či očekávanou neschopností účastníka dostát závazkům ze smlouvy, v každém případě z důvodů,
za které podle Smlouvy odpovídá žalovaná. Současně nelze nevidět, že i s poskytováním služby
elektronických komunikací, nedošlo-li by k její suspendaci, by nepochybně byly spojeny určité
administrativní náklady, zahájení a ukončení poskytování služby z toho nevyjímaje, přičemž
takové administrativní náklady jsou nepochybně zahrnuty v ceně služby.
[18] Suspendace sice nespočívá zcela ani převážně v přenosu signálů po sítích elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, současně
ale poskytovatel (žalobkyně) suspendací ani neposkytuje účastníkovi (žalované) žádnou službu
navíc. Jedná se o odpojení od dodávky služeb, které by tak jako tak poskytovatel v okamžiku
skončení smluvního závazku musel provést a nesl by s ním i související administrativní náklady.
[19] Byť samotná suspendace nepředstavuje poskytování služeb elektronických komunikací,
je na jejich poskytování úzce navázána, neboť dopadá na případy, kdy účastník neplní
své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací,
a to zejména povinnosti platební jako protiplnění za službu elektronických komunikací (alespoň
tak tomu má být v nyní projednávané věci). Nejedná se tedy o žádný další vedlejší smluvní vztah
mezi poskytovatelem a účastníkem, naopak je zde úzká souvislost s plněním smluvních závazků
ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, pakliže v důsledku výše uvedených
skutečností je poskytovatel oprávněn suspendovat dodávku služeb.
[20] Vzhledem k tomu, že v dané věci poskytovatel (žalobkyně) suspendací neposkytuje
účastníkovi (žalované) žádnou službu navíc, nýbrž suspendace je důsledkem porušení platební
povinnosti účastníka vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích (tj. povinnosti hradit cenu služby),
a právě pro takový případ si smluvní strany ujednaly povinnost zaplatit blokační poplatek, dospěl
zvláštní senát k závěru, že i zaplacení blokačního poplatku je povinností uloženou účastníkovi
na základě zákona ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích a k rozhodnutí
sporu o jeho zaplacení je tak dána pravomoc navrhovatele. Kdyby v takovém případě rozhodoval
soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou
službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci navrhovatele,
která je mu svěřena ustanovením §127 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
(srov. citované usnesení čj. Konf 27/2008-7).
[21] Jak bylo již shora předesláno, tímto závěrem zvláštní senát nijak nepředjímá výklad
projevu vůle účastníků řízení o věci samé a jeho hmotněprávní posouzení (včetně posouzení
platnosti ujednání) v rozhodnutí o věci samé.
[22] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona o některých
kompetenčních sporech závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor
vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Český telekomunikační úřad bude
tedy dále pokračovat v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 88/2018,
o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. ledna 2019
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu