ECLI:CZ:NSS:2019:NAD.106.2019:22
sp. zn. Nad 106/2019 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Mgr. V. V., proti
žalovanému: 1) Městský soud v Praze, 2) předseda Městského soudu v Praze, oba se sídlem
Spálená 2, Praha, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením žalovaného ad 1) a 2) vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 87/2019,
o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému soudu,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 87/2019 se p ři k azu j e
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu ze dne 20. 5. 2019, kterou se domáhal
ochrany před nezákonným zásahem pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního
orgánu podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně žalobce specifikoval napadený zásah tak, že:
1. jeho návrh na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost, vedené Obvodním soudem
pro Prahu 7 pod sp. zn.: 10 C 449/2014 a Městským soudem v Praze jako soudem
odvolacím pod sp. zn.: 22 Co 55/2019 přidělil Městský soud v Praze v druhé polovině
března 2019 podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2019 senátu
č. 22 Co Městského soudu v Praze určenému a specializovanému pro věci ochrany
osobnosti, ačkoliv věc žalobce byla věcí pracovněprávní a antidiskriminační,
podle žalobce tedy měla být přidělena senátu pro věci pracovněprávní;
2. předseda Městského soudu v Praze jako správní orgán státní správy Městského soudu
v Praze určil dne 29. března 2019, že návrh na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost
žalobce bude projednávána a rozhodnuta senátem 22 Co Městského soudu v Praze
ve složení: Mgr. Viktor Sedlák - předseda senátu, Mgr. Daniela Zemanová a JUDr. Pavel
Slavíček, ačkoliv pro určení Mgr. Viktora Sedláka jako náhradního člena senátu
a předsedy senátu č. 22 Co nebyl v rozvrhu práce Městského soudu v Praze jednoznačný
podklad.
[2] Městský soud v Praze jako věcně a místně příslušný soud podal k Nejvyššímu správnímu
soudu návrh na přikázání věci jinému než Městskému soudu v Praze podle §9 odst. 1 s. ř. s.
Svůj návrh odůvodnil tím, že jako žalovaný zde vystupuje samotný Městský soud v Praze
a jeho předseda, což vzbuzuje pochybnosti o podjatosti soudců specializovaných senátů
rozhodujících ve věcech správního soudnictví u Městského soudu v Praze, z nichž nelze sestavit
senát.
[3] Žalobce se k návrhu na přikázání věci jinému soudu dle §9 odst. 1 s. ř. s. vyjádřil
v podání ze dne 6. 6. 2019, v němž uvedl, že s tímto postupem souhlasí; současně uvedl,
že navrhuje, „aby věc byla přikázána krajskému soudu, co nejdále od Městského soudu v Praze tak, aby byl
případný vliv Městského soudu v Praze a jeho funkcionářů, pokud vůbec takový vliv existuje na posouzení věci,
co nejvzdálenější“ (nejlépe, aby byla věc přikázána některému ze soudů na Moravě, tj. Krajskému
soudu v Brně nebo Krajskému soudu v Ostravě).
[4] Žalovaní ad 1) a 2) se k návrhu na přikázání věci jinému soudu nevyjádřili.
II.
[5] Návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu
je důvodný.
[6] Podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. „Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu
nelze sestavit senát.“ V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je
podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu,
který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout.
[7] Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze
na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost
o jeho nepodjatosti (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94,
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005, čj. 4 As 14/2004 - 70).
[8] Vzhledem k tomu, že žaloba směřuje proti Městskému soudu v Praze a jeho předsedovi
a Městský soud v Praze je současně správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout, lze mít
důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců tohoto soudu.
[9] I v tomto případě platí obecná právní zásada „nemo iudex in causa sua“, podle které nikdo
nesmí být soudcem ve vlastní věci. Dlužno ovšem dodat, že pouhá skutečnost, že žalovaným je
Městský soud v Praze automaticky neznamená, že by v dané věci všichni soudci specializovaných
senátů tohoto soudu byli vyloučeni z projednávání a rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. Nad 35/2006). Důvodné pochybnosti o nepodjatosti
soudců příslušného soudu lze mít zejména z toho důvodu, že předmětem řízení
v nyní posuzované věci je tvrzený nezákonný zásah předsedy Městského soudu v Praze.
Skutečnost, že by soudci Městského soudu v Praze měli posuzovat činnost předsedy soudu
jako soudního funkcionáře, který vůči nim v zákonem stanovených případech vykonává úkoly
státní správy soudů, vč. disciplinární pravomoci (je kárným navrhovatelem), je důvodem
pro vyloučení těchto soudců z projednání a rozhodnutí věci (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70).
III.
[10] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného uzavírá, že všichni soudci
specializovaných senátů Městského soudu v Praze jsou vyloučeni pro možnou podjatost ve věci
vedené tímto soudem pod sp. zn. 10 A 87/2019. Věc proto podle §9 odst. 1 s. ř. s. přikázal
k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze, který je geograficky nejbližší soudu,
který by měl ve věci rozhodovat dle zákonných kritérií. A pokud jde o návrh žalobce, aby byla
věc přikázána soudu co možná nejvzdálenějšímu (na Moravu), konstatuje Nejvyšší správní soud,
že tento návrh není nijak racionálně podložen a jeho akceptací by byla popřena zásada rychlosti
a hospodárnosti řízení.
[11] Zcela na závěr pak považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poznamenat, že zvažoval,
zda se v případě podané žaloby vůbec jedná prima facie o podání (návrh), o němž mají pravomoc
rozhodnout soudy ve správním soudnictví ve smyslu §4 s. ř. s.; v opačném případě by totiž nebyl
oprávněn danou věc přikazovat žádnému ze soudů působících ve správním soudnictví. Nejvyšší
správní soud přitom dospěl k názoru, že se jedná o podání, u něhož na první pohled
nelze vyloučit, že může spadat do správního soudnictví. Proto věc přikázal Krajskému soudu
v Praze; nicméně základní otázkou, kterou se bude muset tento soud zabývat, je právě existence
jeho pravomoci jako správního soudu rozhodnout v této věci, v níž je napadán postup
při předělení věci konkrétnímu soudci, resp. senátu a následném určení složení tohoto senátu –
tedy postup související ve výsledku s obsazením soudu a principem zákonného soudce
[u něhož bude nutno zvážit, zda jeho dodržení lze samostatně napadat v rámci správní žaloby
anebo by měl být primárně řešen pořadem práva v linii původního (zde: civilního) řízení)].
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu