ECLI:CZ:NSS:2020:1.ADS.153.2019:22
sp. zn. 1 Ads 153/2019 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: J. P., zastoupen Mgr.
Vítem Křížkou, advokátem se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2017, č. j. MPSV-2017/227517-921, sp. zn. SZ/MPSV-
2017/224721-921, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 10. 4. 2019, č. j. 33 A 50/2017 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Vítu Křížkovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 1.800 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2017, č. j. 344631/2017/BBA, odňal Úřad práce České
republiky – krajská pobočka v Brně (dále jen „správní orgán prvního stupně“) podle §3 odst. 1
písm. f) ve spojení s §21 a §44 odst. 1 a 7 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
žalobci dávku v podobě příspěvku na živobytí, a to ke dni 1. 10. 2017. V odůvodnění uvedl,
že žalobce není podle §3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi osobou v hmotné
nouzi a jeho právo na daný příspěvek zaniklo, jelikož dne 15. 9. 2017 nastoupil k výkonu vazby
ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, což potvrzovala zpráva
Vězeňské služby ČR ze dne 21. 9. 2017.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl rozhodnutím
ze dne 2. 11. 2017, č. j. MPSV-2017/227517-921, tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil. Na základě potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne
21. 9. 2017 bylo již v řízení před správním orgánem I. stupně spolehlivě prokázáno, že se žalobce
nachází od 19. 9. 2017 ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací
detence Brno (počátek vazby 15. 9. 2017), pročež jej nelze v souladu s §3 odst. 1 písm. f) zákona
o pomoci v hmotné nouzi považovat za osobu v hmotné nouzi.
[3] Žalobce následně dne 23. 11. 2017 podal žalobu, ve které namítal, že jeho finanční příjem
od okamžiku nástupu do vazby je nulový, přičemž byl předtím veden na Úřadu práce ČR a v této
souvislosti pobíral v souladu se zákonem příspěvek na živobytí. Současně s příslušnými orgány
spolupracoval, plnil stanovený program, aktivně se zajímal o výkon veřejné služby a hledal
si zaměstnání v pracovním poměru.
[4] Dne 15. 9. 2017 byl žalobce zadržen policejní hlídkou na základě obvinění poškozené,
která uvedla, že ji měl fyzicky napadnout. Žalobce byl posléze vzat do vazby. Z důvodu toho
byl žalobce omezen na svobodě, přičemž nemá po dobu výkonu vazby žádný finanční příjem,
neboť mu práce není umožněna. V této souvislosti žalobce namítal, že nelze v rozporu
se zásadou presumpce neviny považovat výkon vazby bez dalšího za rozhodnou skutečnost
pro účely odnětí příspěvku na živobytí. Správní orgán I. stupně se individuální situací žalobce,
včetně podmínek, za kterých vazbu vykonává, nijak nezabýval. Na základě rozhodnutí správních
orgánů byl žalobci odňat příspěvek na živobytí, přestože ještě nebylo o jeho vině v trestním řízení
pravomocně rozhodnuto
[5] Krajský soud žalobu zamítl. Vydání rozhodnutí o odnětí příspěvku na živobytí při splnění
některé z taxativně stanovených podmínek v §3 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi není
věcí správního uvážení, ale povinností příslušných správních orgánů, které jsou stejně jako soudy
vázány zákonem. Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když svoji pozornost
zaměřily pouze na prokázání toho, zda byl žalobce vzat do vazby a zda ke dni vydání rozhodnutí
o odejmutí příspěvku na živobytí vazba stále trvala či nikoliv.
[6] Odnětí příspěvku na živobytí navíc nelze považovat za specifickou formu potrestání
obviněného z trestného činu, neboť se jedná o pouhý důsledek toho, že účel jeho poskytování
v důsledku vzetí do vazby zanikl. Příspěvek na živobytí má totiž stejně jako jiné dávky v režimu
dotčené právní úpravy sloužit v souladu s §1 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojení
s čl. 30 odst. 2 Listiny k poskytnutí pomoci osobám, jejichž příjmy a celkové sociální a majetkové
poměry neumožňují aktuální uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné
pro společnost. K účelu dávek pomoci v hmotné nouzi odkázal krajský soud na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 6 Ads 43/2005 – 51, č. 949/2006 Sb. NSS.
Smyslem pomoci v hmotné nouzi proto není poskytovat automaticky finanční příjem všem
osobám bez zaměstnání, ale umožnit, aby si dotčená osoba byla po dobu objektivního zhoršení
sociálních a majetkových poměrů schopna obstarat stravu, bydlení a elementární potřeby
nezbytné pro důstojné žití člověka, což je během výkonu vazby či trestu odnětí svobody státem
zajištěno. Presumpce neviny tudíž nemá žádný vliv na posouzení nároku na příspěvek
na živobytí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení otázky soudem podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a z důvodu
nepřezkoumatelnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] V kasační stížnosti uvádí, že již v podané žalobě namítal, že ustanovení §3 odst. 1
písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi odporuje ústavnímu principu presumpce neviny,
a proto měla být věc předložena Ústavnímu soudu, popř. měl krajský soud sám provést
ústavně - konformní výklad tohoto ustanovení, který by vedl ke zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí.
[9] Stěžovatel má za to, že výše uvedené ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi
je protiústavní, neboť odporuje čl. 30. odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), který stanoví „[k]aždý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná
pro zajištění základních životních podmínek“. Poskytuje tak každému pomoc nezbytnou k zajištění
základních životních podmínek. Právo na minimální standard životních podmínek úzce souvisí
s právem na život a hodnotami lidské důstojnosti. Příspěvek je určen na úhradu stravy, oblečení,
obuvi, dopravy a vzdělání. Stěžovatel tyto potřeby, byť se nachází ve vazbě, má.
[10] Dle čl. 40 odst. 2 Listiny „[k]aždý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného,
pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“. Zákonodárce však v §3
odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi staví na roveň osobu, která nastoupila výkon
trestu odnětí svobody, s osobou vzatou do vazby, což je nepřípustné. Nebude-li osoba vzatá
do vazby uznána vinou v trestním řízení, dojde v této situaci k tomu, že nevinnému bude
odepřeno právo na pomoc v hmotné nouzi.
[11] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené považuje §3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci
v hmotné nouzi za ústavně nekonformní a navrhuje přerušit řízení dle §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a předložit věc Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud se pečlivě
vypořádal se všemi argumenty vznesenými v řízení o žalobě; rozsudek krajského soudu považuje
za věcně správný. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je přípustná, má požadované formální
náležitosti, je včasná (§106 odst. 2 s. ř. s), podaná osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.)
a zastoupenou advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Dále důvodnost kasační stížnosti soud posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] V projednávané věci je stěžejní kasační námitkou to, zda §3 odst. 1 písm. f) zákona
o pomoci v hmotné nouzi neodporuje čl. 30 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. neodepírá
obviněnému nacházejícímu se ve vazbě právo na pomoc státu na zajištění základních životních
potřeb.
[16] Dle §3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi „[n]estanoví-li tento zákon jinak,
osobou v hmotné nouzi není osoba, která nastoupila výkon zabezpečovací detence nebo trestu odnětí svobody nebo
byla vzata do vazby, a to počínaje prvním dnem kalendářního měsíce, následujícím po kalendářním měsíci,
ve kterém tato skutečnost nastala, za předpokladu že uvedená skutečnost k tomuto dni nadále trvá”.
[17] Dle §21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi „[n]árok na příspěvek na živobytí má osoba
v hmotné nouzi podle §2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§9 odst. 2)
nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob.”
[18] Dle čl. 4 odst. 4 Listiny „[p]ři používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí
být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla
stanovena. ”
[19] Dle čl. 30 odst. 2 Listiny „[k]aždý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která
je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.”
[20] Dle čl. 30 odst. 3 Listiny „[p]odrobnosti stanoví zákon.”
[21] Dle čl. 40 odst. 2 Listiny „[k]aždý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného,
pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. ”
[22] Dle čl. 41 odst. 1 Listiny „[p]ráv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3,
čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“
[23] Dávky systému sociální pomoci představují provedení ústavně zaručeného práva každého,
kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních
podmínek. Uvedeného základního práva zaručeného v čl. 30 odst. 2 Listiny je možno se domáhat
pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), za podmínky
dodržení čl. 4 odst. 4 Listiny, jenž garantuje minimální standard daného práva (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08, nebo ze dne 9. 1. 2013 sp. zn.
Pl. ÚS 31/09). Systematické zařazení tohoto základního práva v Listině zdůrazňuje jeho
subsidiární charakter k ostatním sociálním právům. Především je pomoc, nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek, určena zpravidla těm, kdo nejsou zabezpečeni na základě práva
na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny) či na základě práva na hmotné zajištění
v přiměřeném rozsahu v případě nezaviněné nemožnosti získávat prostředky pro své životní
potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny). Pomoc je také určena občanům, kteří nejsou zabezpečeni
ani na základě práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci
a při ztrátě živitele (čl. 30 odst. 1 Listiny).
[24] Dále právo na plnění ze strany státu, které spočívá v pomoci nezbytné k zajištění
základních životních podmínek, má subsidiární povahu projevující se v tom, že nenáleží
každému, nýbrž jen osobě nacházející se v hmotné nouzi. Tento princip poměrně důsledně
provádí zákon o pomoci v hmotné nouzi a zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním
minimu. Příspěvek na živobytí má tedy sociálně slabým osobám garantovat, že jim po zaplacení
nákladů na bydlení zůstane konečný příjem alespoň ve výši životního, případně existenčního
minima, a že tak dojde k naplnění práva na takovou pomoc, která je nezbytná k zajištění jejich
základních životních podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne
15. 11. 2012, č. j. 4 Ads 55/2012 – 44, či ze dne 30. 4. 2015, č. j. 1 Ads 171/2014 - 30).
[25] Dávky systému sociální pomoci jsou pomyslnou poslední záchranou pro osoby, které
by se jinak ocitly zcela bez prostředků, k zajištění jejich základních životních potřeb. Jedná
se o pozitivní závazky státu (veřejné moci) k určitému plnění (což je podstatné i z hlediska
přezkumu ústavnosti sociálních práv soudem dle bodu 26 nálezu Ústavního soudu ze dne
25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 443/16), ať již v podobě poskytování dávek či vybudování
a financování zařízení poskytujících sociální služby potřebné k zajištění základních životních
podmínek. Způsob, jakým veřejná moc toto plnění zajišťuje, je zásadně na úvaze k tomu
příslušných orgánů moci zákonodárné či výkonné, případně územní samosprávy. V těchto
otázkách mají příslušné orgány širokou autonomii a jejich rozhodnutí je do značné míry
determinované jak mírou blahobytu společnosti (tj. i množstvím prostředků, které jsou
k dispozici pro budování sociálního státu), vědeckým poznáním a technickým pokrokem (jaká
pomoc je možná a vhodná a jaká naopak zcela nevhodná či dokonce poškozující potřebné
občany), tak i čistě politickým rozhodnutím, zda bude upřednostněn princip solidarity (vyšší
standard sociální ochrany a pomoci) či liberální princip omezující pomoc veřejné moci
na nezbytné minimum a akcentující soběstačnost, respektive pomoc rodiny či komunity
potřebného občana, včetně občanské společnosti. Tato volnost při volbě způsobu naplnění
sociálních práv je nad rámec omezení vyplývajících z podústavního práva limitována povinností
zachovat esenciální podstatu sociálních práv (vyjádřené požadavkem na rovnost v důstojnosti,
srov. čl. 1 Listiny), nediskriminaci a racionalitu prováděcí právní úpravy, resp. omezení
jí zaváděných, což se projevuje v metodě přezkumu ústavnosti sociální právo prováděcího
předpisu.
[26] K metodě přezkumu ústavnosti předpisů provádějících hospodářská, sociální a kulturní
práva se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (o testu
racionality se zmiňoval již nález ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 39/01), dle něhož princip
proporcionality „nemusí být vždy hlavním kritériem úvahy o ústavnosti toho kterého zákonného ustanovení.
To proto, že princip proporcionality se uplatňuje zejména v oblasti lidských práv a základních svobod (hlava
druhá Listiny); v oblasti práv hospodářských, sociálních a kulturních je však třeba přihlédnout k čl. 41 odst. 1
Listiny, otevírajícímu široký prostor pro zákonodárce při volbě nejrůznějších řešení. Vzhledem k čl. 41 odst. 1
Listiny nemusí být zákonná úprava v přísném vztahu proporcionality k cíli, který je regulací sledován, tj. nemusí
jít o opatření v demokratické společnosti nezbytné, jak je tomu například u jiných práv, jichž se lze dovolávat
přímo z Listiny (srov. však např. čl. 27 odst. 1, 2 a 3 Listiny a práva tam uvedená, jež nejsou článkem 41
odst. 1 limitována). Testem ústavnosti v tomto smyslu projde taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování
nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, jejž si lze představit jako rozumný prostředek k jeho
dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší (test rozumnosti – srov.
též nález sp. zn. Pl. ÚS 61/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 43, nález č. 181, vyhlášen pod č. 16/2007 Sb.).“
[27] Soud předesílá, že si je vědom problémů souvisejících s rozkolísaným přezkumem
ústavnosti hospodářských, sociálních a kulturních práv popsaných mimo jiné v odborné literatuře
(srov. ANTOŠ, Marek. Judikatura ústavního soudu k sociálním právům: „Nikoliv nutně nejlepší,
nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší“? Jurisprudence, 6/2014; ČERVÍNEK, Zdeněk.
Standardy přezkumu ústavnosti v judikatuře ústavního soudu. Jurisprudence, 4/2015;
KRATOCHVÍL, Jan. Test racionality: skutečně vhodný test pro sociální práva? Právník, 12/2015;
TOMOSZEK, Maxim. Esenciální obsah základních práv jako součást podstatných náležitostí
demokratického právního státu. Jurisprudence, 2/2015; či VYHNÁNEK, Ladislav. Proporcionálně
či jinak? Problém ústavního přezkumu zásahů do sociálních práv. Časopis pro právní vědu a praxi,
3/2014) i Ústavním soudem samotným (srov. bod 1 odlišného stanoviska Ivany Janů k nálezu
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11). Přesto Ústavní soud v případě
„testování ústavnosti“ sociálních práv, tedy jde-li o pozitivně vymezené sociální právo (srov.
nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 443/16) a právní úprava zasahuje do ústavně
formulovaného sociálního práva, ustáleně používá test racionality založený na 4 krocích (srov.
nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 54/10 či ze dne 27. 1. 2015, sp. zn.
Pl. ÚS 16/14).
[28] V prvním je zapotřebí vymezit smysl a podstatu sociálního práva, tedy jeho esenciální
obsah. Ve druhém zhodnotit, zda se zákon nedotýká samotné existence sociálního práva nebo
skutečné realizace jeho esenciálního obsahu. Ve třetím soud posuzuje, zda zákonná úprava
sleduje legitimní cíl, tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních
práv. V posledním zvažuje otázku, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný
(racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší.
[29] Smysl a podstata přezkoumávaného sociálního práva, resp. vymezení esenciálního obsahu
sociálního práva obecně, velmi podrobně vymezil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 5. 2015,
sp. zn. Pl. ÚS 55/13. Inspirován německou doktrínou uzavřel, že z hodnoty lidské důstojnosti
vyplývá ústavněprávní nárok na plnění spočívající v zaručení lidsky důstojného existenčního
minima, které dle Spolkového Ústavního soudu (bod [135] rozsudku 1 BvL 1, 3, 4/09 - Harz IV)
zahrnuje "jak fyzickou existenci člověka, tedy výživu, ošacení, zařízení domácnosti, přístřeší, vytápění, hygienu
a zdraví, tak také zajištění možnosti pěstovat mezilidské vztahy a minimální míru účasti na společenském,
kulturním a politickém životě, neboť člověk jako osoba existuje nutně v sociálních vazbách" V nálezu ze dne
23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17, Ústavní soud uzavřel, že esenciální obsah sociálních práv
„lze chápat jako zajištění minimálního rozsahu (standardu) daného sociálního práva, který umožňuje alespoň
elementárně důstojný život.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Ads 43/2005 – 51 v souvislosti
s čl. 30 odst. 2 Listiny hovoří o sociálním subsystému, „jenž dotváří sociální síť vyspělých demokracií
a za určitých sociálně vypjatých situací, kterým v realitě dnešního světa může být vystaven každý jedinec, je právě
tím systémem, jenž je způsobilý nedopustit propad členů společnosti do sociální beznaděje a přispívat
tak k sociálnímu smíru společnosti.“
[30] V projednávané věci stěžovatel brojí proti nezajištění práva na pomoc v hmotné nouzi
(jeho protiústavní odepření zákonem), neboť splnil věcnou (nacházel se ve vazbě) a časovou
podmínku (ve vazbě se nacházel i k prvnímu dni měsíce následujícího po měsíci, ve kterém
byl do vazby vzat) pro vyloučení příspěvku na živobytí. Příspěvek na živobytí, z pohledu lidské
důstojnosti a s přihlédnutím k zajištění jádra tohoto práva, představuje základní dávku
související se samotným přežitím. Slouží tedy k zabezpečení esenciálních potřeb lidské
existence - základních fyziologických potřeb, ať již jde o stravu, vodu, teplo či bezpečí. Jedná
se vskutku o zcela základní sociální právo, zabezpečující dostání potřebám nacházejícím
se na pomyslném nejspodnějším patře Maslowovy hierarchie lidských potřeb populárně nazývané
Maslowovou pyramidou (MASLOW, Abraham Harold. O psychologii bytí. Praha: Portál, 2014).
S vývojem lidské společnosti se ovšem posouvá i pomyslná spodní hranice jádra sociálních práv,
a to skrze zvyšování standardu toho, co je lidsky důstojné. Jinak řečeno, co bylo společensky
zcela přijatelné a lidský důstojné včera, nemusí být dnes.
[31] Stěžovatel nezpochybňuje, že výše příspěvku, kterou pobíral, byla dostatečná
k zabezpečení lidsky důstojného života. Zpochybňuje však již skutečnost, že vzetím do vazby
v souvislosti s jeho trestním stíháním došlo k zásahu do jádra práva na zabezpečení v hmotné
nouzi a porušení principu presumpce neviny.
[32] Podmínky výkonu vazby naplňují požadavky na zabezpečení základních lidských potřeb,
jak správně uvedl krajský soud. Dle §9 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, „[p]ro každého
obviněného musí být v cele lůžko a uzamykatelná skříňka na uložení osobních věcí. Cely jsou dále vybaveny
stolkem a stoličkami v počtu odpovídajícím počtu obviněných a sociálním zařízením. Záchod musí být oddělen
od zbývajícího prostoru cely neprůhlednou zástěnou. Do každé cely musí být zavedeno elektrické osvětlení
a signalizační (přivolávací) zařízení.“ Dále vazební věznice obviněným poskytuje pravidelnou stravu
za podmínek a v hodnotách, které odpovídají udržení zdraví a přihlížejí k jejich zdravotnímu
stavu a věku; přitom přihlíží k požadavkům kulturních a náboženských tradic obviněných (§11
téhož zákona). Zajišťuje ošacení (§12 odst. 2 téhož zákona), kontakt s ostatními lidmi (§13, 13a
či 14 téhož zákona) či zabezpečuje duševní rozvoj (§15), nepřetržitý osmihodinový spánek (§18
téhož zákona) i další lidské potřeby jako zapůjčení společenských her, beletrie a odborné
publikace (§17 téhož zákona). Stanovení vazby pak bez dalšího nevede k vyloučení možnosti
vydělat si na své živobytí prací (srov. §19 téhož zákona). Vzetí do vazby tedy fakticky
nepředstavuje zásah do jádra práva na pomoc v hmotné nouzi.
[33] Vynětí osob vzatých do vazby z okruhu osob oprávněných k příspěvku na živobytí
je pro výše uvedené legitimním cílem a plně vyhovuje požadavku čl. 30 odst. 2 Listiny na právo
každého na pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Omezení části
lidských práv pak nutně souvisí s veřejným zájmem (reprezentujícím hodnoty chráněné trestním
právem a účinným trestním řízením), pro který dochází v nezbytné míře k zásahu (onoho
omezení) základních lidských práv obviněného a je v demokratickém právním státu nezbytné
k ochraně práv fyzických a právních osob, elementárních hodnot garantovaných ústavním
pořádkem, jakož i zabezpečení poklidného soužití založeného na úctě k právu a odmítání
bezpráví. Nejedná se tudíž o svévolné snížení standardu základních práv, ba každému
obviněnému jsou zajištěny základní životní podmínky. Stát garantuje plnou kompenzaci
příspěvku na živobytí a snaží se navrátit obviněného do postavení, ve kterém by se nacházel,
kdyby nebyl vzat do vazby. Poukaz na porušení presumpce neviny je zcela nepřípadný.
Rozhodnutí o odnětí dávek není rozhodnutím o vině, není opřeno o to, jestli je někdo vinen
nebo jestli bude později uznán vinným, jestli je jeho trestní stíhání důvodné, apod., nýbrž o fakt,
že zajištění sociálního práva dle čl. 30 odst. 2 Listiny je státem, jenž přizná a vyplácí dávky,
zabezpečeno jiným způsobem, tedy faktickým (naturálním) poskytování prostředků a plnění
či služeb, které osoba, která není omezena na svobodě, musí pro sebe obstarat sama.
[34] Smyslem a účelem pravidla zakotveného zákonodárcem v §3 odst. 1 písm. f) zákona
o pomoci v hmotné nouzi je vyloučení poskytnutí pomoci v hmotné nouzi (zabezpečení
základních životních podmínek) jedné osobě dvakrát. Řešení nabízené napadeným ustanovením
je založeno na racionálním úsudku a nemá za cíl obviněného nacházejícího se ve vazbě nijak
zkrátit na jeho právech. Soud v této souvislosti připomíná, že sociální právo je v projednávané
věci zabezpečeno nejenom právními předpisy typickými pro provádění čl. 30 odst. 2 Listiny
(zákon o pomoci v hmotné nouzi či zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu),
ale také skrze zákony související s výkonem vazby (trestní zákoník, trestní řád, zákon o výkonu
vazby). Všechny prováděcí předpisy v souhrnu zabezpečují dodržení garantovaného standardu
práva na zajištění základních životních potřeb pro případ odnětí příspěvku na živobytí z důvodu
vzetí do vazby. Prostředek [§3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi] použitý
k omezení sociálního práva dle čl. 30 odst. 2 Listiny je pro výše uvedené možno označit
za rozumný.
[35] Ustanovení §3 odst. 1 písm. f) zákona o pomoci v hmotné nouzi nepředstavuje
protiústavní zásah do práva na pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních
podmínek. Základní životní podmínky stát zajišťuje v nezbytně nutné míře obviněným přímo
ve vazební věznici.
[36] Nejvyšší správní soud tak přisvědčil závěrům krajského soudu a rozhodnutí žalovaného;
naopak jako nedůvodné shledal námitky stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] S ohledem na shora předeslané Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[38] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[39] Usnesením ze dne 5. 1. 2018, č. j. 33 A 50/2017 – 16, ustanovil krajský soud stěžovateli
zástupce Mgr. Víta Křížku, advokáta. Dle §35 odst. 8 věty první za středníkem s. ř. s. platí
v takovém případě odměnu za zastupování a hotové výdaje zástupce stát. Odměna
ustanovenému zástupci náleží za poskytnutí jednoho úkonu právní služby dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), spočívajících v sepsání
kasační stížnosti [písemné podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
Podle §7 a §9 odst. 2 citované vyhlášky náleží zástupci odměna za jeden úkon právní služby
v částce 1.500 Kč, podle §13 odst. 4 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů za tento úkon
v částce 300 Kč. Zástupce není plátcem DPH. Celkem tedy zástupci přísluší odměna ve výši
1.800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu