ECLI:CZ:NSS:2020:1.ADS.224.2019:20
sp. zn. 1 Ads 224/2019 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně: M. K.,
zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2018, č. j. MPSV-2018/228906-923,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. 4. 2019, č. j. 19 Ad 3/2019 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ostravě dne 27. 6. 2018 nepřiznal
žalobkyni příspěvek na péči dle §7 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl. Vycházel z posouzení posudkové komise MPSV ČR
v Ostravě, která uvedla, že žalobkyně se nepovažuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické
osoby dle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách, neboť její dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav nevede k neschopnosti zvládat alespoň 3 nebo 4 životní potřeby.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě, který žalobu
neshledal důvodnou.
[3] Krajský soud konstatoval, že žalobkyně se nedostavila k jednání posudkové komise,
ač byla řádně předvolána, ani svou neúčast neomluvila. Posudková komise měla k dispozici
zdravotní dokumentaci žalobkyně a záznam o sociálním šetření. Žalobkyně žádné připomínky,
ať již k obsahu zdravotní dokumentace či sociálnímu šetření v průběhu správního řízení
neuplatňovala. Soud tak uzavřel, že za zjištěného skutkového stavu by osobní vyšetření žalobkyně
posudkovou komisí v projednávané věci nemohlo přinést žádnou změnu, a nebylo tak povinností
posudkové komise žalobkyni znovu předvolat k jednání posudkové komise a provést vlastní
přešetření jejího zdravotního stavu.
[4] Soud neprovedl žalobkyní navržené důkazy vyžádáním posudku vypracovaného Okresní
správou sociálního zabezpečení pro účely posouzení invalidity a trestním spisem vedeným
Okresním soudem v Ostravě ve věci žalobkyně, kterým mělo být prokázáno, že v nedávné době
bylo zastaveno její trestní stíhání z důvodu, že není schopna s ohledem na psychický stav
posoudit smysl a význam trestního řízení. Tyto důkazy soud považoval za nadbytečné. Co se týče
řízení o posouzení invalidity žalobkyně, jedná se o odlišné řízení od posuzované věci,
neboť v řízení o invalidní důchod se posuzuje snížení pracovní schopnosti, zatímco ve věci
nároku na příspěvek na péči se hodnotí funkční dopad zdravotního stavu na zvládání základních
životních potřeb. Co se týče posouzení duševního stavu žalobkyně, pak posudková komise měla
k dispozici, jak plyne z posudku, lékařský nález MUDr. H. a zprávu o vyšetření žalobkyně
profesorem MUDr. Hosákem, Ph.D. soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie.
[5] Důvodnými krajský soud na základě shromážděné spisové dokumentace neshledal
ve shodě s žalovaným ani námitky týkající se nemožnosti zvládat životní potřeby mobilita,
komunikace, stravování a osobní aktivity.
II. Kasační stížnost
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[7] Stěžovatelka namítá, že její zdravotní stav se zhoršuje a psychické potíže v kombinaci
s onemocněním pohybového aparátu jí podstatným způsobem znesnadňují zvládání životních
potřeb. Krajský soud však neprováděl další dokazování a spolehl se při svém rozhodnutí
na posudek posudkové komise, která ovšem stěžovatelku vůbec neviděla. Posudková komise
vycházela ze zpráv odborných lékařů, kteří se na oblast zajišťování a zvládání životních potřeb
pochopitelně nezaměřují. Ani místní šetření provedené zaměstnanci žalovaného neposkytuje
dle stěžovatelky dostatečnou záruku nestrannosti a objektivity a nemůže nahradit odborné
posouzení, ke kterému jsou povoláni posudkoví lékaři. Ti však vycházeli ze zdravotní
dokumentace, která není úplná (například soudem odmítnutý důkaz o zastavení trestního stíhání,
posudky, které byly podkladem pro toto rozhodnutí, a znalecký posudek o invaliditě III. stupně)
a bez vyšetření stěžovatelky tak nemohli spravedlivě rozhodnout, které životní potřeby
stěžovatelka zvládá a které nikoliv.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[10] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.)], a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Dle §7 odst. 1 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám
závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Podle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách se osoba
starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost),
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři
základní životní potřeby. V §9 odst. 1 téhož zákona je uveden seznam hodnocených základních
životních potřeb: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání,
f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče
o domácnost. Jejich podrobnější vymezení pak uvádí příloha č. 1 k vyhlášce Ministerstva práce
a sociálních věcí č. 505/2006 Sb.
[12] Z §25 odst. 3 zákona o sociálních službách vyplývá, že při posuzování stupně závislosti
se vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem
zdravotních služeb, popřípadě také z vyšetření dětského klinického psychologa v případě
pervazivních vývojových poruch, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě
z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.
[13] Posuzování závislosti na pomoci jiné fyzické osoby provádí posudkový lékař OSSZ
a posudková komise žalovaného. Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že posudkové řízení
je specifickou formou správní činnosti (srov. §16a zákona č. 582/1991 Sb.) spočívající
v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast
sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu,
jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských
znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. Výsledkem posouzení je potom odborný
posudek, který je pro správní orgán stěžejním důkazem, a na který je při nedostatku odborné
erudice odkázán. Proto je třeba klást zvýšený důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost
a přesvědčivost každého takového posudku. Tyto náležitosti posudek splňuje pouze v případě,
že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím
udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Své závěry musí
posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení,
jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich
považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich
odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav potom musí být popsán dostatečně jasně a přesně,
aby nevystávaly žádné další pochybnosti (srov. např. rozsudek ze dne 5. března 2015,
č. j. 6 Ads 299/2014 – 25, či ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 Ads 34/2018 – 17).
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti brojí proti skutečnosti, že posudková komise žalovaného
ji před zpracováním posudku nevyšetřila a vycházela z nedostatečných podkladů,
k čemuž odkázala na své důkazní návrhy u krajského soudu. Již krajský soud k této námitce
uvedl, že stěžovatelka byla k jednání posudkové komise řádně předvolána, bez omluvy se ovšem
nedostavila. Zároveň posudková komise měla dostatečné množství podkladů pro svoje
rozhodnutí bez nutnosti stěžovatelčina vyšetření. Navrhované důkazy neprovedl
pro nadbytečnost.
[15] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře uvádí, že „přímé osobní vyšetření posuzované osoby
lékařem okresní správy sociálního zabezpečení a posudkovou komisí by mělo být pravidlem. Takové pravidlo však
nemůže platit bezvýjimečně a vždy musí být náležitě zohledněny konkrétní okolnosti projednávaného případu“
(viz rozsudek ze dne 14. 9. 2011, č. j. 4 Ads 82/2011-44). V citovaném rozsudku Nejvyšší správní
soud uvedl, že přesvědčivost posudku je kategorií nezávislou na tom, zda byla posuzovaná osoba
fyzicky přítomna jednání posudkového orgánu, či nikoliv. Aby mohl být posudek přesvědčivý,
musí se srozumitelně a bez vnitřních rozporů vypořádat se všemi relevantními skutečnostmi
a jeho závěry nesmí být zpochybněny obsahem jiného posudku nebo lékařské zprávy.
[16] V projednávané věci krajský soud vysvětlil, proč neprovedl stěžovatelkou navrhované
důkazy posudkem týkajícím se invalidity III. stupně a trestním spisem ve věci zastavení trestního
stíhání stěžovatelky. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Posudek
o invaliditě se týká posouzení poklesu pracovní schopnosti dle §39 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. V řízení o žádosti o příspěvek na péči posudková komise posuzuje
stupeň závislosti žadatele na pomoci jiné fyzické osoby tak, že hodnotí, zda žadatel je či není
schopen zvládat základní životní potřeby. Jsou tedy hodnoceny odlišné skutečnosti. K duševnímu
stavu stěžovatelky krajský soud správně odkázal na lékařské zprávy, z nichž posudková komise
vycházela a na základě kterých uzavřela, že stěžovatelka trpí X, což se promítlo v hodnocení
životní potřeby orientace jako nezvládnuté.
[17] Posudková komise vycházela při posudkovém hodnocení stěžovatelky ze zdravotní
dokumentace praktického lékaře žalobkyně MUDr. J. P., z nálezů alergologů MUDr. M. S.
ze dne 29. 3. 2017 a MUDr. J. P., Ph.D. ze dne 12. 7. 2017, z nálezu oční ambulance MUDr. E. Š.
ze dne 24. 3. 2017, z propouštěcí zprávy z Fakultní nemocnice Ostrava o hospitalizaci žalobkyně
na kardiovaskulárním oddělení ve dnech 4. 7. 2017 do 11. 7. 2017, dále z nálezu MUDr. A. G.
z kardiovaskulárního oddělení FN Ostrava ze dne 4. 8. 2017, z nálezu kardiologické ambulance
MUDr. P. K. z Vítkovické nemocnice ze dne 8. 8. 2017, z vyšetření prim. MUDr. H.
ze dne 8. 9. 2008, z vyšetření Prof. MUDr. Hosáka, Ph.D, soudního znalce, odvětví psychiatrie,
ze dne 25. 1. 2018, z úplné spisové dokumentace OSSZ Ostrava a ze sociálního šetření
ze dne 9. 3. 2018.
[18] Stěžovatelka přitom v odvolání ani v rámci seznámení se s podklady před vydáním
rozhodnutí žalovaného nebrojila konkrétně proti závěrům uvedeným v posudku a nerozporovala
hodnocení týkající se zvládání jednotlivých životních potřeb.
[19] Nejvyšší správní soud tak ve shodě s krajským soudem konstatuje, že podklady,
které měla posudková komise k dispozici pro své posudkové zhodnocení, byly dostatečné,
z jednotlivých lékařských zpráv ani místního šetření nevyplývaly rozpory, které by bylo nutno
odstranit. Posudek tak lze zhodnotit jako úplný a přesvědčivý.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaný právo na náhradu nákladů řízení nemá podle §60
odst. 2 s. ř. s.
[22] O odměně zástupce ustanoveného stěžovatelce pro řízení o žalobě a kasační stížnosti
Krajským soudem v Ostravě, advokáta Mgr. Petra Mikety, rozhodne Nejvyšší správní soud
samostatným usnesením poté, až rozšířený senát rozhodne o otázce, předložené mu usnesením
ze dne 29. ledna 2020, č. j. 6 Ads 209/2019 - 40, v němž šestý senát dospěl k názoru odlišnému
od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (§17 s. ř. s.), totiž, že „není žádný
legitimní důvod pro přiznávání nižší odměny zástupcům ustanovených soudem v řízeních týkajících se sociálního
zabezpečení oproti ustanoveným zástupcům v jiných řízeních projednávaných správními soudy“ a že dosavadní
praxi Nejvyššího správního soudu je „nutno opustit mimo jiné z důvodů vyjevených v nálezech Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 a Pl. ÚS 22/19“.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu