ECLI:CZ:NSS:2020:1.ADS.459.2019:48
sp. zn. 1 Ads 459/2019 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy,
soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: J.H.,
zastoupená Mgr. Josefem Balínem, LL.M., advokátem se sídlem Goethova 8, Plzeň,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2018 č. j. X, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2019, č. j. 16 Ad 92/2018 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátovi Mgr. Josefu Balínovi, LL.M.,
se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 2.600 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobou domáhala
zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované. Tím žalovaná započetla žalobkyni
do vyměřovacího základu starobního důchodu částku 95.919 Kč, jež představuje náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou jí měl vyplácet bývalý
zaměstnavatel a kterou žalobkyně obdržela v rámci uspokojení svých pohledávek v insolvenčním
řízení vedeném proti bývalému zaměstnavateli, a to na základě rozvrhového usnesení krajského
soudu ze dne 7. 11. 2013, č. j. 29 K 33/2001 – 1935 (dále jen „rozvrhové usnesení“).
[2] Předmětem sporu bylo rozpočítání částky 95.919 Kč ve vyměřovacím základu. Žalovaná
totiž započetla tuto částku jako jednorázovou platbu do posledního roku příslušného
rozhodného období (roku 2000, jelikož žalobkyni byl přiznán částečný invalidní důchod ke dni
3. 12. 2001), zatímco žalobkyně požadovala, aby částku rozpočítala do jednotlivých dní, měsíců
a let, za které jí příslušela.
[3] Započtení vyplacené částky do vyměřovacího základu provedla žalovaná na základě
dopisu předloženého žalobkyní, ve kterém byla vyzvána k převzetí částky přiznané rozvrhovým
usnesením. V rámci následného šetření ohledně povahy vyplacené částky a případně konkrétních
měsíců a let, za které žalobkyni náhrada náležela, oslovila žalovaná správce konkurzní podstaty
bývalého zaměstnavatele, jakož i krajský soud, který vedl insolvenční řízení. Z jejich vyjádření
ovšem nebylo možné požadované informace zjistit.
[4] Žalovaná tak vyzvala žalobkyni, aby sdělila, za jaké měsíce a roky jí náhrada náleží.
To žalobkyně odmítla, neboť dle svého názoru není povinna cokoliv dokládat. Protože důkazní
břemeno nese pojištěnec a žalovaná neměla k dispozici jediný důkaz o konkrétních měsících
a letech, za které jí vyplacená náhrada příslušela, rozhodla žalovaná o započtení vyplacené
náhrady jako jedné částky do roku 2000 (a to i přesto, že částka byla žalobkyni vyplacena
až v roce 2014).
[5] Krajský soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí žalované nevykazuje
vady, ke kterým musí soud přihlédnout z úřední povinnosti, a že se plně ztotožňuje s jeho závěry.
Důkazní břemeno spočívalo na žalobkyni, která však při podání žaloby ani v průběhu soudního
řízení nepředložila žádný důkaz, na jehož základě by byly zjištěny nové skutečnosti mající vliv
na výpočet starobního důchodu. Žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka předně nesouhlasí se závěrem, že povinnost prokazovat existenci určitého
skutkového stavu tíží pojištěnce a nikoliv žalovanou. Odkazuje přitom na zásadu materiální
pravdy [§50 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění do 31. 10. 2018 (dále
jen „správní řád“) ve spojení s §3 téhož zákona] a uvádí, že svoji povinnost poskytnout
dostatečnou součinnost splnila. Žalovaná byla na základě informací získaných z předložených
dokumentů (výše a právní důvod náhrady ve spojení s daty pracovních úrazů) schopna zjistit
i konkrétní měsíce a roky, za které byla náhrada vyplacena. Stěžovatelka také namítá, že jí není
možné vytýkat nepředložení jakýchkoliv důkazů, když k pracovním úrazům došlo v roce 1987.
[8] Dále stěžovatelka bez bližšího upřesnění namítá, že se žalovaná ve svém rozhodnutí
řádně nevypořádala se všemi námitkami předloženými stěžovatelkou, což krajský soud svým
rozhodnutím nezhojil.
[9] Třetí námitkou stěžovatelky je pak nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované pro jeho
nesrozumitelnost. V rámci této námitky obecně uvádí, že rozhodnutí by mělo být srozumitelně
odůvodněno i pro člověka neznalého dané problematiky a mělo by z něj být zřejmé, z jakých
důkazů a úvah správní orgán vycházel. Bez dalšího poté uzavírá, že rozhodnutí žalované takové
požadavky nesplňuje.
[10] Žalovaná ve svém vyjádření popisuje procesní postup, který učinila ve snaze zjistit
konkrétní měsíce a roky, a zastává názor, že sama provedla veškeré možné kroky k jejich zjištění.
Zároveň se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky ohledně rozložení důkazního břemene.
A konečně dochází i k závěru, že její rozhodnutí ve všech ohledech naplňuje podmínky
přezkoumatelnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[12] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[13] Dokazování v řízeních vedených podle zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění do 31. 12. 2018, se řídí obecnou úpravou obsaženou
ve správním řádu, nestanoví-li tento zvláštní zákon jinak. Správní orgán rozhodující o dávce
důchodového pojištění je povinen postupovat v řízení tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad
jeho úkonů s požadavky uvedenými v §2 správního řádu. Je tedy jeho povinností si v souladu
s §50 odst. 2 správního řádu opatřit podklady k vydání rozhodnutí, a to při veškeré potřebné
součinnosti účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 1. 2011, č. j. 3 Ads 81/2010 – 493).
[14] Z toho vyplývá, že správní orgán je primárně odpovědný za zjištění skutkového stavu
a tedy i opatřování podkladů pro jeho dostatečné zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 61/2012 – 15). Judikatura také dovodila, že účastník řízení
nemusí relevantní důkazy pro zjištění skutkového stavu dokládat, nýbrž je postačuje označit.
Je pak na správním orgánu, aby dostál své zákonné povinnosti a označené relevantní
důkazy si obstaral (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2013, č. j.
1 As 20/2013 – 64).
[15] Kasační soud se ztotožňuje s napadeným rozsudkem a argumentací žalované ve vyjádření
ke kasační stížnosti. Žalovaná v rámci vlastního šetření provedla potřebné kroky pro zjištění,
zda může být vyplacená náhrada započítána do vyměřovacího základu, za jaké období a v jaké
výši stěžovatelce náleží a k jakým konkrétním měsícům a rokům se vyplacená částka (resp. její
části) vztahuje. Skutečnost, že poslední informace nebyla v průběhu provedeného dokazování
zjištěna, neznamená, že by žalovaná porušila svoji zákonnou povinnost zjistit skutkový stav
bez důvodných pochybností (§3 správního řádu).
[16] Problémem v tomto případě je zjištění konkrétních měsíců a kalendářních roků,
do kterých se má vyplacená částka rozpočítat, a určení výše podílu z vyplacené náhrady
příslušející k danému měsíci či kalendářnímu roku. Specifikem tohoto případu je skutečnost,
že bývalý zaměstnavatel stěžovatelky prošel konkurzním řízením a vyplacená náhrada tak jednak
neodpovídá plné výši všech pohledávek, které měla stěžovatelka za svým bývalým
zaměstnavatelem z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
a jednak z přihlášky pohledávky a rozvrhového usnesení nelze určit konkrétní část vyplacené
náhrady příslušící jednotlivým kalendářním rokům.
[17] Nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že ze zjištěné výše a právního důvodu
vyplacené náhrady v kombinaci s přesnými daty obou pracovních úrazů lze bez dalšího určit
konkrétní měsíce a kalendářní roky, ke kterým se vztahuje vyplacená náhrada spolu s výší
v jednotlivých obdobích. To je zapříčiněno tím, že z rozvrhového usnesení není bez dalšího
možné rekonstruovat, jaká konkrétní částka z celkové pohledávky přiznané v rozvrhovém
usnesení připadá na konkrétní měsíce a kalendářní roky pracovní neschopnosti stěžovatelky,
a příslušné zákony [zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění do 31. 12. 2018, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění
do 31. 12. 2018 a zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění do 31. 12. 2018 (dále
jen „zákon o důchodovém pojištění“)] na takové situace nepamatují.
[18] Jak soud ověřil ze správního spisu, konkrétní měsíce a kalendářní roky nelze určit
ani z přihlášky stěžovatelky do konkurzního řízení. Z ní je zřejmé, kolik měl bývalý zaměstnavatel
stěžovatelce z titulu náhrady uhradit, v jaké výši dobrovolně jednotlivé pohledávky splnil a v jaké
výši nesplnil. Poslední jmenované představuje částku přihlášenou stěžovatelkou do konkurzního
řízení. Přihlášená částka, kterou následně insolvenční správce zjistil, byla celkem 1.035.632 Kč
a skládá se:
za období od 1. 10. 1994 do 31. 11. 1994 z částky 2.563 Kč s tam uvedenými úroky;
za období od 1. 12. 1994 do 31. 11. 1995 z částky 56.146 Kč s tam uvedenými úroky;
za období od 1. 12. 1995 do 31. 11. 1996 z částky 78.846 Kč s tam uvedenými úroky;
za období od 1. 12. 1996 do 31. 11. 1997 z částky 140.408 Kč s tam uvedenými úroky;
za období od 1. 12. 1997 do 31. 11. 1998 z částky 91.048 Kč s tam uvedenými úroky;
za období od 1. 12. 1998 do 31. 11. 1999 z částky 99.180 Kč s tam uvedenými úroky;
za období od 1. 12. 1999 do 31. 11. 2000 z částky 113.942 Kč s tam uvedenými úroky; a
za období od 1. 12. 2000 do 12. 9. 2001 z částky 93.933 Kč s tam uvedenými úroky.
[19] Na základě rozvrhového usnesení byly jednotlivé pohledávky věřitelů uspokojeny do výše
9,22155 %. V případě stěžovatelky se tak jednalo o částku 95.918,86 Kč (která byla následně
dle §16 odst. 8 zákona o důchodovém pojištění zaokrouhlena na celé koruny nahoru).
Jednoduchým matematickým výpočtem tak lze zjistit, jak vysoká částka byla stěžovatelce
vyplacena za jednotlivá období uvedená v přihlášce pohledávky, a to tak, že se vypočítá
9,22155 % z částky za vybrané období.
[20] Překážkou pro rozpočítání vyplacené náhrady tímto způsobem je, že období uvedená
stěžovatelkou v přihlášce pohledávky, ke kterým jsou vztaženy dlužné částky, nejsou shodná
s obdobím ročního vyměřovacího základu. Zatímco stěžovatelka v přihlášce pohledávky
vypočítává období od prosince jednoho roku do listopadu roku následujícího, u ročního
vyměřovacího základu se počítá s úhrnem za kalendářní rok (§16 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění).
[21] V tomto případě tak není možné na základě zjištěných údajů bez dalšího dovodit výši
náhrady v jednotlivých měsících a kalendářních letech, jak se domnívá stěžovatelka.
To je zapříčiněno různou výší uspokojení pohledávek v jednotlivých obdobích uvedených
v přihlášce pohledávky a nepřekrýváním období tam uvedených s kalendářními roky.
[22] Námitku ohledně možného provedení rozpočítání ostatně stěžovatelka uvádí v obecné
rovině (a to i v žalobě), aniž by přednesla svou verzi toho, za jaké měsíce a kalendářní roky
a v jakých výších jí celková částka přiznaná rozvrhovým usnesením příslušela, a navrhla nebo
alespoň nastínila další důkazy, které si měla žalovaná obstarat. Postup žalované, jež po neúspěšné
výzvě stěžovatelce k předložení informací o konkrétních obdobích, za která náhradu obdržela,
rozhodla o započtení vyplacené náhrady do posledního roku rozhodného období, je tak v tomto
případě v souladu se zákonem.
[23] Z výše citované judikatury je také zřejmé, že stěžovatelka nemá pravdu, pokud tvrdí,
že opatřit důkazy bylo výlučnou povinností žalované. Ačkoliv primárně tato povinnost tížila
žalovanou, stěžovatelka měla povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení (§52 správního
řádu) a poskytovat veškerou potřebnou součinnost (§50 odst. 2 správního řádu in fine).
Stěžovatelka v tomto ohledu nepoukázala v průběhu správního a soudního řízení na jediný důkaz
a omezila se toliko na obecné vyjadřování nesouhlasu se způsobem provedení započtení
a požadavku rozpočítání vyplacené náhrady na konkrétní dny, měsíce a roky.
[24] Námitku nedostatečného vypořádání se s námitkami v řízení před žalovanou a námitku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským
soudem, ač tak učinit mohla.
[25] Krajský soud by k těmto vadám musel z úřední povinnosti přihlédnout pouze v případě,
že by bránily přezkumu rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84). K tomu ale v projednávaném
případě nedošlo. Námitky stěžovatelky týkající se rozsahu dokazování a povinnosti žalované
rozpočítat vyplacenou částku do vyměřovacího základu mohl krajský soud posoudit bez ohledu
na celkovou přezkoumatelnost rozhodnutí žalované, kterou stěžovatelka obecně namítá
až v kasační stížnosti. Rozhodnutí žalované je pak ve vztahu k samotné otázce rozpočítání
vyplacené částky do vyměřovacího základu (což je jediný žalobní bod) přezkoumatelné a řádně
se vypořádává s uplatněnými námitkami stěžovatelky (což shodně konstatuje už odst. 17
napadeného rozsudku).
[26] Pro úplnost Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.) konstatuje, že je srozumitelný a nosné důvody pro učiněné
závěry jsou z něj jasně patrné.
[27] Závěrem kasační soud zdůrazňuje, že nikterak nerozporuje právo stěžovatelky
na rozpočítání vyplacené částky do příslušných měsíců a roků, za které jí náležely (analogicky
se v tomto případě uplatní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2015 č. j.
6 Ads 130/2015 – 72 a judikatura tam citovaná). V předloženém případě však šlo toliko
o dokazování, do jakých konkrétních měsíců a kalendářních let a v jaké výši by vyplacená náhrada
měla být rozdělena. Jak již soud uvedl, s ohledem na to, že samotná stěžovatelka neposkytla
žalované při zjišťování skutkového stavu součinnost a nedoložila, do kterých konkrétních měsíců
a kalendářních let ta která částka přiznaná rozvrhovým usnesením spadá, postupovala žalovaná
v souladu se zákonem, pokud celou částku vyplacenou stěžovatelce na základě rozvrhového
usnesení v roce 2014 započetla jako jednorázovou platbu do posledního roku příslušného
rozhodného období (tj. roku 2000).
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §60
odst. 2 a §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť
je správním orgánem ve věcech důchodového pojištění.
[30] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti zástupcem
advokáta Mgr. Josefa Balína, LL.M. Ustanovenému zástupci soud přiznal odměnu za dva úkony
právní služby (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti) ve výši 2.000 Kč [§11
odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §7 bodem 3. a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu], a dále paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši
celkem 600 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, dohromady tedy 2.600 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu