ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.218.2020:43
sp. zn. 1 Afs 218/2020 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Q. A. D.,
zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7006/16/5200-10423-806032, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 Af
29/2016 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Prvostupňový správce daně v rámci vyhledávací činnosti zjistil, že na bankovní účet
vedený na jméno žalobkyně u Komerční banky a.s. byly v roce 2010 vkládány postupně
hotovostní prostředky v celkové výši 13.341.704 Kč. Správce daně po ústních jednáních
vztahujících se k původu těchto finančních prostředků zahájil daňovou kontrolu na dani z příjmu
fyzických osob za zdaňovací období roku 2010. Žalobkyni vyzval k předložení všech dokladů,
písemností a jiných důkazů prokazujících její tvrzení o původu finančních prostředků. V průběhu
daňové kontroly uznal jako prokázané příjmy, které v roce 2010 nebyly předmětem daně, částky
přijaté od společnosti VTS Holding a.s. ve výši 117.704 Kč a vrácení půjčky od M. B. ve výši
120.000 Kč. Ve zbytku uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by tyto prostředky nebyly
předmětem daně nebo byly od daně osvobozeny. Ve zprávě o daňové kontrole setrval na svých
předchozích závěrech. Tvrzení žalobkyně a svědků považoval za nedůvěryhodná a shledal
je účelovými. Daň z příjmů fyzických osob za rok 2010 stanovil podle pomůcek.
[2] Žalovaný podané odvolání zamítl. Neztotožnil se s námitkou žalobkyně ohledně
nezbytnosti přítomnosti tlumočníka a absence příslušného poučení ze strany prvostupňového
správce daně. Poukázal zejména na to, že žalobkyně byla při každém ústním jednání podle
daňového řádu náležitě poučena o svých právech a povinnostech, svým podpisem stvrdila,
že poučením rozumí, v České republice pobývá dlouhodobě, studovala v Bratislavě (odkud
má vysokoškolské vzdělání), živnostenské oprávnění jí bylo vystaveno v roce 1998, z čehož
dovodil, že žalobkyně má alespoň základní znalost svých práv při jednání se správními orgány.
Vyplývá to i z toho, že dne 18. 6. 2014 o tlumočníka sama požádala. Žalovaný dále shledal,
že při ústních jednáních žalobkyně ovládala český jazyk na dobré úrovni, nedala najevo,
že nerozumí či má problémy s komunikací. Uzavřel tedy, že si žalobkyně mohla dle své potřeby
obstarat tlumočníka a správce daně nebyl povinen ji o tom poučovat. Stran dodržení zákonných
podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a dalších odvolacích bodů žalovaný žalobkyni
rovněž nepřisvědčil.
[3] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu. V ní uvedla, že místní šetření
konaná dne 11. 9. 2013 a dne 6. 11. 2013 ( o jejichž průběhu byly sepsány dne 27. 6. 2011
protokoly, které se staly podkladem pro rozhodnutí prvostupňového správce daně), byla
provedena v rozporu se zákonem, neboť žalobkyně neovládá dokonale český jazyk, trpí zjevnou
vážnou poruchou řeči, což činí její projev nesrozumitelný. Namítala, že z těchto důvodů měla
právo na tlumočníka, o čemž ji měl správce daně poučit podle §76 odst. 3 a §6 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád. Takového poučení se jí však nedostalo; protokoly z místních šetření
tudíž považuje za nepoužitelné důkazy.
[4] Dále brojila proti výsledku dokazování a postupu v rámci dokazování, stanovení daně
podle pomůcek a namítala porušení zásad daňového řízení.
[5] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu zamítl. K první žalobní námitce
konstatoval, že okolnosti případu nijak nenasvědčovaly tomu, že by žalobkyně měla problémy
s komunikací v českém jazyce, ba naopak, se správcem daně komunikovala způsobem, který
naznačoval, že tak je schopna činit bez obtíží a je schopna adekvátně reagovat, a to jak v ústním,
tak v písemném projevu. Své tvrzení o tom, že trpí zjevnou vážnou poruchou řeči, nijak blíže
nekonkretizovala, ani neprokázala. S ohledem na shora uvedené tak správce daně nepochybil,
pokud žalobkyni o právu vzít si tlumočníka nepoučil. Její námitka proto není důvodná; ani ostatní
žalobní námitky (body) neshledal soud důvodnými.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
Námitky oproti žalobě podstatně omezila a soustředila je na procesní pochybení městského
soudu.
[7] Uvádí, že v projednávané věci požadovala jednání před soudem. Trvala na konání jednání
z toho důvodu, aby mohla soudu v jeho rámci za pomoci zástupce osobně prokázat, že její
znalost českého jazyka není dostatečná pro úřední jednání a že její ústní projev v českém jazyce
je z důvodu vady řeči takřka nesrozumitelný. Zástupce den před jednáním soudu zaslal žádost
o odročení věci, neboť mu zajištěný substitut odřekl účast na jednání a sám je ve Vietnamu,
přičemž v souvislosti s omezením letecké dopravy z důvodu šíření koronaviru (SARS-CoV-2)
se mu nepodařilo vrátit do České republiky. Soud žádosti o odročení nevyhověl [důvod
nepovažoval za důležitý dle §50 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
Odpověď soudu na žádost o odročení je dle stěžovatelky nepřezkoumatelná. Soud toliko uvedl,
že důvody žádosti nepovažuje za důležité, a v rozsudku pouze konstatoval, že se zástupce
stěžovatelky z jednání omluvil. Stěžovatelka proto nemohla využít svého práva na zastoupení
zaručeného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jednání zástupce nadto nebylo
obstrukční.
[8] Stěžovatelka chtěla pomocí svého zástupce při jednání osobně prokázat úroveň
komunikace v českém jazyce i vadu řeči, která srozumitelnost její komunikace ovlivňuje a vyvrátit
tak závěry žalovaného. To však žalobkyně nemohla učinit, protože soud nevyhověl žádosti
o odročení jednání.
[9] Rozsudek krajského soudu proto navrhuje zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení
[10] Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že zástupce stěžovatelky je profesionální poskytovatel
právních služeb a je především jeho odpovědností uspořádat si své pracovní záležitosti. Pokud
stěžovatelka hodlala při jednání před soudem osobně prokázat úroveň komunikace v českém
jazyce i vadu řeči, je nutné uvést, že provedení tohoto důkazu před městským soudem
stěžovatelka v podané žalobě nenavrhovala.
[11] V dané věci tak šlo především o právní posouzení sporného daňového případu.
V daňovém řízení nic nenasvědčovalo tvrzení stěžovatelky o vážné vadě řeči či jejích problémech
s českých jazykem. Stěžovatelka ani nekonkretizovala, ani neprokázala (např. logopedickým
posudkem), že by trpěla závažnou poruchou řeči. Byla zjevně schopna jednat s prvostupňovým
správcem daně až do svého vyjádření k výzvě ze dne 18. 6. 2014, tedy více než 3 roky od prvního
jednání, bez jakýchkoliv jazykových potíží, a to včetně písemné a telefonické komunikace.
Své námitky týkající se přítomnosti tlumočníka z vietnamského jazyka při jednání mohla uplatnit
již při předchozím jednání, avšak tak neučinila.
[12] Pro výše uvedené navrhl kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo ke splnění podmínek
řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné
důvody a v řízení je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto posoudil
kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podle §49 odst. 3 s. ř. s. „[n]eúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení
věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50“. Podle §50 s. ř. s. „[z] důležitých důvodů může být jednání
odročeno. Soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.“
[16] Zásada ústnosti a bezprostřednosti soudního jednání není v čl. 38 odst. 2 větě první
Listiny základních práv a svobod zakotvena samoúčelně – jejím smyslem a účelem je zajistit,
aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje-li
to účastník) v osobní kontakt a aby účastník mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi
toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch této verze,
a to i v případě, že soud na základě dosud získaných informací z vyjádření účastníků
a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec ukáže, oprávněně) za to, že účastník soudu
žádnou relevantní informaci neposkytne (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne
17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 – 96, č. 558/2005 Sb. NSS).
[17] Dle citovaného rozsudku rozšířeného senátu „[o]depřít právo osobní účasti na jednání soudu
lze jen výjimečně; jedním z takových důvodů by mohlo být, pokud účastník řízení či jeho zástupce svým chováním
svoji neúčast způsobí a zaviní, a to z důvodů, které nelze omluvit. V těchto intencích je nutno vykládat ustanovení
§50 s. ř. s. – jednání musí být podle tohoto ustanovení odročeno vždy, když existuje důležitý důvod, přičemž
za důležitý důvod bude nutno považovat neúčast účastníka nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných
důvodů.“ Omluvitelné důvody nesmí být záměrnými procesními obstrukcemi, a je za ně možné
považovat též dlouhodobě plánovanou dovolenou či služební cestu účastníka řízení či jeho
zástupce (pokud vzhledem k okolnostem případu není možné zajistit jiné adekvátní zastoupení).
Lze se ztotožnit se závěry komentářové literatury (např. např. L. Jemelka, M. Podhrázký,
P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, k §49 odst. 3, právní informační systém beck-online) v tom, že soud
je povinen šetřit práva účastníků, a proto zpravidla vyhoví omluvě účastníka, popř. jeho zástupce,
a jednání odročí, aby jim umožnil osobní přítomnost u jednání soudu. Předpokladem však
je, že omluva je odůvodněna vážným důvodem (tj. důvodem, který přítomnost osoby u jednání
prakticky znemožňuje) a tento důvod je konkretizován a doložen.
[18] V zájmu efektivity systému soudní ochrany je, aby se jednání konalo zásadně v dobu,
na kterou je nařízeno, a k jeho odročení docházelo pouze výjimečně. Požadavek konkretizace
a doložení tvrzených důvodů nepřítomnosti je v této souvislosti zcela opodstatněný, protože
jedině jeho prostřednictvím může soud ověřit, zda jde o skutečnou nepřítomnost
z (ne)omluvitelných důvodů nebo dokonce o nepodložené tvrzení účastníka řízení, jehož účelem
má být oddálení rozhodnutí ve věci. Důležité je rovněž to, zda příčina nepřítomnosti je osobní,
na straně účastníka samotného nebo na straně jeho zástupce. Odtud soud nahlíží
na (ne)nahraditelnost přítomnosti konkrétní osoby jakožto důvodu pro případné odročení
soudního jednání. V tomto kontextu soud též zkoumá, zda byla respektována ústavní práva
na právní pomoc a na tlumočníka, zakotvená v čl. 37 odst. 2 Listiny.
[19] Současná komentářová literatura (Z. Kühn, T. Kocourek, a kol. Soudní řád správní.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 414 an.) k omluvě zástupce přiléhavě uvádí,
že „[j]de-li o překážku na straně zástupce účastníka řízení, jehož předmětem činnosti je profesionální poskytování
právních služeb (advokát, daňový poradce apod.), je třeba rovněž uvést, proč nelze zajistit substituta, který
by při jednání zastoupil zástupce účastníka. Důvod žádosti o odročení jednání musí být vždy doložen potvrzením
o skutečnosti, pro kterou je žádáno o odročení jednání (potvrzení lékaře, předvolání k jinému jednání, cestovní
smlouva apod.).“
[20] V projednávané věci zástupce stěžovatelky své tvrzení o tom, že je ve Vietnamu a nemůže
se dostat do České republiky včas na jednání, ani tvrzení o tom, že zajištěný substitut vypověděl
zastupování „na poslední chvíli“, nikterak nedoložil (ani ke kasační stížnosti).
[21] Výše uvedené má i zásadní vliv na posouzení včasnosti podané žádosti o odročení
jednání. Obecně totiž platí, že žádost je třeba učinit bezprostředně poté, co se účastník řízení
či jeho zástupce dozvěděli, že se nebudou moct jednání zúčastnit. K tomu, aby soud vyhodnotil
žádost jako včasnou, nepostačuje, že se dostala k předsedovi senátu před zahájením jednání.
Je třeba zohlednit veškeré okolnosti, především zda byla žádost o odročení podána skutečně
bezprostředně poté, co bylo zřejmé, že se účastník či zástupce (případně jeho substitut) nebude
moct jednání zúčastnit. Jelikož zástupce stěžovatelky nespecifikoval časový okamžik vypovězení
zastupování substitutem, není ani zřejmé, zda zástupce stěžovatelky mohl řádně zajistit jiného
substituta.
[22] Nelze dále ani odhlédnout od toho, že důvody, pro které zástupce stěžovatelky žádal
odročení (prokázání vady řeči a problémů s porozuměním českému jazyku), rozvedl až v kasační
stížnosti. Není ani zřejmé, proč se k městskému soudu nedostavila samotná stěžovatelka. Trpí-li
vadou řeči, která činí její sdělení v češtině méně srozumitelným, mohla tuto skutečnost fakticky
demonstrovat v rámci řízení před soudem. V žádosti o odročení jednání je navíc uváděno, že byla
vyhotovena v Praze, což nesvědčí ve prospěch věrohodnosti tvrzení zástupce stěžovatelky o jeho
pobytu ve Vietnamu.
[23] Stěžovatelka ostatně v žalobě ani v kasační stížnosti nenavrhovala provedení žádných
důkazů, resp. žádné ani nepředložila, k tvrzeným problémům týkajícím se porozumění českému
jazyku a vady řeči.
[24] V projednávané věci došlo k odročení jednání v souladu se zákonem – stěžovatelka (resp.
její zástupce) nedoložila (neprokázala) tvrzený důvod pro odročení jednání a neposkytla dostatek
informací k tomu, aby soud mohl shledat naplnění podmínek pro odročení dle §50 s. ř. s.
[25] Soud neshledal důvodnou ani druhou kasační námitku. Stěžovatelka měla možnost
prokázat úroveň komunikace v českém jazyce a případně i vadu řeči jinak než nutně při jednání
u soudu, např. doložením znaleckého posudku (jak uvádí žalovaná), návrhem výpovědi svědka,
doložením listin prokazujících, že v běžném úředním styku stěžovatelka používá tlumočníka
apod. Městský soud k nedůvodnosti žalobní námitky týkající se práva na tlumočníka a poučení
o něm uvedl řadu skutečností, které hovoří o tom, že poučení nebylo v projednávané věci třeba
(srov. body 18-22 velmi výstižného odůvodnění rozsudku městského soudu). S učiněnými závěry
se kasační soud plně ztotožňuje.
[26] Nejvyšší správní soud shledal důvody vedoucí městský soud k zamítnutí žaloby
správnými.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný
důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl tedy
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu