ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.420.2019:33
sp. zn. 1 Afs 420/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Olpen
Corporation, s. r. o., se sídlem V Zátiší 810/1, Ostrava, zastoupena Mgr. Elenou Pospíšilovou,
advokátkou se sídlem Dolní náměstí 112/26, Olomouc, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 6. 2018, č. j. 28205/18/5100-41451-711055, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2019, č. j. 25 Af 40/2018 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh daňového řízení
[1] Žalobkyně podala odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období únor 2015. Správce daně však podané odvolání zamítl a zastavil
odvolací řízení, neboť odvolání vyhodnotil jako opožděné dle §113 odst. 1 písm. c) zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí správce daně nepodala
odvolání.
[2] Žalobkyně dne 15. 6. 2017 podala žádost o navrácení lhůty v předešlý stav. V žádosti
uvedla, že se její jednatel dne 17. 4. 2017 podrobil lékařskému zubnímu zákroku u společnosti
perfect teeth s.r.o. Léčba byla ukončena až dne 26. 5. 2017. Správce daně u České průmyslové
pojišťovny ověřil, zda společnost perfect teeth s.r.o. vykázala u pojištěnce (jednatele žalobkyně)
v měsíci květnu zdravotní výkony. Pojišťovna správci daně sdělila, že žádné výkony vykázány
nebyly. Správce daně žádost o navrácení lhůty v předešlý stav zamítl. Zdravotní omezení
jednatele nebylo takového charakteru, že by zapříčinilo nemožnost podat odvolání. Ze strany
jednatele nebylo ani žádáno o vystavení „neschopenky“. Žalobkyně se navíc mohla nechat
zastoupit, odvolání bylo podáno den po zákonné lhůtě k jeho podání (20. 4. 2017), ačkoliv léčba
jednatele v té době stále trvala.
[3] Žalovaný odvolání žalobkyně zamítl. Tvrzení žalobkyně vyhodnotil jako nevěrohodné.
Lékařská zpráva byla vyhotovena až dne 1. 6. 2017 a nebyly vykázány žádné zdravotní výkony.
Odvolání mohlo být podáno např. zvoleným zástupcem či dříve (tvrzená zdravotní indispozice
jednatele trvala poslední 3 dny lhůty pro podání odvolání).
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu.
[5] Krajský soud žalobu odmítl. Vycházel ze závěrů rozsudků Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, č. 1881/2009 Sb. NSS, a zejména ze dne 22. 2. 2017,
č. j. 5 Afs 136/2016 – 36. Z druhého z citovaných rozsudků citoval krajský soud následující:
„V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49,
tak lze konstatovat, že rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným
platebním výměrům má charakter rozhodnutí předběžného, neboť konečné důsledky představující zásah do právní
sféry stěžovatele ve smyslu §65 s. ř. s. by konstituovaly až výroky rozhodnutí o jeho případných odvoláních proti
rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích
řízení. Ve vztahu k těmto konečným rozhodnutím by z povahy věci byla rozhodnutí o žádosti stěžovatele
o navrácení odvolací lhůty předběžné povahy. Případná pro stěžovatele negativní konečná rozhodnutí by posléze
mohl stěžovatel napadnout žalobou (žalobami) u správního soudu. Z obsahu správního spisu, který byl zdejšímu
soudu předložen, ovšem nevyplývá, že by stěžovatel odvolání proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání
proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení podal, což stěžovatel ani netvrdí. Nepodal-li
ovšem stěžovatel proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům
a zastavení odvolacích řízení odvolání, ač mu v tom nic nebránilo, nemůže se nyní dovolávat toho, že uvedená
rozhodnutí nabyla právní moci, neboť se tak stalo výhradně v důsledku jeho jednání – nepodání odvolání.
Na závěru, že také v nyní projednávané věci rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty má charakter rozhodnutí
předběžného, proto uvedené nemůže mít vliv. Na uvedených závěrech nic nemění ani rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 20. 11. 2015, č. j. 5 Af 41/2012 – 49, který představuje pouze ojedinělý odklon od konstantní
judikatury správních soudů, jak již byla rozvedena.“ Dospěl tak k závěru, že rozhodnutí o žádosti
žalobkyně o navrácení lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru je nutné považovat
za rozhodnutí předběžné povahy. Žalobkyně nevyužila opravného prostředku proti rozhodnutí
prvostupňového správce daně o zastavení odvolacího řízení a zamítnutí odvolání pro opožděnost
dle §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost.
[7] Rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti platebnímu výměru a zastavení řízení bylo
stěžovatelce doručeno dne 12. 5. 2017. Žádost podala o měsíc později (12. 6. 2017; správci daně
byla žádost doručena dne 15. 6. 2017). Žádost nebyla podána v odvolacím řízení, ale až po právní
moci odvoláním napadeného rozhodnutí o stanovení daně. Stěžovatelka tak, na rozdíl od řízení
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, neměla
možnost obrátit se na soud až po rozhodnutí o odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 1 Afs 35/2011 – 135). O žalobě proti odvolání proti rozhodnutí
o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav meritorně rozhodoval již Městský soud v Praze
v rozsudku ze dne 20. 11. 2015, č. j. 5 Af 41/2012 – 49. Dále odkázala na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 Afs 138/2009 – 68. Rozhodnutí
o navrácení lhůty nebylo vydáno v odvolacím řízení, proto se nejedná o rozhodnutí předběžné
povahy.
[8] Pokud by soud obecně vyloučil ze soudního přezkumu žádost o navrácení lhůty,
znamenalo by to, že stěžovatelka by musela postupovat nelogicky, neboť by měla
„prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí o odvolání žalovat rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o navrácení lhůty v předešlý čas.“
[9] Zmeškání lhůty je pro stěžovatelku s ohledem na částku doměřené daně likvidační.
[10] Pro výše uvedené navrhuje stěžovatelka rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na závěry rozsudku č. j. 5 Afs 136/2016 – 36
a zdůraznil, že stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání a zastavení řízení
odvolání. Jednalo se o rozhodnutí prvostupňového správce daně a v řízení o stanovení daně
proto nenastaly tvrzené konečné důsledky.
[12] Ke stěžovatelkou zmiňovaným rozhodnutím žalovaný uvádí, že rozsudek č. j.
1 Afs 35/2011 – 135 řešil problematiku žádosti o prodloužení lhůty k podání odvolání podle
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Soud v této věci uvedl, že úkon předběžné
povahy, který je podle §70 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
vyloučen ze soudního přezkoumání, musí splňovat podmínku časovou, věcnou a osobní. Tyto
podmínky v případě stěžovatelky splněny byly. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j.
5 Af 41/2012 – 49 není na stěžovatelův případ přiléhavý, neboť je jím řešena problematika
zastavení řízení o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav prvostupňovým správcem daně podle
§106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Obdobné platí pro rozsudek č. j. 2 Afs 138/2009 – 68,
který v rámci celního řízení řeší možnost prodloužit lhůtu pro podání žádosti o vrácení nebo
prominutí cla pro potřeby Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává
celní kodex Společenství. Z těchto případů nelze dovodit, že v případě stěžovatelky se nejedná
o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) soudního řádu správního.
[13] Otázka, zda je či není doměřená daň likvidační, nemůže být předmětem řízení v otázce
přípustnosti žaloby, jde totiž již o věcné posouzení věci.
[14] Žalovaný se tak plně ztotožňuje s posouzením věci krajským soudem a navrhuje kasační
stížnost zamítnout.
III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je včasná, přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Krajský soud v projednávané věci vyšel ze závěrů rozsudku č. j. 5 Afs 136/2016 – 36
(potvrzeného usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1297/2017), který
se ve svém odůvodnění beze zbytku vypořádal se všemi kasačními námitkami vznesenými
stěžovatelkou. Soud proto odkazuje na závěry rozsudku č. j. 5 Afs 136/2016 – 36, podle kterého:
„O navrácení odvolací lhůty stěžovatel požádal dne 14. 5. 2015 ve vztahu k odvoláním proti dodatečným platebním
výměrům, a to v době, kdy již tato odvolání, byť opožděně, byla podána (z tohoto důvodu se není třeba blíže zabývat
otázkou, zda i v případě žádosti o navrácení lhůty podle §37 daňového řádu musí být spolu se žádostí podán
i zmeškaný úkon) a bylo o nich správcem daně dne 4. 5. 2015 rozhodnuto tak, že byla zamítnuta a odvolací řízení
byla zastavena. V této souvislosti je ovšem nutné zdůraznit, že rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti dodatečným
platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení jsou prvostupňovými rozhodnutími správce daně, proti nimž bylo
možno podat odvolání, o čemž byl stěžovatel v uvedených rozhodnutích řádně poučen.
Konečnými rozhodnutími by tak byla až rozhodnutí o případných odvoláních stěžovatele proti rozhodnutím správce
daně o zamítnutí jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení; z povahy věci
by v těchto odvoláních mohl relevantně stěžovatel zejména namítat, že odvolání byla podána včas. Pro uvedená
konečná rozhodnutí by tedy bylo podstatné vyřešení předběžné otázky, zda stěžovatelově žádosti o navrácení lhůty
k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům bylo vyhověno či nikoli.
V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49,
tak lze konstatovat, že rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným
platebním výměrům má charakter rozhodnutí předběžného, neboť konečné důsledky představující zásah do právní
sféry stěžovatele ve smyslu §65 s. ř. s. by konstituovaly až výroky rozhodnutí o jeho případných odvoláních proti
rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení.
Ve vztahu k těmto konečným rozhodnutím by z povahy věci byla rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení
odvolací lhůty předběžné povahy. Případná pro stěžovatele negativní konečná rozhodnutí by posléze mohl stěžovatel
napadnout žalobou (žalobami) u správního soudu.
Z obsahu správního spisu, který byl zdejšímu soudu předložen, ovšem nevyplývá, že by stěžovatel odvolání proti
rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení
podal, což stěžovatel ani netvrdí. Nepodal-li ovšem stěžovatel proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání
proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení odvolání, ač mu v tom nic nebránilo, nemůže
se nyní dovolávat toho, že uvedená rozhodnutí nabyla právní moci, neboť se tak stalo výhradně v důsledku jeho
jednání – nepodání odvolání. Na závěru, že také v nyní projednávané věci rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty
má charakter rozhodnutí předběžného, proto uvedené nemůže mít vliv.
Na uvedených závěrech nic nemění ani rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, č. j.
5 Af 41/2012 – 49, který představuje pouze ojedinělý odklon od konstantní judikatury správních soudů,
jak již byla rozvedena. Z výše uvedeného plyne také nedůvodnost argumentace stěžovatele o údajném neefektivním
postupu, při němž by musel při podání žádosti o navrácení odvolací lhůty současně podat žalobu proti rozhodnutí
o zamítnutí odvolání pro opožděnost a zastavení odvolacího řízení. Proti těmto rozhodnutím jako rozhodnutím
prvního stupně mohl stěžovatel podat odvolání a teprve rozhodnutí o jeho (nepodaných) odvoláních by mohl
napadnout žalobou. Přiléhavé nejsou ani odkazy stěžovatele na rozsudky Nejvyššího správního soudu, neboť
v případě řešeném v rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 Afs 138/2009 - 68, daňový subjekt
o prodloužení lhůty nebo její navrácení vůbec nepožádal a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2011, č. j. 1 Afs 35/2011 – 135, vyplývá právní věta: ‚Rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti daňového
subjektu o prodloužení lhůty k podání odvolání (§14 odst. 10 zákona č. 337 /1992 Sb., o správě daní
a poplatků), je rozhodnutím předběžné povahy a je vyloučeno ze soudního přezkumu podle §70 písm. b) s. ř. s.‘
Posledně uvedený rozsudek tedy jen potvrzuje již uvedené závěry.
Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že v jiných věcech, které se týkaly problematiky navrácení lhůty podle §41
správního řádu, se soudy zabývaly meritem věci a neodmítaly žaloby z důvodu, že se jedná o úkon předběžné povahy.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, dovodil, že rozhodnutí
o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané dle §41 správního řádu je samostatně vyloučeno
ze soudního přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému
rozhodnutí správního orgánu o odvolání. Je skutečností, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2011, č. j. 8 As 9/2011 – 28, rozhodnutí, jímž nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odporu proti
příkazu dle §87 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, vydané dle §41 správního řádu je úkonem správního
orgánu, který dle §65 odst. 1 s. ř. s. podléhá soudnímu přezkumu. Uvedený rozsudek ovšem nelze na nyní
projednávanou věc aplikovat, neboť se týká zcela jiného druhu řízení. O uvedeném odporu proti příkazu se žádné
řízení nevede, ale jen nastanou či v případě opožděného odporu nenastanou jeho účinky (zrušení příkazu).
V případě, že správní orgán neprominul zmeškání podání odporu, zůstává nastolen stav, kdy existuje pravomocný
a vykonatelný příkaz. Usnesení, jímž nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odporu proti příkazu, proto nelze
označit jako podkladové, neboť není zákonem vytvořený předpoklad, že po něm bude následovat další „konečné“
rozhodnutí o zmeškaném úkonu. V této souvislosti je také třeba zdůraznit, že ze závěrů Nejvyššího správního
soudu uvedených v rozsudku ze dne 15. 9. 2016, č. j. 3 As 248/2015 – 22, plyne: ‚Rozhodnutí o prominutí
zmeškání lhůty podle §41 odst. 6 správního řádu není v obecné rovině rozhodnutím s atributy podle §65 odst. 1
s. ř. s. a nepodléhá tedy samostatně soudnímu přezkoumání. V dané věci je však třeba vzít v úvahu i specifické
okolnosti projednávaného případu. Je zřejmé, že pokud by účastník řízení podával žádost např. o prominutí
zmeškání úkonu odvolání, bylo by zamítnutí žádosti spojeno i se zamítnutím souběžně podaného odvolání
pro opožděnost podle §92 správního řádu, takže by bylo možné podat správní žalobu proti tomuto rozhodnutí
a v ní namítat nezákonnost podkladového usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání úkonu. Zde se ovšem
žádost o prominutí zmeškání úkonu vztahovala k odporu, o němž správní orgán následně nerozhoduje,
ale již samotným podáním odporu se vydaný příkaz ruší (viz §150 odst. 3 správního řádu, případně §87 odst. 4
zákona o přestupcích). Rozhodnutí o žádosti o prominutí zmeškání úkonu tak má v takovém případě přímý dopad
do hmotných práv účastníka, neboť v závislosti na výsledku rozhodnutí o žádosti buď existuje pravomocný příkaz
o uložení sankce, nebo v důsledku podaného odporu ještě není o uložení povinnosti rozhodnuto. Jedině v tomto
specifickém a výjimečném případě lze tedy usnesení o žádosti o prominutí zmeškání úkonu podle §41 odst. 6
správního řádu považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., kdy následné rozhodnutí o odvolání je přímo
přezkoumatelné v řízení o žalobě.‘ Stěžovatel se tedy mýlí, pokud v nyní posuzované věci dovozuje, že správní soudy
při rozhodování obdobných věcí rozhodují odlišně. Napadl-li tedy stěžovatel v nyní projednávané věci rozhodnutí
žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí správce daně, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným platovým výměrům, jedná se ve smyslu §68
písm. e) a §70 písm. b) s. ř. s. o žalobu nepřípustnou, kterou je nutno podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
odmítnout.
Nerozhodoval-li pak krajský soud ve věci samé, ale odmítl-li správně žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
nemohl se ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti konkrétně zabývat kasačními námitkami, které
se týkaly posouzení důvodnosti žádosti o navrácení lhůty, tj. zejména tím, zda žádost byla důvodná, zda nepovolení
navrácení lhůty zmeškané o jeden den znamená porušení práva na spravedlivý proces a nedodržení cíle správy daní,
kterým je správné zjištění a stanovení daně a zda byla DPH správcem daně doměřena oprávněně.“
[18] Nejvyšší správní soud se v nyní posuzované věci nemá důvodu odchýlit od svých
dřívějších závěrů. V projednávané věci stěžovatelka také nepodala odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí o zamítnutí odvolání a zastavení řízení o stanovení daně.
Stěžovatelka byla navíc s výše citovaným rozsudkem seznámena, přesto jsou její kasační námitky
faktickým přepisem námitek vznesených v řízení sp. zn. 5 Afs 136/2016 a nereagují tak na závěry
citovaného rozsudku.
[19] Pro výše uvedené soud v projednávané věci nemohl přezkoumat věcné důvody (likvidační
charakter) v řízení o navrácení lhůty v předešlý stav, ale toliko přípustnost či nepřípustnost
podané žaloby, resp. závěry krajského soudu k této otázce.
[20] Žaloba byla v projednávané věci nepřípustná a rozsudek krajského soudu tak plně
obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s., posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka
nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní
činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu