ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.73.2020:26
sp. zn. 1 Afs 73/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: M. M., zastoupen Mgr. Jakubem
Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 10. 2017, č. j. 44547/17/5100-41453-711866, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2019, č. j. 57 Af 3/2018 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení a nový rozsudek krajského soudu
[1] Posuzovaná věc se týká exekučních nákladů spočívajících v hotových výdajích vzniklých
při provádění daňové exekuce vůči žalobci. Finanční úřad pro Karlovarský kraj rozhodnutím
ze dne 13. 4. 2017, č. j. 492352/17/2401-80541-402145, rozhodl o výši hotových výdajů správce
daně ve výši 1.650 Kč vynaložených na úhradu odborného vyjádření č. 2/17 ze dne 23. 3. 2017,
kterým byla ohodnocena sbírka pánských náramkových hodinek. Žalovaný rozhodnutím ze dne
31. 10. 2017, č. j. 44547/17/5100-41453-711866, rozhodnutí finančního úřadu potvrdil
a odvolání zamítl.
[2] Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2017, č. j. 297502/17/2401 -80541-402145, stanovil finanční úřad
výši hotových výdajů správce daně týkajících se převozu sepsané a zajištěné věci (přívěsný vozík)
do skladu správce daně ve výši 3.540 Kč. K odvolání žalovaný toto rozhodnutí změnil tak, že výše
těchto výdajů činí 3.541 Kč (rozhodnutí ze dne 31. 10. 2017, č. j. 46330/17/5100-41453-711866).
[3] Proti rozhodnutím žalovaného brojil žalobce žalobami u Krajského soudu v Plzni, který
na jejich základu rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 57 Af 3/2018 - 57, obě rozhodnutí
žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského ve výroku I. (kterým bylo zrušeno rozhodnutí č. j.
44547/17/5100-41453-711866 o nákladech souvisejících s ohodnocením sbírky pánských
hodinek) a ve výroku III. (o nákladech řízení) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek
ze dne 5. 8. 2019, č. j. 1 Afs 75/2019 – 34). Ve zbytku kasační stížnost zamítl.
[4] Shodně s krajským soudem zdůraznil, že ač žaloby mířily proti dvěma různým
rozhodnutím, byly formulovány naprosto identicky a směřovaly v zásadě proti stanovení
hotových výdajů za převoz přívěsného vozíku. Z obsahu žaloby proti rozhodnutí o hotových
výdajích na odborné vyjádření bylo zjevné, že žalobce namítal absenci zdůvodnění, jaké konkrétní
částky byly vynaloženy (požadoval např. přiložení dokladů). Prosté uvedení částky bez jejího
odůvodnění podle žalobce představuje libovůli.
[5] Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že závěr o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného (týkajícího se výdajů na odborné vyjádření) postavil na úvaze, podle které
měly daňové orgány podle §25 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích
a tlumočnících, hodnotit kritéria zde obsažená z hlediska přiměřenosti částky za odborné
posouzení a dále měly hodnotit přiměřenost doby znaleckého zkoumání. Podle krajského soudu
mělo rozhodnutí tyto úvahy obsahovat bez dalšího.
[6] Žalobce však v žalobě přiměřenost odměny, kterou za odborné posouzení požadoval znalec
a přiměřenost doby strávené při posuzování hodinek, nezpochybňoval. Ačkoli bylo úkolem
krajského soudu zabývat se na základě žalobních bodů pouze otázkou, zda odůvodnění
rozhodnutí obsahuje informaci o tom, jaké konkrétní částky na odborné vyjádření byly
vynaloženy, zabýval se nepřípustně otázkou přiměřenosti ceny za odborné vyjádření.
K posuzování přezkoumatelnosti úvah o přiměřenosti odměny nemohl krajský soud přistoupit
ani z úřední povinnosti. I bez úvah o přiměřenosti odměny totiž krajský soud mohl posoudit,
zda žalovaný, resp. správce daně, řádně odůvodnil, jak dospěl k částce, která byla stanovena
jako hotový výdaj (tedy mohl rozhodnutí přezkoumat na základě uplatněných žalobních námitek).
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí
o hotových výdajích za odborné vyjádření z důvodu, který nebyl v podané žalobě uplatněn
jako žalobní bod. Uložil proto krajskému soudu, aby v dalším řízení přezkoumal rozhodnutí
žalovaného týkající se hotových výdajů na odborné vyjádření v mezích řádně uplatněných
žalobních bodů (tedy pouze z toho hlediska, zda žalovaný „připojil zdůvodnění, jaké konkrétní
částky byly vynaloženy“).
[7] Krajský soud následně v záhlaví popsaným rozsudkem žalobu zamítl. Ve vztahu
k argumentaci účastníků řízení (vznesené při druhém jednání soudu a ve vyjádření žalobce)
týkající se přiměřenosti ceny za odborné vyjádření, krajský soud uvedl, že se k této otázce
již vyjádřil v prvním rozhodnutí ve věci, v němž dospěl k závěru, že úvahy žalovaného stran této
otázky jsou nepřezkoumatelné. Ve zrušujícím rozsudku ho však kasační soud zavázal jasně
formulovaným právním názorem, že zkoumání přiměřenosti odměny za odborné vyjádření v nyní
projednávané věci představuje s ohledem na formulaci žaloby překročení dispoziční zásady.
Z uvedeného je zřejmé, že diskuze účastníků řízení vedená při druhém soudním jednání
je nadbytečná, neboť se vztahuje k otázce, kterou krajský soud není oprávněn přezkoumávat.
[8] Krajský soud tedy pouze zkoumal, zda napadené rozhodnutí obsahuje informaci o tom,
jaké konkrétní částky byly na odborné vyjádření vynaloženy. Dospěl k závěru, že odůvodnění této
otázky je v rozhodnutí uvedeno. V bodu 2 rozhodnutí žalovaný konstatoval, že „znalec dospěl
k závěru, že hodnota všech 8 položek činí celkem 26.700 Kč. Za vypracování odborného vyjádření č. 2/17 ze dne
23. 3. 2017 si znalec vyúčtoval k úhradě částku 1.650 Kč (faktura č. 2/17), která odpovídala vynaloženému
času na vypracování uvedeného odborného vyjádření (6 hod. krát 275 Kč).“ S ohledem na skutečnost,
že z napadeného rozhodnutí je seznatelný způsob, jakým správní orgány dospěly ke stanovení
odměny na odborné vyjádření, neshledal soud argumentaci žalobce důvodnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Požaduje
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku rozsahu závaznosti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel v reakci na zrušující rozsudek kasačního soudu rozhojnil
svou žalobní argumentaci podáním ze dne 12. 12. 2019, ve kterém se domáhal přezkumu závěrů
správních orgánů o přiměřenosti odměny za odborné vyjádření. Pokud stěžovatel svým podáním
změnil žalobu, bylo povinností krajského soudu ji v tomto rozsahu přezkoumat, neboť závazný
právní názor se týkal obsahově jiné žaloby. Rozsudek je tedy zatížen vadou nepřezkoumatelnosti
z důvodu nevypořádání námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí daňových orgánů v otázce
přiměřenosti odměny za odborné vyjádření.
[11] Stěžovatel si je vědom koncentrační zásady obsažené v §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.). Ta se však neuplatní tam, kde mezinárodněprávní závazky
mají ve smyslu čl. 10 Ústavy aplikační přednost před českým právem. Rozhodování o nákladech
exekuce je pod ochranou čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
též „Úmluva“). Protože je soud povinen rozhodnout o právu, jde o rozhodování v plné jurisdikci.
Doplnění nových žalobních bodů proto nemůže být omezeno lhůtou podle §71 odst. 2 s. ř. s.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že soudní řád správní reflektuje princip
plné jurisdikce. Tento princip znamená, že přezkum ve správním soudnictví se neodehrává pouze
po stránce právní, nýbrž i po stránce skutkové. Rozšířil-li stěžovatel argumentaci po lhůtě
pro podání žaloby o další žalobní bod, učinil tak nepřípustně. Mezi principem plné jurisdikce
a lhůtou pro uplatnění žalobních bodů není (v daném případě) přímá vazba. Podle žalovaného
je kasační stížnost nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť nebrojí proti nedodržení
závazného právního názoru. Pokud stěžovatel požaduje, aby krajský soud realizoval přezkum
nad rámec řádně uplatněných žalobních bodů, je to samotný stěžovatel, kdo nerespektuje závazný
právní názor kasačního soudu, nikoli krajský soud. Žalovaný navrhuje odmítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Soud nejprve ověřil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou
a řádně zastoupenou a míří proti rozhodnutí, proti kterému je kasační stížnost přípustná.
[14] Vzhledem k tomu, že v souzené věci jde o opakovanou kasační stížnost, zabýval se soud
dále otázkou její přípustnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení
je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí
bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[15] Stěžovatel námitku nerespektování závazného právního názoru kasačního soudu
výslovně neuplatnil. Z obsahu kasační stížnosti lze dovodit, že namítá spíše nesprávný „přístup“
krajského soudu k závaznému právnímu názoru, jehož důsledkem byla podle stěžovatele
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že judikatura
dovodila ze zákazu opakované kasační stížnosti nad rámec doslovného znění §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování
Nejvyššího správního soudu. Dospěla mimo jiné k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout
na námitky, které nemohly být v předcházející kasační stížnosti uplatněny (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Námitka
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu je přípustná, neboť k doplnění žaloby došlo
až po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel tak nemohl nevypořádání námitek
uplatněných v doplnění žaloby namítat dříve.
[16] Tato námitka však není důvodná.
[17] Krajský soud správně konstatoval, že byl kasačním soudem zavázán pouze k vypořádání
řádně uplatněných žalobních námitek (k tomu by ostatně byl zavázán i bez závazného pokynu
Nejvyššího správního soudu, srov. §75 odst. 2 s. ř. s.). Námitky obsažené v podání ze dne
12. 12. 2019 (resp. uplatněné při jednání soudu dne 17. 12. 2019) za řádně uplatněné považovat
nelze, neboť byly uplatněny opožděně, tedy po zákonné dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby
(§71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s.). Tyto námitky nelze považovat ani za (přípustné)
rozhojnění původní žalobní argumentace. Nejvyšší správní soud již ve svém předcházejícím
rozsudku zdůraznil, že ve vztahu k rozhodnutí o výši hotových výdajů na úhradu odborného
vyjádření stěžovatel namítal pouze absenci zdůvodnění částek uvedených v rozhodnutí. Námitka
nepřiměřenosti výše odměny za odborné vyjádření je zcela samostatnou námitkou, nezávislou
na řádně a včas uplatněné žalobní námitce.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že postupem krajského soudu, který se nezabýval
opožděně uplatněnou žalobní námitkou, nebyl narušen princip plné jurisdikce. Soud tento princip
definoval např. v rozsudku ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, č. 1275/2007 Sb. NSS,
následovně:
„Tento požadavek lze stručně vyjádřit tak, že soud při svém rozhodování nesmí být omezen
ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených
důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti.
Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodností správnost a úplnost skutkových zjištění
učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může
reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění
nebo tak učiní sám. Tato činnost soudu je nezbytným předpokladem pro bezvadný právní
přezkum napadeného rozhodnutí, neboť jen správně a úplně zjištěný skutkový stav v řízení
bez procesních vad může být podkladem pro právní posouzení věci.“
[19] Ze shora uvedeného plyne, že krajskému soudu musí být v souladu s principem plné
jurisdikce umožněno hodnotit napadené rozhodnutí jak z pohledu otázek skutkových,
tak právních. K žádnému omezení z hlediska přezkumu napadeného rozhodnutí v tomto ohledu
v souzené věci nedošlo. Princip plné jurisdikce neznamená, že by mělo být účastníku řízení
umožněno uplatňovat v řízení námitky v nijak neomezené lhůtě. Stanovení lhůty pro podání
perfektní žaloby (obsahující všechny žalobní body) nelze považovat za rozporné s právem
na spravedlivý proces zakotveným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a potažmo ani s principem plné
jurisdikce. Právní úprava týkající se lhůt, ve kterých je možno se obracet na soud, má za cíl zajistit
řádný výkon spravedlnosti a respektování principu právní jistoty a účastníci řízení musejí být
připraveni zákonem stanovené lhůty dodržet. Stěžovateli byla v jeho věci zákonem dána
dvouměsíční lhůta, ve které mohl snést veškerou skutkovou i právní argumentaci. Podle soudu
jde o lhůtu zcela dostatečnou, umožňující realizaci práva stěžovatele na přístup soudu
(srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Matoušek proti České republice, ze dne 7. 9. 2010,
č. stížnosti 32384/05, ve kterém soud označil třicetidenní lhůtu pro podání správní žaloby
za dostatečnou).
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
zamítl.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho
běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu