ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.136.2019:38
sp. zn. 1 As 136/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: www.scio.cz,
s. r. o., se sídlem Pobřežní 658/34, Praha 8, zastoupena JUDr. Janem Täubelem, LL.M.,
advokátem se sídlem Sokolovská 68/105, Praha 8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí předsedy
Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 20. 3. 2015, č. j. UOOU-11510/14-16, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2019,
č. j. 5 A 87/2015-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodnutím ze dne 14. 1. 2015, č. j.
UOOU-11510/14-7 (dále jen „správní orgán prvního stupně“), shledal, že žalobkyně porušila
povinnost stanovenou v §7 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační
společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti),
tedy šířit obchodní sdělení elektronickými prostředky jen za podmínek stanovených tímto
zákonem. Žalobkyně tím spáchala správní delikt podle §11 odst. 1 písm. a) téhož zákona, neboť
hromadně šířila obchodní sdělení bez souhlasu adresátů. Správní orgán prvního stupně konkrétně
zjistil, že žalobkyně používala elektronické prostředky k šíření nevyžádaných obchodních sdělení
ve smyslu §2 písm. f) zákona o některých službách informační společnosti, neboť z elektronické
adresy scio@scio.cz zaslala na elektronické adresy (vyjmenované ve výroku rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně) obchodní sdělení týkající se nabídky absolvování Národní srovnávací
zkoušky a možnosti použití jejího výsledku k přijetí na Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy
univerzity (ESF MU) bez přijímacích zkoušek, a to 2717 uchazečům o bakalářské studium dne
20. 3. 2014 a 247 uchazečům o navazující magisterské studium dne 25. 3. 2014. Za tento správní
delikt správní orgán prvního stupně uložil žalobkyni podle §11 odst. 1 zákona o některých
službách informační společnosti pokutu ve výši 450.000 Kč. Současně jí stanovil povinnost
nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně rozklad, který
předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl
a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
II. Posouzení věci městským soudem
[3] Rozhodnutí o rozkladu žalobkyně napadla žalobou, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[4] Městský soud shledal, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obsahuje
dostatečně konkrétní vymezení skutkových okolností deliktu, za který byla žalobkyně uložena
sankce, aby tento delikt nebylo možno zaměnit s jiným. Výrok rozhodnutí obsahuje i ustanovení
zákona, podle nichž bylo rozhodováno, a z rozhodnutí je zcela zřejmé, v jakém konkrétním
jednání žalobkyně je spatřován správní delikt.
[5] Posuzované sdělení žalobkyně, kterým uchazečům o studium na vysoké škole nabízela
možnost přihlásit se k Národní srovnávací zkoušce na webových stránkách žalobkyně,
též s odkazem na zkušební test umístěný na internetových stránkách žalobkyně, městský soud
posoudil jako obchodní sdělení, neboť tímto žalobkyně jako podnikatelka podporovala
své služby. Žalobkyně získala elektronické kontakty od příslušné fakulty a jednalo se o kontakty,
které označil každý uchazeč o studium na vysoké škole v podané přihlášce ke studiu. Je tedy
nepochybné, že nešlo o elektronické kontakty patřící neznámým uživatelům, u kterých by byla
pochybnost, zda se jedná o skutečně existující kontakty či nikoli. Pokud žalobkyně na získané
elektronické kontakty, patřící konkrétním uchazečům o studium, zaslala obchodní sdělení
bez souhlasu jejich uživatelů, naplnila tak skutkovou podstatu zákonem nedovoleného jednání
a dopustila se správního deliktu. Za této situace by podle městského soudu bylo nadbytečné
dokazovat, zda jednotlivá obchodní sdělení byla také doručena.
[6] K námitce nepřiměřenosti sankce městský soud uvedl, že hodnocení správního orgánu
prvního stupně bylo racionální, v souladu se zásadami logiky a správní orgán nevybočil z mezí
správního uvážení. Uložená sankce ve výši 450.000 Kč je sankcí blížící se dolní hranici zákonem
stanoveného rozpětí a je zcela přiměřená okolnostem věci a závažnosti správního deliktu.
Městský soud proto nevyhověl návrhu žalobkyně na moderaci uložené sankce, neboť v dané věci
nebyla pokuta uložena ve zjevně nepřiměřené výši.
III. Obsah kasační stížnosti
[7] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d ) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.) a domáhá se jeho zrušení, včetně rozhodnutí předsedy žalovaného. Argumentaci
v kasační stížnosti stěžovatelka dále doplnila replikou, kterou reagovala na vyjádření žalované.
[8] Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je nezákonný, neboť nedostatečně vymezuje právní normu, na základě které byla uložena pokuta.
Správní orgán opomněl, že §11 odst. 1 písm. a) obsahuje také body 1 až 5 a na konkrétní bod
daného ustanovení již neodkázal. Ani z odkazu na §7 odst. 1 zákona o některých službách
informační společnost nevyplývá, čeho konkrétně se měla stěžovatelka dopustit. Městský soud
k této skutečnosti nepřihlédl, čímž zatížil svůj rozsudek vadou spočívající v jeho nezákonnosti.
[9] Výklad pojmu „obchodní sdělení“ ze strany správních orgánů a městského soudu
považuje stěžovatelka za formalistický, nepřiměřeně extenzivní a jdoucí proti smyslu a účelu
zákona. Stěžovatelka je právnickou osobou, která jako subdodavatelka poskytuje vysokým školám
službu spočívající v realizaci přijímacích zkoušek. Jde o tzv. Národní srovnávací zkoušky. Vysoká
škola může Národní srovnávací zkoušky využívat jako alternativu ke svému vlastnímu
přijímacímu řízení, nebo může celé přijímací řízení tzv. „outsourcovat“ na stěžovatelku,
kdy je jako jediné kritérium pro přijetí na předmětnou vysokou školu stanoveno splnění
Národních srovnávacích zkoušek s určitým výsledkem. Vysoké školy za tímto účelem uzavírají
se stěžovatelkou smlouvu o dílo a smlouvu o zpracování osobních údajů, na základě které
stěžovatelka zpracovává osobní údaje uchazečů o studium na dané vysoké škole. Stejně tak tomu
bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy ESF MU vystupovala v pozici objednatelky a správkyně
osobních údajů zatímco stěžovatelka jednala jako zhotovitelka a zpracovatelka osobních údajů.
Stěžovatelka odkazuje na §6 odst. 1 a §49 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách
a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), a zdůrazňuje, že vysoké školy
mohou, resp. musí informovat uchazeče o tom, jakým způsobem je možné splnit podmínky
přijímacího řízení.
[10] O obchodní sdělení ve smyslu §2 písm. f) zákona o některých službách informační
společnosti může jít pouze v případě, že rozesláním sdělení odesílatel zamýšlel podpořit zboží
nebo služby osoby, která je podnikatelem. V posuzovaném případě ale informativní e-mail nebyl
rozeslán stěžovatelkou se záměrem podpořit zboží nebo služby stěžovatelky či jiné osoby.
Záměrem e-mailu bylo pouze informovat uchazeče o podmínkách pro přijetí ke studiu podle §49
odst. 5 zákona o vysokých školách. E-mail rozeslaný stěžovatelkou proto nepředstavuje obchodní
sdělení. Pro případ, že Nejvyšší správní soud dojde i přes veškeré výše uvedené skutečnosti
k tomu, že stěžovatelkou rozeslaný e-mail představoval obchodní sdělení, namítá, že byla
oprávněna obchodní sdělení uchazečům rozeslat. Stěžovatelka vystupovala jako zpracovatelka
osobních údajů pro správce – Masarykovu univerzitu. Vykonávala tak veškerou činnost spojenou
s přijímacím řízením v zastoupení (jménem) Masarykovy univerzity.
[11] Závěrem stěžovatelka namítá, že pokuta byla vzhledem k okolnostem případu uložena
ve zjevně nepřiměřené výši. Pokuta byla uložena ve výši téměř půl milionu korun za ojedinělý
a neúmyslně spáchaný skutek, který i dle správního orgánu měl minimální dopad. Správní orgán
totiž obdržel toliko jedinou stížnost, a to ještě pro jiné domnělé porušení zákona, které navíc
nebylo prokázáno. Je proto zřejmé, že prakticky všichni příjemci e-mailu jej chápali jako naprosto
standardní a legitimní informování o způsobu konání přijímací zkoušky na vysokou školu, neboť
tím také byl. Pokuta je také zjevně nepřiměřená ve srovnání s pokutami ukládanými správní
orgánem v obdobných případech. Městský soud měl dle názoru stěžovatelky uplatnit moderační
právo a od uložení pokuty upustit, nebo ji alespoň adekvátně snížit. Pokud přiměřenost pokuty
dovodil z toho, že byla uložena ve spodní hranici zákonné sazby, není takové odůvodnění podle
stěžovatelky na místě. Přiměřenost pokuty není možno, zvláště za situace, kdy maximální
zákonné výše některých pokut dosahují astronomických výšin, posuzovat podle rozpětí sazby
vymezené v zákoně, nýbrž podle okolností konkrétního skutku a jeho závažnosti, tedy podle míry
zásahu do právní sféry postižených osob, míry zavinění, ekonomického prospěchu a dalších
kritérií určujících závažnost spáchaného správního deliktu.
IV. Vyjádření žalovaného
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti a v duplice, tj. reakci na repliku stěžovatelky,
uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského soudu. K námitce neurčitosti výroku
pro nedostatečnou specifikaci ustanovení zákona upozornil, že stěžovatelkou prezentovaná
systematika §11 odst. 1 písm. a) zákona o některých službách informační společnosti byla
do zákona vložena až novelou č. 183/2017 Sb., a to s účinností od 1. 7. 2017.
[13] Pojem obchodního sdělení je podle názoru žalovaného třeba hodnotit objektivně,
zda došlo k naplnění definičních znaků vymezených v §2 písm. f) zákona o některých službách
informační společnosti. Totéž potom platí o určenosti sdělení k přímé či nepřímé podpoře
podnikatele, tj. i záměr sdělení je třeba hodnotit z objektivních hledisek. Jinými slovy
jej lze v zásadě interpretovat jako způsobilost sdělení podpořit podnikatelskou činnost. V rámci
posouzení sdělení je pak třeba hodnotit i jeho obsah. V projednávaném případě se netýkal
poskytnutí obecné informace o podmínkách přijetí ke studiu ze strany ESF MU, nýbrž se omezil
na informaci o stěžovatelkou nabízené komerční službě. Žalovaný v této souvislosti odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 5 As 48/2009-76, který se týkal
vnitřního psychického vztahu sdělení a jeho důsledky v souvislosti s reklamou.
[14] Ke snaze podřadit jednání stěžovatelky pod plnění zákonné povinnosti podle §49 zákona
o vysokých školách žalovaný primárně odkazuje na smysl a účel tohoto ustanovení, nicméně
nemožnost takové subsumpce vyplývá i ze samého jazyka. Smyslem §49 zákona o vysokých
školách je zajištění objektivity přijímacího řízení a rovnost uchazečů o studium prostřednictvím
neměnných podmínek pro přijetí ke studiu a možnosti široké veřejnosti se s nimi seznámit
v dostatečném předstihu. Selektivní rozeslání e-mailů upozorňující uchazeče o studium v průběhu
již zahájeného přijímacího řízení o možnosti účasti na komerčních testech, které mohou
být v rámci přijímacího řízení zohledněny, pak zcela zjevně není zveřejněním ve smyslu
předmětného zákonného ustanovení.
[15] Žalovaný při úvaze o výši pokuty respektoval zákonnou hranici pro uložení pokuty.
Vyměřenou sankci řádně odůvodnil, hodnotil přitom okolnosti zvyšující závažnost deliktního
jednání, tak i okolnosti polehčující. Argumentace výší pokut uložených jiným subjektům
je nepřiléhavá, neboť každý případ je třeba hodnotit v jeho individualitě, s čímž souvisí
i diferenciace sankce reflektující okolnosti případu a škodlivost jednání pro společnost. Velmi
vysoké množství šířených spamů přitom v případě stěžovatelky představovalo významnou
okolnost zvyšující závažnost činu, přičemž žalovaný v této souvislosti zvláště zdůrazňuje,
že v obdobných situacích bylo možno uvažovat i o řádově vyšší sankci.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
a) Dotčená právní úprava
[18] Definici pojmu obchodní sdělení obsahuje §2 písm. f) zákona o některých službách
informační společnosti, podle kterého se pro účely tohoto zákona obchodním sdělením rozumí
všechny formy sdělení, včetně reklamy a vybízení k návštěvě internetových stránek, určeného k přímé či nepřímé
podpoře zboží či služeb nebo image podniku osoby, která je podnikatelem nebo vykonává regulovanou činnost.
[19] Právní úprava týkající se podmínek šíření obchodních sdělení je obsažena v §7 zákona
o některých službách informační společnosti. Podle §7 odst. 1 tohoto zákona lze obchodní
sdělení šířit elektronickými prostředky jen za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle §7 odst. 2
[p]odrobnosti elektronického kontaktu lze za účelem šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky využít
pouze ve vztahu k uživatelům, kteří k tomu dali předchozí souhlas. Podle §7 odst. 3 zákona o některých
službách informační společnosti [n]ehledě na odstavec 2, pokud fyzická nebo právnická osoba získá
od svého zákazníka podrobnosti jeho elektronického kontaktu pro elektronickou poštu v souvislosti s prodejem
výrobku nebo služby podle požadavků ochrany osobních údajů upravených zvláštním právním předpisem, může
tato fyzická či právnická osoba využít tyto podrobnosti elektronického kontaktu pro potřeby šíření obchodních
sdělení týkajících se jejích vlastních obdobných výrobků nebo služeb za předpokladu, že zákazník má jasnou
a zřetelnou možnost jednoduchým způsobem, zdarma nebo na účet této fyzické nebo právnické osoby odmítnout
souhlas s takovýmto využitím svého elektronického kontaktu i při zasílání každé jednotlivé zprávy, pokud
původně toto využití neodmítl. Podle §7 odst. 4 téhož zákona je zakázáno zaslání elektronické pošty
za účelem šíření obchodního sdělení, pokud a) tato není zřetelně a jasně označena jako obchodní sdělení,
b) skrývá nebo utajuje totožnost odesílatele, jehož jménem se komunikace uskutečňuje, nebo c) je zaslána
bez platné adresy, na kterou by mohl adresát přímo a účinně zaslat informaci o tom, že si nepřeje, aby mu byly
obchodní informace odesílatelem nadále zasílány.
[20] Podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o některých službách informační společnosti, ve znění
účinném v době spáchání správního deliktu, tj. ve znění do 30. 6. 2017, [p]rávnické osobě, která
hromadně nebo opakovaně šíří elektronickými prostředky obchodní sdělení bez souhlasu adresáta se uloží pokuta
do výše 10.000.000 Kč.
[21] Podle §12 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti, ve znění účinném
do 30. 6. 2017, [p]ři stanovení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu,
zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.
b) K výroku správního rozhodnutí
[22] Náležitostmi výrokové části správního rozhodnutí podle §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jsou mimo jiné právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Stěžovatelka
namítá, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nezákonný, neboť nedostatečně
vymezuje právní normu, na základě které byla pokuta uložena.
[23] Správní orgán prvního stupně ve výrokové části odkázal na §2 písm. f), §7 odst. 1
a §11 odst. 1 písm. a) zákona o některých službách informační společnosti. Ze znění výroku
rozhodnutí je tak zřejmý závěr správního orgánu, podle něhož stěžovatelka porušila povinnost
šířit obchodní sdělení elektronickými prostředky jen za podmínek stanovených zákonem
o některých službách informační společnosti, neboť hromadně šířila obchodní sdělení
bez souhlasu adresátů. Městský soud proto dospěl ke správnému závěru, že správní rozhodnutí
je zcela přezkoumatelné a není nezákonné pro nedostatek náležitostí výroku.
[24] K námitce stěžovatelky, že správní orgán prvního stupně nespecifikoval, o který bod
§11 odst. 1 písm. a) zákona o některých službách informační společnosti se jedná, Nejvyšší
správní soud podotýká, že stěžovatelka na projednávanou věc nesprávně vztahuje pozdější právní
úpravu. Jak správně ve svém vyjádření poukázal žalovaný, stěžovatelkou odkazovaná systematika
§11 odst. 1 písm. a) byla do zákona vložena až novelou č. 183/2017 Sb., která nabyla účinnosti
dne 1. 7. 2017. K rozesílce inkriminovaných sdělení žalobkyně došlo ve dnech 20. a 25. 3. 2014.
Správní orgán prvního stupně své rozhodnutí vydal dne 14. 1. 2015, předseda žalovaného
rozhodl o rozkladu dne 20. 3. 2015. Trestnost správních deliktů a ukládání trestu je nutné
posuzovat podle zákona účinného v době spáchání správního deliktu. Výjimku z tohoto pravidla
představuje použití pozdější příznivější právní úpravy pro pachatele správního deliktu. V době
rozhodování správních orgánů však stěžovatelkou odkazovaná právní úprava ještě
ani neexistovala. Nadto novelou č. 183/2017 Sb. došlo toliko ke změně strukturace §11 odst. 1
zákona o některých službách informační společnosti a ke změně terminologie, tj. přejmenování
správních deliktů na přestupky. Z hlediska vymezení skutkové podstaty přestupku (obsažené nyní
v §11 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o některých službách informační společnosti) a možné výše
trestu (upravené aktuálně v §11 odst. 2 písm. b) téhož zákona) však předmětná novela
nic nového nepřinesla. Námitka stěžovatelky proto není důvodná.
c) K pojmu „obchodní sdělení“ a jeho šíření
[25] Sporným v projednávané věci je zejména výklad pojmu obchodní sdělení a skutečnost,
zda informativní e-mail týkající se nabídky absolvování Národní srovnávací zkoušky a možnosti
použití jejího výsledku k přijetí na ESF MU bez přijímacích zkoušek, který ze své e-mailové
adresy stěžovatelka zaslala na elektronické adresy 2717 uchazečům o bakalářské studium dne
20. 3. 2014 a 247 uchazečům o navazující magisterské studium dne 25. 3. 2014, je obchodním
sdělením ve smyslu §2 písm. f) zákona o některých službách informační společnosti.
[26] Z obsahu správního spisu vyplývá, že sporný e-mail s předmětem „Možnost přijetí
na ESF MU bez přijímaček“ kromě oslovení obsahoval následující text: „Podle databáze uchazečů,
kterou nám poskytla Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity, se právě na této fakultě hlásíte
ke studiu i Vy. Jako možnost přijetí bez přijímacích zkoušek stanovila fakulta i výsledek v Národních
srovnávacích zkouškách. Podrobnosti najdete na webových stránkách fakulty, přihlásit ke zkoušce se musíte sami
na webových stránkách Scio. Uzávěrka dalšího termínu zkoušek je na konci příštího týdne. Test OSP Scio
si můžete zkusit hned teď na www.scio.cz/nsz/esf-ukazka.asp.“
[27] Definici pojmu obchodní sdělení obsahuje shora citovaný §2 písm. f) zákona o některých
službách informační společnosti, podle něhož se obchodním sdělením rozumí všechny formy
sdělení, včetně reklamy a vybízení k návštěvě internetových stránek, určeného k přímé či nepřímé
podpoře zboží či služeb nebo image podniku osoby, která je podnikatelem nebo vykonává
regulovanou činnost. Právní úprava týkající se podmínek šíření obchodních sdělení
je pak obsažena v §7 zákona o některých službách informační společnosti.
[28] V projednávané věci není sporu o tom, že inkriminovaný e-mail byl z hlediska své formy
„sdělením“, tj. jednalo se o určitou informaci předávanou mezi subjekty. Stejně tak není pochyb
o tom, že stěžovatelka je podnikatelkou ve smyslu §2 písm. f) zákona o některých službách
informační společnosti. Jak sama v kasační stížnosti uvádí, stěžovatelka je právnickou osobou,
která jako subdodavatelka poskytuje vysokým školám službu spočívající v realizaci přijímacích
zkoušek, konkrétně tzv. Národní srovnávací zkoušky. Spornou je z pohledu aplikace definice
obchodního sdělení v projednávané věci v zásadě pouze skutečnost, zda předmětný e-mail
stěžovatelky byl sdělením určeným ve smyslu v §2 písm. f) zákona o některých službách
informační společnosti k přímé či nepřímé podpoře zboží či služeb stěžovatelky nebo zda jeho určení
bylo jiné.
[29] Soud předně zdůrazňuje, že obecně je zasílání nevyžádaných obchodních sdělení
nežádoucí, neboť odesílatel přenáší rozhodující část nákladů marketingové kampaně na někoho
jiného. Náklady na distribuci nesou hlavně poskytovatelé internetových služeb a potažmo
též jejich příjemci (časové či finanční). Nadto může být jejich zasíláním narušeno řádné fungování
interaktivních sítí, může dojít k zahlcení mail-serverů apod. Přesto je však zasílání nevyžádaných
obchodních sdělení v oblasti marketingu velmi využíváno, neboť náklady odesílatele takových
zpráv jsou minimální a jím odeslané sdělení se může dostat k velkému množství adresátů.
[30] Z důvodové zprávy k zákonu o některých službách informační společnosti vyplývá,
že tímto zákonem byla do právního řádu ČR transponována směrnice č. 2000/31/ES a směrnice
č. 2002/58/ES. Směrnice č. 2000/31/ES vymezila základní pravidla týkající se zasílání
nevyžádaných obchodních sdělení, směrnice č. 2002/58/ES pak v souvislosti s elektronickými
komunikacemi zakotvila ochranu osobních údajů fyzických osob, jakož i oprávněných zájmů
právnických osob. Stejně tak je i základním ideovým východiskem zákona o některých službách
informační společnosti posílení ochrany soukromí uživatele služby informační společnosti,
kterým může být každá fyzická nebo právnická osoba. Je přitom zřejmá snaha zákonodárce
docílit, aby uživatel nemusel vydávat žádné náklady na jemu doručená obchodní sdělení posílaná
elektronickou poštou, která si nevyžádal a která jej ve svém důsledku obtěžují. Základním
smyslem přijetí (nejen §7) zákona o některých službách informační společnosti tedy byla ochrana
adresáta před zasíláním nevyžádaných obchodních sdělení (včetně náležité identifikace těchto
sdělení a jejich původce), zamezení vzniku nákladů souvisejících s nevyžádaným obchodním
sdělením a zároveň přenos povinností na jejich šiřitele (to vše při zachování možnosti
elektronické kontraktace).
[31] Tyto důvody musí vytvářet interpretační východiska při výkladu §2, §7 a §11 zákona
o některých službách informační společnosti, neboť nelze připustit výklad, který by popíral jejich
smysl a účel.
[32] Stěžovatelka namítá, že v posuzovaném případě informativní e-mail nebyl rozeslán
stěžovatelkou se záměrem podpořit zboží nebo služby stěžovatelky či jiné osoby. Záměrem
e-mailu bylo pouze informovat uchazeče o podmínkách pro přijetí ke studiu podle §49 odst. 5
zákona o vysokých školách.
[33] Nejvyšší správní soud s tvrzením stěžovatelky nesouhlasí. Jak již bylo shora uvedeno,
jednou z podmínek (v tomto případě jedinou spornou), kterou musí sdělení splňovat,
aby naplnilo definici obchodního sdělení podle §2 písm. f) zákona o některých službách
informační společnosti je skutečnost, že toto sdělení musí být určeno k přímé či nepřímé podpoře
zboží či služeb nebo image podniku osoby. Jedná se pouze o určení, tedy záměr odesílatele. Není
tak rozhodné, zda se nakonec dostavil očekávaný výsledek a bylo přímo či nepřímo podpořeno
zboží či služba nebo image podniku. Rozhodující je pouze to, co hodlal odesílatel zamýšlet
(srov. Maisner, M.: Zákon o některých službách informační společnosti. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2016). Nejvyšší správní soud však souhlasí s názorem žalovaného, že se jedná
o objektivní kritérium.
[34] Jak uvádí shora odkazovaná komentářová literatura: „V praxi tedy není rozhodné, jaké byly
skutečné záměry odesílatele, nýbrž co se podaří prokázat a doložit příslušnému rozhodovacímu orgánu.
Rozhodující orgán proto bude pravděpodobně vycházet z tzv. testu kachny („Pokud vidím ptáka, který chodí
jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, tak o tomto ptáku tvrdím, že je to kachna.“
J. W. Riley). Odesílatel pak bude velmi těžko prokazovat, že jeho záměry byly původně zcela jiné. Samotné
pojmy přímá či nepřímá podpora opět žádnou definici nemají. Opět je tedy nutné, i s ohledem na celkové zaměření
a účel předpisu, vycházet z předpokladu, že tyto pojmy budou jako spousta ostatních vykládány extenzivně. Půjde
tedy nikoliv o pouhé zvýšení odbytu zboží či užívání služeb. Podporou může být například i pouhá skutečnost,
že konkrétní produkt či služba vejde ve známost, že se o konkrétním produktu mluví či že je předmětem
recenzí.“.
[35] Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2010, č. j.
5 As 48/2009-76, ohledně vnitřního psychického vztahu sdělení a jeho důsledků v souvislosti
s reklamou, „v případě posouzení toho, zda jednání stěžovatele naplňuje znaky šíření reklamy, nejsou rozhodné
jeho vnitřní pohnutky či sympatie k předmětnému podniku, na něž stěžovatel poukazoval. Jinými slovy,
pro posouzení jednání osoby šířící určité sdělení je rozhodné to, zda šířené sdělení naplňuje znaky reklamy podle
§1 odst. 1 zákona o regulaci reklamy, nikoliv vnitřní pohnutky osoby, která reklamní sdělení šíří.“ Obdobný
názor lze uplatnit i v případě obchodního sdělení, které je třeba posuzovat rovněž z objektivního
hlediska.
[36] Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se závěrem městského soudu, že posuzované sdělení
stěžovatelky, kterým uchazečům o studium na vysoké škole nabízela možnost přihlásit
se k Národní srovnávací zkoušce na webových stránkách stěžovatelky, též s odkazem na zkušební
test umístěný na stejných stránkách, je obchodním sdělením ve smyslu uvedené definice, neboť
tímto stěžovatelka jako podnikatelka podporovala své služby. Stěžovatelka v písemném vyjádření
ze dne 24. 6. 2014, adresovaném správnímu orgánu prvního stupně, výslovně uvedla,
že je obchodní společností, jejíž hlavní náplní činnosti je testování a zpracování jeho výsledků,
zejména Národních srovnávacích zkoušek. Pokud tedy stěžovatelka sdělením, rozeslaným
elektronicky na adresy uchazečů o studium na vysoké škole, informovala tyto uchazeče
o možnosti absolvovat jí organizovanou Národní srovnávací zkoušku, pak nepochybně cílem
takového sdělení byl mj. ekonomický prospěch stěžovatelky.
[37] Nadto Nejvyšší správní soud podotýká, že tvrzení stěžovatelky o sdělení z pověření
ESF MU se nezakládá na pravdě a je v rozporu s vyjádřeními fakulty (viz odpověď na otázku č. 1
ve vyjádření proděkana pro studium ze dne 11. 9. 2014 nebo dopis tajemníka fakulty ze dne
12. 8. 2014), která rozesílku odmítla a vůči stěžovatelce na tomto základě zahájila reklamační
řízení pro porušení smlouvy. Tvrzení stěžovatelky o sdělení učiněném z pověření ESF MU
je však v rozporu i s vyjádřeními samotné stěžovatelky, resp. jejích zaměstnanců (viz např. e-mail
zaměstnankyně stěžovatelky adresovaný paní Ivě Tomáškové ze dne 7. 4. 2014, ve kterém paní
Tomáškové, která podala podnět k Úřadu pro ochranu osobních údajů, zaměstnankyně
stěžovatelky sděluje, že se jednalo o omyl a pochybení stěžovatelky). Argumentace stěžovatelky
o realizaci informační povinnosti vysoké školy vyplývající z §49 odst. 5 zákona o vysokých
školách (ve znění do 31. 8. 2016) tak není přiléhavá, neboť ESF MU zjevně tuto povinnost
informovat o přijímacích zkouškách prostřednictvím služeb stěžovatelky nerealizovala.
d) K přiměřenosti udělené pokuty
[38] V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že udělená pokuta je nepřiměřená a městský soud
měl postupovat podle §78 odst. 2 s. ř. s. a od udělení trestu upustit nebo jej snížit.
[39] Podmínky uplatnění tzv. moderačního práva soudu upravuje §78 odst. 2 s. ř. s.
následovně: Rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt,
může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené
výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě
skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních
směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě (podtržení přidáno).
[40] Z citovaného ustanovení vyplývá, že k moderaci může soud přistoupit pouze v případě,
dospěje-li k závěru, že uložená sankce (v tomto případě pokuta ve výši 450.000 Kč) je zjevně
nepřiměřená. K postupu podle §78 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud již v minulosti uvedl,
že „[s]myslem a účelem moderace totiž není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její
korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její
ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě
o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.“ (rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23,
č. 2672/2012 Sb. NSS).
[41] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem městského soudu, že správní orgán
v projednávané věci nevybočil z mezí správního uvážení. Městský soud přitom nevyvozoval
přiměřenost pokuty pouze z toho, že byla uložena v rámci zákonné hranice, jak namítá
stěžovatelka. Ačkoliv uložená sankce ve výši 450.000 Kč se blíží dolní hranici zákonem
stanoveného rozpětí, jehož maximální výše podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o některých
službách informační společnosti činí 10.000.000 Kč, lze přesto souhlasit se stěžovatelkou,
že se pořád jedná o citelnou částku. Městský soud však v této souvislosti výslovně konstatoval,
že uložená sankce je přiměřená okolnostem věci a závažnosti správního deliktu, k nimž městský
soud při svém posouzení rovněž přihlédl. Upozornil též na skutečnost, že správní orgán prvního
stupně hodnotil jak přitěžující okolnosti, tak okolnosti polehčující, které ve svém rozhodnutí
konkrétně popsal. Jako skutečnost zvyšující závažnost jednání stěžovatelky správní orgán prvního
stupně vyhodnotil velké množství adresátů obchodních sdělení. Za polehčující okolnost shledal
zejména skutečnost, že přestože byla e-mailová zpráva zaslána vysokému počtu uchazečů
o studium, lze z počtu stížností (tedy jedné), které žalovaný úřad obdržel, dovodit, že většina
z těchto osob ji zřejmě nepovažovala za obtěžující. Jako polehčující okolnost pak správní orgán
prvního stupně považoval i obsah zprávy, který souvisel se zájmy uchazečů o studium.
[42] Stěžovatelka v kasační stížnosti a replice poukazuje na správní praxi Úřadu pro ochranu
osobních údajů a případy, z nichž podle stěžovatelky vyplývá, že stěžovatelce uložená pokuta
měla být nižší, nebo od potrestání mělo být zcela upuštěno. Nejvyšší správní soud k tomu
podotýká, že samotný rozdíl ve výši uložených pokut v jiných srovnatelných případech ještě
nečiní pokutu uloženou stěžovatelce v nyní projednávané věci „zjevně“ (tedy výrazně, silně)
nepřiměřenou ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s. Městský soud tedy nemusel kvůli poukazu na správní
praxi úřadu k moderaci přistoupit jenom proto, že z porovnání některých případů, na které
stěžovatelka odkazuje, může vyplývat, že stěžovatelce uložená pokuta v „ideálním“ případě mohla
být i o něco nižší. Jak Nejvyšší správní soud uvedl již shora, smyslem a účelem moderačního
práva soudu není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, nýbrž toliko
odstranění zjevných excesů při ukládání sankcí správním orgánem. O takový případ se však
v projednávané věci očividně nejedná.
VI. Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[44] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu