ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.179.2020:37
sp. zn. 1 As 179/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové,
soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: J. V.,
zastoupen Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10/1447, Přerov, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. KUSP 47396/2018 ÚP-Mo, č. j. KUZL
61297/2018, za účasti osoby zúčastněné na řízení: GENOVA-SERVIS s. r. o., se sídlem
Vrchlického 738, Otrokovice, zastoupena Mgr. Ing. Vlastimilem Calabou, advokátem se sídlem
Havlíčkova 2788/135, Kroměříž, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 4. 2020, č. j. 62 A 165/2018 - 143,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce a osoba zúčastněná na řízení n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Městský úřad Hulín (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 17. 4. 2018 rozhodnutí sp. zn.
MÚH/02854/2016/ORMŽP/Ša, č.j. MÚH/03387/2018/ORMZP/Ša, kterým vyhověl žádosti
osoby zúčastněné na řízení (stavebníka) o dodatečné povolení souboru staveb na zahradě objektu
občanské vybavenosti č. p. 18 v obci Břest (soubor staveb tvořily následující stavební objekty:
skladová montovaná hala, přístřešek při západní obvodové stěně skladovací haly, přístřešek
při jižní obvodové stěně stodoly, tři unimo buňky, dřevěný plot, zpevněná plocha,
vše na pozemku parc. č. 125, stavební úpravy stodoly na pozemku parc. č. st. 134) podle §129
odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Souhlasil
tak se stavebním úřadem, že účel užívání souboru staveb lze podřadit mezi přípustné činnosti
v plochách občanské vybavenosti (jako služby), a to s ohledem na nevýrobní charakter služeb
poskytovaných stavebníkem v souboru staveb a na zjištění, že stavebník bude stavby využívat
jako zázemí pro své podnikání.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, ve které zejména namítal,
že dodatečné povolení stavebního záměru není v souladu s dříve ani nyní účinným územním
plánem. Dodatečně povolený soubor staveb dle žalobce nemohl být umístěn v plochách
občanské vybavenosti.
[4] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Dospěl k závěru, že správní orgány
dovodily účel souboru staveb v souladu s podklady obsaženými ve správním spisu (zejména
fotodokumentace a projektová dokumentace) – tedy jako zázemí pro podnikatelskou činnost
stavebníka a jako dílna pro poskytování služeb (i veřejnosti) nevýrobního charakteru.
Soud nicméně nesouhlasil s úvahou správních orgánů, že přípustnost umístění souboru staveb
dle podmínek pro plochy veřejné vybavenosti (v rámci přípustného využití ploch sídelní zeleně)
se odvíjela pouze od toho, zda stavebník bude soubor staveb využívat – vedle zázemí pro jeho
podnikání - také k poskytování nevýrobních služeb. Důležitý je totiž zamýšlený rozsah a intenzita
podnikatelské činnosti s ohledem na místní poměry. Podstatné je, že stavební úřad výrazně
limitoval rozsah poskytování služeb v souboru staveb ze strany stavebníka, a že se jedná
o dočasný soubor staveb (nejdéle do 31. 12. 2025). Správní orgány tedy dle soudu nepochybily,
jestliže dospěly k závěru o souladu souboru staveb (za podmínek stanovených v rozhodnutí
stavebního úřadu) s územním plánem obce Břest, a žádosti o dodatečné povolení souboru staveb
vyhověly.
II. Důvody kasační stížnosti
[5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušil.
[6] Zejména opakovaně namítl, že soubor staveb byl umístěn v rozporu s cíli a úkoly
územního plánování, politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací. Jednotlivé
stavby se nachází na pozemcích parc. č. 134 a 125 v k. ú. Břest, které jsou podle územního plánu
této obce zařazeny do plochy „sídelní zeleň“, jižní část pozemku je pak zařazena do ploch
„veřejné vybavenosti“. Stěžovatel přiložil fotosnímky, ze kterých je zřejmé, že se jednotlivé stavby
nachází jednoznačně v části, která podle územního plánu patří do ploch sídelní zeleně
a paradoxně jižní část pozemku, která je zařazena do ploch veřejné vybavenosti, je naopak touto
zelení i skutečně osazena. Při náhledu na centrum obce Břest na dostupných leteckých snímcích
(viz např. www.mapy.cz), je zřejmé, že na snímcích z roku 2003 se nenachází hala stojící nyní
na pozemku p.č. 125, postupně je pak zjevné, jak došlo ke zpevnění plochy mezi oběma
budovami v následujících letech. Ze všech těchto snímků je pak zřejmé, že zbudované stavby
a provedená zpevnění ploch jednoznačně nevhodně zasahují do obce, jako plánovaného
kompaktního celku.
[7] Stěžovatel zdůraznil, že i textová část územního plánu je jeho závaznou součástí,
jeho výkladovou pomůckou a kritériem pro úvahy, co a zda vůbec může být v té které zóně
využití povoleno. Územní plán obce přitom výslovně zmiňuje vytvoření prstence zeleně kolem zástavby
od zemědělsky obhospodařovaných pozemků jako ochranného filtru (bod I.1.b.). Povolení staveb,
v nichž má být prováděno průmyslové tryskání, skladován další stavební materiál v množství
několika tun (pytlovaný písek a otěruvzdorné omítky) a prováděna i další podnikatelská
průmyslová činnost, právě v této zóně sídelní zeleně (v tomto prstenci), je proto v přímém
rozporu s územně plánovací dokumentací. Prstenec zeleně je zde jednoznačně nevhodně
přerušen, navíc stavbami provedenými bez stavebního povolení. Jestliže navíc soud vše odvodil
od hlavní stavby, tedy budovy fary (stavby veřejné vybavenosti), pak lze sotva stavby jiného
vlastníka, sloužící k provozování jeho podnikatelské činnosti, navíc průmyslovým způsobem,
považovat za stavby a zařízení související s hlavním a přípustným využitím stavby. Pro účely podnikání
jsou územním plánem obce Břest určeny plochy v jihovýchodní části obce V – plocha výrobní
a skladování a VD – plochy pro drobnou výrobu a výrobní služby. Stěžovatel rovněž odkázal
na Úplné znění zásad územního rozvoje Zlínského kraje, kam obec Břest spadá. Správní orgány
rezignovaly na smysl a účel územního plánování, pokud soubor staveb povolily.
[8] V souvislosti se zamýšlenou a již prováděnou činností osoby zúčastněné na řízení
(stavebníka) na příslušných parcelách stěžovatel uvedl, že již prostým nahlédnutím
na webové stránky této společnosti (www.genova-servis.cz), je možno zjistit, že tato
společnost je podnikatelský subjekt provozující svou činnost průmyslovým způsobem.
Nejedná se tedy o drobného živnostníka, který by ve své malé dílně opravoval sousedům jejich
zemědělské nářadí. Technologii tryskání, která má být prováděna v těchto stavbách, sama osoba
zúčastněná na řízení popisuje jako činnost prováděnou průmyslovým způsobem. Sotva si lze
představit, že podnikatel, který svou činnost provozuje za účelem dosažení zisku, omezí tuto
činnost na dobu stanovenou stavebním úřadem – tedy na 12 dnů v měsíci, po 3 hodinách,
v počtu max. 2 osob – pokud bude mít více zakázek.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[9] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl. Konstatoval, že setrvává na svých závěrech uvedených na napadeném
rozhodnutí (na straně 10-11), tedy že v plochách sídelní zeleně je umístění stavby přípustné,
neboť zde lze umisťovat stavby a zařízení související s plochami, ke kterým mají funkci
přídomních zahrad a sadů. Podle žalovaného má řešený pozemek funkci přídomní zahrady
či sadu k pozemku umístěnému v ploše veřejné vybavenosti, a proto povolovaná stavba,
v níž budou poskytovány služby, souvisí s plochou veřejné vybavenosti a její umístění je v této
ploše přípustné.
[10] V souvislosti se stěžovatelem namítanou činností stavebníka (osoby zúčastněné na řízení)
žalovaný poznamenal, že mu nepřísluší zkoumat činnost uvedenou na webových stránkách,
v řešené věci se zabýval rozsahem žádosti o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad ve výroku
rozhodnutí o dodatečném povolení stavby uvedl omezení prací ve stavbě; námitky stěžovatele,
dle kterých stavebník tyto podmínky nedodrží, považuje žalovaný za spekulativní.
[11] Osoba zúčastněná na řízení rovněž považuje kasační stížnost za nedůvodnou, a proto
navrhla její zamítnutí. Stěžovatel zneužívá svých práv, resp. je vykonává šikanózním způsobem.
Stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí žádná nová tvrzení, kterými by se již krajský soud
nezabýval a s nimiž by se v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně nevypořádal.
Prezentuje své vlastní domněnky týkající se činnosti osoby zúčastněné na řízení, které však nejsou
opodstatněné. Pokud stěžovatel odkazuje na rozsah jejích činností uvedených na webových
stránkách, osoba zúčastněná na řízení upozorňuje, že většinu činností vykonává z povahy věci
u zákazníků, nikoliv na dotčených pozemcích v Břestu. Žádného konkrétního porušení
stavebním úřadem stanovených omezení činnosti se osoba zúčastněná na řízení nedopustila,
a ani stěžovatel žádné takové porušení neuvedl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 zákona č. 105/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“);
neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona lze stavbu prováděnou nebo provedenou
bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem
anebo v rozporu s ním dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže,
že není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje,
s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním
opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území.
[15] Stěžovatel ve své kasační stížnosti především zpochybnil, že byl soubor staveb umístěn
v souladu s územním plánem obce Břest (opatření obecné povahy č. 1/2017). Zejména
upozorňoval, že soubor staveb sloužících k podnikatelské činnosti stavebníka nemůže
být umístěn na plochách sídelní zeleně.
[16] Krajský soud se touto otázkou podrobně zabýval a přesvědčivě vysvětlil, proč dodatečně
povolovaný soubor staveb není s územním plánem v rozporu. Nejvyšší správní soud se s jeho
argumentací, kterou stěžovatel v podstatě nijak relevantně ve své kasační stížnosti nezpochybnil,
jednoznačně ztotožnil.
[17] Ze správního spisu vyplývá, že jednotlivé stavby dodatečně povolovaného souboru staveb
jsou umístěny na pozemku parc. č. 134 a pozemku parc. č. 125 k.ú. Břest, jejichž vlastníkem
je Římskokatolická farnost Břest. V územním plánu byl pozemek parc. č. 134 zařazen do plochy
„sídelní zeleň“, stejně jako severní část pozemku parc. č. 125 (na které se nachází soubor staveb),
jižní část tohoto pozemku je zahrnuta do plochy veřejné vybavenosti. Ze správních rozhodnutí
i napadeného rozsudku soudu je nicméně zřejmé, proč bylo umístění staveb v ploše sídelní zeleně
přípustné. Hlavním využitím této plochy má být dle územního plánu sídelní zeleň, vedle toho
však územní plán připouští jako využití rovněž „zahrady a sady přídomní i samostatné v zastavěném
území obce pro pěstitelství a chovatelství, stavby a zařízení související s hlavním a přípustným využitím stavby
a zařízení související s plochami, ke kterým mají funkci přídomních zahrad a sadů, související dopravní
a technická infrastruktura, krajinná zeleň a prvky ÚSEC, technická opatření a stavby pro zlepšení podmínek
rekreace a cestovního ruchu a plochy veřejných prostranství“. Stavební úřad ve svém rozhodnutí vysvětlil,
že plocha povolovaného souboru staveb je součástí pozemku farního úřadu, který je občanskou
vybaveností v centrální části obce. V zahradě farního úřadu se dále nachází stávající altán
a stodola, která je hlavním objektem dodatečně povolovaného souboru staveb. Stavebník
je na ploše pozemku farního úřadu a v objektu stodoly pouze v nájmu, po jehož ukončení budou
pronajaté nemovitosti uvedeny do původního stavu. Majetkově tedy plocha předmětného
souboru staveb navazuje na plochu občanské vybavenosti s doplňkovými stavbami,
mezi něž patří i samotná stodola. Stodola i k ní přilehlá část pozemku farního úřadu již byla
v minulosti užívána ke skladování. Byť tedy pozemky parc. č. 125 a 134 jsou zařazeny do plochy
sídlení zeleně, v rámci přípustného využití na nich mohou být umístěny stavby a zařízení
související s plochou veřejné vybavenosti. Uvedené pozemky totiž měly k pozemku nacházejícím
se na ploše veřejné vybavenosti – pozemku s farou – funkci přídomních zahrad a sadů.
[18] Stěžovatel namítl, že přípustnost umístění povolovaného souboru staveb, v nichž má
stavebník vykonávat svou podnikatelskou činnost průmyslovým způsobem, nelze odvodit
od budovy fary jako hlavní stavby občanské vybavenosti. Krajský soud v tomto ohledu správně
poznamenal, že podnikatelská činnost stavebníka by v případě plného využití provozních kapacit
ve skladové hale a v budově bývalé stodoly zcela jistě překračovala akceptovatelné limity
pro umístění souboru staveb do sídelní zeleně (v rámci přípustného využití dle podmínek
pro plochy veřejné vybavenosti – viz §6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území). Podstatné však bylo, že stavební úřad v rozhodnutí o dodatečném povolení
souboru staveb výrazně limitoval rozsah činností ze strany stavebníka. Krajskému soudu lze zcela
přisvědčit v tom, že uskladnění materiálu a strojů v rozsahu stanoveném rozhodnutím stavebního
úřadu (tj. uskladnění dopravní a zemědělské techniky potřebné pro práci stavebníka u zákazníků
– jedná se např. o dodávku, přívěsné vozíky, vysokozdvižný vozík, mobilní kompresor, traktor
apod., materiál pro práce na stavbách a v terénu – maximálně 2 t pytlovaných písků, cca 1 t
otěruvzdorné omítky na paletách) z charakteru ploch veřejné vybavenosti nevybočuje. Dále vzal
soud správně v úvahu, že samotná podnikatelská činnost – poskytování služeb spočívajících
v čištění povrchů různých menších výrobků domácí a zemědělské techniky tryskáním a jejich
povrchová úprava – byla rozhodnutím stavebního úřadu výrazně omezena, a to tak, že ve stavbě
mohou pracovat současně vždy maximálně 2 osoby po dobu 12 dnů v měsíci na 3 hodiny.
Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu, že za uvedených
předpokladů (tj. zejména s ohledem na výrazné omezení poskytování služeb, resp. podnikatelské
činnosti) bylo možno soubor staveb na ploše sídelní zeleně dodatečně povolit. Ve prospěch
tohoto závěru nepohybně svědčí i fakt, že se jedná o stavbu dočasnou, jak rovněž krajský soud
upozornil.
[19] Stěžovatel uvedený závěr zpochybňuje v podstatě toliko vyjádřením svého přesvědčení,
že stavebník (osoba zúčastněná na řízení) nebude zmíněné omezení své podnikatelské činnosti
v prostoru povolovaného souboru staveb dodržovat. V tomto ohledu opět Nejvyšší správní soud
zcela přisvědčuje krajskému soudu, že tímto argumentem nijak nerozporuje zákonnost
napadených správních rozhodnutí. Naopak se jedná o pouhou spekulaci, neboť stěžovatel
v kasační stížnosti nijak nekonkretizoval, že by stavebník stanovené omezující podmínky
skutečně porušoval. Pouze z informací uvedených na jeho webových stránkách zajisté nelze
dovodit, že povolené limity své činnosti bude překračovat. Otázka nedodržování podmínek
stanovených v dodatečném povolení souboru staveb může být případně předmětem řízení
o přestupku stavebníka [viz §178 odst. 2 písm. g) stavebního zákona].
[20] Se stěžovatelem rovněž nelze souhlasit, že by předmětný soubor staveb nepřiměřeně
zasahoval do předpokládané koncepce rozvoje území. S ohledem na to, že se nejedná o novou
zástavbu ve volné krajině (budova stodoly, která je hlavním objektem souboru staveb, již byla
na pozemku parc. č. 125 umístěna), lze souhlasit se správními orgány, že stěžovatelem zmiňovaný
prstenec zeleně není dodatečně povoleným souborem staveb nevhodně narušen oproti
předchozímu stavu.
[21] Nejvyšší správní soud je tedy shodně s krajským soudem přesvědčen, že správní orgány
postupovaly v souladu s §129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona, pokud předmětný soubor
staveb dodatečně povolily. Stavebníkovi se podařilo prokázat, že soubor staveb není umístěn
v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje a územně plánovací
dokumentací.
V. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s.
právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou
jí soud uložil, popř. jí soud může na návrh z důvodů zvláštního zřetele přiznat právo na náhradu
dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti,
které by jí soud uložil, ani nenavrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení
z důvodů zvláštního zřetele hodných. Právo na náhradu nákladů řízení tedy nemá.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2020
JUDr. Lenka Kaniová v. r.
předsedkyně senátu