ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.184.2020:38
sp. zn. 1 As 184/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: F. L., zastoupen Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 8. 2018, č. j. KUOK 87452/2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2020, č. j. 72 A
39/2018 - 37,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2020, č. j.
72 A 39/2018 - 37, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 13. 8. 2018, č. j.
KUOK 87452/2018, se zru š u je a věc se v ra cí žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je povine n uhradit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Václava
Voříška, advokáta, na náhradě nákladů soudního řízení 14.800 Kč do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Olomouce (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 17. 4. 2018, č. j.
SMOL/075607/2018/OARMV/DPD/Bec, uznal žalobce vinným ze spáchání dvou přestupků.
[2] Přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), se žalobce dopustil
z nedbalosti porušením §6 odst. 8 zákona o silničním provozu tím, že dne 23. 3. 2017 kolem
23.15 h v Olomouci na ulici Polská, v parkovacím pásu při pravém okraji ve směru jízdy z centra
města, jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Alfa Romeo, RZ X, při silniční kontrole
na výzvu policisty nepředložil řidičský průkaz.
[3] Přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se žalobce dopustil
úmyslně porušením §5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu tím, že dne 24. 3. 2017 kolem
00.20 h na pracovišti chirurgické ambulance Vojenské nemocnice Olomouc, Pasteurova 13,
Olomouc, po provedení pozitivního testu pomocí soupravy DrugWipe 5S se přes výzvu policisty
odmítl podrobit lékařskému vyšetření s odběrem biologických materiálů (krve a moči) podle
zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda při řízení uvedeného vozidla dne 23. 3. 2017 kolem
23.15 h v Olomouci na ulici Polská nebyl ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem.
[4] Magistrát uložil žalobci za uvedené přestupky pokutu ve výši 30.000 Kč, zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců od právní moci rozhodnutí
a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[5] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný zamítl a rozhodnutí
magistrátu potvrdil.
II. Rozsudek krajského soudu
[6] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou krajský soud neshledal důvodnou
a zamítl ji. Soud níže rekapituluje pouze tu část odůvodnění rozsudku krajského soudu, která
je relevantní z hlediska kasačního přezkumu.
[7] Krajský soud měl za nedůvodnou námitku nezapočtení zákazu činnosti v délce
čtyř měsíců od nabytí právní moci prvního (zrušeného) rozhodnutí o přestupku dne 8. 8. 2017
do jeho zrušení ve správním přezkumném řízení dne 12. 12. 2017. Započtení zákazu činnosti
se děje až ve výkonu rozhodnutí, po jeho právní moci (§350 zákona č. 141/1961 Sb., trestního
řádu).
[8] Nedůvodná byla podle soudu též námitka, že sankce je nezákonná a její odůvodnění
nepřezkoumatelné. Magistrát vycházel z §12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
své úvahy v rozhodnutí podrobně vysvětlil. Soud dal nicméně žalobci za pravdu v tom,
že v řízení o přestupku platí, že obviněný má právo hájit se způsobem, který sám uzná za vhodný;
způsob jeho obhajoby nemůže být hodnocen v jeho neprospěch. Obdobně nelze neprojevení
účinné lítosti tam, kde s tím zákon nepočítá, považovat za okolnost relevantní pro výši sankce.
S přihlédnutím k další argumentaci však tato vada neměla podle krajského soudu vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[9] Z rozhodnutí správních orgánů je dle soudu zřejmé, že se při stanovení výše sankce
zákonnými hledisky zabývaly a uvedly, ke kterým hlediskům přihlédly a jaký měla vliv na výši
uložené sankce. Správní orgán I. stupně přihlédl k tomu, že žalobce spáchal přestupek formou
nepřímého úmyslu, protože odmítl odběr biologického materiálu po poučení o následcích
a policisté uvedli, že z něj byl cítit silný zápach marihuany, kterou žalobce musel požít těsně
před jízdou nebo během ní. Druhý přestupek žalobce spáchal z nedbalosti a šlo o méně závažné
porušení zákona. Jako polehčující okolnost správní orgán I. stupně zohlednil to, že přestupky
neměly za následek materiální škody a nedošlo k přímému ohrožení života a zdraví žalobce
a dalších osob. Podle magistrátu charakter místa a času nebyl podstatný, neboť nehraje roli,
kdy a kde se řidič odmítne podrobit lékařskému vyšetření a kdy a kde nepředloží řidičský průkaz.
K osobě pachatele magistrát uvedl, že ho posuzoval podle evidenční karty řidiče a podle toho
odůvodnil celkovou výši sankce. Žalobce se v posledním roce nedopustil žádného přestupku,
který se eviduje v kartě řidiče. Žalobce se v posledních třech letech dopustil tří méně závažných
přestupků v dopravě. Uloženou sankci magistrát „shledal za přiměřenou závažnosti spáchaných
přestupků“ s tím, „že splní svůj výchovný účel jak z hlediska individuální, tak i generální
prevence“ a sankci magistrát „považoval za odůvodněnou, přiměřenou a v plné míře respektující
§12 zákona o přestupcích, v souladu se zásadami správního trestání“ a takovou, aby „u žalobce
do budoucna zajistila stav, kdy se obdobného jednání vyvaruje“. Krajský soud považoval postup
magistrátu při uložení sankce jako mírný, ve prospěch žalobce.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Navrhuje
zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Ve vztahu k námitce započtení zákazu činnosti je rozsudek nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Stěžovatel předložil podrobnou argumentaci, proč by měl výrok
rozhodnutí obsahovat údaj o započtení vykonaného zákazu činnosti. Poukaz krajského soudu
na §350 trestního řádu je nedostačující a navíc nesprávný. Ve věci měly být aplikovány §47
odst. 3 a §93 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Z těchto ustanovení plyne, že výrok musí
obsahovat údaj o započtení již vykonaného zákazu činnosti. Stěžovatel na základě nesprávně
vyznačené doložky právní moci na prvním (v přezkumném řízení následně zrušeném) rozhodnutí
o přestupku vykonal již 4 měsíce z uloženého zákazu činnosti.
[12] Rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů též ve vztahu
k námitkám odůvodnění výše sankce. Krajský soud se s většinou žalobních námitek nevypořádal.
Právní názor, podle kterého správní orgán nemusí při ukládání sankce zohlednit všechna
zákonná kritéria, není správný. Krajský soud v rozsudku srozumitelně nevysvětlil, na základě
jaké konkrétní argumentace dospěl k závěru, že sankce není nezákonná, přestože byla vyměřena
na základě kritérií, které i žalovaný označil za nezákonná (neprojevení lítosti a neúčast
na ústním jednání jako přitěžující okolnost). Pokud správní orgán vyměří sankci na základě
nepřípustného kritéria, nemůže krajský soud tuto vadu „zhojit“ tím, že se sám pustí do jakéhosi
„do-odůvodňování“ správních rozhodnutí co se týče výměry sankce.
[13] Krajský soud neměl plnit úlohu nalézací, ale toliko přezkumnou. Krajský soud
se však místo toho pustil do úvah nad zaviněním žalobce, které jsou v rozporu nebo jdou
nad rámec toho, co uvedly správní orgány. Správní orgány dovodily, že stěžovatel jednal
v nepřímém úmyslu, co se týče odepření součinnosti k odběru biologického vzorku. Krajský soud
místo toho dovodil, že stěžovatel jednal z vědomé nedbalosti. Ve vztahu k údajnému
nepředložení řidičského průkazu pak krajský soud taktéž dovodil, že stěžovatel jednal z vědomé
nedbalosti, přestože správní orgány zůstaly toliko v rovině závěru, že stěžovatel jednal
z nedbalosti, aniž uvedly, zda se jednalo o nedbalost vědomou či nevědomou. Pokud krajský soud
dovodil nižší formu zavinění, než správní orgány, tak měl i s ohledem na to posoudit pokutu
jako nezákonnou, neboť byla uložena na základě nesprávného závěru správních orgánů
o zavinění.
[14] Stěžovatel a jeho advokát nesouhlasí se zveřejněním svých osobních údajů na webových
stránkách Nejvyššího správního soudu.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ve vztahu k nezapočtení vykonaného zákazu
činnosti uvedl, že rozhodnutím magistrátu o přestupku ze dne 8. 8. 2017 (které bylo posléze
zrušeno v rámci přezkumného řízení) stěžovatel pozbyl řidičské oprávnění dne 29. 8. 2017 a byl
povinen odevzdat řidičský průkaz dle §94a odst. 2 zákona o silničním provozu. Stěžovatel ovšem
tuto svou povinnost nesplnil, protože proti rozhodnutí o přestupku ze dne 8. 8. 2017 podal
odvolání, a měl tedy za to, že rozhodnutí nenabylo právní moci a z uvedeného důvodu nebyl
ani povinen odevzdat řidičský průkaz. V projednávané věci tak podle žalovaného nedošlo
k započtení doby, protože stěžovatel fakticky zákaz činnosti nevykonával.
[16] Krajský soud se podle žalovaného dostatečně vypořádal se všemi žalobními námitkami
směřujícími proti odůvodnění uložené sankce správními orgány. Žalovaný v souvislosti
s přestupkem dle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu poznamenal,
že jde o ohrožovací delikt, u kterého je irelevantní, zda se ho přestupce dopustil ve dne
nebo v noci, neboť užití návykových látek ovlivňuje a mění normální funkce mozku a všechny
tělesné funkce. V provedeném dokazování dále nemá oporu tvrzení stěžovatele, že nebyl
pod vlivem návykové látky. Pokud jde o stěžovatelem uváděné „značné průtahy v řízení“,
ty způsobil zejména stěžovatel svými obstrukčními praktikami. Správní orgány dále dostatečně
hodnotily osobu pachatele, který se opakovaně dopouštěl protiprávního jednání. Magistrát
měl velmi malé možnosti zabývat se majetkovými poměry obviněného, ani přihlédnutí
k nim by však nemohlo odůvodnit snížení uložené sankce po zákonnou mez. Kategorii pachatele
blízkého věku mladistvých zákon č. 250/2016 Sb. nezná a nepracuje s ní. Jednotlivé námitky
stěžovatele proti závěrům krajského soudu týkajícím se hodnocení odůvodnění sankce správními
orgány nejsou dle žalovaného důvodné.
[17] Žalovaný tedy navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Soud konstatuje, že kasační stížnost splňuje všechny formální náležitosti, je přípustná
a projednatelná.
[19] Nejprve se soud zabýval námitkou započtení zákazu činnosti [viz níže kap. IV.a)] a poté
se věnoval namítané nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti odůvodnění uložené sankce
za přestupky [viz níže kap. IV.b)]. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
IV.a) Započtení zákazu činnosti
[20] Rozsudek krajského soudu není ve vztahu k námitce nezapočtení zákazu činnosti
nepřezkoumatelný. Z odůvodnění, byť velmi stručného, jasně vyplývá právní názor krajského
soudu na tuto otázku. Soud s poukazem na §350 trestního řádu uvedl, že započtení zákazu
činnosti se děje až v rámci výkonu rozhodnutí po jeho právní moci. Z této úvahy je zřejmé,
že podle krajského soudu nebylo nutno, aby výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně
obsahoval též rozhodnutí o započtení doby již vykonaného zákazu činnosti do doby zákazu
činnosti uložené tímto rozhodnutím.
[21] Uvedený právní názor krajského soudu je však nesprávný.
[22] Podle §14 odst. 2 zákona o přestupcích (použitého v souzené věci na základě §112
odst. 3 a 4 zákona o odpovědnosti za přestupky) se do doby zákazu činnosti započítává doba,
po kterou pachatel na základě opatření správního orgánu učiněného v souvislosti
s projednávaným přestupkem nesměl již tuto činnost vykonávat.
[23] Podle §77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný
z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho
spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí
o upuštění od uložení sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§14
odst. 2), o uložení ochranného opatření (§16), o nároku na n áhradu škody (§70 odst. 2)
a o náhradě nákladů řízení (§79 odst. 1).
[24] Podle §350 odst. 1 trestního řádu předseda senátu rozhodne ihned po právní moci
rozsudku, jímž byl odsouzenému uložen trest zákazu činnosti, o započtení doby, po kterou bylo
odsouzenému před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu,
v souvislosti s trestným činem odňato podle zvláštních předpisů, nebo na základě opatření
státního orgánu nesměl již tuto činnost vykonávat, do doby výkonu uloženého trestu zákazu
činnosti. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.
[25] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že §350 trestního řádu, na který poukázal
při vypořádání této námitky krajský soud, není v řízení o přestupcích aplikovatelný,
a to ani analogicky. Ze shora citovaných ustanovení vyplývá, že případné rozhodnutí o započtení
doby do doby zákazu činnosti se děje současně s vydáním rozhodnutí o přestupku,
jímž je obviněný uznán vinným (srov. §77 zákona o přestupcích). Zákon o přestupcích
ani správní řád přitom nepředpokládají, že by správní orgán po právní moci rozhodnutí
o přestupku vydával další rozhodnutí o započtení doby již vykonaného zákazu činnosti,
jak je tomu v případě postupu podle §350 odst. 1 trestního řádu. Rozhodování o započtení
zákazu činnosti se tedy neděje, jak nesprávně uvedl krajský soud, až v rámci výkonu rozhodnutí,
ale současně s rozhodnutím o vině a trestu.
[26] Zde soud na okraj poznamenává, že téměř totožnou úpravu započtení vykonaného trestu
zákazu činnosti obsahuje i zákon o odpovědnosti za přestupky [§93 odst. 1 písm. f) ve spojení
s §47 odst. 3].
[27] V nyní souzené věci byl stěžovatel nejprve uznán vinným ze shora uvedených přestupků
rozhodnutím magistrátu ze dne 8. 8. 2017, které původně nabylo právní moci dne 29. 8. 2017.
Tímto rozhodnutím magistrát uložil stěžovateli pokutu 30.000 Kč a současně zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání 16 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí. Stěžovatel sice proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, žalovaný
jej však jako nepřípustné rozhodnutím ze dne 29. 11. 2017 zamítl. Až následně žalovaný
rozhodnutím ze dne 12. 12. 2017 (nabytí právní moci dne 2. 1. 2018) v přezkumném řízení první
rozhodnutí magistrátu zrušil a věc mu vrátil. Magistrát následně opětovně ve věci rozhodl tak,
že uložil stěžovateli za spáchání dvou přestupků pokutu ve výši 30.000 Kč, zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení v délce 16 měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí
a povinnost uhradit náklady řízení.
[28] Podle §94a odst. 1 zákona o silničním provozu držitel řidičského oprávnění pozbývá
řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest
nebo příslušným správním úřadem uložen správní trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu
řízení motorových vozidel, kterým bylo uloženo v trestním řízení přiměřené omezení spočívající
ve zdržení se řízení motorových vozidel nebo kterým bylo rozhodnuto o podmíněném odložení
podání návrhu na potrestání nebo podmíněném zastavení trestního stíhání, v průběhu jehož
zkušební doby se držitel řidičského oprávnění zavázal zdržet se řízení motorových vozidel.
[29] První rozhodnutí magistrátu ve věci přestupků stěžovatele nabylo právní moci dne
29. 8. 2017, a je tedy zjevné, že stěžovatel od tohoto dne ze zákona pozbyl řidičské oprávnění.
Zákaz činnosti pak platil až do té doby, než žalovaný v přezkumném řízení toto rozhodnutí
magistrátu zrušil (tj. do 2. 1. 2018, kdy zrušující rozhodnutí nabylo právní moci). Není přitom
rozhodné, že stěžovatel nesplnil svou povinnost stanovenou v §94a odst. 2 zákona o silničním
provozu, tedy neodevzdal svůj řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou
působností. Řidičské oprávnění totiž dle §94a odst. 1 zákona o silničním provozu pozbyl
bez ohledu na to, zda řidičský průkaz odevzdal, nebo si ho neoprávněně (byť v domnění,
že rozhodnutí magistrátu nenabylo právní moci) ponechal. Jestliže tedy magistrát po zrušení
svého původního rozhodnutí v přezkumném řízení opětovně rozhodl tak, že za spáchané
přestupky opět uložil stěžovateli zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení, měl rovněž zohlednit,
že stěžovatel již po určitou dobu (od právní moci původního rozhodnutí magistrátu po právní
moc zrušujícího rozhodnutí žalovaného v přezkumném řízení) nemohl tuto činnost vykonávat,
a to s ohledem na uložený zákaz činnosti v souvislosti se stejnými přestupky. V souladu s §77
zákona o přestupcích tak měl do výroku svého rozhodnutí zahrnout rozhodnutí o započtení této
doby do doby zákazu činnosti. Pokud tak neučinil, je nutno výrok jeho rozhodnutí považovat
za nezákonný.
IV.b) Odůvodnění sankce za přestupky
[30] Ačkoliv výše uvedené důvody vedou samy o sobě ke zrušení napadeného rozsudku
i rozhodnutí žalovaného, přistoupil Nejvyšší správní soud dále k přezkoumání kasační stížnosti
v mezích dalších uplatněných kasačních námitek. Zrušující důvody se totiž týkají výhradně otázky
započtení vykonaného zákazu činnosti a v ostatním je napadený rozsudek plně přezkoumatelný.
Přitom platí, že „krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podobně též Nejvyšší
správní soud v řízení o kasační stížnosti) není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek,
které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy o sobě
předmětem přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám,
od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné… Nejvyšší správní soud podotýká,
že zabývat se těmito oddělitelnými otázkami je nutno jen tehdy, má-li jejich řešení význam pro další řízení
a rozhodnutí ve věci (či lze-li vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, že takový význam mít bude)“
[srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, č. 1566/2008 Sb.
NSS]. Nejvyšší správní soud má za to, že níže posouzené otázky, kterými se krajský soud v řízení
o žalobě zabýval, mají význam z hlediska dalšího řízení před žalovaným.
[31] Správní orgány se podle stěžovatele nevypořádaly se všemi zákonnými kritérii, která měly
brát při ukládání pokuty v potaz. Odůvodnění krajského soudu je v tomto směru nesprávné
a nepřezkoumatelné. Této kasační argumentaci Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[32] Rozsudek krajského soudu je ve vztahu k vypořádání žalobních námitek mířících proti
odůvodnění uložené sankce přezkoumatelný. Krajský soud tyto námitky zcela dostatečně
vypořádal zejména v bodech 84 až 92 rozsudku. Shrnul odůvodnění správních rozhodnutí v části
vztahující se k sankci a následně konstatoval, že se správní orgány zabývaly relevantními
zákonnými kritérii pro uložení sankce, rovněž vzaly v potaz příslušné přitěžující a polehčující
okolnosti. Je tedy zjevné, v jakém smyslu se podle názoru krajského soudu správní orgány
vypořádaly s jednotlivými zákonnými kritérii.
[33] Stěžovateli sice lze přisvědčit, že se krajský soud nezabýval zcela všemi v žalobě tvrzenými
okolnostmi, které měly správní orgány dle názoru stěžovatele vzít v úvahu, z odůvodnění
rozsudku je však zřejmé, že tyto okolnosti soud nepovažoval pro stanovení sankce za rozhodné.
S tímto hodnocením se ostatně Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Pro výměru sankce není
podstatné, že k protiprávnímu jednání došlo uprostřed noci, neboť závažnost obou přestupků
tato skutečnost nijak nezmírňuje. Ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel naplnil
skutkovou podstatu stanovenou v §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, tj. odmítl
se podrobit lékařskému vyšetření za účelem posouzení, zda řídil pod vlivem jiné návykové látky
(v kasační stížnosti již ani stěžovatel naplnění příslušné skutkové podstaty nijak nezpochybnil),
a za polehčující okolnost tak nelze považovat, že dle závěru lékaře – který však neprovedl
požadovaný rozbor biologického materiálu stěžovatele – pod vlivem návykové látky nebyl.
Správní orgány dále správně vzaly v potaz, že nepředložení řidičského průkazu je méně závažným
porušením zákona, a bylo nadbytečné se při stanovení sankce zabývat tím, že policisté měli
možnost si zjistit, zda je stěžovatel držitelem řidičského oprávnění. Polehčující okolností v tomto
případě nejsou ani tvrzené průtahy v řízení, resp. skutečnost, že původní rozhodnutí magistrátu
ze dne 8. 8. 2017 bylo později pro nezákonnost zrušeno v přezkumném řízení. S krajským
soudem lze souhlasit, že správní orgány při stanovení sankce dostatečně zohlednily osobu
pachatele, resp. přihlédly k tomu, že se v posledních třech letech dopustil méně závažných
dopravních přestupků. Žalovaný v této souvislosti správně poznamenal, že ani případné
nepříznivé majetkové poměry stěžovatele by neopodstatňovaly snížení sankce pod zákonnou
sazbu, stejně tak ani věk pachatele nebyl pro stanovení sankce rozhodný.
[34] Ke věcné správnosti úvah krajského soudu, potažmo správních orgánů, uvádí Nejvyšší
správní soud následující.
[35] Zákon o přestupcích v §12 odst. 1 stanoví, že při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne
k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl
spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen
v disciplinárním řízení. Podle §12 odst. 2 zákona o přestupcích se za více přestupků téhož pachatele
projednaných ve společném řízení uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji
postižitelný. Zákaz činnosti nebo zákaz pobytu lze uložit, jestliže je lze uložit za některý z těchto přestupků.
[36] V nyní posuzované věci byl nejpřísněji postižitelným přestupek podle §125c odst. 1
písm. d) zákona o silničním provozu, za který se podle §125c odst. 5 písm. a) téhož zákona uloží
pokuta od 25.000 do 50.000 Kč, a podle §125c odst. 6 písm. a) uvedeného zákona zákaz činnosti
od jednoho roku do dvou let.
[37] Krajský soud správně uvedl, že kritéria vyjmenovaná v §12 odst. 1 o přestupcích
(resp. rovněž v §27 zákona o odpovědnosti za přestupky) jsou demonstrativní, není tedy třeba,
aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem přezkoumaly naplnění každého z nich,
jak se domáhá stěžovatel (např. řešení otázky pohnutky pachatele či postižení skutku
v disciplinárním řízení za situace, kdy tato okolnost v řízení nevyvstala, nemá své opodstatnění).
Účelem §12 odst. 1 zákona o přestupcích je dát správním orgánům kritéria k potřebné
individualizaci ukládané sankce tak, aby nebyla arbitrární a pouze obecně odůvodněná.
Správní orgán v této věci nepřekročil zákonné meze správního uvážení a stanovil sankci
v přiměřené výši (srov. obdobně rozsudek ze dne 16. 8. 2016, č. j. 6 As 119/2016 - 36).
Specifikoval přitom, z jakých hledisek vycházel, a dostatečně zohlednil uvedená zákonná kritéria.
Dostál tak rovněž požadavkům stanoveným ve stěžovatelem odkazované judikatuře
(viz rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 – 23, či ze dne 16. 5. 2019, č. j.
9 As 56/2019 - 28). Výše pokuty (30.000 Kč), uložené za dva přestupky, se nachází ve spodní
polovině zákonného rozpětí a lze ji hodnotit spíše jako mírnou. Rovněž uložená doba zákazu
činnosti 16 měsíců se nachází ve spodní polovině zákonného rozpětí, ani tu tedy nelze považovat
za nepřiměřeně přísnou.
[38] Stěžovateli nelze přisvědčit, že by správní orgány stanovily sankci na základě
nepřípustných kritérií. Způsob obrany ve správním řízení či neprojevení lítosti nad svým
jednáním sice vskutku nelze považovat za přitěžující okolnost při stanovení výměry sankce,
nicméně magistrát tyto skutečnosti spíše pouze konstatoval v souvislosti s hodnocením osoby
pachatele, aniž by uvedl konkrétní důsledky, které z nich vyvozuje, a Nejvyšší správní soud
je shodně s krajským soudem přesvědčen, že uvedené skutečnosti neměly na konečné stanovení
výměry sankce vliv. Zcela jistě tak nezpůsobily nezákonné vyměření sankce, která byla jinak
dostatečně odůvodněna a podložena hodnocením relevantních kritérií. Jinými slovy tak stanovená
sankce obstojí i bez zohlednění uvedených okolností.
[39] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že se krajský soud skutečně poněkud
podrobněji než správní orgány zabýval mírou zavinění stěžovatele. Pro posouzení dostatečnosti
odůvodnění sankce však bylo podstatné, že správní orgány míru zavinění stěžovatele patřičně
zohlednily a vzaly ji v potaz při stanovení výše pokuty a doby zákazu činnosti. V tomto ohledu
je tedy závěr krajského soudu správný.
[40] Otázka zveřejňování rozhodnutí správních soudů na internetových stránkách Nejvyššího
správního soudu se nijak nedotýká předmětu tohoto řízení. Soud proto neshledal důvodu
se jí v tomto rozhodnutí zabývat.
V. Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek krajského
soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Protože již v řízení před krajským soudem byly důvody
pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pro jeho nezákonnost, rozhodl Nejvyšší správní
soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i toto ve výroku označené
rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Takto může soud
postupovat i bez návrhu stěžovatele. Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního
orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
[42] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení
je pak nutno posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
§120 s. ř. s. má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
účastníku řízení, který úspěch ve věci neměl. Z tohoto pohledu je nutno za úspěšného účastníka
považovat stěžovatele; naopak žalovaný měl v řízení zájem na zachování napadeného rozhodnutí.
[43] Co se týče nákladů řízení o žalobě, ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
3.000 Kč a v odměně advokáta. Odměna advokáta zahrnuje jeden úkon právní služby spočívající
v sepsání žaloby [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a činí v dané věci
3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za jeden
úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Odměna advokáta v řízení před krajským
soudem tak činí 3.400 Kč. Náklady řízení před krajským soudem tedy celkově představovaly
6.400 Kč.
[44] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
5.000 Kč a odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby [sepsání
kasační stížnosti, §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], tj. 1 x 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za jeden úkon (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Odměna advokáta tak představuje 3.400 Kč. Celkově tedy náklady řízení
před Nejvyšším správním soudem činí 8.400 Kč.
[45] Žalovaný je proto povinen stěžovateli uhradit náklady řízení o žalobě a kasační stížnosti
v celkové výši 14.800 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu