ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.227.2020:43
sp. zn. 1 As 227/2020 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Ing. K. T.,
zastoupena JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou, se sídlem Dvouletky 145/2690, Praha 10,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2018, č. j. 037228/2018/KUSK, sp. zn. SZ
006978/2018/KUSK ÚSŘ/PZ, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020, č. j. 55 A 61/2018 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 3. 2018, č. j. 037228/2018/KUSK, sp. zn.
SZ 006978/2018/KUSK ÚSŘ/PZ, zamítl odvolání původního žalobce O. Z., bytem H. X, X P.
X, a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Jesenice, stavebního úřadu (dále jen „správní orgán
I. stupně”), ze dne 25. 9. 2017, č. j. MěÚJ/12231/2017/VoM, sp. zn. SÚ/URS-00903/2017/VOJ
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Správní orgán I. stupně na žádost EURO
DEVELOPMENT GROUP, s. r. o., IČ 28238664 (dále jen „stavebník“), jednak rozhodl podle
§94a odst. 5, §79 a 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“), a §13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o
podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění
účinném do 19. 4. 2018 (dále jen „stavební vyhláška“), o umístění stavby „Samostatný RD o dvou
bytových jednotkách“ na pozemku parc. č.X, parc. č. X v k. ú. D. J., obec P. (dále jen „sousední
stavba“), a jednak podle §94a odst. 5 a §115 stavebního zákona a §13a stavební vyhlášky
rozhodl o vydání stavebního povolení pro sousední stavbu. Jedná se o přízemní rodinný dům o
zastavěné ploše 179,63 m
2
se dvěma bytovými jednotkami, přípojky na vodovod a kanalizaci,
rozvody vodovodu, kanalizace, plynovodu a elektrické energie, zpevněné plochy přístupu a
příjezdu na pozemku parc. č. X v k. ú. D. J., obec P., 2 parkovací stání, 2 zařízení na likvidaci
dešťových vod a oplocení na hranici s pozemky parc. č. X a X, oba v k. ú. D. J., obec P..
[2] V rámci přípravných úkonů krajský soud zjistil, že na základě údajů v katastru nemovitostí
již původní žalobce nedisponuje žádným věcným právem k pozemkům parc. č. X a parc. č. X v
katastrálním území D. J., obec P.,. Krajský soud proto usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 55 A
61/2018 – 50, připustil záměnu účastníků na straně žalobce, a to tak, že na místo původního
žalobce vstoupí do řízení žalobkyně jako nová nabyvatelka předmětných pozemků.
[3] V řízení před správními orgány žalobkyně (resp. původní žalobce) namítala zejména,
že umístění sousední stavby ve vzdálenosti 2,28 m od společné hranice s pozemkem žalobkyně
parc. č. X a pozemku parc. č. X, který je platným územním plánem určen k zástavbě stavbou
rodinného domu, je v rozporu s vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o využívání území“).
Žalovaný nezohlednil při posuzování zastavitelnosti pozemků parc. č. X a X ustanovení §25
odst. 4 vyhlášky o využívání území, když se nezabýval vzdáleností, v níž nejblíže bude moci stát
dům umístěný na pozemcích parc. č. X a č. X. Zastavitelnost pozemku parc. č. X se rozhodnutím
správních orgánů snížila pod reálnou míru, resp. nebude na něm možné postavit ani garáž, k jejíž
výstavbě je určen. Při dodržení veškerých odstupů staveb podle vyhlášky o využívání území by se
tak tento pozemek stal fakticky nezastavitelným. U pozemku parc. č. X došlo k omezení
možnosti tento pozemek zastavět. Jedná se navíc o jedinou výjimku u novostaveb v k. ú. D. J.
V ostatních případech byla minimální vzdálenost stavby od hranice sousedního pozemku
souladná s vyhláškou o využívání území (min. 3,5 m).
[4] V další námitce žalobkyně uváděla, že pozemek, na němž je umístěna sousední stavba,
nemá v rozporu s §23 odst. 5 vyhlášky o využívání území zajištěn přístup na veřejnou
komunikaci a není zajištěno, aby jej měl nejpozději při uvedení stavby do užívání. Dokud veřejná
komunikace není reálně vybudována, musí se na ní pohlížet, jako na neexistující. V katastrálním
území není jisté, zda vůbec dojde k vybudování veřejné komunikace, na kterou správní orgán
I. stupně odkazoval ve svém rozhodnutí. Bez ověření existence a podmínek rozhodnutí o užívání
komunikace a zajištění jejich splnění pak není možné mít podmínku připojení na veřejnou
komunikaci za splněnou. Ostatní novostavby jsou povolovány pouze za splnění podmínky
existence reálného připojení na veřejnou komunikaci. Došlo tak k porušení legitimního očekávání
žalobkyně.
[5] V poslední námitce žalobkyně vytýká správním orgánům nedostatečné zjištění výškové
polohy umístění domu (výškopis), neboť v důsledku nezákonné navážky na pozemku stavebníka,
a tím změněnému spádu pozemku a odtokové situace srážkových vod z pozemku, dochází
k permanentnímu zavodňování pozemku ve vlastnictví žalobkyně a budoucí komunikace
na pozemku parc. č. X. Žalobkyně již před vydáním prvostupňového rozhodnutí poukázala na
skutečnost, že na pozemku parc. č. X (a okolní v té době nezastavěné pozemky parc. č. X, X, X,
X a X) došlo v několika posledních letech k navážce rozličného nepůvodního materiálu, a to v
mocnosti vrstvy přesahující jeden metr. Tím došlo k faktické změně sklonu pozemků. Původní
sklon pozemků byl takový, že srážkové vody byly odváděny od pozemku žalobkyně.
[6] Tyto námitky byly později přeformulovány i v hlavní žalobní body.
[7] Krajský soud žalobu zamítl.
[8] K první námitce (resp. žalobnímu bodu) uvedl, že dle §25 vyhlášky o využívání území
stavební úřad nemusí přihlížet ke všem hypotetickým záměrům, které by mohli vlastníci všech
dosud nezastavěných pozemků teoreticky mít a podle nich pak umisťovat jiné stavby. Takový
postup by totiž mohl prakticky zablokovat proces výstavby. Dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 12. 2007, č. j. 1 As 35/2007 - 57, při rozhodování o umístění stavby se „k úmyslu
souseda postavit na svém pozemku stavbu však přihlíží pouze v případě, zahájil-li tento soused taktéž alespoň
řízení o umístění stavby na svém pozemku, nebo vyplývá-li takové využití pozemku souseda zcela jednoznačně
a nezvratně z územně plánovací dokumentace či z územně technických podmínek“. Ustanovení §25 odst. 4
vyhlášky o využívání území se neaplikuje u vzájemných odstupů rodinných domů podle odstavce
2 téhož ustanovení. Soud neshledal správným ani závěr žalobkyně, že bude nucena umístit stavbu
ve vzdálenosti cca 5 m od společné hranice pozemků, neboť podle §26 vyhlášky o využívání
území je z §25 odst. 2 až 7 téže vyhlášky připuštěna výjimka za podmínek stanovených v §169
stavebního zákona. Taková výjimka pak může minimální vzdálenost mezi rodinnými domy zkrátit
i pod vyhláškou stanovené vzdálenosti. Soud si rovněž povšiml jistých rozporů v argumentaci
žalobkyně, která nejprve tvrdí, že na pozemku parc. č. X má být postaven rodinný dům, aby
vzápětí uvedla, že je tento pozemek od počátku určen ke stavbě garáže. Ostatně garáž na tomto
pozemku zakreslil i sám původní žalobce na skice, kterou předložil správnímu orgánu I. stupně
k prokázání úmyslu umístit a postavit na pozemku parc. č. X rodinný dům. Takto vzájemně
rozporné argumenty žalobkyně nejsou způsobilé k tomu, aby je soud dále blíže rozebíral, a spíše
vedou soud k přesvědčení, že sama žalobkyně nemá dosud jasno, jak pozemky ve svém
vlastnictví v budoucnu využije. Odstup stavby ve vzdálenosti 2,28 m od společné hranice s
pozemkem, resp. pozemky žalobkyně, stanovený správním orgánem I. stupně krajský soud
považoval za souladný s §25 vyhlášky o využívání území. Závěry správních orgánů dopadají na
pozemky parc. č. X i parc. č. X.
[9] Ke druhé námitce krajský soud uvedl, že z §23 vyhlášky o využívání území nelze dovodit,
že by veřejná komunikace musela být zkolaudována nejpozději do okamžiku započetí užívání
stavby. Otázkou napojení na pozemní komunikace se stavební úřad i projekt zabýval. V části B
Souhrnná technická zpráva je v části B.4 b) uvedeno, že „příjezd k objektu je zajištěn z komunikace
na pozemku X“. V prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno, že vjezd na pozemek bude
z komunikace ve výstavbě na pozemku parc. č. X. Zároveň byla stanovena podmínka dodržet při
připojení pozemku, na němž je umístěna stavba, na tuto komunikaci podmínky rozhodnutí obce
Psáry. Z rozhodnutí vyplývá, že obec Psáry jako silniční správní úřad připojení pozemku parc. č.
X k pozemní komunikaci Na Lukách povolila, správní orgán I. stupně z něj správně vycházel a
není předmětem tohoto soudního řízení zjišťovat, za jakých skutkových okolností se tak stalo.
Předmětem soudního přezkumu v tomto řízení není ani rozhodnutí Městského úřadu Černošice
ze dne 11. 3. 2016 o předčasném užívání. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2011, č.
j. 7 As 64/2011 – 57, uvedl, že připojením staveb na pozemní komunikaci je třeba rozumět
zabezpečení, aby stavbu bylo možno napojit na pozemní komunikaci, existuje-li, nikoli povinnost
stavebníka zajistit, aby stavba pozemní komunikace byla rovněž zkolaudována, resp. aby se tak
stalo před započetím užívání jím budované stavby. Jde-li o námitku zklamání legitimního
očekávání žalobkyně krajský soud v této souvislosti uzavřel, že případy na něž žalobkyně v žalobě
poukazovala, spočívají na odlišných skutkových okolnostech. Správními orgány přijaté řešení má
přitom odpovídat okolnostem každého jednotlivého případu. Relevantními pak soud neshledal
ani ty žalobní námitky, které upozorňují na obtíže s budováním pozemních komunikací v lokalitě,
neboť to naopak svědčí o tom, že nelze po stavebníkovi spravedlivě požadovat, aby tyto obtíže
šly k jeho tíži.
[10] Krajský soud zjistil, že v rámci výkresů nejsou zjevné žádné nesrovnalosti a ani žalobkyně
konkrétně neuvádí, v čem má nedostatečnost zjištění výškové polohy stavby spočívat. K námitce
původního žalobce stavebník navíc doplnil projektovou dokumentaci o řezy, kóty původního
a upraveného terénu a hydrogeologický výpočet. Pokud žalobkyně namítá, že došlo k navážce
na pozemek stavebníka, a to v mocnosti vrstvy přesahující jeden metr, a tím ke změně spádu
pozemku, soud vychází z §119 odst. 2 stavebního zákona, který stanoví, že stavební úřad
při uvádění stavby do užívání zkoumá, zda stavba byla provedena v souladu s rozhodnutím
o umístění nebo jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí a povolením stavby
a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo
závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních
právních předpisů, a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu. Dále zkoumá,
zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život
nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí. Pokud by tedy stavební úřad zjistil,
že skutečné provedení stavby neodpovídá projektové dokumentaci, nepřivolí k užívání takové
stavby (její kolaudace). Není v silách stavebního úřadu, aby u každé jednotlivé stavby ve fázi
jejího povolování autoritativně zjišťoval a osvědčoval všechny parametry navrhované stavby, tedy
například i to, zda kótování terénu v projektové dokumentaci odpovídá reálné situaci na místě.
Ochrana práv žalobkyně je pak dána právě ověřovací činností stavebního úřadu před započetím
užívání stavby.
[11] Závěrem soud konstatoval, že podle §21 odst. 3 písm. a) vyhlášky o využívání území
je vsakování dešťových vod na pozemcích staveb pro bydlení splněno [§20 odst. 5 písm. c)],
jestliže poměr výměry části pozemku schopné vsakování dešťové vody k celkové výměře
pozemku činí v případě samostatně stojícího rodinného domu a stavby pro rodinnou rekreaci
nejméně 0,4. Tato podmínka je splněna a ani žalobkyně netvrdí opak. Žalobkyně tvrdí,
že umístnění vsakovacích nádrží na dešťovou vodu místní poměry nezlepší. Toto své tvrzení
však nedokládá žádným relevantním podkladem, který by vyvracel závěry Dodatku k projektové
dokumentaci týkající se vsakování z března 2014 a Dodatku k vsakování z května 2017, z nichž
vycházely správní orgány obou stupňů.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[13] V ní uvádí, že krajský soud označil jako stavebníka EURO DEVELOPMENT GROUP,
s.r.o., ačkoli podle uvedeného IČ šlo o společnost SPS správa nemovitostí, s.r.o. (IČ: 27235939).
Ve správním řízení, kromě oznámení o zahájení společného řízení, ve kterém správní orgány jako
stavebníka označili EURO DEVELOPMENT GROUP, s.r.o., se správným IČ, došlo v dalších
dokumentech, včetně obou rozhodnutí, k uvedení nesprávného IČ, které patří EURO
DEVELOPMENT, a.s. Není tedy zřejmé, kdo je stavebníkem a rozhodnutí správních orgánů
proto trpí nepřezkoumatelností.
[14] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žalovaný vypořádal všechny
jí vznesené námitky. Opakuje tedy zejména tři hlavní žalobní námitky.
[15] Za prvé namítá nevhodné umístění sousední stavby od hranice pozemku ve vzdálenosti
2,28 m namísto 3,5 m dle §25 odst. 4 vyhlášky o využívání území. Pozemky parc č. X a parc. č. X
jsou s ohledem na nutnost zachovat minimální odstup nezastavitelné. Obzvláště na pozemku
parc. č. X , který je široký 8 m, by k zastavění zůstaly pouhé 3 m. To neumožňuje ani postavení
garáže. Zastavitelností těchto pozemků se správní orgány nezabývaly. Minimální vzdálenosti
staveb od hranice pozemku byla v dané lokalitě (D. J.) porušena toliko v případě stěžovatelky.
Nesprávné rozhodnutí žalovaného krátí na právech stěžovatelku, jakož i všechny případné
vlastníky pozemků parc. č. X a parc. č. X.
[16] Za druhé stěžovatelka konstatuje, že nedošlo k přezkoumatelnému vypořádání námitky
přístupu sousední stavby k veřejné komunikaci. Veřejná komunikace na parc. č. X není předána
obci a chybí ji veřejné osvětlení a chodníky pro chodce. Současný zhotovitel J. A. přitom
odcestoval do svého rodiště na Balkán. Žalovaný pro nedodržení podmínky připojení zamýšlené
novostavby na veřejnou komunikaci zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně o povolení
stavby na pozemku parc. č., který sousedí se sousedním pozemkem parc. č. . Ohledně totožné
námitky tak bylo rozhodnuto žalovaným rozdílně.
[17] Za třetí vznesla stěžovatelka již ve stavebním řízení otázku výškopisu sousedního
pozemku, resp. výškopis zpochybnila. V několika posledních letech došlo na sousedním
pozemku a dalších pozemcích k navážce zeminy do výše přesahující jeden metr, což ovlivnilo
sklon těchto pozemků a srážková voda stéká k pozemkům stěžovatelky. Došlo tak i ke změně
vsakovacích poměrů. Správní orgány musí tyto okolnosti prověřit a o námitce stěžovatelky
rozhodnout, což se v projednávané věci nestalo.
[18] Pro výše uvedené stěžovatelka navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
[19] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu.
[20] K jednotlivým kasačním námitkám uvedl, že jelikož na pozemku parc. č. není umístěna
stavba ani o žádné stavbě není pravomocně zahájeno řízení, nepoužijí se vzdálenosti mezi
rodinnými domy dle §25 vyhlášky o využívání území. Nedojde ani ke znemožnění zástavby
pozemků stěžovatelky. Navrhovaná sousední stavba splňuje minimální vzdálenost od hranice
pozemku 2 m, neboť má být umístěna 2,28 m od hranice pozemku.
[21] Obec Psáry vydala jako silniční správní orgán rozhodnutí o připojení pozemku parc. č. X
ke komunikaci Na Lukách na pozemku parc. č. v k. ú. D. J., obec P.. Městský úřad v Černošice
vydal dne 11. 3. 2016 rozhodnutí č. j. MEUC 18110/2016 OSU o předčasném užívání stavby
komunikace Na Lukách.
[22] Z výkresové dokumentace vyplývá výškové umístění sousední stavby. Ta je uvedena
i v situačním výkresu pro první nadzemní podlaží.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo ke splnění podmínek
řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné
důvody a v řízení je řádně zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto posoudil
kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Soud předesílá, že kasační stížnost směřuje vůči rozhodnutí krajského (městského) soudu
a Nejvyšší správní soud přezkoumává zákonnost právě tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka však
podstatnou část své kasační stížnosti převzala ze žaloby a fakticky setrvává na tom, že rozhodnutí
žalovaného trpí v žalobě a kasační stížnosti vyčtenými nedostatky a krajský soud pochybil, pokud
tyto neshledal důvodnými. Rozsah reakce na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat
s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní)
svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď
na každou námitku. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní
námitky účastníka řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j.
9 Afs 70/2008 – 13), případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, i s akceptací
odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud (např. usnesení ze dne 18. 11. 2011,
sp. zn. II. ÚS 2774/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j.
4 Ads 58/2011 – 72). Opačný postup by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení
zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Formuluje-li stěžovatelka své námitky obecně, nezbývá
někdy soudu než je i obecně vypořádat (posoudit přiměřeně jejich kvalitě).
[26] Stěžovatelka úvodem kasační stížnosti upozorňuje na nesprávné označení stavebníka.
Řízení před správními orgány bylo zahájeno na návrh stavebníka a jeho označení v oznámení
o zahájení společného řízení bylo správné. Stěžovatelka tak věděla, s kým bylo zahájeno řízení
a kdo je tedy stavebník. Ačkoliv je vadné uvedení doplňujících identifikačních údajů zajisté
pochybením správních orgánů i soudů, nejde o vadu, která by způsobovala nezákonnost jejich
rozhodnutí. Na identifikaci stavebníka a vykonatelnost rozhodnutí totiž nemají chyby v psaní
vliv. Stěžovatelka navíc sama neuvádí, jaká práva ji byla zkrácená tím, že došlo k vadnému
uvedení IČ stavebníka, a tuto vadu řízení vznáší (ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů)
až v řízení před Nejvyšším správním soudem. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka, resp.
původní žalobce, byl účastníkem stavebního řízení (a to vícero) vedeného se stavebníkem, jistě
si je vědom s kým se vlastně řízení vedlo. Nelze si nepovšimnout, že v žalobě se stěžovatelka
(resp. původní žalobce) sama dopouští vytýkané vady.
[27] Dle §25 odst. 2 vyhlášky o využívání území „[j]e-li mezi rodinnými domy volný prostor,
vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 7 m a jejich vzdálenost od společných hranic pozemků nesmí být menší
než 2 m. Ve zvlášť stísněných územních podmínkách může být vzdálenost mezi rodinnými domy snížena až na 4
m, pokud v žádné z protilehlých stěn nejsou okna obytných místností; v takovém případě se odstavec 4 nepoužije.“
[28] Dle §25 odst. 5 téže vyhlášky „[v]zdálenost stavby garáže a dalších staveb souvisejících
a podmiňujících bydlení umístěných na pozemku rodinného domu nesmí být od společných hranic pozemků menší
než 2 m.
[29] Právní otázka vznesena v první kasační námitce byla již předmětem soudního přezkumu
v rozsudku č. j. 1 As 35/2007 – 57 či v rozsudku ze dne 14. 1. 2011, č. j. 5 As 74/2009 – 67.
Ačkoliv se v obou rozsudcích hovoří o vyhlášce Ministerstva pro místní rozvoj č.137/1998 Sb.,
o obecných technických požadavcích na výstavbu, je její znění v relevantní pasáži významově
totožné se zněním vyhlášky o využívání území. Závěry soudu jsou proto plně použitelné i na nyní
projednávanou věc. V prvním z výše citovaných rozsudků, ze kterého správně vyšel i krajský
soud, dovodil Nejvyšší správní soud, že k úmyslu souseda postavit na svém pozemku stavbu
stavební úřad přihlíží pouze v případě, zahájil-li tento soused taktéž alespoň řízení o umístění
stavby na svém pozemku, nebo vyplývá-li takové využití pozemku souseda zcela jednoznačně
a nezvratně z územně plánovací dokumentace či z územně technických podmínek, v ostatních
případech stavební úřad není vázán vzdáleností mezi rodinnými domy (3,5 m) dle §25 odst. 2
vyhlášky o využívání území. Tyto limity pak neplatí pro rozestup mezi garáží a rodinným domem
(k tomu srov. rozsudek č. j. 5 As 74/2009 – 67).
[30] V projednávané věci stěžovatelka na svých pozemcích parc. č. a parc. č. řízení o výstavbě
rodinného domu nezahájila, nelze ji proto přisvědčit, že nebyl dodržen limit na rozestupy mezi
rodinnými domy stanovený vyhláškou o využívání území. Na pozemku parc. č. X dle svých
vlastních slov plánuje postavit garáž, nikoliv rodinný dům, na kterou se vztahuje limit dle
ustanovení §25 odst. 5 vyhlášky o využívání území, nikoliv dle odst. 2 téhož ustanovení.
V rozsudku č. j. 1 As 35/2007 – 57 soud k 8 m širokému pozemku uzavřel, že „[p]ovinnou aplikací
sedmimetrového pravidla by tak byla znemožněna nejen stavba stavebníka, ale i možná (budoucí) stavba
rodinného domu žalobkyně a dalších vlastníků pozemků v předmětné lokalitě. Pro stavbu jakýchkoliv dalších
rodinných domů v daném území tedy bude nutné aplikovat výjimkové ustanovení §8 odst. 2 či §61 vyhlášky (k
tomu srov. nález prvorepublikového Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 1919, č. 5423, podle nějž lze k
výjimce ze stanovené vzdálenosti přistoupit z důvodů faktických i právních, není-li skutečně možné vzdálenost
dodržet např. proto, že staveniště není dostatečně rozsáhlé nebo pro technické překážky).“ Stěžovatelce tedy
nic nebrání ve využití jejich pozemků v souladu s jejich účelem – jejích zastavitelnost možná je a
nedošlo k omezení vlastnického práva v intenzitě dosahující nezákonnosti, natož protiústavnosti.
[31] Stěžovatelka sice tvrdí, že v katastrálním území byly obecně dodrženy rozestupy mezi
rodinnými domy dle vyhlášky o využívání území, neuvádí však, zda se jednalo o rodinné domy,
o jejichž výstavbě bylo zahájeno řízení, a další relevantní skutkové okolnosti, které svědčí
o právní a skutkové totožnosti (obdobnosti) s nyní projednávanou věcí. Skutečnost, že žalovaný
rozhodl za jiných skutkových okolností odlišně, nezakládá nezákonnost jeho rozhodnutí,
na což stěžovatelku upozornil již krajský soud.
[32] Druhá kasační námitka míří na splnění podmínky připojení sousední stavby k veřejné
komunikaci. Krajský soud zde pečlivě vypořádal všechny vznesené výhrady stěžovatelky, která
však na tyto reaguje velice obecně a zejména zdůrazňuje existenci zrušujícího rozhodnutí
žalovaného k pozemku parc. č. X v situaci obdobné nyní posuzované věci.
[33] Soud závěry krajského soudu sdílí. Připojením staveb na pozemní komunikaci
dle vyhlášky o využívání území je třeba rozumět zabezpečení, aby stavbu bylo možno napojit
na pozemní komunikaci, existuje-li, nikoli povinnost stavebníka zajistit, aby stavba pozemní
komunikace byla rovněž zkolaudována, resp. aby se tak stalo před započetím užívání
jím budované stavby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j.
7 As 64/2011 – 57). V projednávané věci byla vydána rozhodnutí správních orgánů o připojení
pozemku parc č. X na pozemní komunikaci a rozhodnutí o předčasném užívání této komunikace,
která jsou platná a v právní moci. To stěžovatelka v kasační stížnosti ostatně nezpochybňuje.
Námitky jdoucí k výtce zhotovitele pozemní (veřejné) komunikace nejsou pro nyní posuzované
řízení s ohledem na výše uvedené relevantní. Dodržení podmínek povolovacího stavebního řízení
se zkoumají zejména až u kolaudace stavby (v řízení o jejím užívání).
[34] Ačkoliv se pozemek parc. č. X zdá vizuálně obdobný pozemku parc. č. X, a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně o umístění stavby se také zdá u obou těchto pozemků stejné, není
tomu tak. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vycházelo v otázce napojení těchto dvou
pozemků na pozemní komunikaci ze zcela jiných podkladů. V projednávané věci byly podkladem
zejména rozhodnutí správních orgánů, u pozemku parc. č. X rozhodnutí nebyla vydána a
vycházelo se z dohody o spolupráci. Na rozhodnutí správních orgánů, která jsou pravomocná, se
dle principu presumpce správnosti správních aktů hledí jako na správná (zákonná).
V projednávané věci tak skutkové a právní okolnosti věcí nebyly totožné či obdobné.
Stěžovatelce proto nemohlo vzniknout legitimní očekávání na rozhodnutí v její věci stejně jako
ve věci týkající se pozemku parc. č. X.
[35] O nesouladu umístění parkovacích stání s ČSN 736056 stěžovatelka, stejně jak v řízení
u krajského soudu, neuvedla nic bližšího. Soud se proto touto námitkou nemohl blíže zabývat.
[36] Poslední kasační námitka se týká změny poměrů způsobené navážkou neinertního
materiálu. Krajský soud se touto námitkou dostatečně zabýval a správně dospěl k její
nedůvodnosti. Uzavřel, že „[p]okud žalobkyně namítá, že došlo k navážce na pozemek stavebníka,
a to v mocnosti vrstvy přesahující jeden metr, a tím ke změně spádu pozemku, soud vychází z §119 odst. 2
stavebního zákona, který stanoví, že stavební úřad při uvádění stavby do užívání zkoumá, zda stavba byla
provedena v souladu s rozhodnutím o umístění nebo jiným úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí a povolením
stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými
stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních právních předpisů,
a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu. Dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její
užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí.
Pokud by tedy stavební úřad zjistil, že skutečné provedení stavby neodpovídá projektové dokumentaci, nepřivolí
k užívání takové stavby. Není v silách stavebního úřadu, aby u každé jednotlivé stavby ve fází jejího povolování
autoritativně zjišťoval a osvědčoval všechny parametry navrhované stavby, tedy například i to, zda kótování terénu
v projektové dokumentaci odpovídá reálné situaci na místě. Ochrana práv žalobkyně je pak dána právě ověřovací
činností stavebního úřadu před započetím užívání stavby.“ Výše uvedené neznamená nic jiného,
než že se změnami výškopisu sousední stavby po vydání „povolovacího rozhodnutí“, resp.
souladu „povoleného projektu“ s výsledkem, se správní orgán I. stupně dle zákona zabývá
v kolaudačním řízení, čemuž soud zcela přisvědčuje.
[37] Za nedůvodnou soud shledal i námitku vztahující se k vsakování dešťových vod.
Projektová dokumentace odpovídá požadavkům stanoveným ve vyhlášce o využívání území a její
případný rozpor s faktickým stavem zkoumá správní orgán I. stupně až v kolaudačním řízení
(o užívání stavby). Se změnou výškopisu pak může být spojena i otázka odvodu dešťových vod
a nutnost změny řešení původně stanoveného v projektu.
[38] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry rozsudku krajského soudu, který
se dostatečně a přezkoumatelně zabýval všemi vznesenými námitkami, a nepřisvědčil žádné
z kasačních námitek.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu