ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.250.2020:29
sp. zn. 1 As 250/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: K. B., MSc. Ph.D., zastoupena
JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem Hellichova 458/1, Praha 1, proti žalované:
Správa státních hmotných rezerv, se sídlem Šeříková 616/1, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí
předsedy žalované ze dne 8. 6. 2018, č. j. 06610/18-SSHR, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, č. j. 8 A 126/2018 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 4.144 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce, advokáta JUDr. Pavla Musila, Ph.D.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se dne 22. 2. 2018 obrátila na žalovanou s žádostí o informace dle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Požadovala
sdělit informace o výši platů, odměn a jiných příjmů a benefitů, odůvodnění mimořádné odměny
a počet odpracovaných měsíců za kalendářní roky 2016 a 2017 u osob na pozici předsedy
žalované a ředitelů odboru logistiky, odboru bezpečnosti a krizového řízení, sekce řízení úřadu,
sekce majetkové a právní a sekce státních hmotných rezerv. Uvedla, že o informace žádá v rámci
projektu transparentního informování veřejnosti o odměnách nejvyšších státních úředníků
a hodlá je uveřejnit na internetovém portálu www.platytopuredniku.cz.
[2] Žalovaná přípisem ze dne 8. 3. 2018 žalobkyni sdělila, že pozice vedoucích
zaměstnanců jsou zařazeny v 15. a 16. platové třídě dle nařízení vlády č. 304/2014 Sb.
a hospodárnost nakládání s veřejnými prostředky je dostatečně zajištěna tím, že tito zaměstnanci
jsou odměňováni v souladu se zákonem. Konkrétní výši platů a odměn žalovaná žalobkyni
nesdělila ani následnými přípisy, kterými reagovala na opakované žádosti žalobkyně o upřesnění
poskytnuté informace. Argumentovala zejména právem na ochranu osobních údajů (soukromí)
dotčených osob a skutečností, že žalobkyně nedostála podmínkám vymezeným v nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/2016, tím, že nijak netvrdila
ani neprokázala, že účelem vyžádání informací je přispět k diskuzi o věcech veřejného zájmu.
Žalobkyně postup žalované vyhodnotila jako rozhodnutí o odmítnutí žádosti v materiálním
smyslu a napadla je odvoláním. Odvolání předseda žalované napadeným rozhodnutím zamítl.
[3] Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). Městský soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, rozhodnutí
předsedy žalované zrušil a žalované v souladu s §16 odst. 5 informačního zákona přikázal
požadované informace žalobkyni poskytnout do 15 dnů od právní moci napadeného rozsudku.
[4] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel zejména ze závěrů nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/2016, a odkázal taktéž na nedávný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 2 As 88/2019 - 29, ve věci
obdobné žádosti téže žalobkyně o informace adresované Kanceláři prezidenta republiky.
[5] Dle Ústavního soudu je právní úpravu informačního zákona třeba vykládat tak,
že povinná osoba může odmítnout poskytnout žadateli informace o platu a odměnách
zaměstnance, vyžádané na základě ustanovení §8b zákona o svobodném přístupu k informacím,
pokud nejsou splněny všechny tyto podmínky: a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi
o věcech veřejného zájmu; b) informace samotná se týká veřejného zájmu; c) žadatel o informaci
plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“; d) informace
existuje a je dostupná.
[6] K jednotlivým podmínkám městský soud uvedl, že požadavek na „sílu důvodů“ existence
veřejného zájmu na poskytnutí informace postupně klesá se zvyšujícím se postavením dotčených
osob v rámci veřejné sféry, neboť čím větší kompetence (ať už v organizaci a metodickém vedení
podřízených, v hospodaření s veřejnými finančními prostředky či v čemkoli jiném) tato osoba
má, tím přirozenější a zjevnější je bez konkrétního zdůvodnění veřejný zájem na její kontrole.
Vrcholní představitelé žalované jsou velmi vysoce postavenými státními úředníky ústředního
orgánu státní správy, který samostatně hospodaří s nemalými veřejnými prostředky, a je u nich
zcela zřejmě dán veřejný zájem na transparentnosti a veřejné kontrole jejich odměňování.
Žalobkyně ve své žádosti jednoznačně uvedla, že účelem, pro který informace o odměňování
u žalované požaduje, je jejich zveřejnění na webových stránkách www.platytopuredniku.cz.
Pouhé kvalifikované zveřejnění této informace na relevantním veřejně přístupném úložišti dat
přitom umožňuje široké veřejnosti o těchto informacích vést diskusi. Žalobkyně uvedla, že žádost
o informace k žalované podává jako součást širšího projektu, v rámci něhož bude systematicky
zveřejňovat výši platů a jiných odměn nejvyšších státních úředníků z důvodu deklarovaného
veřejného zájmu. Sám Nejvyšší správní soud v odkazovaném rozsudku činnost téže žalobkyně
označil za ukázkový příklad plnění funkce tzv. „společenského hlídacího psa“. Existenci
požadovaných informací přitom ani samotná žalovaná nezpochybnila.
[7] Z uvedeného městský soud dovodil, že v tomto případě převáží právo na informace
nad právem na ochranu soukromí, resp. právem na ochranu osobních údajů dotčených osob.
Žalobkyně tudíž měla právo na to, aby jí žalovaná poskytla informace v tom rozsahu a v takové
struktuře, jak žádala ve své žádosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[8] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností,
s níž spojila i návrh na přiznání odkladného účinku. Namítá, že krom poměřování práva
na informace a práva na ochranu soukromí dotčených osob je třeba vzít v úvahu i ovlivnění
bezpečnosti ČR. Žalovaná plní úkoly pro zajištění ochrany a bezpečnosti obyvatel i celé
republiky, z tohoto důvodu mají její představitelé přístup k utajovaným informacím vyšších
stupňů. Již z tohoto důvodu jsou důkladně prověřováni, což znamená citelný zásah do jejich
soukromí. Stejně tak musejí informovat o svých majetkových poměrech dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Je zcela nemístné tyto citlivé a osobní údaje zveřejňovat a klást tak na dotčené
osoby další nároky. Tyto osoby mají také rodiny a žijí v prostředí mezi lidmi, o jejichž platu
se ve veřejném prostoru informace nenacházejí.
[9] Celý projekt žalobkyně byl garantován podporou, zejména finanční, ze strany
Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze, což je dle stěžovatelky cizí mocnost, která
se tímto způsobem snažila vměšovat do zájmů a svrchovanosti ČR. Je tak možné si představit,
že osoby, které budou muset zveřejnit své příjmy, budou poté snazším cílem k finančnímu
ovlivnění nejen cizích mocností, které by je mohly nalákat do svých služeb za vyšší finanční
ohodnocení, a využít tak jejich zkušeností a nabytých znalostí z oblasti ochrany státu, což by jistě
nebylo v souladu s bezpečnostními zájmy ČR. I tento faktor měl vzít městský soud v úvahu.
[10] V době nedávné koronavirové krize nikdo z vedení stěžovatelky neváhal a i v nočních
hodinách, kdy přistávala letadla, byly dotčené osoby na letištích a ručně skládaly vše, co do ČR
bylo dopravováno. De facto nikdo stěžovatelce v této nelehké době nepomohl, ačkoli dnes
a denně sháněla dobrovolníky na pomoc. Krom zaměstnanců NKÚ a některých dobrovolných
hasičů např. ze Sedlčan, nikdo nepomohl, a stěžovatelka musela vše řešit svými silami. Projekt
žalobkyně, ač se může zdát, že pomáhá, může někdy společnosti i uškodit.
[11] Stěžovatelka dále namítá, že v jejím čele stojí osoba, která důsledně dbá na hospodárnost.
Stěžovatelka by neváhala požadované informace poskytnout Nejvyššímu správnímu soudu, který
by sám mohl zvážit, zda je v tomto případě role „hlídacího psa“ nezbytná či nikoli. V každém
jednotlivém případě je třeba dotčená práva poměřovat a zajistit mezi nimi spravedlivou
rovnováhu, což by kasační soud díky všem informacím mohl učinit.
[12] Městský soud pochybil, když s předpokládanými výdaji stěžovatelky pro rok 2020 ve výši
2,5 mld. Kč zacházel tak, jako by je měla stěžovatelka volně k dispozici např. pro mzdové účely.
[13] Žádost žalobkyně byla dle stěžovatelky formulována v rozporu s Nařízením Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob
v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení
směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů, dále jen „GDPR“), neboť
žalobkyně požadovala nejenom ohodnocení za případnou pracovní pozici, ale i přímo uvedení
jména osoby, která tuto funkci vykonávala.
[14] Konečně napadený rozsudek pokládá stěžovatelka za nevykonatelný, neboť přikazuje
poskytnout i údaje pro pozici ředitele sekce státních hmotných rezerv, která nebyla obsazena,
o čemž stěžovatelka městský soud informovala.
[15] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že městský soud důkladně posoudil
podmínky, za kterých má dle judikatury Ústavního soudu povinný subjekt informace o platech
poskytnout. Žalobkyně nikterak nenaznačuje, že by stěžovatelka měla zacházet s veřejnými
prostředky nehospodárně. V každém případě však má veřejnost právo na informace o tom,
jak se s těmito prostředky nakládá. Argumentace ohrožením bezpečnosti ČR je dle žalobkyně
nepodložená, zveřejnění konkrétních platů pak není v tomto směru o nic rizikovější,
než zveřejnění rozpětí, v nichž se pohybují. Žalobkyně nechápe, jak souvisí zveřejnění platů
s činností stěžovatelky během koronavirové krize. Ani poskytnutím informací pouze Nejvyššímu
správnímu soudu by nebyl sledovaný účel naplněn, neboť veřejnost by byla stále neinformována.
Městský soud nikde netvrdil, že prostředky ve výši 2,5 mld. Kč jsou určeny pro mzdové účely,
tímto poukazem pouze dokreslil, proč jsou vedoucí představitelé stěžovatelky vysoce
postavenými státními úředníky. Poskytnutí informací pak zcela jistě není v rozporu s GDPR,
což potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 2 As 88/2019 - 29.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[17] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatelka žádným způsobem nezpochybňuje východiska úvah městského soudu stran
toho, jak je třeba zejména v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn.
IV. ÚS 1378/2016, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j.
2 As 88/2019 – 29, postupovat v případě žádosti o informace o platech zaměstnanců placených
z veřejných prostředků podle §8b informačního zákona, a jaká kritéria je nutné obecně zohlednit
při vážení dotčených základních práv. Bylo by proto nadbytečné tato východiska opakovat
a postačí odkázat na srozumitelné odůvodnění napadeného rozsudku, jak je rekapitulováno výše.
Stejně tak není předmětem sporu, že žalobkyně žádala o objektivně existující informace, které
se týkají veřejného zájmu, aby přispěla k diskusi o věcech tohoto veřejného zájmu, a zároveň plní
roli tzv. „společenského hlídacího psa“. Ani tyto dílčí závěry městského soudu stěžovatelka
nezpochybňuje a nevyvrací. Kasační námitky ve své podstatě směřují k tomu, že nad rámec
těchto východisek měl městský soud při provádění tzv. modifikovaného testu proporcionality
zohlednit další konkrétní skutečnosti, které dle stěžovatelky nutně vedou k tomu, že v tomto
případě převáží právo dotčených osob na ochranu soukromí nad právem na informace, které
svědčí žalobkyni a potažmo veřejnosti obecně.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda poskytnutí požadovaných informací
brání skutečnost, že dotčené osoby jsou prověřovány z důvodu přístupu k utajovaným
informacím vyšších stupňů a zároveň musí informovat o svých majetkových poměrech
dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Vztahem
mezi zákonem o střetu zájmů a informačním zákonem se již zabýval rozšířený senát v rozsudku
ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, č. 3155/2015 Sb. NSS. Vychází ze skutečnosti,
že „Účelem zákona o střetu zájmů je prostřednictvím informačních povinností veřejných funkcionářů bránit střetu
jejich soukromých zájmů se zájmem veřejným. Účelem §8b zákona o svobodném přístupu k informacím
je poskytnout informace veřejnosti o tom, komu jsou poskytovány veřejné prostředky a v jaké míře, i v případech,
kdy otázka případného střetu zájmů nevyvstává (…) Jakkoli tedy jak zákon o střetu zájmů, tak zákon
o svobodném přístupu k informacím mají v obecné rovině shodný účel, jímž je posílení transparence veřejné sféry,
v konkrétní rovině se jejich předměty úpravy vzájemně nikterak neovlivňují a existují zásadně vedle sebe
a nezávisle na sobě. Základní právo podle čl. 17 odst. 2 Listiny a ústavní povinnost veřejné moci podle jeho
odst. 5 jsou „jednoduchým“ právem uskutečňovány prostřednictvím celé řady zákonů, které jsou často
aplikovatelné paralelně, a jen někdy jeden vylučuje aplikaci jiného. K provedení Listiny jsou použity různé
způsoby naplnění ústavních cílů, zejména různé typy procedur, metod zveřejňování informací apod., jež odpovídají
jednotlivým dílčím účelům, kvůli nimž je na tom kterém úseku fungování veřejné moci právo na informace
zajištěno. Za splnění příslušných zákonných podmínek mohou proto být v tom rozsahu, v jakém to ta která
z obou úprav umožňuje, informace o konkrétním zaměstnanci spadajícím do rozsahu působnosti obou zákonů
poskytovány a čerpány podle obou z nich“. Za splnění zákonných podmínek tudíž lze poskytnout
informace dle §8b informačního zákona v obdobném rozsahu i ohledně osob, které současně
plní povinnosti dle zákona o střetu zájmu. Prověřování z důvodu přístupu k utajovaným
informacím (které je spojeno s některými vrcholnými pozicemi ve státní správě) pak plní účel
zcela odlišný, veřejnost je z něj vyloučena, a s poskytováním nyní požadovaných informací nemá
žádnou souvislost.
[20] Výkon funkce vysoce postaveného úředníka orgánu státní správy v oblastech
hospodářských opatření pro krizové stavy, státních hmotných rezerv a ropné bezpečnosti lze
vnímat také jako důležitou službu veřejnosti. Lze předpokládat, že osoby na těchto pozicích
budou odborně zdatné, důkladně prověřené a že budou pracovat s vysokým nasazením,
a to zejména v krizových stavech. Tomu musí pochopitelně odpovídat i jejich finanční
ohodnocení, jehož výše bude (jak lze předpokládat) jistě ze strany stěžovatelky podepřena
odpovídajícím odůvodněním.
[21] Nelze ovšem pominout, že s pozicí vysoce postavených úředníků je zároveň spojena také
významná společenská odpovědnost a zdrojem jejich finančního ohodnocení jsou veřejné
prostředky. Již tím se tyto osoby odlišují od jiných osob, mezi kterými spolu s rodinami žijí,
a o jejichž platu se ve veřejném prostoru informace nenacházejí.
[22] Pokud jde o namítané ovlivnění bezpečnosti ČR, bezpečnostní riziko spatřuje
stěžovatelka zejména ve zdroji financování projektu žalobkyně (vměšování Spojených států
amerických coby cizí mocnosti) a nebezpečí, že tato a případně i jiné blíže nespecifikované cizí
mocnosti by mohly nalákat představitele stěžovatelky do svých služeb za vyšší finanční
ohodnocení. Zde kasačnímu soudu není jasné, jakým způsobem by měl zdroj spolufinancování
projektu žalobkyně ovlivnit vyvažování práva na informace a konkurujícího práva na ochranu
soukromí dotčených osob. To lze také vyjádřit otázkou, zda by do práv dotčených osob bylo
zasaženo méně, pokud by žalobkyně celý projekt financovala z vlastních zdrojů. Z povahy věci
by tomu tak nebylo, námitka je proto nedůvodná.
[23] Argument, že cizí mocnosti by mohly (při znalosti konkrétní výše odměn) nalákat
představitele stěžovatelky do svých služeb za vyšší finanční ohodnocení je ryze spekulativní,
neboť vychází z přesvědčení, že velvyslanectví Spojených států amerických nebylo v případném
financování projektu žalobkyně motivováno podporou demokracie, občanské společnosti
a transparentnosti veřejné moci, ale úmyslem bylo „se vměšovat do zájmů a svrchovanosti ČR“
a prostřednictvím projektu získat informace o odměňování představitelů státu pro své vlastní cíle
(stěží lze však podle kasačního soudu uvěřit tomu, že tak „cizí mocnost“ činí prostřednictvím
podpory projektů, jejichž cílem je údaje o odměňování učinit všeobecně veřejnými,
a že by případně jiné „cizí mocnosti“ čekaly s personální destabilizací veřejné moci v ČR právě
na takový veřejný zdroj informací). Současně je však tento argument v podstatě univerzální,
neboť stejným způsobem by mohl být uplatněn v případě jakékoliv žádosti o zveřejnění platu
vysokého státního úředníka, nikoliv pouze představitelů žalované. Patrně kterýkoliv ústřední
orgán státní správy bude považovat své čelní představitele za nepostradatelné a jejich zkušenosti
a nabyté znalosti za výjimečné. Na druhou stranu při výběru osob do vedoucích pozic musí
být kladen důraz na jejich loajalitu vůči demokratickým zásadám ústavního pořádku ČR
(viz například §22 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě) a morální integritu tak, aby se snadno
nenechaly za jakýkoliv peníz zlákat k činnostem, které by byly v rozporu se zájmy ČR. Osobní
selhání jednotlivce samozřejmě vyloučit nelze, avšak nemůže být v tomto případě východiskem
úvahy vedoucí k omezení práva veřejnosti na informace.
[24] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje vysoké pracovní nasazení pracovníků
stěžovatelky v době nedávné koronavirové krize. Tato skutečnost však v žádném případě není
na překážku poskytnutí požadovaných informací. Právě naopak, spolu s poskytnutím
požadovaných informací může stěžovatelka žalobkyni zároveň upozornit na všechny relevantní
skutečnosti, které výši odměn jednotlivých osob ovlivňují (např. právě i nárazově či konstantně
vysoké pracovní úsilí a nasazení) a předejít tak spekulacím o tom, zda je odměňování těchto osob
přiměřené.
[25] V kompetenci Nejvyššího správního soudu není jakkoliv kontrolovat, zda správní orgány
nakládají se svěřenými finančními prostředky šetrně a hospodaří rozumně, ani vynášet v tomto
směru jakékoliv hodnotící soudy. Podstatné je, že informační zákon není postaven na premise
poskytování jen takových informací, které osvědčují nestandardní, nezákonné či nehospodárné
postupy povinných subjektů. Veřejnost má právo i na ty informace, které prokazují, že povinný
subjekt důsledně dbá na hospodárnost. Není proto úlohou kasačního soudu, aby vážil,
zda je v tomto případě role tzv. „hlídacího psa“ nezbytná či nikoli.
[26] Jak uvádí žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti, městský soud upozornil na výdaje
stěžovatelky pro rok 2020 ve výši 2,5 mld. Kč proto, aby zdůraznil, že stěžovatelka je významným
ústředním orgánem státní správy, který hospodaří s nemalými rozpočtovými prostředky.
V žádném případě ani nenaznačoval, že by si snad tyto prostředky mohli její čelní představitelé
rozdělit na vyplacených odměnách.
[27] Rozpor s GDPR spatřuje stěžovatelka v tom, že žalobkyně žádala nejenom ohodnocení
jednotlivých pracovních pozic, ale i přímo uvedení jména osoby, která funkci vykonávala. Pokud
soud odhlédne od toho, že stěžovatelka v kasační stížnosti ani nespecifikuje, s kterým
ustanovením GDPR má být žádost žalobkyně v rozporu a z jakého důvodu, žalobkyně
ve své žádosti nepožaduje sdělení informace o platech konkrétních fyzických osob
(jež by identifikovala jejich osobními údaji), nýbrž si žádá sdělení platu osob určených pouze
konkrétní, jimi zastávanou funkcí ve veřejné sféře; není proto ani žádný důvod, aby stěžovatelka
identifikační údaje těchto osob ve smyslu §8b odst. 3 informačního zákona uváděla v rámci
samotného poskytnutí informace žalobkyni. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v opakovaně
zmiňovaném rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 2 As 88/2019 – 29, v případě některých zcela
individuálně určených pozic (jako jsou právě pracovní místa dotčených osob v nyní
projednávaném případě) je možné si jejího představitele ztotožnit s konkrétní fyzickou osobou;
zjevnost propojení těchto údajů však s postupem času výrazně klesá. Žalobkyně přitom
na webových stránkách neuvádí spojení jména konkrétní osoby a její příjem v rozhodném čase,
nýbrž veškeré údaje o vyplacených veřejných prostředcích eviduje pouze obecně ve vztahu
k dané pozici. V dlouhodobém časovém horizontu tak žalobkyní zveřejňované informace spíše
nabízejí srovnání vývoje výše a struktury příjmů dané pozice (což je z webových stránek zjevné
bez dalšího), než přímo informaci o platu konkrétní dotčené osoby; takovou informaci je totiž
veřejnost schopna seznat pouze ve spojení s dalšími údaji (která osoba v jakém roce zastávala
danou pozici). Záměr stěžovatelky zveřejnit požadované informace takovýmto způsobem proto
nemůže představovat důvod pro jejich neposkytnutí.
[28] Pokud byla některá z pozic v daném časovém období neobsazena, nabízí se jednoduché
řešení, tj. tuto informaci v odpovědi na žádost výslovně uvést. Uvedená skutečnost však není
na překážku vykonatelnosti napadeného rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[30] Stěžovatelka připojila ke kasační stížnosti návrh na přiznání odkladného účinku. O tomto
návrhu soud nerozhodoval, jelikož odkladný účinek působí jen do skončení řízení před soudem
a soud rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného odkladu po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí. Rozhodnutí o odkladném
účinku tak skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo smyslu.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů
nenáleží. Procesně úspěšné žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč. Tato částka představuje odměnu právního zástupce ve výši 3.100 Kč za jeden
úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) dle §7 bod 5. ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“),
náhradu za hotové výdaje právního zástupce ve výši 300 Kč dle §13 odst. 3 a 4 advokátního
tarifu a za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu