ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.254.2019:43
sp. zn. 1 As 254/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Rybářství Kolář, a. s., se sídlem
Písečné 1, zastoupen JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem Leopolda
Pokorného 37, Třebíč, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem
Žižkova 1882/57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2017, č. j.
KUJI/66715/2017/Slo, OŽPZ/966/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2019, č. j. 62 A 275/2017 - 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil výrok rozhodnutí Městského úřadu
Třebíč ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. OŽP 6486/17 - SPIS 5428/2016/Eu/19, tak, že žalobci udělil
souhlas podle §4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též „ZOPK“),
k zásahu do významného krajinného prvku rybník spočívajícím v chovu ryb spojenému
s aplikací závadných látek na rybnících Březina (parc. č. 5130), Malý Bor (parc. č. 5408) a Velký
Bor (parc. č. 4994/1) v k. ú. Trnava u Třebíče, konkrétně:
• Na rybníku Březina hospodaření na 1 - 2 horka, nasazená obsádka K1 (3.000 ks/rybník)
na K2 nebo až K3, doplňkově Am1, Car nebo Ca1, krmení 2.500 kg/ha, chlévská mrva
400 kg/ha jako jarní startovací dávka, aplikace páleného vápna 300 kg/ha.
• Na rybníku Malý Bor hospodaření na 1 - 2 horka, nasazená obsádka K1 (3.000 ks/rybník)
na K2 nebo až K3, doplňkově Am1, Car nebo Ca1, krmení 3.000 kg/ha, chlévská mrva
400 kg/ha jako jarní startovací dávka, aplikace páleného vápna 300 kg/ha.
• Na rybníku Velký Bor hospodaření na 2 - 3 horka, nasazená obsádka K2
(15.000 - 20.000 ks/rybník) na Kv, krmení 3.000 kg/ha, chlévská mrva 400 kg/ha
jako jarní startovací dávka, aplikace páleného vápna 300 kg/ha.
Souhlas byl napadeným rozhodnutím udělen za předpokladu, že na všech rybnících bude
rybářsky hospodařeno tak, aby byla každoročně do konce měsíce června zajištěna průhlednost
vody nejméně 50 cm. Na rybníku Březina bude candát při dvouhorkovém hospodaření
nasazován až druhým rokem. Platnost rozhodnutí byla omezena na dobu určitou do 31. 12. 2023.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný mimo jiné poukázal na rozdílný rozsah řízení
o závadných látkách podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní
zákon) a řízení o povolení zásahu do významného krajinného prvku podle ZOPK. Uvedl,
že záměr k zásahu do významného krajinného prvku podle §4 odst. 2 ZOPK (tj. záměr
rybářského hospodaření) je širší než záměr posuzovaný v řízení o povolení výjimky podle §39
zákona vodního zákona, a je na něm nezávislý.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl nicotnost napadeného
rozhodnutí pro nedostatek pravomoci žalovaného k jeho vydání. Podle žalobce totiž ZOPK
žalovanému svěřuje pravomoc pouze k vydání závazného stanoviska podle §149 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, nikoliv k vydání rozhodnutí ve věci samé. Žalobce dále namítl
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu jeho nepřehlednosti, nesrozumitelnosti
a pro absenci odůvodnění výroku napadeného rozhodnutí, resp. podmínek v něm žalobci
uložených. Také poukázal na řadu pochybení, kterých se žalovaný, jakož i správní orgán prvního
stupně měli v řízení dopustit.
[4] Krajský soud v Brně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že závazné stanovisko podle §4
odst. 2 ZOPK v posuzované věci neslouží jako podklad v jiném řízení k vydání meritorního
rozhodnutí, a není tak stanoviskem ve smyslu §149 správního řádu, nýbrž je samostatným
rozhodnutím ve věci zásahů, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného
krajinného prvku (rybníku) či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce.
[5] Podle krajského soudu není možno žalobci přisvědčit, že disponoval platnými
a pravomocnými rozhodnutími o chovu ryb. Městský úřad Třebíč rozhodnutím ze dne
26. 3. 2010 toliko prodloužil dobu platnosti povolení k nakládání s vodami, nikoli výjimky
pro použití látek, které mohou ohrozit jakost nebo zdravotní nezávadnost povrchových
nebo podzemních vod (ta byla udělena do 31. 12. 2002).
[6] Soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Přisvědčil žalobci,
že napadené rozhodnutí vyznívá značně nepřehledně, zbytečně doktrinálně a obsahuje řadu
informací, které jsou bez zřejmého vztahu k dané věci. V části „R“ napadeného rozhodnutí
však žalovaný svoje závěry řádně odůvodnil a v části „S“ dostatečně důkladně vypořádal veškeré
odvolací námitky žalobce. V celkovém kontextu je tedy zřejmé, jak žalovaný rozhodl i z jakého
důvodu.
[7] Soud nepřisvědčil námitce žalobce, že žalovaný doplnil řízení v takovém rozsahu,
že nahradil prvoinstanční řízení, a zbavil tak žalobce práva na odvolání. Žalobci
nebyla napadeným rozhodnutím uložena nová povinnost, pouze došlo ze strany žalovaného
ke změně podmínek souhlasu se zásahem do významných krajinných prvků – rybníků. Žalobce
byl prvostupňovým orgánem k seznámení se s podklady vyzván, a to oznámením
o zahájení správního řízení, seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí sp. zn. OŽP
63697/1 - SPIS 5428/2016/Eu/15 ze dne 26. 9. 2016. Žalovaný v řízení o odvolání žalobce
k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí vyzval výzvou č.j. KUJI/960/2017
OŽPZ/48852/ 2017/Slo ze dne 30.6.2017.
[8] Žalobce brojil proti nepozvání všech účastníků řízení na ústní jednání
konané dne 18. 4. 2017 a nevyhotovení protokolu z tohoto jednání. Soud sice žalobci
přisvědčil, že se materiálně jednalo o ústní jednání ve smyslu §49 správního řádu a žalovaný
pochybil, pokud o jeho konání neuvědomil i dalšího účastníka správního řízení
a nepořídil o tomto jednání protokol. Žalobci však byla na základě uvedeného jednání
mezi žalobcem a žalovaným adresována žádost o doplnění informací č. j.
KUJI 30032/2017 OŽP 960/2017/OŽPZ ze dne 20. 4. 2017, na kterou žalobce bez výtky
k postupu žalovaného reagoval a požadované informace doložil. Žalobce pochybení žalovaného
nezmiňuje ani ve vyjádření k protokolu ze dne 18. 4. 2017. Poprvé tak učinil až v žalobě. Krajský
soud v této otázce dospěl k závěru, že ačkoli žalovaný uvedeným postupem porušil §49
správního řádu, neměl takový postup vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žádný
konkrétní zásah do práv žalobce neuvedl a ani soud žádný neshledal. Navíc na základě ústního
jednání došlo toliko k doplnění vyhodnocení výlovů na rybnících uvedených v žádostech žalobce,
která nadto v konečném důsledku nebyla pro závěry žalovaného obsažené v napadeném
rozhodnutí významná.
[9] Správní orgány mají zásadně povinnost při doručování výzev postupovat v souladu s §19
a násl. správního řádu, což se v případě některých výzev nestalo, neboť byly žalobci sděleny
e-mailem či telefonicky, a řízení tak bylo zatíženo vadou. Podle krajského soudu se však nejedná
o vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce totiž požadavky
správních orgánů obdržel (fakticky mu byly doručeny), porozuměl jim a následně jim vyhověl,
aniž by ve správním řízení na nesprávné doručování poukazoval. Nadto žalobce neuvedl,
jak konkrétně jej měl tento postup správních orgánů zasáhnout v jeho právech.
[10] Žalovaný nepochybil ani stran znaleckých posudků. Znalecký posudek Mgr. Maštery
obsahuje konkrétní závěry o výskytu obojživelníků a dalších významných druhů živočichů
na rybnících Březina, Malý Bor a Velký Bor, ze kterých žalovaný v kombinaci s obecnými
východisky zbylých znaleckých posudků vycházel při stanovení podmínek ve výroku napadeného
rozhodnutí. Právě výskyt obojživelníků a vodního ptactva byl důvodem ke střídání jedno
a dvouhorkového hospodaření a požadavku na průhlednost vody. Soud tedy dospěl k závěru,
že není v rozporu se zákonem, pokud posudek Mgr. Maštery byl vyhotoven ve vztahu k několika
rybníkům.
[11] Žalobce sice nebyl vyrozuměn o provedení důkazu znaleckým posudkem Mgr. Maštery,
ze spisu je ovšem zřejmé, že byl vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí
(kde je mj. uvedeno, že podkladem jsou znalecké posudky), žalobce do spisu nahlédl
a se znaleckými posudky (i se znaleckým posudkem Mgr. Maštery) se seznámil a měl možnost
se k nim vyjádřit. Byť tedy žalovaný porušil §51 odst. 2 správního řádu, neměl tento postup
žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[12] Nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí nemůže být důvodem pro zrušení
napadeného rozhodnutí, neboť nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí. Pokud žalobce
měl za to, že je žalovaný nebo prvostupňový správní orgán ve věci nečinný, mohl se bránit
podle §80 správního řádu. To však žalobce neučinil. Žalobce ani nemá pravdu, že žalovaný
měl řízení rozdělit na řízení o žádosti pro krmiva rostlinného původu, k jejichž aplikaci
není potřebný souhlas podle §39 odst. 12 vodního zákona, a na řízení o žádosti pro hnojiva
a medikace. Soud konstatoval, že přikrmování ryb krmivy rostlinného původu nevyžaduje řízení
o výjimce podle §39 vodního zákona. V daném případě však rozhodoval orgán ochrany přírody
o výjimce podle §4 odst. 2 ZOPK.
[13] Soud dal žalobci zapravdu, že správní orgány měly postupovat podle §140 správního
řádu a vydat usnesení o spojení řízení o žádostech. Ani tato vada však neměla vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí. Žalobce o vedení společného řízení věděl fakticky od jeho zahájení,
v jeho průběhu toto pochybení nenamítal. Skutečnost, že došlo ke spojení řízení o žádostech,
vyplývala z oznámení o zahájení správního řízení ze dne 26. 9. 2016. Vadným postupem
žalovaného, resp. prvostupňového správního orgánu nemohl být jakkoliv zkrácen na svých
právech, což ostatně ani žalobce netvrdí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[14] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Navrhuje zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného.
[15] Uvádí, že v souladu s §4 odst. 2 ZOPK žádal správní orgán prvního stupně o závazné
stanovisko k zásahu do významného krajinného prvku rybník. Správní orgány proto měly vydat
souhlas ve formě závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku podle §4
odst. 2 ZOPK spočívající v aplikaci závadných látek při chovu ryb, a to i třeba za nějakých s tím
souvisejících podmínek. Ve věci však bylo vydáno rozhodnutí, o které stěžovatel nežádal,
přičemž zákon nepředvídá zahájení takového řízení z moci úřední. Navíc žalovaný rozhodoval
o velikosti obsádek, či manipulaci s vodou, aniž by řádně v těchto věcech zahájil správní řízení.
Takové rozhodnutí žalovaného je proto zcela nicotné. Soud se uvedenou námitkou v napadeném
rozsudku ani nezabýval.
[16] Stěžovatel má za to, že orgán ochrany přírody nemá uvážení, zda závazné stanovisko
vydá, má pouze povinnost posoudit, zda jsou splněny podmínky pro vydání stanoviska.
Stěžovatel jednal v souladu s vydanými povoleními k chovu ryb v dotčených rybnících.
Měl v úmyslu ryby krmit, a tím aplikovat závadné látky. Jelikož tímto krmením dochází k zásahu
do významného krajinného prvku, požádal v souladu s §4 odst. 2 ZOPK o vydání závazného
stanoviska, aby následně mohl podat žádost podle §39 odst. 7 vodního zákona. I přesto žalovaný
uvádí ve výroku napadeného rozhodnutí „souhlas s chovem ryb“, ačkoli tento souhlas stěžovatel
má a v žádosti o něj nežádal. Navíc žalovaný v rozhodnutí stanovil podmínky, které se netýkají
předmětu žádosti, ale zcela mění záměr stěžovatele.
[17] Podle stěžovatele krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k nesprávnému právnímu
názoru, že závazné stanovisko podle §4 odst. 2 ZOPK neslouží jako podklad v jiném řízení
k vydání meritorního rozhodnutí, a není tak závazným stanoviskem ve smyslu §149
správního řádu, nýbrž samostatným rozhodnutím ve věci zásahů, které by mohly vést
k poškození nebo zničení významného krajinného prvku či oslabení jeho ekologicko-stabilizační
funkce. V aplikační praxi krajské vodoprávní úřady tato závazná stanoviska k vydání rozhodnutí
dle §39 odst. 7 vodního zákona vyžadují, což vychází z principu předběžné opatrnosti dle §13
zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí.
[18] Stěžovatel souhlasí s tím , že orgán ochrany přírody může rozhodovat o podmínkách
chovu ryb v rybníku dle §4 odst. 2 ZOPK. Velikost a složení obsádky však může nařídit
pouze v případě, že žadatel žádá o stanovisko k povolení k nakládání s vodami dle §8 odst. 1
písm. a) bod 4. vodního zákona. Soud tak dle stěžovatele správně uvedl, že v záležitosti
obsádek může orgán ochrany přírody do těchto obsádek zasahovat, ale tento závěr
byl na nepravém místě, neboť stěžovatel žádnou takovou žádost nepodal, a proto neměl žalovaný
a před ním prvostupňový orgán pravomoc o této otázce rozhodovat.
[19] Stěžovatel dále namítá, že soud vycházel ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve spisu,
neboť v bodu 20. napadeného rozsudku uvádí, že nelze souhlasit s tím, že by stěžovatel
disponoval platným a pravomocným rozhodnutím o chovu ryb na rybníku Horní. Stěžovatel
nikdy nikde netvrdil, že má rozhodnutí, které by mu použití závadných látek povolovalo.
Stěžovatel podal žádost o vydání závazného stanoviska dle §4 odst. 2 ZOPK, přičemž právě
na základě vydání takového závazného stanoviska chtěl žádat o vydání povolení k aplikaci
závadných látek.
[20] Podle stěžovatele soud zřejmě nepochopil, že žalovaný chybně rozhodoval,
pokud ke stěžovatelově žádosti vydal rozhodnutí, v němž povoluje, resp. souhlasí s chovem ryb,
namísto toho, aby se zabýval tím, o co stěžovatel žádal, tedy o aplikaci závadných látek
a k tomuto případně stanovil podmínky. Žalovaný rozhodoval úplně o něčem jiném,
než co bylo předmětem žádosti a k čemu měl pravomoc. Stanovené podmínky se vztahují
k něčemu, co již má stěžovatel platně povoleno.
[21] Pokud žalovaný tvrdí, že na místě jsou zvláště chráněné druhy, tak mělo být v rozhodnutí
uvedeno, že bude vyžadována výjimka k zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů
v souvislosti s aplikací závadných látek dle §56 odst. 1 a 2 písm. c) ZOPK ze základních
podmínek ochrany uvedených v §50 téhož zákona. Toto však žalovaný v rozhodnutí neuvedl.
Dále stěžovatel poukazuje na oddělenost řízení dle §4 a dle §56 ZOPK.
[22] Stěžovatel dále namítá, že je rozhodnutí žalovaného nesrozumitelné,
a tedy nepřezkoumatelné. Žalovaný řádně neodůvodnil výrok rozhodnutí ani jednotlivé
podmínky, přičemž nejsou patrné ani úvahy žalovaného při hodnocení a výkladu právních
předpisů.
[23] Stěžovatel vytýká soudu, že shledal nedůvodnými jeho námitky týkající se procesních
pochybení žalovaného, i přesto, že u většiny těchto pochybení seznal, že k nim skutečně došlo.
Stěžovatel trval na tom, že veškerá v žalobě uvedená procesní pochybení správních orgánů
nastala a minimálně jejich mnohost způsobila nezákonnost rozhodnutí správních orgánů.
Dále zopakoval již v žalobě uvedený výčet procesních pochybení.
[24] Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že v rozhodnutí žalovaného nebyla stěžovateli
uložena povinnost, pročež nedošlo ke ztrátě jeho možnosti se odvolat. V napadeném rozhodnutí
byly oproti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu uloženy dvě nové podmínky, proti
kterým se již stěžovatel nemohl bránit odvoláním. Došlo tak k porušení §90 odst. 1 písm. c)
správního řádu.
[25] Soud se podle stěžovatele dále chybně vypořádal s námitkou, že žalovaný sloučil
do jednoho řízení konečné rozhodnutí dle §67 správního řádu (závazné stanovisko k aplikaci
krmiv rostlinného původu) a závazné stanovisko podle §149 odst. 1 správního řádu (k aplikaci
závadných látek - hnojení, medikace). Na přikrmování krmivy rostlinného původu nemusí být
vydána výjimka dle §39 odst. 7 vodního zákona. Měl být tedy vydán pouze souhlas formou
rozhodnutí dle §4 odst. 2 ZOPK. Pokud jde o další aplikované závadné látky jako medikovaná
krmiva, plnohodnotné krmné směsi typu např. KP1 (přidány živočišné látky, vitamíny, atd.),
organická a vápenatá hnojiva apod., tak mělo být vydáno závazné stanovisko dle §4 odst. 2
ZOPK, které je podkladem pro řízení o výjimce dle §39 odst. 7 vodního zákona.
[26] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s rozsudkem krajského soudu,
přičemž setrval na svém posouzení dané věci. K obsahu kasační stížnosti žalovaný uvedl,
že tato obsahuje nepříliš strukturované a opakující se argumenty. Stěžovatel potřebuje povolení
(či souhlas) k chovu ryb od orgánu ochrany přírody a krajiny, povolení k chovu ryb podle zákona
o vodách nestačí. Rybníkář je povinen požádat přinejmenším o souhlas se zásahem
do významného krajinného prvku rybník, která spočívá v chovu ryb – rybářském hospodaření.
Podstatou řízení podle zákona o ochraně přírody není zamezovat rybářskému hospodaření,
ale regulovat jej do ekologicky přijatelné intenzity.
[27] Žalovaný připustil, že žádost stěžovatele o závazné stanovisko dle §4 odst. 2 ZOPK
je nadepsána tak, že závazné stanovisko má sloužit jako podklad pro rozhodnutí vodoprávního
úřadu o výjimce podle §39 odst. 7 vodního zákona. Dodal však, že v žádosti jsou popsány i další
komponenty rybářského hospodaření, které navíc ještě stěžovatel dále doplňuje. Je tedy zcela
logické, že správní orgány posuzovaly žádost podle obsahu a ne podle žalobcem
předpokládaného účelu - tj. posuzovaly rybářské hospodaření jako celek. Žalovaný
dále poznamenal, že stěžovatel na jednom místě kasační stížnosti připouští, že za určitých
okolností může orgán ochrany přírody zasahovat do rybích obsádek, zatímco na jiném místě
toto popírá, protože stěžovatel už má povolení k chovu ryb.
[28] Žalovaný dodal, že považoval za logické a správné vydat v dané věci správní rozhodnutí,
a to zejména proto, že předmětem žádosti bylo celé rybářské hospodaření na uvedených
rybnících. Avšak i kdyby mělo být vedeno řízení jen o tzv. závadných látkách, které
jsou předmětem řízení o výjimce vodoprávního úřadu, musel by orgán ochrany přírody vést
formální správní řízení a vydat správní rozhodnutí. Argumentace stěžovatele o nutnosti vydat
ve věci závazné stanovisko je nesprávná. Ve vztahu souhlasu uděleného orgánem ochrany přírody
a rozhodnutí vodoprávního orgánu nejde o subsumpci těchto aktů, ale o řetězení na sebe
navazujících rozhodnutí. Subsumpční závislost právních aktů může stanovit jen zákon,
nikoli názor správních orgánů či dokonce vůle účastníků řízení, přičemž zákony subsumpční
závislost stanovují výslovně.
[29] Dále žalovaný nepřisvědčil námitce stěžovatele, že při rozhodování o zásahu
do významného krajinného prvku nelze „argumentovat zvláště chráněnými živočichy“. Řízení
podle §4 odst. 2 a §56 ZOPK jsou samostatná, na sobě nezávislá a vzájemně se nepodmiňující
a mají odlišný předmět zkoumání - na jedné straně vliv na významný krajinný prvek, především
jeho ekologickou stabilitu a na straně druhé poměřování zákazů při ochraně zvláště chráněných
druhů vzhledem k veřejnému zájmu na zásahu, který se dotýká tohoto zákazu. Z ničeho
nevyplývá, že by zvláště chráněné druhy nebyly součástí významného krajinného prvku
nebo že by při posuzování zásahu měly být zvláště chráněné druhy živočichů „vynechány".
[30] K procesním pochybením žalovaný uvedl, že jejich mnohost nemůže sama o sobě
způsobovat nezákonnost rozhodnutí. Ztotožnil se s názorem krajského soudu, že stěžovatel
mohl procesní vady namítat již v průběhu správního řízení. K námitce o uložení nové povinnosti
změnou podmínek žalovaný doplnil, že stanovené podmínky nelze považovat za povinnosti
uložené stěžovateli, ale za opatření, jejichž realizací se záměr stěžovatele dostane do zákonných
mezí. Nadto uložení „nové" povinnosti není zákonem dovoleno, pokud žadateli způsobuje újmu,
zatímco zde mají pozměněné podmínky vůči stěžovateli jednoznačně zmírňující ráz.
[31] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení kasační stížnosti
[32] Soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že byla podána
včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), přípustná a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[33] Nejvyšší správní soud předesílá, že se v rozsudku ze dne 9. 1. 2020, č. j.
4 As 303/2019 - 38, zabýval téměř shodnou věcí jako v nynějším případě. Předmětem sporu byla
obsahově shodná žádost téhož stěžovatele, která se pouze vztahovala k jinému rybníku.
Odvolací, žalobní i kasační argumentace byla také téměř totožná. Soud proto ze závěrů tohoto
rozsudku v nyní souzené věci plně vychází, neboť neshledal žádný důvod, pro který by se od nich
měl odchýlit.
[34] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu
mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[35] Soud konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný.
Především nelze přisvědčit stěžovateli, že se krajský soud nezabýval námitkou nicotnosti
rozhodnutí žalovaného. Tuto námitku soud vypořádal v bodu 19. na str. 4 rozsudku.
[36] Stěžovatel dále namítá, že závazné stanovisko podle §4 odst. 2 ZOPK slouží
jako podklad pro rozhodnutí dle §39 vodního zákona a jako takové má být vydáno ve formě
závazného stanoviska dle §149 správního řádu.
[37] Spornou je tedy v tomto případě otázka, zda je závazné stanovisko dle §4 odst. 2 ZOPK
k zásahu do významného krajinného prvku – rybník podkladem pro rozhodnutí o výjimce
ze zákazu vypouštění závadných látek dle §39 odst. 7 vodního zákona.
[38] Podle §4 odst. 2 ZOPK jsou významné krajinné prvky chráněny před poškozováním
a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo
k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést
k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení
jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné
stanovisko orgánu ochrany přírody.
[39] Podle §90 odst. 1 ZOPK jsou souhlasy a závazná stanoviska vydávaná podle tohoto
zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu závazným stanoviskem
podle správního řádu.
[40] Podle §149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním
orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení
a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.
[41] Závazné stanovisko podle §149 odst. 1 správního řádu představuje závazný podklad
pro meritorní rozhodnutí vydávané ve správním řízení. Nemůže jím tedy dojít k založení, změně,
zrušení či deklaraci práv či povinností konkrétních osob. Může jej s ohledem na zásadu legality
vydávat pouze správní orgán, který je k tomu na základě zákona oprávněn, a také jeho vydávání
(podmínky nebo kritéria, za kterých je lze vydat) musí mít zákonnou oporu (viz Jemelka,
L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2019, s. 780).
[42] Nejvyšší správní soud se již v judikatuře zabýval možnými formami závazného
stanoviska, přičemž konstatoval, že ačkoliv správní řád zavedl definici závazného stanoviska,
terminologicky neodlišil závazné stanovisko vydané ve formě správního rozhodnutí ve smyslu
§67 správního řádu od závazného stanoviska vydaného dle §149 téhož zákona. Kterou formou
se má konkrétní závazné stanovisko vydat, je dále upraveno v jednotlivých tzv. složkových
zákonech (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113,
č. 2434/2011 Sb. NSS).
[43] Soud dále ve výše citovaném rozsudku vymezil diferenciační kritéria jednotlivých forem
závazného stanoviska, neboť uvedl: „Přitom podstatným pro rozlišení, v jaké formě má být závazné
stanovisko vydáno, je, zda se v dané věci jedná o rozhodnutí konečné (jediné, finální apod.), nebo slouží
teprve jako podklad pro vydání takového rozhodnutí. Pro samotný soudní přezkum je pak rozhodné hledisko
dle §65 s. ř. s. a v něm obsažená kritéria.“
[44] Rozlišovacím hlediskem pro stanovení formy závazného stanoviska tedy
je, zda toto samostatně, nezávisle na nějakém dalším úkonu závazně upravuje právní poměry
adresátů, či nikoliv. „To je přitom závislé na povaze činnosti či záměru, k nimž je závazné stanovisko
vydáváno. Proto i druhově týž úkon orgánu ochrany přírody, vydaný na základě téže zákonné pravomoci,
může být jednou rozhodnutím a jindy „pouhým“ závazným stanoviskem. Tak například, závazné stanovisko
k zásahu do významného krajinného prvku podle §4 odst. 2 OchPřKr. Bude-li zásah, který by mohl
vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační
funkce, spočívat například v umístění nové stavby, vyžadující územní rozhodnutí (§76 a násl. StavZ), bude úkon
orgánu ochrany přírody podle §4 odst. 2 skutečným závazným stanoviskem ve smyslu §149 SpŘ,
vydávaným podle části čtvrté SpŘ. Jestliže by ale pro realizaci posuzovaného zásahu nebylo územní rozhodnutí
(ani žádné z jeho alternativ) potřeba (půjde například o umístění některé ze staveb či zařízení uvedených v §79
odst. 2 StavZ), bude tento úkon samostatným rozhodnutím.“ Viz Vomáčka V., Knotek, J., Konečná, M.,
Hanák, J., Dienstbier, F., Průchová, I. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. C. H. Beck, Praha,
2017, s. 622-637.
[45] V projednávané věci je konkrétním složkovým zákonem, který by měl specifikovat
formu závazného stanoviska, zákon o ochraně přírody a krajiny. Klíčovým ustanovením
je v tomto případě výše citovaný §90 ZOPK, které stanovuje podmínku „podkladu rozhodnutí“.
Tedy v těch případech, kdy souhlasy a závazná stanoviska vydávaná podle zákona o ochraně
přírody a krajiny nebudou podkladem pro rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů,
resp. nebude následovat rozhodnutí podle jiného zákona, pak bude orgán ochrany přírody
vydávat souhlasy a závazná stanoviska formou samostatného rozhodnutí (viz Stejskal, V. Zákon
o ochraně přírody a krajiny. Komentář. Wolters Kluwer, Praha, 2016, s. 133.).
[46] Podle §39 odst. 1 vodního zákona jsou závadné látky takové, které nejsou odpadními
ani důlními vodami a které mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Každý,
kdo zachází se závadnými látkami, je povinen učinit přiměřená opatření, aby nevnikly
do povrchových nebo podzemních vod a neohrozily jejich prostředí. Podle §39 odst. 7 písm. b)
vodního zákona vodoprávní úřad může při použití závadných látek povolit z odstavce 1 výjimku,
nejde-li o ropné látky, a to v nezbytně nutné míře, na omezenou dobu a za předpokladu, že jich
bude použito ke krmení ryb.
[47] Stěžovatel hospodaří na rybnících Březina, Malý Bor a Velký Bor a jeho záměrem
je používat při svém hospodaření závadné látky. Rybník jakožto významný krajinný prvek
podléhá ochraně v režimu zákona o ochraně přírody a krajiny a současně jakožto vodní dílo,
do kterého obecně nemohou být vypouštěny závadné látky, podléhá ochraně v rámci vodního
zákona. Jak však plyne z §39 odst. 7 vodního zákona, pro udělení výjimky ze zákazu vypouštění
odpadních látek není třeba závazné stanovisko orgánu ochrany přírody ve smyslu §4 odst. 2
ZOPK. Závazné stanovisko vydané dle §4 odst. 2 ZOPK není podkladem pro rozhodnutí
vodoprávního úřadu o výjimce dle §39 odst. 7, tudíž má v tomto případě formu rozhodnutí
ve smyslu §67 a násl. správního řádu ve spojení s §90 ZOPK.
[48] Stěžovatelův argument, že krajské vodoprávní úřady vyžadují v těchto věcech
závazná stanoviska dle §149 správního řádu, je v situaci, kdy ze zákona neplyne povinnost
orgánu ochrany přírody vydat závazné stanovisko ve smyslu §149 správního řádu,
lichý. Nadto stěžovatel hovořil obecně o „aplikační praxi vodoprávních úřadů“,
bez toho aniž by tuto „praxi“ konkrétně specifikoval. Rovněž se nelze ztotožnit s námitkou
stěžovatele, že žalovaný své rozhodnutí používá přesně způsobem, který předvídá zákon,
tedy jako podklad pro vydání výjimky dle ustanovení §39 odst. 7 vodního zákona. Stěžovatel
jednak nevysvětlil, o „jaký způsob“ se má jednat, jednak soud v postupu žalovaného nespatřil,
že by tento směřoval k vydání závazného stanoviska ve smyslu §149 správního řádu. Naopak
žalovaný zaujal jasný názor, že záměr k zásahu do VKP je širší než záměr posuzovaný v řízení
o povolení výjimky dle §39 odst. 7 vodního zákona a je na něm nezávislý. Nadto dodal,
že ve vztahu rozhodnutí dle §4 odst. 2 ZOPK a §39 vodního zákona se nejedná o subsumpci
správních aktů. Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému přisvědčil krajskému soudu,
že závazné stanovisko ve smyslu §4 odst. 2 ZOPK neslouží v posuzované věci jako podklad
rozhodnutí o výjimce podle §39 odst. 7 vodního zákona. Rozhodnutí žalovaného
tedy není závazným stanoviskem ve smyslu §149 správního řádu ve spojení s §90 ZOPK,
nýbrž je samostatným rozhodnutím ve věci zásahů, které by mohly vést k poškození nebo zničení
významného krajinného prvku (rybníku) či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce. Řízení
dle §4 odst. 2 ZOPK a §39 odst. 7 vodního zákona jsou tedy v posuzované věci na sobě
nezávislá, přičemž jejich předmětem je posouzení odlišných právních otázek.
[49] Krajský soud tedy §4 odst. 2 ZOPK s přihlédnutím k okolnostem daného případu
správně interpretoval, přičemž na tento závěr nemůže mít vliv, pokud uvedl, že orgán ochrany
přírody rozhodoval o výjimce podle §4 odst. 2 ZOPK. Z kontextu rozsudku je zřejmé, že soud
touto „výjimkou“ měl na mysli stanovisko k zásahu do VKP ve smyslu §4 odst. 2 ZOPK.
Stěžovatelova námitka v této věci je tedy bezpředmětná.
[50] Vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit ani námitce, že orgánu ochrany přírody
nesvědčí uvážení, zda vydá závazné stanovisko, a že se měl řídit žádostí stěžovatele, který
výslovně žádal o vydání závazného stanoviska dle §4 odst. 2 ZOPK k žádosti o výjimku
ke krmení ryb dle §39 odst. 7 písm. b) vodního zákona. Naopak žalovaný správně posuzoval
žádost podle jejího obsahu, což je postup souladný s §37 odst. 1 správního řádu. Záměr
stěžovatele totiž obsahuje takové aspekty, které jdou nad rámec povolení výjimky dle §39 odst. 7
písm. b) vodního zákona (např. používání organických hnojiv, která výše uvedené výjimce
nepodléhají). Žalovaný tedy správně s přihlédnutím k obsahu žádosti posuzoval rybářské
hospodaření stěžovatele jako celek.
[51] Soud dále nepřisvědčuje námitce stěžovatele, že ve věci bylo vydáno rozhodnutí, o kterém
nebylo ze strany správního orgánu zahájeno správní řízení. Řízení o závazném stanovisku
k zásahu do VKP dle §4 odst. 2 ZOPK je řízením návrhovým ve smyslu §44 odst. 1 správního
řádu. Ze správního spisu plyne, že stěžovatel podal dne 31. 3. 2016, resp. 1. 4. 2016 tři žádosti
o vydání závazného stanoviska k zásahu do významných krajinných prvků - rybníků, čímž bylo
řízení v souladu s §44 odst. 1 zahájeno. Řízení tedy bylo v souladu s §4 odst. 2 ZOPK ve spojení
s §44 odst. 1 správního řádu zahájeno na základě žádostí stěžovatele.
[52] Nelze souhlasit s tvrzením, že žalovaný uvádí ve výroku napadeného rozhodnutí „souhlas
s chovem ryb“, i přesto že tento souhlas stěžovatel má a o jeho vydání nežádal. Žalovaný
ve výroku napadeného rozhodnutí výslovně uvádí, že vydává souhlas podle §4 odst. 2 ZOPK
k zásahu do významných krajinných prvků spočívajícím v chovu ryb spojeném s aplikací
závadných látek na rybnících Březina, Malý Bor a Velký Bor. Stěžovatel přitom, jak již přiléhavě
konstatoval krajský soud, nedisponoval v době podání žádosti platným a pravomocným
rozhodnutím o chovu ryb na těchto rybnících. Rozhodnutím Městského úřadu Třebíč ze dne
26. 3. 2010 totiž byla toliko prodloužena doba platnosti povolení k nakládání s vodami
(výrok II. rozhodnutí ze dne 10. 9. 1999), nikoli výjimka pro použití látek, které mohou ohrozit
jakost nebo zdravotní nezávadnost povrchových nebo podzemních vod (výrok IV. rozhodnutí
ze dne 10. 9. 1999) – ta byla udělena pouze do 31. 12. 2002. Závěr krajského soudu, že stěžovatel
ke dni 31. 3. 2016, resp. 1. 4. 2016 nedisponoval rozhodnutím, které by mu použití závadných
látek povolovalo, je správný.
[53] Soud se neztotožňuje ani s námitkou, že žalovaný neměl pravomoc rozhodovat ve věci
rybích obsádek. Tvrzení stěžovatele, že žalovaný mohl nařídit velikost a složení obsádky pouze
v případě, že žadatel žádá o stanovisko k povolení k nakládání s vodami dle §8 odst. 1 písm. a)
bod 4. vodního zákona, je chybné. Pravomoc žalovaného (jakožto orgánu ochrany přírody)
samozřejmě není bezbřehá. Stěžovatel v předmětné věci žádal o vydání závazného stanoviska
k zásahu do významných krajinných prvků - rybníků, jenž spočíval v chovu ryb a použití
závadných látek ke krmení ryb. Na předmět žádosti však nelze pohlížet izolovaně, naopak
je nutné zohlednit všechny relevantní složky rybářského hospodaření, které mohou mít
na významný krajinný prvek vliv ve smyslu §4 odst. 2 ZOPK. Podmínky, které žalovaný
v napadeném rozhodnutí stanovil stěžovateli, jsou v souladu s posledně citovaným ustanovením
a v jeho v mezích.
[54] Závěr o přípustnosti stanovených podmínek lze opřít také o judikaturu NSS (rozsudek
ze dne 8. 3. 2017, č. j. 3 Ads 253/2016 - 38), dle které uložení podmínek v závazném stanovisku
bez zákonného zmocnění odporuje čl. 2 odst. 3 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Podmínky stanovené v rozhodnutí žalovaného ovšem nepředstavují uložení nové
povinnosti bez zákonného zmocnění, nýbrž se jedná o omezení bezprostředně související
s posuzovanou, respektive povolovanou činností stěžovatele. „Pokud totiž právní řád opravňuje
správní orgány udělovat adresátům veřejnoprávního působení povolení k určité činnosti, opravňuje je v rámci
téhož zmocnění stanovit i omezení bezprostředně související s povolovanou činností, pokud je to v souladu
se základními zásadami činnosti správních orgánů, a to zejména se zásadou přiměřenosti. I takováto omezení
jsou svou povahou jakýmisi povinnostmi, avšak podloženými zákonným zmocněním k povolované
činnosti.“(rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 As 420/2018 – 29). Soud uzavírá, že rozhodnutí
žalovaného stanovující výše konkretizované podmínky na ochranu významného krajinného prvku
rybník bylo vydáno v rozsahu svěřené pravomoci ve smyslu §4 odst. 2 ZOPK, není tedy nicotné.
[55] Soud dále nesouhlasí se stěžovatelem, že zásah do ekologicko-stabilizační
funkce významného krajinného prvku nelze zdůvodnit vlivem na zvláště chráněné
živočichy. Z judikatury, na kterou stěžovatel poukázal (rozsudek ze dne 15. 7. 2004,
č. j. 5 A 125/2001 - 44, a ze dne 10. 2. 2010, č. j. 6 As 43/2008 - 472), nevyplývá,
že by při posuzování ekologicko-stabilizační funkce významného krajinného prvku měly být
vynechány zvláště chráněné druhy rostlin nebo živočichů. Podle výše uvedených rozsudků jsou
řízení dle §4 odst. 2 a §56 ZOPK na sobě nezávislá, přičemž mají odlišný předmět zkoumání –
na jedné straně vliv na významný krajinný prvek, především jeho ekologicko-stabilizační funkci,
na straně druhé poměřování zákazů při ochraně zvláště chráněných druhů vzhledem k veřejnému
zájmu na zásahu, který se dotýká tohoto zákazu. Zákon ani jeden z citovaných rozsudků
však neuvádí, že by zvláště chráněné druhy živočichů (či rostlin) nebyly součástí významného
krajinného prvku nebo že by z posuzování zásahu dle §4 odst. 2 ZOPK m ěly být zvláště
chráněné druhy vyloučeny. Nadto druhý z citovaných rozsudků přímo vyslovil, že „je nutné
při rozhodování při vydávání závazného stanoviska k zásahu do významných krajinných prvků podle §4 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny respektovat skutečnost, že (...) součástí významného krajinného prvku
je i ochrana společenstva živočichů.“ Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil žalovanému i krajskému
soudu, že zásah do ekologicko-stabilizační funkce významného krajinného prvku lze zdůvodnit
vlivem na zvláště chráněné živočichy, jelikož tyto jsou v daném případě nedílnou součástí
významného krajinného prvku.
[56] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. K tomu lze uvést,
že ačkoli je napadené rozhodnutí značně rozsáhlé, tato skutečnost sama o sobě nemůže znamenat
nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalovaný výrok
napadeného rozhodnutí, kterým změnil výrok prvostupňového rozhodnutí, řádně odůvodnil
a jednotlivé námitky dostatečně vypořádal (zejména viz části „R“ a „S“ napadeného rozhodnutí).
Krajský soud tedy nepochybil, pokud rozhodnutí žalovaného neshledal nepřezkoumatelným
pro nesrozumitelnost.
[57] Stěžovatel dále trvá na tom, že veškerá v žalobě uvedená procesní pochybení správních
orgánů (tj. žalovaného a prvostupňového správního orgánu) nastala a minimálně jejich mnohost
způsobila nezákonnost správních rozhodnutí. Je vhodné předeslat, že námitky ohledně
procesního pochybení žalovaného uvedl stěžovatel již ve správní žalobě, na niž krajský soud
detailním způsobem reagoval. Jelikož se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s argumentací
krajského soudu, tyto námitky stran procesních pochybení žalovaného vypořádává
nyní pouze ve stručnosti.
[58] Nelze přisvědčit stěžovateli, že žalovaný doplnil řízení v takovém rozsahu, že nahradil
prvoinstanční řízení, a zbavil tak stěžovatele práva na odvolání. Jak přiléhavě konstatoval
již krajský soud, správní řízení v prvním a druhém stupni tvoří jeden celek, a to od jeho zahájení
až do právní moci konečného rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2007, č. j.
7 As 72/2006 - 167). Žalovaný je tedy zásadně oprávněn v odvolacím řízení napravovat vady
prvostupňového řízení, doplňovat dokazování a prvostupňové rozhodnutí měnit. S ohledem
na to nelze stěžovateli ani přisvědčit, že došlo uložením nových podmínek žalovaným k porušení
§90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Z uvedeného ustanovení plyne, že změna rozhodnutí není
přípustná toliko v případě, že by účastníkovi, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu
ztráty možnosti odvolat se. V projednávaném případě však správní orgány souhlasily se záměrem
stěžovatele, přičemž ze strany žalovaného došlo pouze ke změně podmínek souhlasu se zásahem
do významných krajinných prvků. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud uvedenou
námitku měl za nedůvodnou.
[59] Nepravdivé je tvrzení stěžovatele, že prvostupňový správní orgán neseznámil
účastníky řízení se všemi podklady pro rozhodnutí. Ze spisového materiálu vyplývá,
že stěžovatel byl prvostupňovým správním orgánem k seznámení se s podklady vyzván,
a to oznámením o zahájení správního řízení, seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne
26. 9. 2016. Žalovaný pak stěžovatele v řízení o odvolání vyzval k seznámení se s podklady
pro vydání rozhodnutí výzvou ze dne 30. 6. 2017.
[60] Důvodnou soud neshledal ani námitku, kterou stěžovatel brojí proti nepozvání
všech účastníků řízení na ústní jednání konané dne 18. 4. 2017 a nevyhotovení protokolu
z tohoto jednání. V daném případě šlo o ústní jednání ve smyslu §49 správního řádu, a žalovaný
tak pochybil, pokud o jeho konání neuvědomil i dalšího účastníka správního řízení a nepořídil
o tomto jednání protokol. Stěžovatel se ovšem jednání účastnil, tudíž toto pochybení by mohlo
případně zkrátit na právech pouze jiného účastníka (obec Trnava), nikoli stěžovatele.
[61] Stěžovatel dále vznesl námitky týkající se znaleckých posudků. Ze správního spisu
vyplynulo, že žalovaný závěry napadeného rozhodnutí opírá o znalecký posudek RNDr. Mojmíra
Vlašína, znalecký posudek RNDr. Richarda Fainy a znalecký posudek Mgr. Jaromíra Maštery,
přičemž posledně uvedený obsahuje průzkumy konkrétních rybníků (mezi kterými jsou i rybníky
Březina, Malý Bor a Velký Bor). První dva uvedené znalecké posudky odpovídají na obecné
dotazy žalovaného, což nutně vede k jejich obecným závěrům, jak správně poznamenal krajský
soud. Znalecký posudek Mgr. Maštery pak obsahuje konkrétní závěry o výskytu obojživelníků
a dalších významných druhů živočichů na dotčených rybnících, ze kterých žalovaný - v kombinaci
s obecnými východisky zbylých znaleckých posudků - vycházel při stanovení podmínek ve výroku
napadeného rozhodnutí. Proti obsahu posudků stěžovatel nic nenamítal. Stěžovatel nebyl zkrácen
na svých právech tím, že nebyl vyrozuměn o provedení důkazu posudkem Mgr. Maštery
mimo jednání. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel byl vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí,
stěžovatel do spisu nahlédl a se znaleckými posudky (i se znaleckým posudkem Mgr. Maštery)
se seznámil a měl možnost se k nim vyjádřit.
[62] K námitce, že správní orgány v prvním i druhém stupni činily některá vyžádání doplnění
podání e-mailem, což je v rozporu s §19 správního řádu, se soud rovněž ztotožnil se závěry
krajského soudu, který uvedl, že ačkoli lze stěžovateli přisvědčit, že správní orgány mají zásadně
povinnost při doručování výzev postupovat v souladu s §19 a násl. správního řádu,
což se v případě popsaných výzev nestalo, nejedná se o vadu, která by měla vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí. Stěžovatel totiž požadavky správních orgánů obdržel a následně
jim vyhověl, aniž by ve správním řízení nesprávné doručování napadl. Lze tedy usuzovat,
že byl s tímto neformálním způsobem doručování srozuměn. Nadto stěžovatel ani neuvádí,
jak konkrétně jej měl tento postup správních orgánů zkrátit na jeho právech.
[63] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v posouzení námitky, dle které
měl žalovaný rozdělit řízení na řízení o žádosti pro krmiva rostlinného původu, k jejichž aplikaci
není potřebná výjimka podle §39 odst. 12 vodního zákona, a na řízení o žádosti pro hnojiva
a medikace. Krajský soud došel ke správnému závěru, že v projednávané věci nešlo o řízení
ve smyslu §39 vodního zákona, nýbrž o řízení o povolení zásahu dle §4 odst. 2 ZOPK. Ostatně
není zřejmé, jak by stěžovatel z takto komplikovaného postupu správních orgánů, který
by byl stěží v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů dle §6 odst. 1 a 2
správního řádu, mohl profitovat.
[64] Stěžovateli lze přisvědčit, že v posuzované věci podal tři samostatné žádosti
týkající se tří různých rybníků. Pokud městský úřad hodlal vést o těchto žádostech společné
řízení, měl postupovat podle §140 správního řádu a vydat rozhodnutí o spojení řízení.
Byť tak městský úřad neučinil, čímž se dopustil procesního pochybení, již z oznámení o zahájení
správního řízení jednoznačně plyne, že správní orgán o všech třech žádostech vedl jedno řízení.
Stěžovatel si tedy již od počátku řízení musel být vědom skutečnosti, že o jeho žádostech bude
vedeno společné řízení (ač o tom nebyl formálně vyrozuměn usnesením o spojení řízení).
Stěžovatelem popsaná vada stěžovatele nijak nezkrátila na jeho právech, a nedosáhla proto takové
intenzity, která by způsobila nezákonnost řízení před správními orgány.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[65] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
kasační stížnost zamítl.
[66] Současně rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení
proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec
nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu