ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.268.2019:41
sp. zn. 1 As 268/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: A. R., zastoupena
Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2016, č. j. 1458/ZPZ/16/ODV-449.1, JID:
70343/2016/KUUK, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Statutární město Most, se sídlem
Radniční 1/2, Most, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 15 A 149/2016 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému a osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Bývalý Okresní národní výbor v Mostě (dále jen „ONV“) rozhodnutím ze dne
20. 11. 1989, č. j. 1183, zn. Vod/235/Tu/A-2030, povolil zřízení vodohospodářského díla,
stavby: Rekultivace povodí lomu Vrbenský, podle projektu z července 1989, který zpracoval
Hydroprojekt Praha, zak. č. 1-32-1076, archivní č. 11900/89/1 (dále také „řízení o rekultivaci
lomu“).
[2] Žalobkyně nabyla spoluvlastnictví k pozemku (vodní plocha) par. č. X, LV č. X ,
vedeného v katastrálním území S., na základě schválení dohody dědiců ze dne 13. 10. 2004, č. j.
D-617/2002 – 56. Původní majitelka (zůstavitelka) paní A. P. byla vlastníkem dotčeného
pozemku ode dne 29. 8. 1989. Pozemek byl užíván socialistickou organizací DVIL (pozn. soudu:
Doly Vladimíra Iljiče Lenina) Komořany. Na základě rozhodnutí ONV ze dne 20. 11. 1989 došlo
k zatopení předmětného pozemku - vznikla vodní nádrž Matylda. Zůstavitelka, ač vlastník, nebyla
účastníkem řízení před ONV (správním orgánem). Žalobkyně (dědic) se tak v odvolání
domáhala, jako opomenutý účastník, zrušení rozhodnutí ONV a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
S povolením vzniku nádrže nevyslovila souhlas a její pozemek nebyl vyvlastněn.
[3] Žalovaný odvolání žalobkyně jako nepřípustné zamítl. Současná podoba pozemku
ve spoluvlastnictví žalobkyně vznikla na základě geometrického plánu, který byl potvrzen dne
29. 11. 1995, č. 1026/95. Dle §58 odst. 2 ve spojení s §139 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zůstavitelka nebyla, jakožto
vlastník pozemku, účastníkem řízení. Tím byl uživatel pozemku – DVIL Komořany. Lhůty
pro mimořádné opravné prostředky uplynuly již za vlastnictví zůstavitelky. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), v §59a stanoví, že vlastník pozemku
je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002
a jeho užívání.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně správní žalobu, kterou krajský soud
zamítl.
[5] V rozsudku soud uvedl, že podle §14 odst. 1 zákona č. 130/1974 Sb., o stání správě
ve vodním hospodářství, platilo, že vodohospodářské orgány při řízení o věcech upravených
tehdejším vodním zákonem (zákon č. 138/1973 Sb.) nebo tímto zákonem postupují podle
starého správního řádu, popřípadě podle stavebního řádu, jde-li o rozhodnutí o zřízení, změně
nebo zrušení vodohospodářského díla. V projednávané věci šlo mimo jakoukoli pochybnost
o zřízení vodohospodářského díla, proto ONV postupoval podle stavebního zákona.
Z ustanovení §59 odst. 1 stavebního zákona vyplývalo, že „[ú]častníky stavebního řízení jsou
stavebník, jakož i organizace a občané, kteří mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům
nebo stavbám a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být stavebním povolením dotčeny.
U staveb socialistických organizací, které si provádějí jednotlivé organizace samy pro sebe, a u staveb prováděných
občany svépomocí (§44 odst. 2 a 3) je účastníkem stavebního řízení též osoba, která bude na návrh stavebníka
vykonávat odborný dozor.“ Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že kromě stavebníka byly
účastníky stavebního řízení pouze vlastníci sousedních nemovitostí nebo osoby, které měly
k sousedním nemovitostem jiná práva, nikoli však vlastníci pozemků, na nichž měla stavba
probíhat. Tehdejší konstrukce stavebního zákona totiž vycházela z toho, že stavebník musí
prokázat své právo k pozemku, které jej opravňuje zřídit na něm požadovanou stavbu (srov. §58
odst. 2 stavebního zákona), a proto není třeba, aby byl vlastník tohoto pozemku účastníkem
stavebního řízení. Postavení účastníka řízení vlastníkům pozemků, na nichž má být prováděna
stavba, nevyplývá ani ze zákona č. 130/1974 Sb., ani z tehdejšího vodního zákona (zákon
č. 138/1973 Sb.).
[6] Oprávnění vlastníka pozemku, na kterém měla být realizována stavba, účastnit
se stavebního řízení pak podle přesvědčení soudu neplyne ani z §139 odst. 4 stavebního zákona,
který s vymezením okruhu účastníků stavebního řízení nesouvisí. Podle §139 odst. 4 stavebního
zákona platilo, že „[p]okud se v tomto zákoně užívá pojmu ‚vlastník‘, rozumí se tím podle povahy případu
i správce národního majetku nebo uživatel, který má potřebné právo nebo povinnost nakládat s nemovitostí podle
zvláštních předpisů.“ Citované ustanovení tedy pouze pro účely stavebního zákona vykládalo pojem
vlastník a rozšiřovalo jej i na správce národního majetku a uživatele, aniž by tím jakkoli měnilo
okruh účastníků stavebního řízení. Ustanovení s ohledem na tehdejší omezené vnímání
vlastnického práva umožňovalo, aby stavebník ve smyslu §58 odst. 2 stavebního zákona namísto
svého vlastnického práva (nebo souhlasu vlastníka) prokázal své užívací právo, čímž vlastníka
pozemku, na kterém má být realizována stavba, staví do situace, kdy pro provedení stavby není
vyžadován ani jeho souhlas, ani jeho účast ve stavebním řízení. S ohledem na právní jistotu
pak nejde §59 odst. 1 stavebního zákona, upřednostňující užívací právo před vlastnickým,
vykládat dnešní optikou.
[7] Ustanovení čl. 10 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické
republiky (dále jen „ústava ČSSR“), se nevztahovalo na vlastnictví pozemků.
[8] Jde-li o účast J. L. a MUDr. S. K. v řízení, soud konstatoval, že žalobkyně svou úvahu o
jejich postavení srovnatelném s ní nijak nedoložila, a jedná se tedy o pouhou spekulaci. Nad
rámec věci, soud uvedl, že výše uvedení pánové byli účastníky řízení nejspíše z titulu vlastnictví
některé ze sousedních nemovitostí.
[9] Soud pak uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně A. P. neměla být účastníkem řízení
o povolení stavby vodohospodářského díla – Rekultivace povodí lomu Vrbenský, které bylo
ukončeno pravomocným rozhodnutím ONV ze dne 20. 11. 1989, č. j. 1183, zn. Vod/235/Tu/A-
2030, tudíž ani žalobkyni jako její právní nástupkyni nesvědčí právo účasti v předmětném řízení,
ani právo napadnout uvedené rozhodnutí ONV odvoláním. Žalovaný proto rozhodl plně
v souladu se zákonem, pokud odvolání podané žalobkyní vyhodnotil jako nepřípustné, když
žalobkyně zjevně nebyla ani neměla být účastníkem řízení vedeného u ONV ani právní
nástupkyní účastníka řízení. Za dané procesní situace je podle názoru soudu nepodstatné, kdy se
žalobkyně o rozhodnutí ONV dozvěděla, a zda na tomto rozhodnutí byla vyznačena doložka
právní moci. Jen na okraj soud poznamenává, že o konkrétních dopadech rozhodnutí ONV ve
vztahu k pozemku později označovanému parc. č. X v katastrálním území S. musela žalobkyně,
resp. její právní předchůdkyně vědět nejpozději od roku 1992, kdy byla vodní nádrž plně
napuštěna a předmětný pozemek zcela zaplaven. Na rozhodnutí ONV založeném ve správním
spisu je navíc doložka právní moci vyznačena – rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 1. 1990.
II. Kasační stížnost
[10] Žalobkyně (stěžovatelka) se s názorem krajského soudu neztotožnila a podala kasační
stížnost.
[11] Trvá na tom, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně není v právní moci (nebylo
stěžovatelce doručeno). Jelikož vodní dílo vznikalo na vícero pozemcích, nejen na pozemku
stěžovatelky, ale i na sousedních pozemcích, byla právní předchůdkyně i z tohoto důvodu
účastníkem řízení. Pokud tedy podala odvolání proti rozhodnutí správní orgánu I. stupně, nebylo
toto v právní moci. Ustanovení §59 odst. 1 stavebního zákona je nutné vykládat tak, že není
zapotřebí podmínky, že osoba musí mít jednak „vlastnická nebo jiná práva k sousedním
pozemkům nebo stavbám“ a podmínku, že jejich „práva, právem chráněné zájmy
nebo povinnosti mohou být stavebním povolením dotčeny,“ splnit kumulativně, ale pouze
alternativně. Opačný výklad by totiž ani za tehdejší právní úpravy nedával smysl, neboť
by naprosto popíral smysl vlastnického práva, byť to bylo často v tehdejší době
omezováno, zároveň však nebylo popíráno, ba dokonce bylo chráněno, a to mimo jiné i v čl. 10
ústavy ČSSR. Je to pak právě vlastník, jehož práva jsou stavbou vodního díla dotčena. Ustanovení
§139 odst. 4 stavebního zákona okruh účastníků skutečně nezužuje.
[12] Stěžovatelka je přesvědčena, na rozdíl od krajského soudu, že postavení J. L. a MUDr.
S. K. je pro věc relevantní. Po stěžovatelce nemůže být spravedlivě žádáno, aby doložila
srovnatelnost svého postavení s postavením dvou výše zmíněných účastníků správního řízení,
neboť důvod jejich účastenství nebyl schopen postavit najisto ani soud (nebyl mu jasný).
[13] S čitelnou kopií rozhodnutí orgánu I. stupně se stěžovatelka seznámila až při nahlížení
do spisu dne 16. 1. 2016. Odvolání tak podala včas. Argumentace krajského soudu,
že o konkrétních dopadech napadeného rozhodnutí se stěžovatelka (resp. její právní
předchůdkyně) musela dozvědět nejpozději v roce 1992, kdy byla vodní nádrž napuštěna
a pozemek zaplaven, žalobkyně uvádí, že to pro nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí
nepovažuje za relevantní, neboť pro běh lhůty pro podání odvolání je rozhodný den, kdy jí bylo
rozhodnutí doručeno správním orgánem, který jej vydal, ne okamžik, kdy se důsledky rozhodnutí
dále projeví. Opačná argumentace by vedla k naprostému popření smyslu ustanovení
o doručování a běhu lhůt pro podání opravných prostředků a vedla k závěrům, že rozhodnutí
by mohlo být doručeno například i tím, že se o něm účastník řízení dozví náhodou z doslechu.
[14] Stěžovatelka proto navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
[15] Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Soud ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti [§102
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. V kasační stížnosti, kterou podala
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody a v řízení je řádně zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná. Soud posoudil kasační
stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními
důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Dle §59 odst. 1 stavebního zákona „[ú]častníky stavebního řízení jsou stavebník, jakož
i organizace a občané, kteří mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům nebo stavbám a jejichž
práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být stavebním povolením dotčeny. U staveb socialistických
organizací, které si provádějí jednotlivé organizace samy pro sebe, a u staveb prováděných občany svépomocí (§44
odst. 2 a 3) je účastníkem stavebního řízení též osoba, která bude na návrh stavebníka vykonávat odborný
dozor.“
[19] Dle §139 odst. 4 stavebního zákona „[p]okud se v tomto zákoně užívá pojmu „vlastník“, rozumí
se tím podle povahy případu i správce národního majetku nebo uživatel, který má potřebné právo nebo povinnost
nakládat s nemovitostí podle zvláštních předpisů.“
[20] Dle §59a vodního zákona „[v]lastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku
vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.“
[21] Pro věc je podstatné, zda zůstavitelka, jejíž je stěžovatelka procesní nástupkyní, měla být
pro své vlastnické právo (byť holé) účastníkem řízení o rekultivaci lomu.
[22] Krajský soud správně vyložil dobová ustanovení stavebního zákona. Vycházel z toho,
že stavebník musí prokázat své právo k pozemku, které jej opravňuje zřídit na něm požadovanou
stavbu (srov. §58 odst. 2 stavebního zákona), a proto není třeba, aby byl vlastník tohoto
pozemku účastníkem stavebního řízení (srov. §59 odst. 1 téhož zákona). Postavení účastníka
řízení vlastníkům pozemků, na nichž má být prováděna stavba, nevyplývá ani ze stavebního
zákona, ani z tehdy účinného vodního zákona (zákon č. 138/1973 Sb.). Mohlo se tak stát,
že vlastník pozemku nebude účastníkem řízení, je-li odlišný od stavebníka (nejčastěji uživatele
pozemku). Doba minulá tyto dnes již těžko pochopitelné právní závěry připouštěla.
[23] Stěžovatelka se proto mýlí, považuje-li podmínky pro účast na řízení v §59 odst. 1
stavebního zákona spočívající v dotčení práv účastníků stavebním povolení za stanovené
alternativně, nikoliv kumulativně. Z interpretovaného ustanovení jasně vyplývá, že účastníkem
řízení jsou stavebník a „organizace a občané, kteří mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům
nebo stavbám a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být stavebním povolením dotčeny“.
Dotčení právem chráněných zájmů nebo povinností se tedy vztahuje k organizacím a občanům,
kteří mají práva k sousedním pozemkům či stavbám. Ani čl. 10 ústavy ČSSR, na který poukazuje
stěžovatelka, nezaručoval ochranu vlastnického práva k pozemkům, ale toliko chránil osobní
vlastnictví spotřebních předmětů.
[24] V projednávané věci za minulého režimu došlo k dnes již neakceptovatelnému zásahu
do vlastnického práva - fakticky k vyvlastnění (resp. ke zničení užitné hodnoty pozemku)
bez náhrady. Stěžovatelka nebyla účastnicí řízení o rekultivaci lomu (a dle dobového znění
zákona ani být neměla) a neobdržela žádnou náhradu za jeho zatopení. V období předešlého
režimu vznikla celá řada křivd a nespravedlností. Bylo však věcí státu, aby stanovil, které křivdy
nastalé v období předešlého nelegitimního režimu napraví, resp. vytvoří právní podmínky
pro odstranění těchto křivd a jejich rozsah přijetím rehabilitačního a restitučního zákonodárství
či zvolí jiné právní řešení, včetně procesní cesty k dosažení sledovaného účelu.
[25] Zákonodárce si byl zjevně vědom tohoto problému, a proto při příležitosti rekodifikace
soukromého práva přijal zákon č. 303/2013 Sb., kterým mimo jiné novelizoval vodní zákon
(Část čtyřicátá šestá, Změna vodního zákona Čl. LIV bod 1. A také Čl. LV Přechodné
ustanovení). Nabízel vhodnější (proporcionálnější) řešení životní situace stěžovatelky
tím, že zavedl zákonné věcné břemeno. Dle takto nově vloženého §59a „vlastník pozemku
je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.“
Přechodné ustanovení stanovilo, že „nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla
k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a zákona č. 254/2001 S., ve znění účinném ode dne
účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2014, pozn. NSS),
rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.“
[26] V souzené věci byla věc řešitelná poskytnutím finanční kompenzace (náhrady). Ačkoliv
tedy stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, s ohledem na právní předpisy z doby socialismu
nebyly účastnicemi řízení o rekultivaci lomu, zatopením jejich pozemku jim vznikla újma, kterou
bylo lze napravit prostřednictvím náhrady za strpění vybudovaného vodního díla.
[27] K okolnostem případu je na místě uvést, že zůstavitelka stěžovatelky nemohla
přehlédnout, že se její pozemek zatopuje (a to již v době existence demokratického právního
státu). Stěžovatelka si zatopení musela být vědoma již v rámci vypořádání dědictví. Soud pouze
připomíná, že tato výtka vůči stěžovatelce nesouvisí s hodnocením včasnosti či opožděnosti
podaného odvolání – to nebylo rozhodnutí žalovaného závazně posouzeno. Obecně však lze říci,
že čím déle účastník řízení otálí s řešením své právní otázky (je-li si z fakticity věcí vědom,
že došlo k zásahu do jeho práv), tím více zasahuje do právní jistoty dotčených osob a oslabuje
tak svá práva stojící v protikladu k právní jistotě. Zájmu stěžovatelky (ochraně vlastnického
práva) stojícím oproti právní jistotě dotčených osob (a veřejnému zájmu) nepřispívá
ani skutečnost, že zůstavitelka nabyla pozemky těsně před vydáním rozhodnutí žalovaného,
a to nikoliv jako zahradu u rodinného domu, ale jako ostatní plochu sloužící pro těžbu surovin,
a to bez užívacího práva.
[28] V souzené věci je velmi netypické, že nedošlo k vyvlastnění pozemků zasažených těžbou
před jejím započetím (k legitimitě vyvlastnění srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne
5. 8. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 26/13, §55a vodního zákona či §108 odst. 2 stavebního zákona),
resp. že zůstavitelka nabyla pozemky zasažené těžbou těsně před rekultivací lomu. Obecně
omezení vlastnických práv (zatopení vytěženého lomu) ve veřejném zájmu za náhradu zpravidla
splňuje zákonné podmínky i v současně existujícím právním státu (srov. čl. 11 odst. 4 ústavního
zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod). Zájem stěžovatelky na vypuštění
vodního díla a navrácení jejího spoluvlastnického podílu pozemku do původního stavu v nyní
projednávané věci zcela zřejmě nemůže převážit nad veřejným zájmem a právní jistotou
dotčených osob související s existencí vodního díla, resp. rekultivací lomu. Pouze náklady
na vypuštění vodního díla by mnohonásobně převyšovaly reálnou cenu stěžovatelčina pozemku.
Dopady vypuštění vodního díla by nebyly pouze ekonomické, ale zejména ekologické.
V konečném důsledku by i snížily kvalitu života v regionu dlouhodobě a silně zasaženého těžbou
nerostných surovin.
[29] S přihlédnutím k výše uvedenému je v projednávané věci prima facie zřejmé, že finanční
kompenzace konstrukcí zákonného věcného břemena (náhrada dle §59a vodního zákona)
se stala vhodným, potřebným a v konečném důsledku proporcionálním opatřením ve vztahu
k poměřování střetu omezení vlastnického práva a veřejného zájmu (a právní jistoty, včetně práv
dotčených osob) na zachování vodního díla.
[30] Kasační námitka existence účastenství stěžovatelky vyvozující její postavení v řízení
jako vlastníka sousedního pozemku dle §59 stavebního zákona se poprvé objevuje až v kasační
stížnosti, a je proto dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[31] Obdobně je nutno nahlížet i na výtky stran postavení J. L. a MUDr. S. K., jde-li o
účastenství jako vlastníků sousedních pozemků. V žalobě pak stěžovatelka uvádí, že postavení
dvou výše uvedených osob muselo být obdobné postavení stěžovatelky – v řízení vystupovali
jako účastníci z titulu vlastnictví dle §139 odst. 4 stavebního zákona. V kasační stížnosti pak brojí
proti závěru krajského soudu o tom, že měla doložit srovnatelnost svého postavení s výše
uvedenými osobami.
[32] Ustanovení §139 odst. 4 stavebního zákona nerozšiřuje výčet účastníků řízení o vlastníka
pozemku. Toliko specifikuje, že za vlastníka se podle povahy případu považuje i správce
národního majetku nebo uživatel, který má potřebné právo nebo povinnost nakládat
s nemovitostí podle zvláštních předpisů. Zvláštní předpisy pak za uživatele vlastníka pozemku
nepovažují.
[33] Krajský soud tedy správně uzavřel, že stěžovatelka dle dobové právní úpravy neměla
právní titul k účastenství na řízení o rekultivaci lomu dle §59 stavebního zákona ve spojení
s §139 odst. 4 téhož zákona. Svého postavení v řízení se domáhala dle §139 odst. 4 stavebního
zákona a jako podpůrný argument použila právě možnost účastenství výše uvedených osob
ze stejného titulu. Předmětné ustanovení však účastenství stěžovatelky na řízení nezakládá.
I kdyby snad výše uvedené osoby byly účastníky řízení z titulu, pro který účastenství bylo
stěžovatelce odepřeno, nezměnilo by to nic na výsledku řízení - snaze vypustit vodní dílo
(srov. zejména bod [31] rozsudku). Nápravu křivdy (omezení vlastnického práva) minulého
režimu je nutné požadovat skrze náhradu dle §59a vodního zákona. Otázka toho, kdo by měl
prokázat postavení J. L. a MUDr. S. K. v řízení o rekultivaci lomu, je pro výše uvedené
nepodstatná.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[36] Osoby zúčastněné na řízení mají podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
V tomto řízení však osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti uloženy nebyly, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu