ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.268.2020:27
sp. zn. 1 As 268/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: M. B., zastoupený Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Městský úřad
Roudnice nad Labem, se sídlem Karlovo náměstí 21, Roudnice nad Labem, zastoupený JUDr.
Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem Štěpánská 644/35, Praha 1, o žalobě na ochranu
proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 15 A 135/2019 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.400 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce
Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Městský úřad Roudnice nad Labem (žalovaný) vydal dne 12. 6. 2018 příkaz č. j.
MURCE/21581/2018, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1
písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu). Příkaz byl doručen fikcí a žalobce proti němu
odpor nepodal. Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 18. 1. 2019, č. j.
KUUK/2993/2019/DS-2, tento příkaz v přezkumném řízení zrušil.
[2] Žalovaný poté vydal dne 13. 3. 2019 nový příkaz č. j. MURCE/9979/2019, který doručil
zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Malečkovi. Nový zmocněnec žalobce P. K. podal proti tomuto
příkazu dne 20. 3. 2019 odpor, a to prostou e-mailovou zprávou, tj. bez zaručeného
elektronického podpisu. Toto podání zmocněnec žalobce dne 21. 3. 2019 potvrdil odesláním
datové zprávy, která ovšem neobsahovala žádné přílohy, tedy ani plnou moc žalobce udělenou P.
K.. Žalovaný žalobci i jeho údajnému zmocněnci dne 25. 3. 2019 sdělil, že příkaz nabyl právní
moci, neboť součástí podaného odporu nebyla plná moc. Dne 30. 3. 2019 zmocněnec žalobce
plnou moc k zastupování doložil.
[3] Žalobce byl přesvědčen, že žalovaný byl povinen do 60 dnů vydat rozhodnutí, což však
neučinil, a proto je nečinný. Podal tedy dne 17. 6. 2019 „Žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti“ k nadřízenému orgánu žalovaného (Krajskému úřadu Ústeckého kraje), který
v zákonné lhůtě opatření proti nečinnosti nevydal.
[4] Žalobou na ochranu proti nečinnosti žalovaného se pak žalobce domáhal, aby soud
rozsudkem vyslovil, že žalovanému, Městskému úřadu Roudnice nad Labem, se přikazuje vydat meritorní
rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 289/20831/2018/OD/LT, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci
rozsudku.
[5] Krajský soud shledal žalobu důvodnou a v záhlaví označeným rozsudkem uložil
žalovanému povinnost vydat v řízení vedeném pod sp. zn. 289/20831/2018/OD/LT rozhodnutí
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[6] Podle soudu měl žalovaný P. K., jakožto domnělého zmocněnce žalobce, vyzvat ve
smyslu §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, k doplnění podaného odporu o
žalobcem řádně podepsanou plnou moc k zastupování jeho osoby v daném přestupkovém řízení.
Pokud takto žalovaný nepostupoval, nemohl bez dalšího legitimně presumovat, že žalobce odpor
nepodal, a že příkaz ze dne 13. 3. 2019 nabyl právní moci a vykonatelnosti. Žalobce vadu odporu
odstranil dne 1. 4. 2019, kdy zaslal žalovanému příslušnou plnou moc. Žalovaný měl proto
nejpozději tímto dnem vycházet z toho, že žalobce podal řádný a včasný odpor. Tento příkaz byl
proto bez dalšího zrušen a přestupkové řízení bylo zapotřebí završit meritorním rozhodnutím.
Žalovaný se však věcí dále meritorně nezabýval, rozhodnutí ve věci nevydal, a proto byl nečinný.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému
soudu k dalšímu řízení. Zároveň podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[8] Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení otázky
zneužití práva v přestupkovém řízení, konkrétně v nesprávném hodnocení účinnosti odporu – tj.
že byl podán řádně a včas. Zdůraznil, že žalobce byl po celé správní řízení zastoupen advokátem
Mgr. Ladislavem Malečkem, odpor však podal dne 20. 3. 2019 P. K., a to nejdříve
prostřednictvím služby e-podatelny bez uznávaného elektrického podpisu a následně dne
21. 3. 2019 prostřednictvím datové schránky; v obou případech bez doložení plné moci. P. K. si
však, jako osoba, jejíž podnikatelská činnost spočívá v zastupování osob v souvislosti
s dopravními přestupky, musel být vědom, že pokud činí podání za jinou osobu, je nutné
k tomuto podání doložit plnou moc. Následně doložená plná moc je přitom datována 22. 10.
2018, a je tedy zřejmé, že P. K. měl možnost tuto plnou moc přiložit již ke svým podáním ze dne
20. 3. 2019 a 21. 3. 2019. Neučinil tak z důvodu, aby řízení bezdůvodně prodloužil a přinutil
stěžovatele vykonat zbytečný úkon. S ohledem na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 - 39, č. 3836/2019 Sb. NSS, jde o
šikanózní jednání, které je druhem zneužití práva.
[9] Krajský soud nesprávně kvalifikoval postup stěžovatele jako nečinnost. Řízení ve věci
totiž probíhalo před nadřízenými správními orgány, kde bylo předmětem přezkumu,
a to i na základě činnosti stěžovatele (předání spisové dokumentace dne 4. 4. 2019 k posouzení).
[10] Napadený rozsudek je dle stěžovatele nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
a nesrozumitelnost. Při řešení podstaty žaloby (tj. zda byl stěžovatel povinen vyzvat P. K. k
doplnění plné moci) soud vycházel pouze z obecného ustanovení §37 odst. 3 správního řádu,
aniž by přihlédl ke všem okolnostem dané věci. Neuvedl žádné relevantní důvody, o které by bylo
možné opřít stanovisko, že i když byl odpor podán osobou zjevně neoprávněnou, měl stěžovatel
povinnost vyzvat pana K. k opravě podání. Soud se navíc nijak nevypořádal s argumenty
stěžovatele uvedenými ve vyjádření k žalobě, zejména s tím, že dne 4. 4. 2019 byla věc přestupku
a spisová dokumentace předána Krajskému úřadu Ústeckého kraje, proto se stěžovatel nemohl
dopustit nečinnosti. Stejně tak se soud nevypořádal ani s datací plné moci udělené panu K. (plná
moc je datována dnem 22. 10. 2018). Stěžovatel rovněž poukázal na body 13., 14. a 21.
napadeného rozsudku, ve kterých se soud zabýval otázkou zrušení předmětného příkazu s
odkazem na §87 odst. 4 věta druhá správního řádu. Toto ustanovení však rozděleno na odstavce
a týká institutu autoremedury v odvolacím řízení, nikoliv problematiky příkazu.
[11] Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl
její zamítnutí. Z jednání zástupce nelze usuzovat na jakoukoliv snahu o zneužití práva.
K poukazu žalovaného na skutečnost, že plná moc byla vystavena již dne 22. 10. 2018 (tj. cca půl
roku před vydáním příkazu), žalovaný uvedl, že z pohledu zástupce žalobce byla kauza složitá:
sám žalobce totiž měl zájem být nejprve zastoupen P. K (resp. jednal o tomto zastoupení),
s ohledem na vedení trestního řízení ve věci pak ovšem zmocnil ke svému zastupování advokáta,
JUDr. Malečka, a teprve po zahájení klasického přestupkového řízení využil zastoupení P. K.,
který jej požádal, aby mu zaslal podepsanou plnou moc, k čemuž žalobce použil dříve
vyhotovený formulář plné moci. V momentě podání odporu zástupce žalobce plnou mocí ze dne
22. 10. 2018 nedisponoval, což je zjevné z toho, že dříve za žalobce nečinil úkony. Zástupce
žalobce nicméně zajistil plnou moc v přiměřené lhůtě po podání odporu, a to aniž by čekal na
doručení výzvy do jeho datové schránky. Dále žalobce zdůraznil, že pouze v jednotkách procent
podání jeho zástupce neučiní prvé podání ve věci rovnou s předloženou plnou mocí.
[12] Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené absenci nečinnosti žalobce upozornil, že nadřízený
správní orgán rozhodoval o podnětu k přezkumu, tj. o mimořádném/dozorčím ochranném
prostředku, jehož uplatnění či neuplatnění nemá žádný vliv na otázku, zda byl žalovaný nečinný.
Nadřízený správní orgán přitom žádné pravomocné rozhodnutí nevydal, pouze konstatoval,
že vydaný příkaz je nezákonný, avšak z důvodu běhu lhůt jej nemůže zrušit. Jinak řečeno,
že nezákonný příkaz zůstává v právní moci. Žalovaný přesto zůstává nečinný, neboť příkaz
byl zrušen již podaným odporem, pro který měl žalovaný pokračovat v řízení a vydat rozhodnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti, je dostatečně odůvodněný
a srozumitelný. K jednotlivým důvodům stěžovatelem tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku
(s nimiž se však NSS neztotožnil) se Nejvyšší správní soud vyjádří níže, v souvislosti s věcným
posouzením kasačních námitek.
[16] Podle §37 odst. 3 správního řádu platí, že nemá-li podání předepsané náležitosti nebo
trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich
odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.
[17] Předmětem sporu v nyní posuzované věci je otázka, zda měl stěžovatel v souladu
s uvedeným ustanovením správního řádu vyzvat žalobce k odstranění vad odporu (tj. k doložení
plné moci), který za něj podal (tvrzený) zmocněnec P. K.. Stěžovatel je přesvědčen, že postupoval
správně, pokud tak neučinil, neboť žalobce byl ve správním řízení zastoupen JUDr. Ladislavem
Malečkem, a odpor tak dle jeho názoru podala osoba zjevně neoprávněná. Učinění podání bez
přiložení příslušné plné moci je navíc ze strany P. K. dle mínění stěžovatele zneužitím práva.
[18] Stěžovatel vycházel ve své argumentaci ze závěrů rozsudku č. j. 4 As 113/2018 - 39,
ve kterém rozšířený senát dovodil, že podpis na listinném podání je podstatnou náležitostí
podání; chybějící podpis na podání je proto vadou, pro kterou nelze pokračovat v řízení (§37
odst. 2 správního řádu). Rozšířený senát dále rozvedl mj. též úvahy týkající se zneužití procesních
práv podatelů spojených s osobami, které opakovaně zastupují řidiče v přestupkových řízeních.
Podává-li stejná osoba jako účastník či jako zmocněnec opakovaně listinná podání bez podpisu,
není procesní chybou, pokud správní orgán nepostupuje podle §37 o dst. 3 správního řádu
a osobu nevyzve k odstranění nedostatku podání. Stejné závěry platí i pro osoby nějakým
způsobem spojené s osobami tyto obstrukční taktiky využívajícími. Takovéto podání je v těchto
výjimečných případech zneužitím práva, nepožívá právní ochrany a nevyvolá samo o sobě žádné
procesní důsledky. Správní orgán na ně nemusí nijak procesně reagovat (bod 33).
[19] Tyto úvahy rozšířený senát odůvodnil v bodech 27-30 uvedeného rozsudku. Konkrétně
v bodě 28 vysvětlil, že za určitých podmínek může systematické a úmyslné podávání
nepodepsaných podání týmž účastníkem, případně různými účastníky spojenými ovšem stejným
zmocněncem či skupinou spřízněných zmocněnců, představovat zneužití práva. „Uplatňování
procesních práv účastníků ve správním řízení nemá vést k samoúčelné přehlídce zbytečných úkonů správních
orgánů. Jinak by se správní řízení stalo vyprázdněným rituálem zcela neúčelných procesních postupů správního
orgánu bez jakéhokoliv smysluplného obsahu. Přesně k těmto koncům by ovšem vedla povinnost správních orgánů
poskytovat poučení či slovy §37 odst. 3 správního řádu „pomáhat“ podateli odstranit nedostatky podání
či ho vyzvat k jejich odstranění a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu, byť podatel byl již v mnoha jiných
řízeních opakovaně poučován či mu bylo „pomáháno“ s tou samou otázkou. Poučení tu neplní naprosto žádnou
funkci. „Pomáháno“ je někomu, kdo ve skutečnosti žádnou „pomoc“ nepotřebuje. Naopak veškeré své kroky činí
jen proto, aby dosáhl právě oné „pomoci“; jinak a přesněji řečeno, aby správní orgán co nejvíce zatížil zbytečnými
úkony. Jde tedy o šikanózní jednání, které je druhem zneužití práva.“ (bod 28).
[20] Rozšířený senát nicméně zároveň zdůraznil, že zákaz zneužití práva je krajním
prostředkem řešení právních sporů. Je „poslední záchrannou brzdou“ (ultima ratio). Musí být tedy
uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s principem právní jistoty (bod 30).
[21] Z uvedených úvah Nejvyšší správní soud vyšel při posouzení kasační stížnosti, vedly
ho však (na rozdíl od stěžovatele) k závěru, že v posuzované věci se o zneužití práva ze strany
zmocněnce žalobce P. K. nejednalo.
[22] Podstatné je, že stěžovatel v kasační stížnosti nijak konkrétně netvrdil, že by zmocněnec
žalobce opakovaně, systematicky či úmyslně podával odpory proti příkazu bez podepsané plné
moci s úmyslem prodloužit dobu trvání správního řízení. Neuvedl žádné příklady podobných
případů zneužití práva zmocněncem žalobce, např. odkazem na správní spisy, ve kterých
by se obdobnou procesní situací zabýval. Že se v daném případě jednalo o šikanózní jednání,
jež je druhem zneužití práva, odůvodnil stěžovatel toliko obecně tím, že P. K. (jako osoba
spojená s Motoristickou vzájemnou pojišťovnou, družstvo, Ochranou řidičů, o.s., FLEET
Control a podobnými subjekty, jejichž hlavním cílem je působit ve správním řízení obstrukce)
byl již v mnoha jiných řízeních opakovaně poučován, či mu bylo „pomáháno“ s tou samou
otázkou. Z tvrzení stěžovatele však nelze dovodit, že by se zástupce žalobce procesní strategie
spočívající v zasílání podání bez připojení plné moci skutečně opakovaně dopouštěl, a že by tedy
mělo jít o obstrukce představující zneužití práva.
[23] Stěžovatel nadto ani v řízení před krajským soudem nijak nezmínil, že dle jeho názoru
zmocněnec žalobce jednal šikonózně. Ve svém vyjádření k žalobě pouze detailně zrekapituloval
průběh správního řízení s tím, že z jeho strany nedošlo k nečinnosti. Krajský soud se tak touto
možností ani nezabýval, protože zjevně na základě obsahu správního spisu dospěl k závěru,
že zmocněnec žalobce nepřípustně obstrukčně nepostupoval. Vycházel přitom z konkrétních
okolností případu a z relevantních zákonných ustanovení, které ho naopak vedly k závěru
o nezákonnosti postupu žalovaného správního orgánu (stěžovatele).
[24] Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje stěžovateli v tom, že by v podstatě jakoukoliv vadu
podání ze strany P. K., který opakovaně zastupuje řidiče v přestupkových řízeních, bylo nutno a
priori považovat za zneužití práva. Ani rozšířený senát v rozsudku č. j. 4 As 113/2018 – 39 jistě
nechtěl říci, že ve vztahu k osobám zastupovaným „profesionálními zmocněnci“ může správní
orgán zcela rezignovat na povinnost vyzvat k odstranění vad podání dle §37 odst. 3 správního
řádu. Naopak i ve vztahu k těmto osobám musí správní orgán uvedenou povinnost respektovat,
třebaže tyto osoby právo dobře znají. Ostatně jinak by správní orgán neměl zmíněnou povinnost
ani ve vztahu ke skutečným právním profesionálům, typicky advokátům; nic takového ovšem §
37 odst. 3 správního řádu neříká.
[25] Teprve pokud se ukáže, že jde o nějakou opakovanou abuzivní praktiku (zneužití
procesního práva), lze nedodržení povinnosti správního orgánu dle §37 odst. 3 správního řádu
akceptovat. V takovémto případě by mechanické poskytování poučení vskutku bylo, slovy
rozšířeného senátu, „samoúčelnou přehlídkou zbytečných úkonů správních orgánů“,
„vyprázdněným rituálem bez jakéhokoliv smysluplného obsahu“. „Pomáháno“ by totiž bylo
někomu, kdo ve skutečnosti žádnou „pomoc“ nepotřebuje, naopak veškeré kroky činí jen proto,
aby dosáhl právě oné „pomoci“; jinak a přesněji řečeno, aby správní orgán co nejvíce zatížil
zbytečnými úkony a pokusil se v postupu správního orgánu „vyrobit“ procesní vadu (viz citace
v bodě [19] shora).
[26] Nic takového však v nynějším případě stěžovatel konkrétně netvrdil, resp. nijak
nespecifikoval, že by se v právě posuzovaném případě jednalo o opakovanou obstrukční
(zneužívající) praktiku. Sama skutečnost, že některé postupy zmocněnce žalobce
či s ním spolupracujících osob již soudy považovaly za zneužití práva (viz stěžovatelem
odkazované rozsudky NSS ze dne 24. 7. 2019, č. j. 1 As 283/2018 - 33, či ze dne 8. 6. 2016, č. j.
5 As 59/2015 - 27), neznamená, že by se mělo jednat o zneužití práva i v nyní posuzované věci
(srov. rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2019, č. j. 1 As 52/2019 – 43). Na základě argumentace
stěžovatele nelze nijak vyvrátit tvrzení žalobce, že jeho zástupce pouze v jednotkách procent
podání neučiní prvé podání ve věci rovnou s předloženou plnou mocí, a nejde tak o cílenou
obstrukční praktiku. Za takové situace skutečně nelze jednání P. K. v nyní přezkoumávaném
přestupkovém řízení považovat za zneužití práva.
[27] Ve prospěch argumentace stěžovatele nesvědčí ani skutečnost, že plná moc, kterou
žalobce zmocnil P. K. k zastupování jeho osoby v přestupkovém řízení, je datována již 22. 10.
2018. Plná moc sice byla vystavena ještě před tím, než zmocněnec žalobce podal odpor proti
příkazu ze dne 13. 3. 2019, to však neznamená, že zmocněnci nemohly určité okolnosti bránit v
tom, aby ji přiložil k podanému odporu. Takovou okolností může být například to, že zmocněnec
neměl tuto plnou moc k dispozici, jak žalobce uvádí ve svém vyjádření ke kasační stížnosti. Pouze
z data udělení plné moci tak nelze vyvodit, že by postup zmocněnce byl šikanózní. Proto ani není
pochybením krajského soudu, že se touto skutečností v odůvodnění rozsudku podrobněji
nezabýval, resp. ji nepovažoval pro posouzení věci za rozhodnou. Stejně tak nelze žalobci bez
dalšího vytýkat, že za něj podala odpor jiná osoba než jeho dosavadní zmocněnec ve správním
řízení (Ladislav Maleček), pokud tato osoba ve svém podání uvedla, že ji žalobce zmocnil
k zastupování v přestupkovém řízení a posléze také doplnila příslušnou plnou moc.
[28] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatel byl povinen vyzvat žalobce k odstranění
vad podání ve smyslu §37 odst. 3 správního řádu, tj. k předložení plné moci. Na tom nic nemění
skutečnost, že zmocněncem žalobce byl P. K., který zastupuje řidiče v přestupkových řízeních
opakovaně a v řadě případů se dopouští různých obstrukčních strategií. Krajský soud proto
posoudil tuto otázku správně.
[29] S ohledem na výše uvedené je třeba považovat za zákonný rovněž závěr krajského soudu,
že žalovaný byl nečinný. Ze správního spisu je patrné, že zmocněnec žalobce odstranil vadu (včas
podaného) odporu dodatečným předložením příslušné plné moci, a proto stěžovateli nelze
přisvědčit, že by příkaz ze dne 13. 3. 2019 nabyl právní moci. Stěžovatel tak měl v souladu s §150
odst. 3 správního řádu pokračovat v řízení a vydat ve věci meritorní rozhodnutí. V této
souvislosti stěžovatel správně upozornil, že krajský soud mylně odkázal na §87 odst. 4 správního
řádu, který se na posuzovanou situaci, tj. pokračování v přestupkovém řízení po podání odporu
proti příkazu, nevztahuje. Toto pochybení však nemělo vliv na srozumitelnost odůvodnění
a napadený rozsudek není z tohoto důvodu nepřezkoumatelný.
[30] Pokud tedy stěžovatel po podání odporu a doplnění plné moci pro P. K. k zastupování
žalobce v přestupkovém řízení nepokračoval v řízení a nevydal ve věci rozhodnutí, je nutno jej
považovat za nečinného.
[31] Shodně s žalobcem Nejvyšší správní soud konstatuje, že na nečinnost stěžovatele nemá
vliv, že příkaz ze dne 13. 3. 2019 byl v době rozhodování krajského soudu předmětem
přezkumného řízení, které je mimořádným opravným prostředkem směřujícím do změny
či zrušení již pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Rovněž tedy skutečnost, že stěžovatel
pro účely přezkumného řízení předal spis nadřízenému správnímu orgánu, byla pro posouzení
nečinnostní žaloby bez významu. V tomto směru tak ani nelze vytýkat krajskému soudu,
že se k uvedené skutečnosti v napadeném rozsudku nijak nevyjádřil.
[32] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti soud nerozhodoval, neboť
rozhodl bezodkladně o samotné kasační stížnosti, a otázka odkladného účinku se tak stala
bezpředmětnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, naopak plný úspěch
měl žalobce. Proto je stěžovatel povinen nahradit úspěšnému žalobci náklady zastoupení ve výši
3.100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. vyjádření ke kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], spolu s paušální náhradou
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Stěžovatel je proto povinen
uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 3.400 Kč, a to ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu