ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.297.2020:73
sp. zn. 1 As 297/2020 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Ing. R. M., zastoupena Mgr.
Václavem Láskou, advokátem se sídlem Štefánikova 1/65, Praha 5, proti žalovanému: Policejní
prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 8. 2016, č. j. PPR-14075-23/ČJ-2016-990131, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020, č. j. 9 Ad 24/2016 - 135,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2014, č. j. PPR-31325-3/ČJ-2014-990200, vedoucí odboru
vnitřní kontroly Policejního prezidia Policie ČR zamítla žádost žalobkyně ze dne 14. 10. 2014,
jíž se domáhala navýšení služebního příjmu příslušníka Policie ČR o 2 %, a to zpětně ke dni
1. 1. 2014. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím
ze dne 17. 8. 2016, č. j. PPR-14075-23/ČJ-2016-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl.
Uvedl, že nedošlo ke změně nařízení vlády č. 455/2013 Sb., kterým se stanoví stupnice
základních tarifů pro příslušníky bezpečnostních sborů pro rok 2014, a současně žalobkyně
nesplnila podmínky pro zvýšení osobního příplatku, neboť nevykonávala službu v mimořádném
rozsahu či kvalitě.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí není
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů a že v průběhu odvolacího
řízení došlo ke zhojení formálních nedostatků řízení před správním orgánem I. stupně, neboť
se žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce zúčastnila jednání senátu poradní komise
policejního prezidenta, nahlédla do spisu, pořídila si jeho kopii a mohla využít práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí.
[3] Soud zdůraznil, že žalovaný si opatřil dostatek relevantních podkladů a zjistil stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z takto zjištěného skutkového stavu poté vyvodil
odpovídající právní závěr. Žalobkyně nemohla legitimně očekávat zvýšení osobního příplatku,
neboť nesplnila zákonem stanovené podmínky, tzn. nevykonávala službu v mimořádném rozsahu
či kvalitě.
[4] Vzhledem k tomu, že v souvislosti s navýšením rozpočtu příslušné rozpočtové kapitoly
nedošlo ke změně nařízení vlády č. 455/2013 Sb., docházelo k navyšování služebních příjmů
individuálně, a to formou zvýšení osobního, popř. zvláštního příplatku. Soud přisvědčil
žalovanému, že k 2% zvýšení nedochází automaticky u všech příslušníků sboru, neboť moc
výkonná nemůže svým prohlášením devalvovat znění zákona a rezignovat na individuální
posuzování naplnění zákonných podmínek pro navýšení jednotlivých složek služebního příjmu.
[5] Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně ohledně diskriminace, neboť žalovaný podrobně
vysvětlil důvody, proč žalobkyni osobní příplatek nezvýšil. Z obsahu spisu je navíc zřejmé,
že osobní příplatek byl zvýšen i ženám, což diskriminaci z důvodu pohlaví vylučuje.
[6] Dále uvedl, že žalobkyně měla právo navrhovat důkazy či vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí. Těchto svých práv však nevyužila a neoznačila žádné důkazy, z nichž by vyplývalo,
že službu vykonávala mimořádně kvalitním způsobem, resp. v tak mimořádném rozsahu,
aby splňovala podmínky pro zvýšení přiznaného osobního příplatku. Soud připomněl, že podle
§52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jsou účastníci řízení povinni označit důkazy
na podporu svých tvrzení, což se projevuje o to silněji v řízeních o žádostech.
[7] Městský soud přisvědčil žalobkyni, že na doporučení poradní komise chybí podpis
jednoho ze čtyř členů, neshledal však, že by se jednalo o takovou vadu, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. Závěr senátu poradní komise má toliko doporučující
charakter a pro služebního funkcionáře není závazné.
[8] Stejný závěr učinil v případě nesprávného postupu u služebního hodnocení, spočívajícího
v tom, že o námitkách proti služebnímu hodnocení ze dne 7. 5. 2013 rozhodoval hodnotitel.
Soud rovněž podotknul, že služební hodnocení je jen jedním z podkladů pro rozhodování,
přičemž žalovaný opřel své závěry o řadu jiných podkladů citovaných v napadeném rozhodnutí,
které hodnotil v jejich vzájemné souvislosti.
[9] Pokud se jedná o žalobkyní navržené důkazy, soud jejich provedení považoval
za nadbytečné, neboť část z nich byla součástí správního spisu a částečně se jednalo o důkazy,
které nebyly pro posouzení předmětu sporu relevantní.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[10] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatelka namítá, že jí od 1. 1. 2014 nebyl navýšen služební plat, ač k jeho zvýšení
mělo dojít. Pro rok 2014 došlo k navýšení příslušné rozpočtové kapitoly o 2 %, což se mělo
odrazit v plošném navýšení služebního příjmu příslušníků Policie ČR. Vláda však toto rozhodnutí
nepromítla do příslušného právního předpisu. Policie ČR proto musela přistoupit k redistribuci
finančních prostředků zvýšením ostatních složek příjmu policistů, a to zvláštního či osobního
příplatku. To, že mělo dojít ke zvýšení platů u všech příslušníků, stěžovatelka dokládá odpovědí
Policie ČR na Žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ze dne 21. 8. 2014, č. j. PPR-22817-3/ČJ-2014990140, sdělením ministra
vnitra ze dne 7. 5. 2014, č. j. MV-58717-3/EKO-2014, zprávou o jednání premiéra Bohuslava
Sobotky s ministrem vnitra Milanem Chovancem ze dne 10. 4. 2014 a zápisem z porady
policejního prezidenta ze dne 22. 11. 2013 č. j. PPR-2535-15/ČJ-2013-990100. Stěžovatelka
tak nesouhlasí se závěrem městského soudu, že navýšení nelze považovat za automatické
a náležející všem bez rozdílu.
[12] Stěžovatelka se rovněž ohradila vůči tvrzení, že jí nemohl být zvýšen osobní příplatek,
protože neprováděla službu v mimořádném rozsahu či mimořádné kvalitě. Od roku 2012 došlo
k poklesu příslušníků Policie ČR, pročež zůstávala často na pracovišti přesčas a musela si brát
práci i domů, aniž by za to byla jakkoli finančně ohodnocena. Dále namítá, že podle §203 odst. 2
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
o služebním poměru“), měly správní orgány při posouzení nároku na zvýšení osobního příplatku
vycházet ze služebního hodnocení, nikoliv pouze z hodnocení průběžného. Správní orgán
měl provést také srovnání s ostatními příslušníky odboru vnitřní kontroly, neboť jim nebylo
přidělováno tolik práce jako stěžovatelce.
[13] Soud ani žalovaný se dle mínění stěžovatelky dostatečně nezabývali jí tvrzenou
diskriminací z důvodu pohlaví a povinností k rodině, neboť byla jediným příslušníkem z odboru,
kterému nebyl osobní příplatek zvýšen. V souvislosti s diskriminací poukazuje stěžovatelka
na nestandardní chování ze strany vedoucí odboru plk. Mgr. M. H., Ph.D., která ji s účinností od
1. 1. 2013 odvolala ze služebního místa s tím, že její služební místo se ruší a zároveň není možné,
aby stěžovatelku ustanovila na jiné služební místo. Od 15. 1. 2013 však byla stěžovatelka
dosazena zpět na své původní místo, které mělo být dle rozhodnutí vedoucí odboru zrušené.
[14] Stěžovatelka také namítá procesní pochybení, která mají za následek nezákonnost
napadeného rozhodnutí. Prvním procesním pochybením je postup při vydávání průběžného
hodnocení, na něž se za přímého nadřízeného a zároveň i za hodnotitele podepsala tatáž osoba,
plk. Mgr. M. F. Hodnotitelem má však být nejbližší služebně nadřízený policista přímého
nadřízeného hodnocené osoby. Další procesní pochybení stěžovatelka spatřuje
v tom, že doporučení senátu poradní komise, na základě kterého dle §194 zákona o služebním
poměru rozhoduje služební funkcionář o odvolání, bylo v jejím případě přijato za nepřítomnosti
jednoho z členů senátu. Chybějícím členem byl člen odborové organizace, který byl do senátu
ustanoven na žádost stěžovatelky.
[15] Stěžovatelka též shledává procesní pochybení na straně soudu, neboť neprovedl
jí navržené důkazy.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského
soudu, pročež navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Žalovaný uvádí, že se až na výjimky kasační námitky shodují s žalobními námitkami, které
dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal městský soud v řízení o žalobě.
Stěžovatelka podle něj nestaví proti konkrétním závěrům městského soudu žádnou konkurující
argumentaci, proto má za to, že nejde o kasační námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
[17] Žalovaný má dále za to, že stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila některé nové námitky,
které nevznesla v řízení před městským soudem. Z tohoto důvodu považuje za nepřípustnou
argumentaci, že stěžovatelce bylo přidělováno více pracovních úkolů a byla nucena sloužit
přesčas. Totéž pak platí o námitce ohledně nestandardního chování ze strany stěžovatelčiny
nadřízené na počátku roku 2013. K tomuto tvrzení se navíc nelze vyjádřit, neboť jej stěžovatelka
nijak nedoložila.
[18] K poslední kasační námitce, jíž stěžovatelka brojí proti pochybení na straně soudu
spočívající v neprovedení některých důkazů, žalovaný poukazuje na obecnost, neboť stěžovatelka
nespecifikovala, jaké konkrétní důkazy by byly způsobilé zvrátit ucelenou argumentaci městského
soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Jádrem sporu je v posuzované věci otázka, zda stěžovatelce vznikl ke dni 1. 1. 2014 nárok
na 2% zvýšení platu příslušníka bezpečnostního sboru.
[22] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil následující rozhodné skutečnosti.
Z Personálního opatření G1/12 (zvýšení osobního příplatku) k 1. 1. 2014 na OVK PP ČR, vyplývá,
že stěžovatelka byla jediným zaměstnancem odboru vnitřní kontroly, u něhož nedošlo ke dni
1. 1. 2014 ke zvýšení osobního příplatku. Ve spise je založeno průběžné pracovní hodnocení
stěžovatelky za období od 22. 11. 2011 do 17. 12. 2012, z něhož vyplývá, že stěžovatelka
dosahuje dobrých výsledků s výhradami, tzn. že „mírně nesplňuje standard služebního místa“. Spis dále
obsahuje záznam ze dne 24. 1. 2012 o projednání opakovaných nedostatků činnosti žalobkyně
a dva úřední záznamy ze dne 28. 8. 2013 o projednání neúspěšného zvládnutí situace týkající
se přidělených spisů, spolu s připojenými záznamy o významné události. Z docházky žalobkyně
za období od září roku 2013 do června roku 2016 vyplývá častá nepřítomnost stěžovatelky
ve službě, a to především z důvodu pracovní neschopnosti, či čerpání ošetřovného. Za období
od září 2013 do prosince 2013 (tj. období bezprostředně předcházející dni, k němuž stěžovatelka
žádala navýšení platu) byla ve službě přítomná dokonce pouze jeden den.
[23] Podle §113 zákona o služebním poměru (ve znění účinném k 1. 1. 2014) „[s]lužební příjem
příslušníka tvoří: a) základní tarif, b) příplatek za vedení, c) příplatek za službu v zahraničí, d) zvláštní
příplatek, e) osobní příplatek, f) odměna.“
[24] Podle §115a věta první zákona o služebním poměru (ve znění účinném k 1. 1. 2014)
„[v]láda stanoví nařízením stupnici základních tarifů pro následující kalendářní rok, poprvé pro rok 2007.“
[25] Podle §122 odst. 1 zákona o služebním poměru je osobní příplatek „nenárokovou složkou
služebního příjmu, kterou lze ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Rozhodnutí o přiznání,
změně nebo odejmutí osobního příplatku musí být písemně odůvodněno.“
[26] Stěžovatelka vyjádřila v první kasační námitce přesvědčení, že od 1. 1. 2014 mělo dojít
k plošnému zvýšení platu příslušníků bezpečnostních sborů o 2 %. Na podporu svých tvrzení
přiložila ke kasační stížnosti několik dokumentů (jmenovitě uvedených v bodě [11] rozsudku).
Nejvyšší správní soud však nepovažoval za nezbytné provádět důkaz přiloženými listinami,
neboť i žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil, že v některých strategických materiálech
Policie ČR i Vláda ČR deklarovaly navýšení služebních příjmů o 2 %. Ani případný úmysl
vládních představitelů navýšit platy příslušníků bezpečnostních sborů plošně však nemůže
nic změnit na skutečnosti, že navýšení příslušné rozpočtové kapitoly se nepromítlo v nařízení
vlády č. 455/2013 Sb., kterým se stanoví stupnice základní tarifů pro příslušníky bezpečnostních
sborů pro rok 2014. Základní tarif je složkou služebního příjmu, která je stejná pro všechny
příslušníky v témže tarifním stupni a tarifní třídě. Pokud by vláda svým nařízením zvýšila základní
tarif, dosáhla by tak povinného zvýšení služebních příjmů u všech příslušníků bezpečnostních
sborů. Takovou změnu nařízení ale vláda neprovedla, proto zde nebyl závazný normativní
předpis, na základě kterého by byl správní orgán povinen rozhodnout o zvýšení služebního
příjmu stěžovatelky.
[27] Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že jednotlivá krajská policejní ředitelství naložila
s přidělenými finančními prostředky tak, že je přidělila jednotlivým příslušníkům buď do složky
osobního příplatku, nebo do složky zvláštního příplatku služebního příjmu. Podle §122 odst. 1
zákona o služebním poměru je „osobní příplatek nenárokovou složkou služebního příjmu, kterou lze ocenit
výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu.“ Aby tedy správní orgán mohl stěžovatelce osobní
příplatek přiznat, musela by splňovat podmínky stanovené zákonem, tzn. její služební výkon
by se musel vyznačovat mimořádnou kvalitou či rozsahem. Jak správně dovodil městský soud,
správní orgány nemohou rezignovat na individuální posuzování naplnění zákonných podmínek
pro navýšení jednotlivých složek služebního příjmu pouze s poukazem na politická prohlášení,
která se však nepromítla do relevantní právní úpravy. Žalovaný tedy postupoval zcela v souladu
se zákonem, když při rozhodování o případném zvýšení osobního příplatku stěžovatelky
posuzoval, zda vykonává službu v mimořádné kvalitě či rozsahu.
[28] Obdobnou otázkou se ostatně Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
30. 4. 2014, č. j. 1 As 34/2014 - 54, v němž se jednalo o situaci, kdy byl příslušníkům
bezpečnostního sboru snížen osobní příplatek z důvodu ponížení finančních prostředků v rámci
příslušné rozpočtové kapitoly o 10 % pro rok 2011. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
uzavřel, že „[s]kutečnost, že zákon předpokládá určitou sumu rozpočtových prostředků pro daný kalendářní rok
ve vztahu ke stanovenému počtu pracovních míst, není ve vztahu ke snížení osobního příplatku podstatná. Osobní
příplatek může být přiznáván, měněn či odnímán pouze na základě kvality či rozsahu výkonu služby.
Nedodržení těchto zákonných kritérií přitom nelze odůvodnit nedostatkem finančních prostředků na mzdové
výdaje.“ Zde uvedený závěr lze přiměřeně aplikovat i na situaci stěžovatelky. Suma rozpočtových
prostředků pro daný kalendářní rok nemá vliv na snížení či zvýšení osobních příplatků
příslušníků. Ke zvýšení osobního příplatku může dojít pouze na základě kvality či rozsahu
výkonu služby. Nejvyšší správní soud proto považuje první kasační námitku za nedůvodnou.
[29] Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že v jejím případě
výkon služby dosahoval mimořádné kvality či rozsahu ve smyslu §122 zákona o služebním
poměru. Správní orgány si k posouzení věci obstaraly dostatek podkladů, z nichž vyplývá
jednoznačný závěr, že stěžovatelka zákonné podmínky pro zvýšení osobního příplatku
nesplňovala. Ze služebního hodnocení a úředních záznamů založených do správního spisu
vyplývá, že pracovní výkony stěžovatelky byly spíše podprůměrné a do služby stěžovatelka
docházela pouze sporadicky, od září 2013 do konce roku 2013 dokonce odsloužila pouze jediný
den. Tvrzení, že byla nucena vykonávat práci přesčas, uvedla stěžovatelka poprvé až v kasační
stížnosti, pročež se s ním žalovaný ani městský soud nemohli vypořádat. Z tohoto hlediska
se jedná o námitku, která je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. S ohledem na trvalou
absenci stěžovatelky ve službě si lze však jen stěží představit, že by se mohlo jednat o výkon
služby v mimořádném rozsahu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že pokud stěžovatelka
považovala podklady shromážděné správními orgány za nedostatečné, měla možnost navrhnout
žalovanému provedení dalších důkazů, což však neučinila.
[30] Pokud se jedná o stěžovatelkou namítanou diskriminaci, s touto otázkou se městský soud
vypořádal dostatečně. Stěžovatelka sice byla jediným příslušníkem v odboru, kterému nebyl
zvýšen osobní příplatek, avšak žalovaný přezkoumatelným a zákonným způsobem zdůvodnil,
proč k tomu došlo. Vycházel ze záznamů ohledně docházky stěžovatelky do služby, jejího
průběžného hodnocení, záznamů významných událostí a z úředních záznamů o projednání
služební činnosti, na jejichž základě dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky se nejedná
o mimořádně kvalitní výkon služby nebo o mimořádný rozsah služby. Na základě těchto
skutečností, nikoli z důvodu pohlaví, žalovaný nepřiznal stěžovatelce zvýšení osobního příplatku.
Městský soud dodal, že se nemůže jednat o diskriminaci na základě pohlaví, neboť z obsahu
spisu je patrné, že byl osobní příplatek zvýšen jak mužům, tak i ženám, a ze spisu nevyplývá
nerovnoměrnost navýšení příjmů mužů a žen na jednom odboru. V kasační stížnosti stěžovatelka
k otázce diskriminace nově poukázala na nestandardní chování ze strany vedoucí odboru. Tuto
skutečnost stěžovatelka v žalobě proti rozhodnutí žalovaného neuvedla, ač tak učinit mohla,
proto se jí Nejvyšší správní soud ani nemůže zabývat (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[31] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelkou namítanými procesními
pochybeními.
[32] Podle §194 zákona o služebním poměru platí, že „o odvolání (rozkladu), v obnoveném řízení,
v přezkumném řízení a o námitkách proti služebnímu hodnocení rozhoduje služební funkcionář na základě
návrhu poradní komise. Členy poradní komise jmenuje a pravidla jejího jednání stanoví služební funkcionář,
pro kterého poradní komise připravuje návrh rozhodnutí.“ Ze správního spisu vyplývá, že při jednání
senátu poradní komise nebyl (z důvodu čerpání dovolené) přítomen člen odborové organizace
pplk. Mgr. A. N. Městský soud v bodě 45 rozsudku toliko kuse konstatoval, že absence podpisu
jednoho z členů poradní komise představuje vadu řízení, která však nemá vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí.
[33] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že není zřejmé, jakým způsobem městský soud
k tomuto závěru dospěl, zejména na základě jakého právního předpisu dovodil, že jednání
poradní komise se musí účastnit všichni její členové. Zákon o služebním poměru nestanovuje
žádná konkrétní pravidla pro rozhodování poradní komise a městský soud se nikterak nezabýval
tím, zda tato pravidla obsahuje rozkaz policejního prezidenta č. 206/2011, kterým se zřizuje
poradní komise policejního prezidenta. Pokud by tomu tak totiž nebylo, bylo by nezbytné
aplikovat na projednávaný případ obecná pravidla pro rozhodování kolegiálních orgánů
vyplývající ze správního řádu. Konkrétně §134 odst. 2 správního řádu stanoví, že „kolegiální orgán
je způsobilý se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů; usnesení kolegiálního orgánu je přijato
nadpoloviční většinou hlasů přítomných členů.“ Tato podmínka by v posuzované věci byla splněna,
pročež by rozhodování poradní komise za účasti tří členů ze čtyř nepředstavovalo vadu řízení.
[34] Vzhledem k tomu, že se však městský soud k této otázce blíž nevyjádřil, není
z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, jakými úvahami byl veden, pročež soud zatížil
své rozhodnutí dílčí vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud vážil, zda představuje tato
okolnost důvod pro zrušení rozhodnutí, avšak dospěl k závěru, že nikoliv. Jakkoliv jsou totiž
úvahy městského soudu nedostatečné, nemohl by při opětovném posouzení věci dospět k závěru,
který by byl pro stěžovatelku příznivější. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, pokud by rozkaz
policejního prezidenta č. 206/2011 neobsahoval pravidla pro jednání poradní komise,
stěžovatelkou vytýkané jednání poradní komise by vůbec procesní pochybení nepředstavovalo.
Nejvyšší správní soud podotýká, že rozkaz policejního prezidenta č. 206/2011 není veřejným
dokumentem, pročež s jeho obsahem není obeznámen. Městský soud si tento pokyn nevyžádal,
a proto nemohl náležitě posoudit, jaký režim se na jednání poradní komise vztahuje. I kdyby však
tento pokyn skutečně postup poradní komise upravoval a stanovil by přísnější pravidla
než správní řád, nemohla by neúčast čtvrtého člena komise mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí, a to již proto, že návrh poradní komise má toliko doporučující charakter a není
pro policejního prezidenta závazný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 3 Ads 51/2012 – 48). Za situace, kdy je tedy napadené rozhodnutí řádně odůvodněné, pročež
závěr ohledně nemožnosti navýšení služebního příjmu plně odráží zákonnou úpravu, na jejímž
základě ani k opačnému stanovisku dospět nelze, jevilo by se zrušení napadeného rozhodnutí
toliko z důvodu procesních vad při jednání poradní komise jako přehnaně formalistické. Nejvyšší
správní soud pouze pro úplnost dodává, že jednání komise se účastnil také zmocněnec
stěžovatelky Mgr. Václav Strouhal, který měl možnost hájit její práva a uplatnit přímo na místě
připomínky ke složení komise, což se však nestalo.
[35] Druhou namítanou procesní vadou byla skutečnost, že průběžné hodnocení výkonu
služby stěžovatelky podepsala za hodnotitele a osobu vypořádávající námitky stěžovatelky tatáž
osoba.
[36] Podle §203 odst. 2 zákona o služebním poměru platí, že „[s]lužební hodnocení je podkladem
pro rozhodování ve věcech služebního poměru příslušníka. Provádí jej vedoucí příslušník (dále jen „hodnotitel“)
nebo jím pověřený příslušník.“
[37] Podle §203 odst. 3 zákona o služebním poměru „[o]pis služebního hodnocení obdrží hodnocený
příslušník. Jestliže s ním nesouhlasí, má právo podat proti němu písemné námitky vedoucímu hodnotitele
do 15 dnů ode dne jeho obdržení. Vedoucí hodnotitele námitkám vyhoví a služební hodnocení změní nebo námitky
zamítne a služební hodnocení potvrdí do 30 dnů ode dne jejich podání.“
[38] Podle §203 odst. 5 zákona o služebním poměru „[…]Služební hodnocení vychází z průběžného
každoročního hodnocení, které provádí přímý nadřízený příslušníka v průběhu kalendářního roku a schvaluje
jej hodnotitel.“
[39] Zákon blíže nespecifikuje, jak má průběžné hodnocení probíhat. Pouze konstatuje,
že ho provádí přímý nadřízený příslušníka a schvaluje jej hodnotitel. Analogicky však
lze na průběžné hodnocení aplikovat stejná pravidla jako na služební hodnocení podle §203
odst. 3 zákona o služebním poměru. Pokud tak hodnocený příslušník nesouhlasí s průběžným
hodnocením, má právo podat písemné námitky vedoucímu příslušníkovi hodnotitele, který
se s námitkami vypořádá. V případě průběžného hodnocení stěžovatelky se ale s námitkami
vypořádal její přímý nadřízený plk. Mgr. M. F., který průběžné hodnocení vypracoval. Nejvyšší
správní soud má ve shodě s městským soudem za to, že se jedná o procesní pochybení, přičemž
pokud by bylo dotčené průběžné hodnocení jediným podkladem pro rozhodnutí o osobním
příplatku, mohla by mít tato skutečnost zásadní vliv na správnost a zákonnost postupu správního
orgánu. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť správní orgány shromáždily
i množství dalších podkladů, které (především v jejich vzájemné provázanosti) svědčí o tom, že
stěžovatelka nesplňuje podmínky pro navýšení osobního příplatku. Rozhodnutí žalovaného je
srozumitelné a náležitě odůvodněné a splňuje požadavky vyplývající z relevantní judikatury,
zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 3 Ads 86/2008 - 80.
V citovaném rozsudku se podává, že „[v] odůvodnění rozhodnutí o osobním příplatku musí služební
funkcionář uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů
a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Je nezbytné, aby rozhodnutí vycházelo
z prokazatelných důkazních prostředků, které přesvědčují nejen adresáta rozhodnutí, ale i odvolací orgán o věcné
správnosti změny osobního příplatku. To platí nejen o situaci, kdy je osobní příplatek odnímán nebo snižován, ale
i o situaci, kdy je osobní příplatek rozhodnutím přiznáván nebo zvyšován. I když to zákon výslovně nestanoví,
o změně osobního příplatku (zvýšení, snížení nebo odejmutí) příslušníka rozhoduje služební funkcionář
v závislosti na plnění podmínek stanovených pro jeho přiznání.“ Těmto požadavkům žalovaný
v napadeném rozhodnutí dostál.
[40] Nejvyšší správní soud v této souvislosti dodává, že služební hodnocení (tím spíše
průběžné hodnocení) je podkladem pro rozhodnutí o osobním příplatku příslušníka podle §203
odst. 2 zákona o služebním poměru. Nepředstavuje však jediný podklad pro takové rozhodnutí.
Ostatní důkazní prostředky shromážděné správními orgány hovoří převážně v neprospěch
stěžovatelky a jednoznačně vedou k závěru, že stěžovatelka nevykonávala službu v mimořádném
rozsahu či kvalitě. Nedá se proto předpokládat, že by správný postup při vypořádání námitek
proti průběžnému hodnocení mělo na celkové posouzení pro přiznání osobního příplatku vliv.
Nejvyšší správní soud tak souhlasí se závěrem městského soudu, že se jedná o vadu řízení, ovšem
o takovou, která nemá vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu.
[41] V poslední kasační námitce stěžovatelka namítá nezákonnost rozhodnutí městského
soudu z důvodu jiné vady řízení před soudem spočívající v tom, že soud opřel své rozhodnutí
o nedostatečné důkazy. Procesní pochybení stěžovatelka shledává v neprovedení jí navržených
důkazů. Dále pouze konstatuje, že „pokud by soud tyto důkazy provedl, musel by jednoznačně dojít
k závěru, že navýšení příslušné rozpočtové kapitoly o 2 % pro rok 2014 bylo plošným navýšením služebního
příjmu všech příslušníků.“ Následně už ale neuvádí, provedením jakých důkazů měl soud
k takovému závěru dojít. Nutno podotknout, že dle §52 odst. 1 s. ř. s. „soud rozhodne, které
z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné.“ Soud není povinen provést všechny důkazy
navržené účastníkem řízení nebo osobou zúčastněnou na řízení. Pokud však důkaznímu návrhu
nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Městský soud svůj postup
spočívající v neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů odůvodnil a Nejvyšší správní soud
se s jeho hodnocením ztotožnil. Žalovaný zjistil stav věci takovým způsobem,
že o něm nepanovaly důvodné pochybnosti a žádný ze stěžovatelkou navržených důkazů nemohl
tyto závěry zvrátit. Proto bylo jejich provedení nadbytečné.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[42] Nejvyšší správní soud tedy ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[43] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu