ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.347.2020:49
sp. zn. 1 As 347/2020 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: TOPAS
Písek s. r. o., se sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou,
advokátem se sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského
kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: Ing. M. O., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2019, č. j. KUJCK
54005/2019, sp. zn. ODSH 153374/2018/anpl SO, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2020, č. j. 50 A 45/2019 – 106,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému a osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Návrhem ze dne 24. 5. 2017 podaným u Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán
I. stupně“) se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí o povinnosti osoby zúčastněné na řízení
a M. Š. odstranit pevnou překážku (kameny) z veřejně přístupné účelové komunikace (dále i
„veřejná účelná komunikace“) na pozemku parc. č. X v katastrálním území S. K. (dále též jen
„pozemek parc. č. X“). Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 5. 11. 2018, č.
j. MUPI/2017/38619/ROZH – zam., žádosti nevyhověl a zamítl ji; dospěl totiž k závěru, že na
uvedeném pozemku se žádná pozemní komunikace podléhající veřejnoprávní ochraně nenachází.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil.
[3] Žalobkyně se odstranění překážky na shora označeném pozemku domáhala též civilní
žalobou z rušené držby. Okresní soud v Písku však věc postoupil správnímu orgánu I. stupně
poté, co jeho původní meritorní rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením
ze dne 14. 9. 2017, č. j. 19 Co 1077/2017 – 130, z důvodu nedostatku pravomoci civilních soudů
zrušil a řízení zastavil. Krajský soud v usnesení uvedl, že užívání pozemních komunikací není
institutem soukromého práva, ale jedná se o veřejnoprávní oprávnění (v této souvislosti poukázal
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2322/2013); žalobkyně přitom
své právo užívání cesty opírala výlučně o existenci veřejně přístupné účelové komunikace,
aniž by tvrdila jakýkoli občanskoprávní důvod, který by jí opravňoval k užívání části pozemku
parc. č. X (např. vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, smluvní oprávnění apod.).
Jelikož správní orgán I. stupně již ve stejné věci řízení vedl, založil soudní spis pouze mezi
podklady rozhodnutí. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu odmítl Ústavní soud
usnesením ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 3687/17.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně rozsáhlou žalobu (čítající 106 stran
a přílohy). V ní zejména namítala, že správní orgány nejsou oprávněny rozhodovat ve věcech
žaloby z rušené držby (§1003 až §1010 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), neboť
k tomu má pravomoc pouze soud [§176 až §180 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“)]. Rozhodnutí žalovaného je dále nepřezkoumatelné, neboť jeho závěry nemají
oporu ve skutkovém stavu; je pouze fabulací o skutkovém stavu a právních normách. Navíc
rozhodnutí žalovaného odporuje zákonu a žalovaný má zásadní neznalosti jak hmotněprávní,
tak procesněprávní úpravy vedoucí k jejímu zneužívání a prosazování protiprávních
individuálních zájmů. Postup správních orgánů vytváří mezeru v právu, neboť žalovaný
žalobkyni odmítl právní ochranu, a to pouze a jen z důvodu zásadní neznalosti právní úpravy.
Část pozemku parc. č. X splňuje všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace.
Žalobkyně navrhla řízení přerušit z důvodu probíhajícího řízení před zvláštním senátem zřízeným
podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, pod sp. zn.
Konf 48/2018.
[5] Krajský soud řízení nepřerušil, protože zvláštní senát usnesením ze dne 8. 10. 2019, č. j.
Konf 48/2018-100, odmítl návrh žalobkyně z důvodu neexistence kompetenčního sporu, neboť
správní orgány svou pravomoc ve věci rozhodnout nepopřely. Samotnou správní žalobu následně
soud jako nedůvodnou zamítl.
[6] Rozhodnutí žalovaného shledal přezkoumatelným. Správní orgány rozhodovaly o návrhu
na uložení povinnosti odstranit pevnou překážku z veřejné účelové komunikace dle §29 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Správní orgán I. stupně spis postoupený
mu Okresním soudem v Písku toliko založil mezi podklady; ve věci ochrany držby vůbec
nerozhodoval. Zda šlo o procesně správný postup, není předmětem nyní projednávané věci.
Žalobkyně podala ve vztahu k postoupené žalobě žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti
dle §80 správního řádu.
[7] Soud dále uvedl, že žalobkyně ostatně ani ve správní žalobě neuvádí jiný důvod
proklamované držby práva cesty než tvrzenou existenci veřejně přístupné účelové komunikace.
Pokud by však takováto komunikace skutečně existovala, právo jejího užívání by bylo veřejným
statkem v režimu tzv. obecného užívání blíže neurčeným okruhem osob. Držba takového práva
ve smyslu soukromoprávním by tudíž byla z podstaty věci vyloučena dle §988 odst. 1
občanského zákoníku. Ochrany držby takového práva není možná.
[8] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobnímu bodu stran tvrzené existence veřejně přístupné
účelové komunikace na pozemku parc. č. X. Vyšel ze závěrů judikatury k základním znakům
(podmínkám) pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace [1) patrnost a stálost cesty
v terénu, 2) spojení pozemků s veřejnou komunikací, 3) nutná komunikační potřeba a 4) souhlas
vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace].
[9] K první podmínce kladené na veřejně přístupnou účelovou komunikaci krajský soud
chronologicky popsal (s obrazovou přílohou) změnu průběhu trasy „komunikace“, již žalobkyně
považuje za veřejnou účelovou komunikaci, v čase. Ta původně vedla hlouběji přes pozemek
parc. č. X. Na místě původní trasy stojí nemovité věci. Cesta přes spornou část pozemku v nyní
projednávané věci vznikla až následně (v roce 2013). Nesplňuje proto podmínku stálosti.
[10] Vzhledem k tomu, že cesta na pozemku parc. č. X, jejíž deklarace coby veřejně přístupné
účelové komunikace se žalobkyně domáhá, jako celek v původní podobě již neexistuje, soud dále
konstatoval, že posuzování naplnění této podmínky postrádá smysl.
[11] Žalobkyně má ke svému pozemku parc. č. 176/1 přímý přístup přes pozemek parc. č. X,
nelze tedy o cestě vedené přes pozemek par. č. X mluvit jako o nezbytné komunikační potřebě.
K tomu krajský soud dodal, že vzniklou situaci lze řešit typicky prostřednictvím institutu
nezbytné cesty dle §1029 a násl. občanského zákoníku. Nejedná se tak o mezeru v právu, jak
tvrdí žalobkyně.
[12] Jde-li o podmínku existence souhlasu vlastníka pozemku parc. č. X s jeho
obecným užíváním, ta nebyla v řízení prokázána. V případě pochybností je nadto nutno
rozhodovat ve prospěch vlastníka. Žalobkynino tvrzení, dle něhož měl souhlas k obecnému
užívání účelové komunikace udělit předchozí vlastník tohoto pozemku, postrádá ve spisovém
materiálu oporu. Naopak je zcela zřejmé, že vlastník dotčeného pozemku jakémukoli jeho užívání
coby účelové komunikace aktivně brání. S ohledem na změnu trasy cesty nelze ani uvažovat
o užívání cesty tzv. od nepaměti, u níž by souhlas vlastníka nebylo zapotřebí dokazovat. Stejně
tak nebylo v řízení ani prokázáno, že by cesta byla užívána v režimu obecného užívání,
tj. neurčitým okruhem osob a nikoli například pouze vlastníky přilehlých pozemků.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[13] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[14] V ní (na 33 stranách) uvádí všechny souvislosti vztahující se k cestě přes pozemek
par. č. X, které uváděla z podstatné části i v žalobě. Na posledních třech stranách formuluje
stížnostní body.
[15] Jediný správný postup v souzené věci měl být ten, že správní orgán I. stupně a žalovaný
měli toliko rozhodovat ve věci veřejné účelové komunikace, přičemž v případě neúspěchu
stěžovatelky návrh zamítnout, nicméně v případě rozhodování sporu o ochraně z rušené držby
měly svou pravomoc popřít a podat kompetenční žalobu ke zvláštnímu senátu. Správní orgány
však ve věci rozhodly napadenými rozhodnutími.
[16] Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3263/15, ze dne 16. 6. 2016, odůvodnil a formuloval
závěr, že v řízení ve věcech ochrany z rušené držby (§176 až 180 o. s. ř.) soud ve věci samé
rozhoduje usnesením a jednání není třeba nařizovat. To však platí pouze pro nalézací řízení.
K projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud musí nařídit jednání. To platí
tím spíše, doplňuje-li dokazování. Opačný postup porušuje právo odvolatele na spravedlivý
proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[17] Skutečná změna trasy cesty nastala až v roce 2013, kdy z důvodu protiprávního jednání
Ing. M. O. a M. Š. došlo ke změně – vypuzení stěžovatelky – na jinou část pozemku. Přesto od
roku 2013 do zmíněného excesu v roce 2017 byla užívána pokojně. Důvodem tohoto stavu byla
neschopnost správních orgánů poskytnout stěžovatelce ochranu, které se domáhala, na straně
druhé jí nezbylo, než přijmout dohodu s M. Š. stran budoucího užívání, čímž mu umožnila
budoucí výstavbu domu. Čtyřletá doba užívání je dostatečnou dobou pro naplnění prvního znaku
veřejně přístupné účelové komunikace, to navíc s ohledem na situaci, kdy byla završena dohodou
s vlastníkem dotčeného pozemku.
[18] Ohledně napojení pozemku na veřejnou účelovou komunikaci krajský soud pominul
to, že na pozemku parc. č. X s nímž jej spojuje právě část pozemku parcelní číslo X, je (resp.
byla) povolena stavba veřejné účelové komunikace (srov. bod 5 usnesení Městského úřadu Písek
č. j. výst/274626885/0/2014/Čž -9/ÚŘUS/Roz ze dne 6. 10. 2015.
[19] Stran nezbytné komunikační potřeby krajský soud vymezil napojení přes pozemek
parcelní číslo X, aniž by jakkoliv respektoval jednak práva vlastníků pozemku parcelní číslo X, ale
zejména též jiná – veřejnoprávní – rozhodnutí. Z postupu soudu lze dovodit, že shledává
správným, že vlastník pozemku, po němž vede veřejná účelová komunikace, má právo vytěsňovat
oprávněné tak, aby komunikace vznikala na jiných pozemcích. Takový závěr ovšem nelze shledat
správným. Jak je zřejmé z připojené fotodokumentace, předmětná část pozemku není cesta, ale
zbytek pole, který nemá žalobkyně proti vůli jeho vlastníka užívat, natož na něm provádět terénní
úpravy.
[20] Tvrdí-li soud, že současný vlastník se užívání komunikace aktivně brání, nenachází tyto
závěry oporu ve spise. Ohledně souhlasu vlastníka je stěžovatelka toho názoru, že otázku
souhlasu vlastníka je zapotřebí v řízení skutečně zkoumat. To se však – nad rámec prostého
konstatování krajského soudu – nestalo. Jednou udělený souhlas totiž podle názoru stěžovatele
není možné dále odvolat.
[21] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo ke splnění podmínek
řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné
důvody a v řízení je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto posoudil
kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Soud úvodem poznamenává, že si je vědom přesvědčení stěžovatelky o tom, že správní
soudnictví je tzv. poslední možností, jak napravit nastalý stav rušené držby (po vyčerpání
možnosti v trestním a civilním řízení). V tom se však stěžovatelka mýlí. Správní soudnictví
poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům, přičemž stěžovatelkou tvrzené rušení údajné
držby spadá do sféry soukromoprávní ochrany práv, resp. do pravomoci civilních soudů. Krajský
soud v Českých Budějovicích ovšem ochranu rušené držby v civilním řízení stěžovatelce
neposkytl proto, že sama netvrdila občanskoprávní důvod, který by jí opravňoval k užívání části
pozemku parc. č. X (např. vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, smluvní oprávnění
apod.). Odvolací civilní soud tedy nemohl poskytnout ochranu rušené držby, neboť stěžovatelka
neuvedla žádný důvod pro užívání dotčené části pozemku. Šlo-li o její tvrzení, že má právo na
nerušené užívání (držení) části pozemku parc. č. X z titulu existence veřejné účelové komunikace,
nespadá tato věc do pravomoci civilních soudů, ale správních orgánů. Proto byla věc postoupena
civilním soudem správnímu orgánu a vedena ve správním řízení (návrh dle §29 zákona o
pozemních komunikacích). Řízení se tedy v žádném případě netýkalo ochrany rušené držby (dle
zákona ani nemohlo). V řízení na ochranu rušené držby odvolací soud fakticky neshledal naplnění
podmínek pro projednání žaloby – chyběl občanskoprávní důvod a naopak bylo tvrzeno zasažení
do veřejného subjektivního práva. Nedostatek občanskoprávního titulu (resp. absenci tohoto
tvrzení v soukromoprávním sporu) nelze „dohánět“ v řízení o kompetenčním sporu u zvláštního
senátu, neboť civilní soud svou pravomoc k ochraně rušené držby nepopřel, stejně jako správní
orgán nepopřel svou pravomoc k ochraně konkrétního veřejného práva.
[25] V projednávané věci krajský soud nařídil jednání a přezkoumatelně vypořádal důkazní
návrhy. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces. Jde-li o řízení
před civilním soudem a nenařízení jednání, nemá Nejvyšší správní soud pravomoc o této otázce
rozhodovat. Ostatně přezkum ústavnosti (a zákonnosti) tohoto usnesení a souvisejících
rozhodnutí civilních soudů provedl Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2019, sp. zn.
III. ÚS 3687/17, jímž byly ústavní stížnosti stěžovatelky odmítnuty).
[26] Dle §7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích „[ú]čelová komunikace
je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí
nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských
a lesních pozemků.
[27] Krajský soud shrnul ustálenou soudní judikaturu ve věcech veřejně přístupných účelových
komunikací, přičemž pro závěr o tom, zda je určitý pozemek možno označit za veřejně
přístupnou účelovou komunikaci, musí být splněny judikaturou dovozené čtyři základní znaky:
1) patrnost a stálost cesty v terénu, 2) spojení pozemků s veřejnou komunikací, 3) nutná
komunikační potřeba a 4) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012 – 42,
č. 2826/2013). Všechny znaky musí být splněny zároveň (kumulativně).
[28] Při posouzení otázky, zda je určitá komunikace veřejně přístupná, je zásadní skutečností,
že obecné užívání je ze své podstaty (trvalým) omezením vlastnického práva. To je zásadně
omezitelné pouze v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného
prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu a za náhradu. Pokud některá z podmínek
nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například kompenzace za něj), jedná
se o protiústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně
omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka (srov. nález Ústavního soudu ze dne
9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, N 2/48 SbNU 9, a obdobně též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 6. 2008, čj. 6 As 80/2006-105); soud proto přistoupil nejprve k přezkumu
„posledního“ znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Omezuje-li tedy veřejnoprávní
institut vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, musí se tak dít
se souhlasem vlastníka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018, č. j.
10 As 193/2016 – 34). Zároveň platí, že existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout zajištění
komunikačního spojení nemovitostí, aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát
přednost těmto jiným způsobům. Proto je nutné zkoumat, i zda v jednotlivých případech existuje
naléhavá komunikační potřeba (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn.
II. ÚS 268/06).
[29] Omezení užívání pozemku ve prospěch věcného břemene (služebnost cesty), prosté
výprosy, práva nezbytné cesty či soukromoprávní úmluvy zasahuje do vlastnického práva
podstatně méně než právě výše zmíněný vznik veřejně přístupné účelové komunikace. Souhlas
s užíváním pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace dopadá na neurčitý počet
subjektů (veřejnost), kteří pozemek mohou takto užívat. Naopak, soukromoprávní úprava vztahů
mezi dvěma či více subjekty o poskytnutí přístupu přes pozemek dopadá toliko na strany
soukromoprávního vztahu.
[30] V projednávané věci, jak správně uvádí krajský soud, nebyl souhlas s obecným užíváním
částí pozemku parc. č. X jako veřejně přístupné účelové komunikace stěžovatelkou prokázán.
Stěžovatelka navíc sama uvádí, že přístup na její pozemek byl poskytován se souhlasem vlastníka
pozemku parc. č. X, nikoliv, že se jednalo o obecný souhlas s užíváním části jeho pozemku jako
veřejně přístupné účelové komunikace (a to byť konkludentní). Není pak pravdou, že správní
orgány musí v řízení o návrhu na odstranění pevné překážky z pozemní komunikace prokázat, že
pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Stačí totiž prokázat i opak, což se
v projednávané věci stalo. V souzené věci pak nejde ani o situaci, že by část pozemku byla jako
veřejně přístupná účelová komunikace užívána od nepaměti (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 1 As 32/2012 – 42), což potvrzuje i stěžovatelka, když uvádí, že část
pozemku parc. č. X užívá 4 roky.
[31] Aktivní nesouhlas vlastníka pozemku parc. č. 176/14 krajský soud dovozoval z umístění
kamenů na sporné části pozemku, jakož i z předložené korespondence mezi oběma účastníky
správního řízení. Tato skutečnost (umístění kamenů) vyplývá jak z podání stěžovatelky,
tak i z obrazové dokumentace ve spise.
[32] Jde-li o tvrzenou výstavbu účelové komunikace na pozemku parc. č. X, bude na správních
orgánech, aby případně posoudily všechny námitky a výhrady ze strany účastníků řízení, jakož i
přiměřenost zásahu do jejich vlastnických či jiných práv (případně otázky spojené s vyčleněním
územní rezervy z části pozemku parc. č. X). Tyto otázky však nejsou předmětem nyní
posuzované věci, včetně otázky užívání územní rezervy v rozporu s jejím určením. V rámci
posuzování nezbytnosti přístupu proto není otázkou, zda se zasahuje do práv spoluvlastníků
pozemku parc. č. X více či méně (v jaké intenzitě), ale toliko to, že přes tento pozemek se
stěžovatelka dostane ke svému pozemku, což nepopírá.
[33] Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 k výše uvedenému znaku (nutná
komunikační potřeba) velmi přesně uvedl, že „podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku
je též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních
omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno,
existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí),
aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným
způsobům. Ostatně již v době první Československé republiky vycházely obecné soudy z toho, že "zákon
o zřizování cest nezbytných jest výjimečným, zasahujícím do soukromého práva vlastnického a sluší tedy ustanovení
jeho vykládati restriktivně a nikoliv extenzivně ..." (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1921,
RI 209/21, Vážný, č. III, roč. 1921, s. 251), a vedle nezbytné komunikační potřeby stanovily v judikatuře
též podmínku dlouhodobého užívání pozemku jakožto veřejné komunikace ("Veřejnost takovýchto cest
podmíněna jest věnováním vlastníka pozemku, které však může se státi nejen výslovným prohlášením
vlastníkovým, nýbrž i konkludentním jednáním, a sice tak, že vlastník obecné užívání trpí, neklade mu překážek
a že užívání toto trvá po dobu nepamětnou."; srov. Boh. A 10130/32). Dobová judikatura dokonce
i v posuzování nutnosti komunikační potřeby vážila proporcionalitu omezení vlastnického práva tak, že dovodila
závěr, podle něhož "okolnost, že pěšina je pro část obce nejkratším spojením, neospravedlňuje ještě sama o sobě
závěr, že jde o komunikaci nutnou." (Boh. A 10130/32).“ Přístup k pozemku stěžovatelky je zajištěn
přes pozemek parc. č. X, veřejné užívání části pozemku parc. č. X, tedy nenaplňuje podmínku
nutné (nezbytné) komunikační potřeby.
[34] S ohledem na výše uvedené se již Nejvyšší správní soud nezabýval naplněním dalších
znaků veřejně přístupné účelové komunikace dovozených judikaturou (patrnost a stálost cesty
v terénu; spojení pozemků s veřejnou komunikací). I v případě pochybení krajského soudu
v neshledání naplnění zbývajících znaků veřejně přístupné účelové komunikace by jeho závěr
obstál. Pro výše uvedené soud kasační stížnost neshledal důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný
důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl tedy
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[36] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[37] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto
řízení však osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti uloženy nebyly, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu