ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.378.2018:67
sp. zn. 1 As 378/2018 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Hnutí DUHA –
Friends of the Earth Czech Republic spolek, se sídlem Údolní 567/33, Brno, zastoupeného
Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, zastoupenému
Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: EVO Komořany, a.s., se sídlem Teplárenská 2, Most, zastoupené
JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2013, č. j. 38535/2013, PID MIPOX01R5UN8, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j.
6 A 28/2014-83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému a osobě zúčastněné na řízení se n ep ři zn áv á náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Ministerstvo průmyslu a obchodu jako stavební úřad (správní orgán prvního stupně)
rozhodnutím ze dne 26. 8. 2013, č. j. 9550/2013/239-SÚ (dále též „stavební povolení“), povolilo
osobě zúčastněné na řízení (stavebník) stavbu označenou jako „Zařízení pro energetické využití
komunálních odpadů, EVO Most“ (dále též „stavba“, případně „spalovna Most“).
[2] Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce rozklad, který žalovaný v záhlaví
označeným rozhodnutím zamítl.
II. Posouzení věci městským soudem
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví
označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[4] Městský soud se zabýval mj. námitkami, které se týkaly neposuzování pozemku
č. parc. 135/11 v k.ú. Třebušice ve stavebním řízení přesto, že je na něm plánována mezideponie
zeminy a má přes něj vést oplocení. Žalobce namítal, že žalovaný předmětný pozemek
neposuzoval, nezajistil kácení dřevin na něm jen v nezbytném rozsahu a porušil podmínku č. 9
Stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (tzv. EIA) ze dne 30. 5. 2011
vydaného ministerstvem životního prostředí (dále též „stanovisko EIA“). Podle názoru
městského soudu však umístění mezideponie zeminy do posuzování v rámci stavebního řízení
obsahově nespadá. Legální definice pojmu staveniště na místo určené k mezideponii zeminy
nedopadá, neboť mezideponie je dočasným uložením zeminy, a tedy není ani stavbou,
ani udržovací prací, ani odstraněním stavby. Námitka žalobce, že na předmětném pozemku
č. parc. 135/11 je projektováno oplocení, tudíž stavba, je lichá; byla vyvrácena dokumentací
založenou ve správním spisu. Žalovaný tedy nepochybil, nezahrnul-li pozemek, na kterém bude
mezideponie zeminy umístěna, do posuzování v rámci stavebního řízení podle §115 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
[5] K námitce porušení podmínky č. 9 stanoviska EIA ze dne 30. 5. 2011,
dle níž má být v projektové dokumentaci pro stavební řízení respektováno v maximální možné
míře zachování stávajících vzrostlých dřevin a keřových porostů, městský soud zopakoval,
že pozemek č. parc. 135/11 není předmětem stavebního řízení, žalovaný tedy nepochybil, pokud
neuložil stavebníkovi respektování uvedené podmínky výslovně ve vztahu k dřevinám na tomto
pozemku. Podmínka č. 9 stanoviska EIA ze dne 30. 5. 2011 je nicméně koncipována obecně,
a podle názoru městského soudu zavazuje stavebníka k jejímu respektování při jakémkoli kácení
dřevin a křovin v souvislosti se stavbou (i v blízkosti stavby), nejen při kácení dřevin rostoucích
přímo na staveništi. Tím je zajištěno, aby též na dotčeném pozemku č. parc. 135/11 byly káceny
dřeviny jen v nezbytně nutném rozsahu. Městský soud doplnil, že kácení dřevin s obvodem
kmene větším než 80 cm ve výšce 130 cm nad zemí bylo na tomto pozemku povoleno
rozhodnutím Odboru životního prostředí a mimořádných událostí Magistrátu města Mostu
ze dne 11. 4. 2013 podle §8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
III. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.),
a domáhá se jeho zrušení, včetně rozhodnutí správních orgánů. Svoji argumentaci stěžovatel dále
rozvedl v replice a jejím doplnění, jakož i v reakci na dupliku žalovaného.
[7] Podle stěžovatele městský soud nerozeznal, že stavební zákon rozlišuje slovo stavba jako
„věc“, tj. jako výsledek, a vedle toho provádění stavby jako „proces“ výstavby a stavebních prací
(i když v běžné mluvě se slovem stavba může myslet též proces, tedy „výstavba“, a také i lokalita,
kde tato výstavba probíhá). „Stavba“ jako výsledek (definice výsledku) je uvedena v §2 odst. 3
stavebního zákona. Sousloví „provádět stavbu“ (použité i v definici pojmu staveniště) pak jasně
označuje proces, lidskou činnost; zcela zjevné je to např. z §134 stavebního zákona. Staveniště
slouží pro stavbu jako proces, proto je i zákonem (§3 odst. 3 stavebního zákona) definováno
jako „místo, na kterém se provádí stavba“, přičemž podle stavebního zákona může být staveništěm
i jiný pozemek, než pozemek, na kterém přímo vzniká stavba. Staveniště tedy není stavbou –
výsledkem (stavbou podle §2 odst. 3 stavebního zákona). Závěr městského soudu
o tom, že mezideponie „není ani stavbou, ani udržovací prací, ani odstraněním stavby“, a proto není
součástí staveniště, je chybný a nevyplývá ze zákona ani z logiky věci. Z §3 odst. 3 stavebního
zákona totiž neplyne, že staveniště rovná se stavba, tj. že by staveniště muselo být stavbou
(výsledkem) – staveniště je (kromě dalšího) místem, na kterém se stavba provádí a navíc toto
ustanovení výslovně zmiňuje, že může zahrnovat též jiný pozemek než pozemek stavební.
V projednávané věci se jednalo právě o tento případ – mezideponie zeminy dočasně provedená
na pozemku č. parc. 135/11 měla sloužit k provádění stavby. Bez ní by nebylo možné docílit
finální stavby v rozsahu, v jakém byla povolena. Městský soud se tímto vůbec nezabýval.
[8] Provádění stavby sloužící mezideponie zeminy je i v dokumentaci uvedena na výkresu
DSP-E-ZOV-02 „Zásady organizace výstavby“ s tím, že předmětná mezideponie je zahrnuta
v legendě „organizace výstavby“ – je tak nepochybné, že podle dokumentace tato mezideponie
slouží k provádění stavby (odkládání odtěžené a dál používané zeminy) a že je povolována
na jasně definovaném jiném pozemku, než na kterém se provádí vlastní stavba spalovny. Z toho
důvodu je nutno předmětnou mezideponii zcela jasně podřadit pod definici staveniště,
jak je uvedena v §3 odst. 3 stavebního zákona. Stěžovatel dále upozorňuje na rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2018, č. j. 62 A 61/2016-155, který se zabýval stavbou
nazvanou „Strategická průmyslová zona Holešov – dočasná deponie zeminy a násypových materiálů“
na pozemcích parc. č. 2760/1 a 2757 v k.ú. Holešov a parc. č. 147/1 v k.ú. Zahnašovice. Jednalo
se o řízení o dodatečném povolení deponie jako terénních úprav. Logickým argumentem a maiori
ad minus lze nepochybně konstatovat, že pokud dočasná deponie zeminy je způsobilá
být samostatnou stavbou (terénní úpravou), pro kterou se vyžaduje povolení, nepochybně
má být projednána při povolování jiné stavby v rámci posuzování staveniště této stavby.
[9] Stavební úřad při rozhodování o stavebním povolení vymezil stavbu tak, že odkázal
na projektovou dokumentaci, kterou ve stavebním řízení ověřil. Přitom projektová dokumentace
obsahovala také mezideponii zeminy na pozemku parc. č. 135/11 v k. ú. Třebušice a stavební
úřad tuto projektovou dokumentaci ověřil i s tímto pozemkem. Tento pozemek však nebyl
zahrnut v územním rozhodnutí. Kdyby stavební úřad postupoval tak, že by ověřil projektovou
dokumentaci, ale do rozhodnutí by vložil podmínku, že předmětný pozemek nebude použit
(neboť není obsažen v územním rozhodnutí), pak by postupoval správně (aktivně by vymezil
nezbytný rozsah staveniště) a stavební povolení by netrpělo napadanou nezákonností. K tomu,
že mezideponie je součástí zařízení staveniště, stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17, týkajícího se služby Uber, v němž se Ústavní
soud rovněž přiklonil k materiálnímu posuzování charakteru věci.
[10] Vada povolení stavby i na pozemku, kde nebyla umístěna, stíhá jak žalované
(odvolací) rozhodnutí, tak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Podle stěžovatele jsou
proto splněny podmínky §78 odst. 3 s. ř. s. a jsou dány důvody ke zrušení jak žalovaného
tak prvostupňového rozhodnutí. Zrušení prvostupňového rozhodnutí je přitom celkově vhodné,
neboť kdyby stavebník trval na realizaci záměru, povede k novému projednání předmětné stavby.
Nové komplexní projednání je přitom navýsost vhodné, neboť se jedná o záměr, jehož
posouzení vlivů je již zastaralé (stanovisko EIA je z 30. 5. 2011 a bylo zpracované na základě
dokumentace z let 2009 a 2010); od té doby se mj. vícekrát změnila odpadová politika.
IV. Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu zaslal vyjádření ke kasační stížnosti a svou
argumentaci dále rozvedl v duplice. Žalovaný předně zdůraznil, že legální definice jiného
pozemku je v §3 odst. 3 stavebního zákona charakterizována formálním korektivem
tak, že takovým jiným pozemkem je pouze a jen pozemek v rozsahu vymezeném stavebním
úřadem. Stěžovatel nesprávně dovozuje, že z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá,
že „staveniště rovná se stavba“. Pokud se stěžovatel domnívá, že spojka „ani“ ve spojení „není
ani stavbou, ani udržovací prací, ani odstraněním stavby“ znamená spojení uvedených významů
ve smyslu jejich ztotožnění, domnívá se tak dle názoru žalovaného chybně. Z obsahu sdělení
vyplývá jednoznačně různý významový poměr s cílem vyloučit všechny tam uvedené varianty.
K pojmu udržovacích prací, resp. údržby stavby, který kromě provádění stavby charakterizuje místo
staveniště, lze v judikatuře Nejvyššího správního soudu nalézt řadu vysvětlujících komentářových
definicí ve smyslu stavebního zákona. Přestože nakládání s výkopovou zeminou je v rámci
odůvodnění stavebního povolení formálně řazeno v čl. II s názvem Podmínky pro fázi výstavby,
nelze z toho bez dalšího vyvozovat závěr, že se jakýmkoli naložením zeminou rozumí výstavba
nebo staveniště. Podle názoru žalovaného tím spíše pokud se jedná o dočasné přeložení zeminy
a tuto část pozemku stavební úřad jako staveniště nevymezil.
[12] Podle žalovaného je rozhodující, jak bude s výkopovými zeminami nakládáno, přičemž
právní normy v oblasti odpadového hospodářství umožňují relativně široké možnosti, ovšem
pouze za předpokladu splnění podmínek, které zajistí ochranu životního prostředí. Proto stavební
povolení výslovně požaduje reálně provádět nakládání s výkopovou zeminou v souladu s platnou
legislativou. Argumenty žalovaného doplňují i závěry stanoviska EIA ze dne 30. 5 2011. Podle
něj obsahovala dokumentace všechny požadované informace pro posouzení velikosti
a významnosti vlivů záměru na veřejné zdraví a jednotlivé složky životního prostředí. Realizací
záměru dojde ročně k energetickému využívání 150 000 tun komunálních odpadů z regionu.
Realizací dojde k významnému snížení skládkování v regionu. Na str. 5 stanoviska EIA
je uvedeno, že záměr nemá vliv na půdu. Záměrem nedochází k záboru zemědělského půdního
fondu ani pozemku určenému k plnění funkcí lesa. Vliv záměru na půdu je stanoviskem EIA
hodnocen jako nulový.
[13] K tvrzení stěžovatele, že mezideponie je staveništěm, resp. součástí staveniště,
s tím, že „toto konkrétní staveniště [je] uvedeno již v projektové dokumentaci“, žalovaný v duplice doplnil,
že citované tvrzení stěžovatele postrádá důkazní oporu. Žalovaný opakovaně prošel veškerou
projektovou dokumentaci ke stavbě a „plocha zařízení staveniště“ je výslovně samostatně účelově
určená plocha a „plocha (mezi)deponie zeminy“ je v projektové dokumentaci rovněž samostatně
vykreslena pomocí rozdílných šrafování, tj. zjevně se jedná o dvě různé (účelově oddělené)
kategorie ploch.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Předmětem sporu mezi účastníky zůstává otázka, zda pozemek č. parc. 135/11
v k.ú. Třebušice, na němž byla plánována mezideponie zeminy (tj. místo vymezené k uložení
vykopané zeminy), měl být posuzován ve stavebním řízení. Z rozhodnutí o umístění stavby
ze dne 21. 12. 2011, č. j. MmM/162541/2011/OSÚ/JŠ, ze stavebního povolení
a z Dokumentace k žádosti o stavební povolení (například Příloha souhrnné části řešení – situace,
č. výkresu DSP-B-P3 03) vyplývá, že pozemek č. parc. 135/11 v k.ú. Třebušice nebyl předmětem
rozhodování o umístění stavby ani o stavebním povolení, a že na něm není projektováno
umístění žádné budovy, oplocení ani jiného stavebního objektu. Oplocení je dle výkresu
č. DSP-F2-SO103 2a zakresleno na pozemku č. parc. 135/13 podél hranice pozemku
č. parc. 135/11. V Dokumentaci k žádosti o stavební povolení, část E – zásady organizace
výstavby, výkres č. DSP-E-ZOV 02 je plocha pozemku č. parc. 135/11 označena jako plocha
(mezi)deponie zeminy (PDZ).
[17] Podle §115 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad ve stavebním povolení stanoví
podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných
zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků
na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. Podle potřeby
stanoví, které fáze výstavby mu stavebník oznámí za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby; může
též stanovit, že stavbu lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu.
[18] Pojem stavba je v §2 odst. 3 stavebního zákona vymezen následovně: Stavbou se rozumí
veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické
provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba
je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci
stavby. Stavba, která slouží reklamním účelům, je stavba pro reklamu. Pojem údržba stavby je vymezen
v §3 odst. 4 stavebního zákona jako práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav
tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost.
[19] Staveniště bylo ve znění ke dni rozhodování správního orgánu (tj. ke dni 5. 12. 2013; §75
odst. 1 s. ř. s.) v §3 odst. 3 stavebního zákona charakterizováno následovně: Staveništěm se rozumí
místo, na kterém se provádí stavba nebo udržovací práce; zahrnuje stavební pozemek, popřípadě zastavěný
stavební pozemek nebo jeho část anebo část stavby, popřípadě, v rozsahu vymezeném stavebním úřadem, též jiný
pozemek nebo jeho část anebo část jiné stavby. Městský soud ve svém rozsudku cituje aktuální znění
tohoto ustanovení, které nabylo účinnosti na základě zákona č. 225/2017 Sb. dne 1. 1. 2018.
Podle tohoto znění §3 odst. 3 stavebního zákona se staveništěm rozumí nejen místo, na kterém
se provádí stavba nebo udržovací práce, ale též místo, na kterém se stavba odstraňuje. Ve zbytku
je definice staveniště totožná. Tato nesprávná citace zákona však na posouzení věci městským
soudem nic nemění, neboť je zjevné, že v projednávané věci se nejedná o odstranění stavby.
[20] Městský soud dospěl k závěru, že ze znění citovaného ustanovení (a contrario) vyplývá,
že místo určené k mezideponii zeminy pod legální definici pojmu staveniště nespadá, neboť
mezideponie je dočasným uložením zeminy, a tedy není ani stavbou, ani udržovací prací,
ani odstraněním stavby. Žalovaný tedy nepochybil, nezahrnul-li pozemek, na kterém bude
mezideponie zeminy umístěna, do posuzování v rámci stavebního řízení dle §115 stavebního
zákona.
[21] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem městského soudu potud, že v projednávané věci
pozemek č. parc. 135/11 v k.ú. Třebušice, na němž byla plánována mezideponie zeminy, nespadá
pod legální definice pojmů stavba a udržovací práce (a stejně tak se zjevně nejedná o místo,
na kterém se odstraňuje stavba, ačkoliv se tento závěr městského soudu vztahuje k pozdější
právní úpravě, jak bylo uvedeno výše). Otázkou tedy zůstává, zda se jedná o staveniště, resp. jeho
součást v podobě tzv. jiného pozemku ve smyslu §3 odst. 3 stavebního zákona, který –
jak argumentuje stěžovatel – stavební úřad měl zahrnout do svého posouzení v rámci stavebního
řízení.
[22] Jak vyplývá z §3 odst. 3 stavebního zákona v rozhodném znění, staveniště je definováno
jako místo, na kterém se provádí stavba nebo údržba stavby. „Pojmem „místo“ se považuje stavební
pozemek, zastavěný stavební pozemek, jeho část nebo část stavby, dále také jiný pozemek nebo jiná stavba nebo
jejich části, které vymezí stavební úřad. Stavební úřad tak činí ve výroku rozhodnutí např. územního rozhodnutí
o umístění stavby.“ (Průcha P., Gregorová, J a kol. Stavební zákon. Praktický komentář podle stavu
k 1. lednu 2017, Praha: Leges, 2017, §3 odst. 3). Stavební úřad nezbytný rozsah stanoviště
vymezuje rovněž ve stavebním povolení. Staveniště zahrnuje „stavební pozemek, který je k umístění
stavby určen územním rozhodnutím nebo regulačním plánem [§2 odst. 1 písm. b)], zastavěný stavební pozemek,
který je v katastru nemovitostí evidován jako stavební parcela a další pozemkové parcely zpravidla pod společným
oplocením, které dohromady tvoří souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami [§2 odst. 1 písm. c)], části
stavebního či zastavěného stavebního pozemku anebo část stavby. Určí-li to stavební úřad ve stavebním povolení,
může být staveništěm i jiný pozemek, jeho část nebo část jiné stavby.“ (Průcha P., Gregorová, J a kol.,
tamtéž, §115).
[23] Zákon tedy připouští, že i jiný pozemek, který stavební úřad v rozhodnutí o umístění
stavby nebo ve stavebním povolení vymezí, může být součástí staveniště. Jistě si lze představit
situace, kdy bude zcela nezbytné, aby i pozemek, na němž je plánována mezideponie zeminy,
byl součástí staveniště či dokonce přímo samotné stavby a jako takový byl proto zahrnut
do posuzování stavebního úřadu v rámci stavebního řízení. V případě jiného pozemku v rámci
staveniště tomu může být u mezideponie zeminy například již z důvodu společného oplocení
s jinými souvisejícími pozemky, na nichž se provádí stavba; z důvodu rozlohy tohoto pozemku
a jeho významu pro provedení dané stavby, její údržby či odstranění; z důvodu specifik dané
lokality, např. v případě záplavové oblasti může mít tvorba mezideponie negativní důsledky
v době povodní apod. Nejvyšší správní soud však souhlasí se závěrem městského soudu,
že v podmínkách projednávané věci žalovaný nepochybil, nezahrnul-li pozemek, na kterém byla
zamýšlena mezideponie zeminy umístěna, do posuzování v rámci stavebního řízení podle §115
stavebního zákona.
[24] Ze správního spisu jednoznačně plyne, že oplocení je zakresleno na pozemku sousedním,
byť v bezprostřední blízkosti předmětného pozemku č. parc. 135/11. Tento sousední pozemek
č. parc. 135/13 předmětem stavebního povolení byl. Městský soud rovněž správně upozornil
na skutečnost, že podmínka č. 9 stanoviska EIA ze dne 30. 5. 2011, dle níž má být v projektové
dokumentaci pro stavební řízení respektováno v maximální možné míře zachování stávajících
vzrostlých dřevin a keřových porostů, je koncipována obecně, a proto zavazuje stavebníka
k jejímu respektování při jakémkoli kácení dřevin a křovin v souvislosti se stavbou (i v blízkosti
stavby), nejen při kácení dřevin rostoucích přímo na staveništi. Tato podmínka byla přejata
do stavebního povolení (v bodu 18. II. d/, str. 10) a je vztažena též na dřeviny v blízkosti stavby
(odůvodněna je na str. 21). Tím je zajištěno, aby též na dotčeném pozemku č. parc. 135/11 byly
káceny dřeviny jen v nezbytně nutném rozsahu, což je důvod, pro který stěžovatel předmětnou
námitku vznesl. Nutno přitom současně ve shodě s městským soudem [viz bod 5 shora]
zdůraznit, že kácení dřevin bylo na tomto pozemku povoleno rozhodnutím Magistrátu města
Most, odboru životního prostředí a mimořádných událostí, ze dne 11. 4. 2013 podle §8 odst. 1
zákona o ochraně přírody a krajiny, a tedy otázkou nezbytnosti kácení dřevin se příslušný správní
orgán zabýval.
[25] Pokud jde o odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn.
III. ÚS 4072/17, o službě Uber, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jedná o rozhodnutí, které
se skutkově týká naprosto odlišné věci (způsobu výkonu taxislužby), a proto tato stěžovatelem
uplatněná analogie pro posouzení projednávaného případu není přiléhavá.
VI. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Stejně tak soud nepřiznal náhradu nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení, neboť ani jí v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly; ke kasační stížnosti se nevyjádřila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu