ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.460.2019:30
sp. zn. 1 As 460/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: P. N., zastoupen
Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc,
proti žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, se sídlem tř. 17. listopadu 909/44,
Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2018, č. j. SIN 215/2018-5,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 24. 10. 2019, č. j. 64 A 7/2018 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dominice Kovaříkové, advokátce se sídlem Horní
náměstí 7, Olomouc, se p ři z n áv á odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce požádal Krajské státní zastupitelství v Ostravě dle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), o poskytnutí následujících
informací: „Zdali ve věci povinného SIN 21/2018-7 z 10. 4. 2018 a VSZ OC SIN 206/2018-4
z 28. 5. 2018 uvedený neexistující důkaz (viz. „V tomto případě totiž KSZ nesupluje oprávnění soudu povolit
či nepovolit nahlédnutí do spisu, neboť není do čeho nahlížet. Důkaz neexistuje.“) byl či nebyl užit pro zahájení
trestního stíhání ve věci KRPM-14652/TČ-2009, u povinného 2 KZV 55/2009, jak vyplývá z usnesení
dle §160 tr. ř.: „Papilární linie chodidla (daktyloskopická stopa č. 64)“ na str. 2, druhý odstavec, 6. řádek
od konce a „Na základě příslušných opatření, zkoumání a vyhodnocování jednotlivých zajištěných na místě činu,
zejména daktyloskopické stopy č. 64, byla potvrzena přítomnost podezřelého P. N. na místě činu“ na str. 3, 4.
odstavec?“. Krajské státní zastupitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 25. 7. 2018, č. j. SIN
58/2018-3 žádost odmítlo dle §15 odst. 1 informačního zákona, neboť dotaz žalobce
je polemikou se způsobem vedení trestního stíhání a žalobce požaduje, aby si povinný subjekt
vytvořil právní názor na danou trestní věc. V dané věci se tedy uplatí výluka z informační
povinnosti dle §2 odst. 4 informačního zákona. Žalobce zároveň může využít postup dle §65
zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které
žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl. Ztotožnil se se závěrem, že žalobce požaduje
odůvodnění postupu orgánů činných v trestním řízení, tedy sdělení názoru na věc. Poskytnutí
takových informací §2 odst. 4 informačního zákona vylučuje. Důvody jednotlivých rozhodnutí
v trestním řízení nadto byly žalobci jako obviněnému sděleny v jejich odůvodnění.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
napadeným rozsudkem zamítl. Pokud žalobce požaduje sdělit, zda označený důkaz byl v rámci
trestního řízení užit, požaduje tím dle krajského soudu implicitně, aby povinný subjekt sdělil své
úvahy a závěry vedoucí k (ne)využití takového důkazu pro účely zahájení trestního stíhání.
Požaduje tedy mimo samotného sdělení „ano“ či „ne“ také bližší odůvodnění postupu orgánů
činných v trestním řízení. Žalobce se zjevně domáhá dovysvětlení, na jakém základě bylo
zahájeno jeho trestní stíhání, mj. zda bylo zahájeno také na základě konkrétně označeného
důkazu. To ovšem dle §2 odst. 4 informačního zákona možné není (shodně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 As 95/2019 – 29). Pokud rozhodnutí vydaná
v průběhu trestního řízení dle žalobce využití jednotlivých důkazů dostatečně neobjasňují, může
tuto skutečnost namítat v rámci obhajoby v trestním řízení.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného, replika stěžovatele
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Má za to, že na danou žádost s jasně formulovanou otázkou bylo možno odpovědět pouhým
„ano“ či „ne“. Po žalovaném v žádném případě nepožadoval vyslovení vlastního názoru,
nastínění budoucího rozhodnutí či dokonce vytváření nových informací. Výluky dle §2 odst. 4
informačního zákona tak na danou situaci nedopadají. Odkaz krajského soudu na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 As 95/2019 - 29, je nepřípadný, neboť
stěžovatel nevyužívá žádosti jako specifické formy opravného prostředku ani nepožaduje
„dovysvětlení“. Krajský soud v napadeném rozsudku dovozením implicitního obsahu v podstatě
přeformuloval stěžovatelovu žádost o informace, čímž mu odepřel právo na informace.
[4] Skutečnost, že stěžovatel je účastníkem probíhajícího trestního řízení, nemůže popřít jeho
občanské právo na kontrolu fungování veřejné moci prostřednictvím institutu práva na svobodný
přístup k informacím. Odkazuje přitom na četnou judikaturu, která vyzdvihuje klíčovou roli práva
na informace při kontrole výkonu veřejné moci.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že žádost stěžovatele směřuje
k odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, které ani nevydalo státní zastupitelství,
ale policejní orgán. Stěžovateli bylo toto usnesení včetně jeho odůvodnění doručeno, neboť proti
němu podal stížnost. V usnesení o zahájení trestního stíhání je zásadně třeba označit skutečnosti,
které jsou důvodem zahájení trestního stíhání (pokud by to nevedlo ke zmaření objasnění trestné
činnosti). Úplný výčet důkazů zná jen ten, kdo usnesení vydal, dozorový státní zástupce
přezkoumává usnesení na podkladě jeho odůvodnění. Stěžovatel tedy danou informaci
buď již má, nebo mu ji může poskytnout jen policejní orgán, který usnesení vydal. V každém
případě nelze po státním zastupitelství požadovat, aby se vyjadřovalo k důkazům, které nejsou
uvedeny v usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť jde o nepřípustný dotaz na názor. Prostá
a neodůvodněná odpověď „ano“ či „ne“ by pak byla ze strany státního zastupitelství pouhou
spekulací.
[6] Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku, v níž odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 66/2013 – 25, podle něhož disponují-li stejnými
informacemi dva subjekty, je bezvýznamné, na který z nich se žadatel obrátí s žádostí o jejich
poskytnutí. Stěžovatel má za to, že státní zastupitelství má o věci „lepší“ informace než policejní
orgán, neboť žalovaný vydal dne 28. 5. 2018 pod č. j. SIN 206/2018-4 rozhodnutí o neexistenci
jednoho z důkazů, na nichž je postaveno trestní stíhání stěžovatele. Proto stěžovatel považoval
za nezbytné dotaz vznést a očekával jasnou odpověď ve smyslu „ano, vedeme trestní stíhání
na základě neexistujícího důkazu“ (a pak by event. státní zastupitelství podniklo další kroky
vedoucí k přezkumu zákonnosti trestního stíhání) nebo „ne, nevedeme trestní stíhání na základě
neexistujícího důkazu“ (pak by nastal rozpor s výše citovaným rozhodnutím). Oba výsledky jsou
pro žalovaného zjevně nepřijatelné. Obracet se na policejní orgán, který věc řešil před téměř
deseti lety, dle stěžovatele postrádá smysl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[8] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[9] Podle §2 odst. 4 informačního zákona povinnost poskytovat informace se netýká dotazů
na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.
[10] Citované ustanovení je třeba vykládat dle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před
tím, aby se na ně žadatelé v režimu informačního zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska
v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace,
jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat apod. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010 – 86). Pokud se žádost o informace týká
názoru, který povinný subjekt již zaujal, a tento názor je zachycen, nelze požadovanou informaci
podřadit pod §2 odst. 4 informačního zákona. Jestliže se však žádost týká názoru povinného
subjektu na určitou záležitost, který má povinný subjekt teprve zaujmout, pak je zcela namístě
takovou žádost odmítnout s odkazem na §2 odst. 4 informačního zákona (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2012, č. j. 4 As 37/2011 – 93).
[11] Z textu žádosti o informace je zřejmé, že stěžovatel požaduje po státním zastupitelství,
aby hodnotilo konkrétní úkon orgánů činných v trestním řízení a případně jej konfrontovalo
s jiným vlastním rozhodnutím v jiné věci. Požadavek, aby státní zastupitelství stěžovateli
nad rámec odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání sdělilo, které důkazy policejní orgán
vzal při vydání tohoto usnesení v úvahu, zjevně představuje dotaz na názor, resp. žádost o sdělení
myšlenkového postupu policejního orgánu, který doposud nebyl nikde zachycen. Stěžovatel
má jistě možnost zpochybňovat zákonnost jednotlivých úkonů orgánů činných v trestním řízení
v rámci své obhajoby v tomto řízení (např. i skutečnost, že určitý důkaz neexistuje nebo že nebyly
splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání). Po státním zastupitelství však v režimu
informačního zákona nelze požadovat, aby jakýmkoliv způsobem hodnotilo či vysvětlovalo, které
skutečnosti byly (nad rámec odůvodnění) podkladem rozhodnutí o zahájení trestního stíhání
a které nikoliv.
[12] Závěr, že na danou věc dopadá výluka ve smyslu §2 odst. 4 informačního zákona
je proto ve světle uvedeného odpovídající. Není přitom podstatné, zda je tato skutečnost
terminologicky vyjádřena tak, že stěžovatel požaduje po povinném subjektu, aby „vytvořil názor
na danou trestní věc“, „odůvodnil postup orgánů činných v trestním řízení“ nebo slovy krajského
soudu „dovysvětlil, na jakém základě bylo zahájeno trestní stíhání“. Podstatné je, což krajský soud
v napadeném rozsudku taktéž vyjádřil, že nutným předpokladem samotného sdělení „ano“
či „ne“, kterého se stěžovatel dle svých slov domáhá, by musela být předcházející originální
hodnotící úvaha povinného subjektu ve vztahu k myšlenkovému postupu policejního orgánu.
Námitka, že krajský soud stěžovatelovu žádost nepřípustně přeformuloval, je tudíž nedůvodná.
[13] Lze odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2011,
č. j. 2 As 4/2011 - 102, ve kterém soud hodnotil situaci, v níž daňový subjekt žádal v režimu
informačního zákona správce dně o sdělení, jaký doklad v daňovém spisu je důkazem toho,
že byl uplatněn odpočet daně. Kasační soud k tomu uvedl, že takovou žádost je možno vyložit
i tak, že daňový subjekt žádal o sdělení podkladu pro úvahu správního orgánu, která jej vedla
k určitému závěru, což nelze vnímat jinak než jako požadavek na sdělení myšlenkového postupu
správního orgánu. Dosáhnout zpochybnění určitých dokumentů správního orgánů je přitom
možné pouze v rámci řízení, pro které byly poskytnuty. Z hlediska povinnosti poskytovat
informace v dané situaci žadatel nepožadoval informaci o činnosti orgánu státní správy,
ale informaci o tom, jak správce daně dospěl k prezentovanému názoru. Jednalo se tedy o dotaz
na názor správního orgánu, který je z povinnosti poskytovat informace ustanovením §2 odst. 4
informačního zákona vyloučen. Stejnou úvahu lze učinit i nyní, neboť stěžovatel obdobně
požaduje informaci o tom, které důkazy byly užity při zahájení jeho trestního stíhání.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
[16] Krajský soud ustanovil stěžovateli zástupkyní advokátku Mgr. Dominiku Kovaříkovou.
Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele
i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 10 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni soud přiznal odměnu
za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu],
a dále paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13
odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 3.400 Kč. Soud nepřiznal zástupkyni odměnu za vyčíslený
úkon spočívající v poradě s klientem přesahující jednu hodinu, neboť jádrem sporu je posouzení
právní otázky ve věci, s níž byla zástupkyně z řízení před krajským soudem dostatečně
seznámena, a nejedná se tudíž o účelně vynaložené náklady. Částka ve výši 3.400 Kč bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu