ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.464.2019:47
sp. zn. 1 As 464/2019 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: NET and GAMES a.s.,
se sídlem Bednářova 621/29, Brno, zastoupen JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem
se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo financí,
se sídlem Letenská 15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: město Nový Jičín,
se sídlem Masarykovo náměstí 1/1, Nový Jičín, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne
3. 4. 2015, č. j. MF-46919/2014/34/2901-RK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 8 Af 36/2015 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 5. 2014, č. j. MF-97919/2012/34-4, dle §43 odst. 1
zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „loterijní zákon“), zrušil
rozhodnutí ze dne 18. 6. 2009, č. j. 34/47884/2009, a to v části týkající se povolení žalobce
k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle §50 odst. 3 loterijního zákona
prostřednictvím Centrálního loterijního systému KAJOT VLT, model: KAJOT VLT, na adrese
Generála Hlaďo 751/10 v Novém Jičíně. Rozhodnutí žalovaný zrušil pro rozpor s obecně
závaznou vyhláškou města Nový Jičín č. 2/2009, o stanovení míst, na kterých mohou
být provozovány výherní hrací přístroje, jíž s účinností od 1. 1. 2012 nahradila obecně závazná
vyhláška města Nový Jičín č. 12/2011 (dále jen „vyhláška města Nový Jičín“). Rozklad žalobce
proti uvedenému rozhodnutí ministr financí napadeným rozhodnutím zamítl.
[2] Proti rozhodnutí o rozkladu se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Neshledal důvodnou námitku,
že žalovaný neměl k obecně závazné vyhlášce vůbec přihlédnout, neboť byla vydána na základě
novely loterijního zákona, při jejímž přijímání nebyl dodržen notifikační proces předpokládaný
směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu
při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „notifikační
směrnice“). Otázka notifikace novely loterijního zákona není dle městského soudu
pro věc podstatná, neboť i v případě, kdy by nebyl tento zákon vynutitelný, mělo město Nový
Jičín zákonný podklad k vydání vyhlášky v §10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích
(obecní zřízení). Na konkrétní zmocnění v loterním zákoně není tato pravomoc obce vázána,
a je proto nepodstatné, zda byl notifikační proces dodržen.
[3] Městský soud neshledal vyhlášku města Nový Jičín diskriminační, neboť podmínky
pro provoz loterií a jiných podobných her jsou stanoveny na území dotčených lokalit ve vztahu
ke všem subjektům stejně. Zároveň sledují legitimní, ústavně garantovaný cíl a jsou vhodným
prostředkem k odstínění patologických následků provozování vybraného hazardu, což vylučuje
i úvahy o případné diskriminaci. Osoba zúčastněná na řízení přitom tvrdí i dokládá,
že v provozovně žalobce opakovaně zasahovala policie z důvodu narušování veřejného pořádku.
[4] Žalovaný nebyl dle městského soudu povinen posuzovat otázku zákonnosti či ústavnosti
vyhlášky města Nový Jičín ani postupovat dle §57 odst. 1 písm. zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád“), tj. iniciovat u Ministerstva vnitra přezkum použité
vyhlášky jako předběžnou otázku. O posouzení zákonnosti obecně závazné vyhlášky obce
se nezahajuje správní řízení a žalovaný si o této otázce učinil vlastní úsudek, který opřel
o relevantní judikaturu Ústavního soudu.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného, replika žalobce
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností.
Úvodem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil, neboť pátý senát
Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 5 As 177/2016 - 44, položil
rozšířenému senátu otázky, jejichž obsah odpovídá námitkám stěžovatele (užití unijního práva
na toto řízení).
[6] Novela loterijního zákona (kterou byl zákon doplněn o §50 odst. 4, který tvoří údajný
právní podklad pro možnost obcí regulovat provoz loterií na jejich území) je dle stěžovatele
neaplikovatelná, neboť při jejím přijetí nebyl dodržen notifikační proces předpokládaný
notifikační směrnicí. Pokud by měl zákonodárce za to, že obce mohou dle obecního zřízení
regulovat hazardní hry (dříve loterie), nevkládal by toto oprávnění do dalšího zákona a neučinil
by tak opětovně i u zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, který byl přijímán v době,
kdy zde již existuje bohatá judikatura stran oprávnění obcí regulovat na svém území hazard.
Je proto třeba zabývat se řádně otázkou dodržení notifikačního procesu. Stěžovatel poté obsáhle
argumentuje, proč novela loterijního zákona představuje technický předpis a jak zákonodárce
při notifikaci pochybil.
[7] Městský soud dle stěžovatele neposoudil správně ani námitku, že žalovaný měl dát podnět
Ministerstvu vnitra k zahájení řízení, ve kterém by byla posouzena (předběžná) otázka zákonnosti
a neústavnosti vyhlášky města Nový Jičín. Není možné, aby si správní orgán sám činil závěry
o tom, zda je vyhláška v souladu s ústavním pořádkem, když k posouzení této otázky s konečnou
platností není oprávněn ani soud. S námitkami nezákonnosti a protiústavnosti vyhlášky se správní
orgány vypořádaly zcela nedostatečně, přičemž žalovaný se ani necítí být orgánem oprávněným
k posuzování této otázky, třebaže dle existující judikatury je třeba (vždy a bezvýjimečně) zkoumat
zákonnost obecně závazných vyhlášek, a to zejména s ohledem na jejich (ne)diskriminační
charakter. O tom svědčí i historicky první sankce, kterou Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
uložil městu Bílina za protisoutěžní jednání v souvislosti výběrem konkrétních (adresných) míst
provozování loterií v obecně závazné vyhlášce. Dle stěžovatele tak nelze, jak opakovaně činí
žalovaný, pouze tvrdit, že je vázán vyhláškou a nemůže zkoumat její zákonnost, když může
postupovat tak, jak naznačil stěžovatel ve svých podáních.
[8] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že vyhláška města Nový Jičín nemá
diskriminační charakter, neboť při jejím přijímání nebyly stanoveny objektivní podmínky
pro výběr taxativně vyjmenovaných míst, na nichž je povolen provoz loterií. Stěžovatel
je přesvědčen, že pokud město Nový Jičín chtělo umožnit provoz loterií jen na některých
adresách ve městě, bylo nutné stanovit dostatečně určitá a nediskriminační pravidla pro jejich
výběr. Tato pravidla měla být předem známá a přezkoumatelná. Posuzovaná vyhláška těmto
požadavkům nevyhovuje. Stěžovatel dále rozporuje skutečnost, že byl v jeho provozovně
narušován veřejný pořádek, na což si někdo údajně stěžoval. Ve správním řízení ani v řízení před
městským soudem nebyl předložen jediný důkaz, který by toto prokazoval.
[9] Dle stěžovatele je v tomto případě nutné zohlednit také předpisy Evropské unie.
Jakákoliv omezení obchodu na vnitřním trhu Evropské unie je možné připustit pouze výjimečně,
a to výhradně za situace, kdy není možné v naléhavém zájmu ochrany lidského života, zdraví
a podobných nejvyšších hodnot postupovat jinak. Veškerá omezení je pak nutné činit po jejich
pečlivém uvážení a s důrazem na minimalizaci zásahu zejména do základních pilířů vnitřního
trhu, kterým je bezpochyby volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Vyhláška města Nový
Jičín a napadené rozhodnutí tyto principy zcela popírají. Omezení loterií může v jistých případech
představovat omezení volného pohybu služeb zaručeného článkem 56 Smlouvy o fungování
Evropské unie (dále jen „SFEU“). Podmínkou přípustnosti takového omezení je existence
přechodného období, které by dalo možnost provozovatelům reagovat na změnu právního
prostředí. V nynějším případě však žádné přechodné období stanoveno nebylo. Obdobný
požadavek je na případy rušení povolení umožňujícího výkon podnikatelské činnosti kladen
i z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Soud
by z těchto důvodů vůbec neměl k právní úpravě, na jejímž základě bylo povolení zrušeno,
přihlížet.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že notifikační proces předmětné novely
loterijního zákona řádně proběhl. Následně došlo ke změně návrhu novely v rámci
pozměňovacích návrhů, avšak regulačního oprávnění obcí se tato změna již nedotkla. I před
přijetím této novely však byla dána pravomoc obcí regulovat hrací přístroje prostřednictvím
obecně závazné vyhlášky. Žalovaný nevykonává dohled nad obecně závaznými vyhláškami obcí
a je povinen je jako platné a účinné právní předpisy aplikovat. Vyhláška města Nový Jičín není
dle žalovaného diskriminační, dopadá stejně na všechny subjekty a z vyjádření města Nový Jičín
plyne, že v provozovně stěžovatele opakovaně zasahovala policie z důvodu narušení veřejného
pořádku. Zároveň není důvod pokládat Soudnímu dvoru předběžnou otázku, neboť v nynější
věci není dána existence unijního prvku. Stěžovateli rovněž nesvědčí legitimní očekávání, že jeho
činnost nebude přinejmenším po určitou dobu předmětem regulace. Žalovaný proto navrhuje
kasační stížnost zamítnout.
[11] K vyjádření žalovaného podal stěžovatel repliku, v níž uvádí, že v obdobné věci
pod sp. zn. 6 As 28/2018 kasační soud řízení přerušil a měl by tak učinit i nyní. Opakuje,
že vyhláška je diskriminační a nebylo prokázáno, že by byl v jeho provozovně narušován veřejný
pořádek, nebo že by zde zasahovala policie. Navíc má za to, že by takové zásahy musely
mít bezprostřední souvislost s provozováním hazardních her, nikoliv pouze baru apod.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[13] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] Úvodem je třeba upozornit na §109 odst. 5 s. ř. s., podle něhož ke skutečnostem, které
stěžovatel uplatnil poté, kdy byl vydán napadený rozsudek, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
V žalobě ani v řízení před městským soudem přitom stěžovatel ze skutkového hlediska netvrdil,
že služeb dané provozovny využívají také zákazníci z jiných členských států, případně že jsou
dány jiné skutečnosti svědčící o existenci unijního prvku. Stejně tak nenamítal rozpor použité
právní úpravy s čl. 56 SFEU či s Úmluvou z důvodu neexistence přechodného období, které
by dalo možnost provozovatelům reagovat na změnu právního prostředí. Pokud tedy stěžovatel
tvrdí skutečnosti, na základě kterých dovozuje existenci unijního prvku v daném případě,
až v kasační stížnosti, přičemž mu nic nebránilo uplatnit je již v řízení před městským soudem,
nelze k těmto novým skutkovým tvrzením v řízení o kasační stížnosti přihlížet.
[15] Ze stejných důvodů Nejvyšší správní soud nepřerušil řízení do doby, než rozšířený senát
rozhodne ve věci vedené pod sp. zn. 5 As 177/2016. Otázka existence unijního prvku v situaci,
kdy část zákazníků poskytovatele služby může pocházet či pochází z jiného členského státu
Evropské unie, není pro nynější věc relevantní, neboť neodpovídá skutkovému podkladu
tak, jak jej stěžovatel v řízení před městským soudem vymezil a jak jej také městský soud
hodnotil. Tím se nynější věc odlišuje od věci vedené u kasačního soudu pod sp. zn.
6 As 28/2018, kde naopak stěžovatel již v řízení před městským soudem namítal rozpor použité
úpravy s čl. 56 SFEU z důvodu absence přechodného období a s čl. 34 SFEU z důvodu omezení
přeshraničního pohybu zboží – herních přístrojů.
[16] Právní úprava toho, zda a kde se mohou na území obce vyskytovat provozovny loterií
a jiných podobných her (včetně interaktivních videoloterijních terminálů) je otázkou místního
pořádku a jako taková spadá do samostatné působnosti obcí (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Obec může
tyto činnosti na svém území regulovat na zákonném podkladě §10 písm. a) a d) zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), resp. §50 odst. 4 ve spojení s §2 písm. e) loterijního
zákona (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, ze dne ze dne
14. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 29/10, nebo ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13).
[17] Otázka, zda se oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon
ve smyslu §10 písm. d) obecního zřízení (např. právě §50 odst. 4 loterijního zákona),
či zda se bude opírat o generální klauzuli §10 písm. a) obecního zřízení za účelem zabezpečení
místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatná. Jakékoliv úvahy
o neaplikovatelnosti §50 odst. 4 loterního zákona z důvodu nedodržení notifikačního procesu,
včetně úvah o předložení předběžné otázky, jsou proto nadbytečné a navýsost akademické
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015 – 170, nebo
ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 - 77). Námitka stěžovatele, že městský soud v této otázce
pochybil, je proto nedůvodná.
[18] Kasační soud se již v minulosti zabýval také postupem žalovaného v situaci, kdy účastník
řízení ve věci zrušení povolení k provozování loterie v tomto řízení namítá nezákonnost
či neústavnost obecně závazné vyhlášky, na jejímž základě je povolení zrušeno. Obecně závazné
vyhlášky jsou jedním z pramenů práva, a správní orgán z nich musí vycházet a také se jimi musí
řídit. Žalovaný (Ministerstvo financí) je vázán zákonnými a podzákonnými právními předpisy
a nijak mu nepřísluší posuzovat zákonnost loterijní vyhlášky (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 9 As 323/2017 – 61). Ať už by proto žalovaný
sám vyhodnotil zákonnost vyhlášky města Nový Jičín jakkoliv, přesto neměl v posuzovaném
případě jinou možnost, než tuto vyhlášku použít.
[19] Co se týče odkazu stěžovatele na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže,
oprávnění hodnotit obsah obecně závazné vyhlášky z hlediska jejího protisoutěžního charakteru
dovodil tento úřad z §19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně
některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže). Krajský soud v Brně dal v tomto
ohledu úřadu za pravdu, nicméně jeho rozsudek v dané věci byl napaden kasační stížností
(vedeno pod sp. zn. 2 As 200/2020). V každém případě se ovšem jedná o odlišný správní orgán,
který postupoval podle jiné zvláštní právní úpravy, než v nynější věci, a argumentace stěžovatele
je proto nepřípadná.
[20] Lze doplnit, že §123 obecního zřízení opravňuje Ministerstvo vnitra k dozoru
nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí. V rámci tohoto dozoru ministerstvo může
vyzvat obec ke zjednání nápravy, rozhodnout o pozastavení účinnosti vyhlášky a poté případně
podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce. Jedná se ovšem
o dozorovou pravomoc ministerstva. Ani pokud je podán podnět k výkonu dozorové činnosti
(a takový podnět může podat kdokoliv včetně samotného stěžovatele, který tak také dle vlastního
vyjádření založeného ve správním spise skutečně učinil), není takový podnět návrhem na zahájení
řízení, jak má na mysli §57 správního řádu. Nejedná se proto o předběžnou otázku
dle uvedeného ustanovení a městský soud dospěl ke správnému závěru, že podání či nepodání
požadovaného podnětu nemohlo mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[21] Ani soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny zkoumat zákonnost použité obecně
závazné vyhlášky komplexním způsobem. Úkolem správního soudu je posoudit všechny
individuální okolnosti konkrétního řešeného případu, tj. případně i to, zda obec zařazením
té které nemovitosti či ulice do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Pokud
by tomu tak bylo, nebude správní soud v dotčené části obecně závaznou vyhlášku aplikovat
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, a ze dne 30. 4. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 5/07 ze dne 30. 4. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 7. 2017, č. j. 5 As 253/2016 - 49). Nastíněný postup tak provozovatele loterií nezbavuje
soudního přezkumu, pokud je dotčená vyhláška v konkrétní věci výrazem libovůle
či diskriminačního přístupu obce.
[22] Věcně je k namítané diskriminaci třeba předeslat, že provoz loterií a jiných podobných
her je činnost společensky škodlivá, s níž jsou ve významné míře spojeny sociálně patologické
jevy a nezanedbatelné společenské náklady (srov. odst. 37 nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn.
Pl. ÚS 56/10, nebo odst. 39 nálezu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12). Hlavním
důvodem tolerance a regulace této ekonomické činnosti je (vedle fiskálních souvislostí) především
skutečnost, že v opačném případě by se aktivity spojené s hazardním hráčstvím přesunuly mimo
dosah jakékoliv kontroly do sféry šedé či černé ekonomiky.
[23] Ústavní soud ve shora uvedených nálezech vychází z premisy, že právní předpis (včetně
obecně závazných vyhlášek obcí) má být zásadně obecný. Regulace jedinečných případů a jejich
vydělení z rámce obecnosti proto musí být jednoznačně objektivně ospravedlněná a nesmí
být výrazem libovůle. Pokud obec prostřednictvím obecně závazné vyhlášky stanoví konkrétní
místa, kde provoz loterií povolí, musí tak učinit v souladu s principem rovnosti. Vymezení míst
se musí opírat o racionální důvody, které jsou neutrální a nediskriminační ve vztahu
ke konkrétním osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá.
[24] Obecně dále platí, že neplyne-li důvod přijetí určité regulace v konkrétních místech obce
ve vyhlášce jednoznačně z okolností, je na obci, která obecně závaznou vyhlášku vydala, aby před
soudem racionální a neutrální důvody předestřela a obhájila. Tyto důvody může obec
zformulovat také až dodatečně v průběhu řízení o žalobě (nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 56/10, odstavec 40; a shora citovaná judikatura).
[25] V nálezu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 22/11, Ústavní soud konstatoval, že kritérium
předchozího porušování právních předpisů při provozování výherních hracích přístrojů
je nepochybně „podřaditelné pod pojem veřejného pořádku, za jehož účelem je obec oprávněna k regulaci.
Pokud v minulosti na určitých místech docházelo provozovateli VHP k porušování právních předpisů,
pak je možné, aby obec tuto negativní zkušenost promítla do vymezení míst, v nichž si nepřeje ani provozování
VLT. Stanovením těchto míst v obecně závazné vyhlášce ostatně obec primárně nesměřuje vůči konkrétnímu
provozovateli, neboť tento zákaz platí pro kohokoliv, kdo by chtěl na daném místě v budoucnu VLT umístit
a provozovat“.
[26] V nynějším případě se město Nový Jičín již ve správním řízení vyjádřilo v tom smyslu,
že na zrušení povolení k provozu loterií na dotčené adrese trvá, neboť zde došlo a dochází
k narušování veřejného pořádku. Město uvedlo jmenovitě více než 20 incidentů, k nimž od roku
2009 v předmětné provozovně došlo, a které byly hlášeny policii nebo obecní policii. V dané
provozovně se opakovaně dožadovali hry mladiství, v provozovně i jejím okolí opakovaně
narušovaly veřejný pořádek opilé osoby, v herně došlo také ke krádežím a rozbití její skleněné
výlohy. S vyjádřeními města Nový Jičín byl stěžovatel již ve správním řízení prokazatelně
seznámen. Ačkoliv sám žalovaný těmto vyjádřením nepřikládal zásadní váhu, ve smyslu shora
citované judikatury se jedná o odůvodnění, které je ve vztahu otázce nezařazení konkrétní
provozovny na seznam míst, kde je možné loterie provozovat, dostačující. Zároveň je zřejmé,
že námitka, že nebylo prokázáno, že by byl v provozovně stěžovatele narušován veřejný pořádek,
není důvodná. Uplatnění tohoto kritéria proto přesně odpovídá účelu, s nímž zákon a uvedená
judikatura Ústavního soudu spojují možnost omezení, resp. zákazu provozování loterií a jiných
podobných her. Samo o sobě není ani diskriminační, neboť je založeno na objektivně existujících
a zjištěných skutečnostech (porušování veřejného pořádku).
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud neuložil
žádnou povinnost ani neshledal důvody hodné zvláštního zřetele (§60 odst. 4 s. ř. s.).
Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu