ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.47.2019:35
sp. zn. 1 As 47/2019 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobce: L. N.,
zastoupeného JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Klokotská 103/13,
Tábor, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha, o žalobě
proti rozhodnutím žalované ze dne 7. 9. 2018, č. j. 10.01-000978/18-003 a č. j. 10.01-000977/18-
002, a ze dne 14. 9. 2018, č. j. 10.01-001024/18-002, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 6 A 178/2018 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému advokátovi žalobce JUDr. Michalu Bernardovi, Ph.D. se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu, v níž se domáhal (1) zrušení v záhlaví
označených rozhodnutí žalované, kterými nevyhověla jeho žádostem o určení advokáta,
a (2) toho, aby soud uložil žalované zdržet se dalšího poškozování a zasahování do práv žalobce.
Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
[2] Městský soud shora označeným usnesením přiznal žalobci osvobození od soudních
poplatků ve výši 90 % (výrok I.) a ustanovil mu zástupce JUDr. Michala Bernarda, Ph.D. Soud
neshledal údaje vyplněné v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
nevěrohodnými. Byť žalobcovy průměrné měsíční výdaje (12 442 Kč) převyšují jeho průměrné
měsíční příjmy (invalidní důchod ve výši 6 468 Kč), žalobce vysvětlil, že rozdíl hradí s pomocí
svého syna. Soud připomněl regulativní funkci právní úpravy osvobození od soudních poplatků.
Navrhovatel má nést část nákladů soudního řízení a soudy mají od jejich placení osvobozovat
zpravidla jen zčásti a v nejnutnější míře, tak aby určitá míra podílení se na nákladech řízení
zůstala zachována, i když je navrhovatel v obtížné finanční situaci a nemá prostředky k zaplacení
soudního poplatku v celé výši. K úplnému osvobození lze přikročit jen ve výjimečných
případech a ze zvlášť závažných důvodů.
[3] Soud dospěl k závěru, že osobní i majetkové poměry neumožňují žalobci zaplatit soudní
poplatek 9 000 Kč (po 3 000 Kč za žalobu proti každému ze tří napadených rozhodnutí) v plné
výši, avšak umožňují mu zaplatit alespoň jeho malou část. Dokáže-li každý měsíc pokrýt schodek
v hospodaření ve výši přibližně 6 000 Kč, je podle názoru soudu v jeho silách jednorázově
zaplatit částku 900 Kč. Soudní poplatek v této výši má spíše symbolickou povahu a představuje
přibližně 14 % žalobcových měsíčních výdajů, nebude tedy pro něj neúnosnou zátěží. Naproti
tomu bude zachován smysl institutu soudních poplatků a odpovědnost navrhovatele za náklady,
které se s vedením každého soudního řízení nevyhnutelně pojí. Soud dodal, že v případě úspěchu
ve věci je žalobci zpravidla přiznána náhrada nákladů řízení.
[4] Zvlášť závažné důvody pro úplné osvobození od soudních poplatků nebyly v žalobcově
případu dány, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že si může dovolit hradit i potřeby,
které nejsou nezbytné pro živobytí, jako je částka 700 Kč měsíčně za telefonní služby a dalších
2 500 Kč za kancelářské potřeby a poštovné. Podmínky pro prolomení zásady, že i nemajetný
žalobce se má podílet na nákladech soudního řízení alespoň malou částí, tudíž nebyly splněny.
Z tohoto důvodu soud osvobodil žalobce od placení soudních poplatků v rozsahu 90 %.
[5] Žádosti o ustanovení zástupce soud vyhověl, neboť první podmínka spočívající
v existenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků byla splněna a zároveň
ustanovení zástupce bylo třeba s ohledem na základní vzdělání žalobce a jeho nízkou orientaci
v právním řádu, jež je zřejmá zejména z neurčitosti části žalobního petitu.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti výroku I. usnesení městského soudu kasační
stížností.
[7] V kasační stížnosti, kterou stěžovatel sepsal osobně, uvedl, že osvobození od soudních
poplatků ve výši 90 % je luxusní v případě občana, který má alespoň minimální šanci se podílet
na poplatkové povinnosti. To však neplatí jeho případ, neboť je v totální existenční,
a tedy i finanční nouzi, a jeho fungování probíhá za pomoci syna, známých a přátel či kamarádky,
která mu poskytuje část neprodaných přebytků jídla z vývařovny a restaurace. Pokud by měl
nějaké peníze, investoval by je v první řadě do zničeného zdraví, o které se mu postarali
zkorumpovaní policisté, které kryjí státní zástupci a GIBS.
[8] Soud musí podle stěžovatele přihlédnout k jeho dalším poplatkovým povinnostem,
které činí celkem 28 000 Kč (dovolání 15 000 Kč, delegace v osmi případech 8 000 Kč
a odvolání 5 000 Kč). Nelze spravedlivě požadovat po žalobcově synovi, aby to vše uhradil. Není
to přitom stěžovatel, kdo by chtěl vést jakékoliv žaloby, ale někdo by musel zastavit JUDr. Irenu
Schejbalovou, ředitelku žalované, která nemá náhled nad svým chováním. V této souvislosti
stěžovatel odkázal na přílohu kasační stížnosti nazvanou „Stížnost na JUDr. Irenu Schejbalovou,
č. 12“. Stěžovatel doposud nikdy nezklamal soudce, kteří jej osvobodili od soudních poplatků
a ustanovili mu advokáta, a spor vždy vyhrál. Je čestný člověk, což potvrzuje i soud v napadeném
usnesení. Soud však přehlédl, že částku 2 500 Kč za kancelářské potřeby a poštovné
už stěžovatel neuplatňuje, protože tuto položku zcela převzal syn. Stěžovatel nemá
a ani neovládá počítač, musí proto vše (spojení s advokátem, lékaři, synem atd.) řešit poštou
a po telefonu.
[9] Podle stěžovatele je soudu z úřední činnosti známo, jak tyto problémy vznikly – žalovaná
podporuje páchání a zahlazování zločinů páchaných na stěžovateli osobami jednajícími za orgány
státu, které spočívají v ponižování, bezbřehé aroganci, urážkách a pronásledování. Zlovolnou
podporou těchto osob je posudek z oboru zdravotnictví (psychiatrie), podle kterého stěžovatel
údajně trpí duševní poruchou s bludy, a proto může některé skutečnosti zkreslovat. Stěžovatel
se nikdy s tímto posudkem neztotožnil. Je naopak osobou 100% spolehlivou ve všech oblastech,
což lze doložit např. tím, že mu jeho dřívější zákazníci zanechávali v jeho nepřítomnosti
u partnerky i mnohamilionové částky, aniž by dostali potvrzení o předání hotovosti. S ohledem
na věk stěžovatele, je zřejmé, že je ze staré školy, což znamená, že ústní dohoda a vlastní čest je
víc než cár papíru. Období od roku 2008 je bohužel spojeno s konstatováním duševní poruchy
stěžovatele, který se navíc stal v několika případech obětí trestné činnosti a korupce týkající
se řízení o stanovení výživného na zletilou dceru. Na trestnou činnost stěžovatel bezvýsledně
upozorňoval. Deset let však byl hrubě urážen policisty, státními zástupci a GIBS s tím,
že si vše údajně vymyslel a že je kverulant.
[10] V řízeních vedených soudy, u nichž je stěžovatel znám a má ustanovené advokáty,
stěžovatel vyhrává. Tyto soudy osvobodily stěžovatele od soudních poplatků v 19 případech
v plném rozsahu z důvodu jeho finančních a sociálních poměrů. Devatenácti pravomocným
usnesením by neměly odporovat jiné, s jiným procentem osvobození. Ke znakům právního státu
patří zásada právní jistoty a předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci. V řízení nejde navíc
jen o soudní poplatek, ale i další náklady, které mohou v řízení nastat. Městský soud nepřihlédl
ani k poplatkovým povinnostem stěžovatele v dalších řízeních. I při osvobození z 90 % by měl
stěžovatel opět povinnost placení desetitisícových částek, které nemá.
[11] Zástupce stěžovatele následně kasační stížnost doplnil. Namítl, že stěžovatel v řízení
před městským soudem i ve své kasační stížnosti tvrdil a prokázal, že splňuje předpoklady
pro plné osvobození od soudních poplatků, neboť to odůvodňují jeho finanční a sociální
poměry. Jeho jediným příjmem je důchod, z něhož musí uspokojovat své základní potřeby
a výlohy na zdravotní péči. Zaplacení soudního poplatku by pro něj znamenalo ohrožení výživy
a nezbytných potřeb. Ostatně i městský soud uvedl, že tvrzením stěžovatele uvěřil.
[12] Městský soud nevyhodnotil věc správně, když stěžovateli přiznal pouze částečné
osvobození. Ústavní soud mnohokrát poukázal na zásadu právní jistoty a předvídatelnosti práva.
Stěžovatel byl zcela osvobozen od soudních poplatků v 19 jiných řízeních. Jeho finanční situace
se od těchto jiných řízení nijak neliší, neexistují proto důvody, proč by neměl být od soudních
poplatků zcela osvobozen. Městský soud se odchýlil od dřívějšího rozhodování soudů ve věcech
osvobození od soudních poplatků stěžovatele, aniž by toto odchýlení jakkoliv zdůvodnil.
Napadené usnesení je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[13] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení nepřezkoumatelným. Stěžovatel
spatřoval nepřezkoumatelnost v absenci odůvodnění odlišného znevýhodňujícího postupu vůči
stěžovateli oproti jiným řízením, která vede. Tvrdil, že v 19 jiných řízeních byl od soudních
poplatků plně osvobozen, proto mělo napadeným usnesením dojít k porušení zásady
předvídatelnosti a právní jistoty. Stěžovatel však na taková jiná řízení konkrétně neodkázal
pomocí spisových značek, ani toto tvrzení nijak neodložil.
[17] Nejvyššímu správnímu soudu je naopak z úřední činnosti známo, že stěžovateli
v řízeních, která vede ve správním soudnictví, osvobození pravidelně přiznáváno není, případně
je osvobození přiznáno pouze částečně. Jako příklad lze zmínit usnesení ze dne 28. 12. 2015,
č. j. 9 Ad 18/2015 – 80, kterým městský soud přiznal osvobození od soudních poplatků z 90 %
(a neustanovil mu zástupce). S odkazem na regulační funkci soudních poplatků městský soud
odůvodnil své rozhodnutí obdobně jako v nyní posuzované věci. Žaloba se týkala shodně
jako v nyní posuzované věci sporu s Českou advokátní komorou o bezplatné určení advokáta.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení rozsudkem
ze dne 19. 4. 2016, č. j. 3 As 21/2016 – 35.
[18] V případě řady jiných řízení správní soudy nepřiznaly stěžovateli osvobození od soudních
poplatků vůbec. Ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod. sp. 62 A 125/2018, týkající
se opět sporu s Českou advokátní komorou o bezplatné určení advokáta, soud připustil,
že se stěžovatel nachází ve složité finanční situaci, jež by bez přistoupení zvláštních okolností
mohla přinejmenším částečné osvobození od soudních poplatků odůvodňovat,
nelze však přehlédnout, že spory s orgány veřejné moci často sám účelově vyvolává, z podstatné
části tak přitom činí kverulačně. Krajský soud připomněl, že opakovaně vyhodnotil stěžovatelova
podání, resp. vznesené nároky jako nereálné, přemrštěné a neodpovídající či jako kombinaci
urážek a neuchopitelných myšlenek. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl
rozsudkem ze dne 19. 7. 2019, č. j. 4 As 221/2019 – 33, přisvědčil přitom krajskému soudu,
že „stěžovatel dlouhodobě iniciuje soudní spory se státem či jeho jednotlivými složkami, přičemž tak činí ve většině
případů způsobem, který nemůže vést k rozumnému cíli, ale jehož výsledkem je pouze řetězení aktů veřejné moci,
které stěžovatel následně vnímá jako osobní křivdu“. K obdobným závěrům Nejvyšší správní soud
dospěl také v rozsudku ze dne 31. 10. 2019, č. j. 6 As 165/2019 – 37, který se týkal kasační
stížnosti stěžovatele proti neosvobození od soudních poplatků usnesením městského soudu
ze dne 7. 8. 2019, č. j. 5 A 1/2019 – 54.
[19] Stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků v řízení o kasačních
stížnostech jsou také pravidelně zamítány z důvodu zjevné bezúspěšnosti návrhu podle §36
odst. 3 s. ř. s. (viz např. usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 1 As 349/2019 – 60, ze dne
10. 10. 2019, č. j. 1 As 280/2019 – 26, ze dne 4. 7. 2019, č. j. 2 As 142/2019 – 22, ze dne
30. 5. 2019, č. j. 2 As 141/2019 – 20, ze dne 5. 11. 2019, č. j. 3 As 347/2019 – 28, ze dne
17. 6. 2019, č. j. 3 As 178/2019 – 15, ze dne 20. 6. 2019, č. j. 5 As 58/2019 – 35, ze dne
18. 3. 2019, č. j. 6 As 31/2019 – 31, ze dne 14. 5. 2019, č. j. 6 As 93/2019 – 10, ze dne 9. 7. 2019,
č. j. 7 As 169/2019 – 14, ze dne 27. 3. 2019, č. j. 8 As 70/2019 – 21, nebo 11. 7. 2019,
č. j. 10 As 198/2019 – 68).
[20] Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že by jej městský soud neodůvodněně znevýhodnil
oproti postupu v jiných řízeních, a že by tím porušil zásadu právní jistoty a předvídatelnosti
soudního rozhodování.
[21] Stěžovatel městskému soudu dále vytkl, že do úvah o majetkových poměrech stěžovatele
zahrnul výdaj ve výši 2 500 Kč za kancelářské potřeby a poštovné. V kasační stížnosti tvrdil,
že tuto částku neuplatňoval, protože tuto položku zcela převzal syn. Uvedené tvrzení
však neodpovídá obsahu Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech,
které stěžovatel městskému soudu k žádosti o osvobození od soudních poplatků zaslal. V bodu
X tohoto prohlášení nazvaném „Výdaje“ stěžovatel odkázal na přílohu, v níž uvedl: „Poštovní
výdaje, kancelářské potřeby, měsíčně cca 2.500 Kč. Tyto náklady plynou z komunikace žalobce písemnou formou
(nemá počítač ani internet) se soudy, policií ČR, státními zastupitelstvími a dalšími státními složkami, včetně
žalované, což ona zavinila, kdy jde o komunikaci s meritem věci kriminálního jednání páchaného na žalobci
[…]“. Z citované pasáže je zřejmé, že to byl žalobce, kdo určil, že částka 2.500 Kč za kancelářské
potřeby a poštovné má být při posouzení jeho žádosti zohledněna.
[22] K odůvodnění městského soudu, který tuto položku stěžovatelových výdajů nepovažoval
za nezbytnou pro živobytí, Nejvyšší správní soud doplňuje, že z výše citovaných věcí je patrné,
že stěžovatel opakovaně iniciuje mnohdy zjevně bezúspěšné spory se státními orgány.
V tomto kontextu se závěr městského soudu o zbytnosti tohoto výdaje jeví zcela správný.
[23] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem nezpochybňuje tíživou finanční
situaci stěžovatele. Na hodnocení naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků
však mohou mít vliv i jiné okolnosti, než pouze majetková situace žadatele. Soud může
přihlédnout též k tomu, zda a popřípadě v jaké míře vede účastník další soudní spory či jiná
řízení před orgány veřejné moci, na něž je pravděpodobně třeba vynakládat prostředky
(viz rozsudek ze dne 24. 7. 2015, č. j. 2 As 153/2015 – 27).
[24] Jak již soud uvedl ve výše citovaném rozsudku č. j. 4 As 221/2019 – 33: „Stěžovatel má
samozřejmě právo tento druh sporů vést a na jejich vedení vynakládat poměrně značnou část svých finančních
prostředků, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit. Není však žádný rozumný důvod,
aby náklady na tento druh sporů nesl stát prostřednictvím využití institutu osvobození od soudních poplatků,
příp. ustanovení zástupce. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným
osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků
a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich práv a právem chráněných
zájmů), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně (srov. též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 6 As 216/2015 – 10). Takovou povahu však předmětný spor nemá.
Jak upozornil též krajský soud, předmětem sporu je v posuzované věci neurčení advokáta, který by stěžovateli
bezplatně poskytoval právní služby v konkrétní věci. […] nepříznivá majetková situace stěžovatele je ovlivněna
výdaji na vedení soudních sporů, které z větší části sám vyvolává, jedná se o dlouhodobou a rozsáhlou aktivitu
stěžovatele, a nyní projednávaná věc je svým charakterem sporem o určení advokáta pro vedení dalších sporů
obdobné povahy. […] Ani v tomto ohledu se nynější spor typově nijak neliší od většiny sporů stěžovatele,
které krajský soud charakterizoval jako spory vůči osobám podílejícím se na činnosti orgánů veřejné moci,
které, nesdílejí-li názor stěžovatele, jsou označeny za ‚zločince‘. Konkrétní subjektivní práva, o jejichž soudní
ochranu by se mělo jednat, se již z těchto sporů vytrácejí. […] Skutečným účelem podání totiž zřejmě není ochrana
práv stěžovatele, ale toliko hledání procesních příležitostí pro častování představitelů veřejné moci vulgaritami.“
[25] Tyto závěry jsou použitelné i v nyní posuzované věci, která se týká rovněž neúspěšné
žádosti stěžovatele o určení advokáta žalovanou. Stěžovatel přitom v příloze kasační stížnosti
namísto věcné argumentace útočí prostřednictvím urážek zejména na předsedkyni žalované
a předsedu Ústavního soudu. Nynější spor tedy typově zapadá mezi spory, k nimž se váže
citovaná judikatura a v nichž stěžovatel označuje za „zločince“ osoby podílející se na činnosti
orgánů veřejné moci, které nesdílejí jeho názor. V řadě sporů tohoto typu správní soudy
nepřiznaly stěžovateli osvobození od soudních poplatků vůbec. Přiznal-li městský soud
v nyní posuzované věci stěžovateli osvobození z 90 % a ustanovil mu advokáta, postupoval
vůči němu vstřícněji než v jiných věcech, které byly potvrzeny v kasačním přezkumu.
Za této situace soud neshledal stěžovatelovy námitky opodstatněnými.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[26] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[28] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu označeným v záhlaví ustanoven zástupcem
advokát JUDr. Michal Bernard, Ph.D. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu
zástupce částkou 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) a dále částkou
300 Kč, která je paušální náhradou hotových výdajů [viz §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], celkem tedy 3 400 Kč. Tuto částku soud zvýšil
o 714 Kč připadající na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát jako plátce povinen odvést.
Částka v celkové výši 4 114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu