ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.70.2019:22
sp. zn. 1 As 70/2019 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: D. L.,
zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2018 č. j. MSK 84886/2017,
sp. zn. DSH/18555/2017/Blá, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2019, č. j. 18 A 10/2018 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 3 400 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce,
Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Magistrát města Ostravy (správní orgán prvního stupně) shledal žalobce dne 22. 5. 2017
odpovědným za správní delikt provozovatele vozidla dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), neboť v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil,
aby při užití vozidla Škoda, RZ X, na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a
pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Za uvedený správní
delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1 000 Kč. Odvolání žalobce žalovaný zamítl.
[2] Porušení povinnosti bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického
prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích a spočívalo v tom, že dne 6. 5. 2016 ve 12:51 hodin v Moravské Ostravě blíže
nezjištěný řidič řídil uvedené vozidlo po ulici Českobratrská, ve směru jízdy od Fifejd vlevo
na ulici Sokolská třída, a v křižovatce Sokolská třída - Českobratrská, řízené tříbarevnou světelnou
signalizací, nerespektoval signál S2a-signál se směrovou šipkou s červeným světlem „Stůj“
pro shora uvedený směr jízdy, jenž svítil již po dobu 6,2 sec., před křižovatkou nezastavil,
a ačkoli byl povinen zastavit vozidlo před křižovatkou, do křižovatky vjel.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud
shledal žalobu důvodnou a rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně zrušil.
[4] Krajský soud posuzoval povahu kamerového systému, jehož prostřednictvím byl správní
delikt zaznamenán. Ve vyjádření výrobce zařízení na ulici Českobratrská v Ostravě ze dne
27. 7. 2018, předloženého žalovaným, se uvádí, že „zařízení Unicam obsahuje rychloměr
pro dokumentování přestupku překročení maximální povolené rychlosti a podléhá certifikátu pro stanovená
měřidla Unicam SPEED a je podle zákona pravidelně metrologicky ověřováno“ a dále se v tomto vyjádření
podává, že „součástí rychloměru je také rozšíření pro dokumentaci přestupku jízdy na červenou a dokumentaci
průjezdů vozidel pro potřeby pátrání po kradených vozidlech“. Na základě tohoto vyjádření krajský soud
konstatoval, že zařízení Unicam má tři hlavní funkce, a to dokumentaci přestupku překročení
maximální povolené rychlosti, přestupku jízdy na červenou a dokumentaci průjezdů vozidel
pro potřeby pátrání po kradených vozidlech. Soud se neztotožnil s názorem žalovaného,
že by dokumentace jízdy na červenou byla pouze doplňkovou funkcí, neboť z výše uvedeného
vyjádření ze dne 27. 7. 2018 toto nevyplývá, ba naopak je nutné považovat všechny tři funkce
zařízení Unicam za hlavní se stejnou důležitostí a významem.
[5] Krajský soud dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 10 As 15/2018 - 36, uvedl, že přestupky dle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním
provozu spočívající v porušení povinnosti zastavit vozidlo na signál, který přikazuje zastavit
vozidlo, byly v roce 2016 zcela mimo působnost obecní policie a obecní policie tak nemohla
využívat kamerový systém (zařízení Unicam) za účelem monitorování těchto přestupků.
Ve smyslu §24b odst. 1 zákona o obecní policii totiž nebylo a nemohlo být takovéto
monitorování potřebné pro plnění úkolů obecní policie. Uzavřel proto, že d ůkazy týkající se
přestupku „jízdy na červenou“ z takovéhoto systému vzešlé jsou nezákonné a procesně
nepoužitelné.
[6] Na náhradě nákladů řízení přiznal krajský soud žalobci 13 200 Kč - náklady právního
zastoupení žalobce advokátem v rozsahu 3 úkonů právní pomoci po 3 100 Kč, 3 režijních
paušálů po 300 Kč podle §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a), d) a §13 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), a soudní poplatek ve výši 3 000 Kč.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost.
[8] Stěžovatel nepolemizuje se závěrem soudu, že přestupek spočívající v porušení povinnosti
zastavit vozidlo na signál, byl mimo působnost obecní policie. Odkazuje však na rozsudek
téhož soudu (Krajského soudu v Ostravě) ze dne 18. 10. 2018, č. j. 19 A 35/2017 - 98,
ve kterém krajský soud na základě zcela shodného vyjádření společnosti Camea, spol. s r. o.
k funkci zařízení Unicam instalovaného v Ostravě na křižovatce ulic Českobratrská x Sokolská
ze dne 27. 7. 2018, dospěl k závěru, že: „zařízení obsahuje také rychloměr pro dokumentování přestupku
překročení maximální povolené rychlosti, tedy systém sloužil k plnění zákonného úkolu obecní policie vyplývajícího
z §86 písm. d) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění k 23.10.2015, a doplňkovou funkcí
rychloměru je rozšíření pro dokumentaci přestupku jízdy na červenou, je nutno dospět k závěru, že se jedná
o důkaz vzešlý z legálně provozovaného kamerového systému, a tedy o důkaz procesně použitelný, jak plyne
ze závěrů Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 10 As 15/2018 - 36, na které krajský soud
v podrobnostech odkazuje.“.
[9] Krajský soud tak dle stěžovatele porušil zásadu rozhodování v obdobných věcech
obdobně, neboť napadeným rozsudkem rozhodl zcela odlišně od citovaného případu. Krajský
soud tak porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, konkrétně právo na předvídatelnost
soudního rozhodování a princip právní jistoty.
[10] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně vypočetl, resp. nepřezkoumatelně
odůvodnil výši nákladů řízení. Žalobci přiznal náklady řízení za 3 úkony právní služby,
dle stěžovatele mu však náleží pouze dva - převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby.
Z rozsudku krajského soudu nevyplývá, že by advokát učinil v řízení další úkon. Pokud podal
repliku ke stěžovatelovu vyjádření, namítá stěžovatel, že mu nebyla zaslána k vyjádření.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud není vázán vlastní
judikaturou, nadto stěžovatel na rozsudek krajského soudu sp. zn. 19 A 35/2017 v řízení
nijak neodkazoval, dovolává se ho až v kasační stížnosti. Krajský soud se ve svém rozsudku
zabýval zejména rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 15/2018, což žalobce
považuje za naprosto dostatečné, neboť z tohoto rozsudku vyplývá, že monitoring průjezdu
křižovatkou nesmí být nejen jedinou, ale ani jednou z hlavních funkcí použitého technického
systému. Rozsudek Nejvyššího správního soudu je pro krajský soud směrodatnější,
neboť jeho úlohou je sjednocovat judikaturu. Jeden rozsudek krajského soudu nevytváří
rozhodovací praxi, nemohla tak být narušena zásada legitimního očekávání ani právní jistota
stěžovatele. K námitce týkající se nákladů řízení žalobce uvádí, že skutečně učinil 3 právní úkony,
a to 1) převzetí věci a příprava zastoupení, 2) žaloba, 3) doplnění žalobní argumentace
ze dne 14. 9. 2018, což z napadeného rozsudku vyplývá.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[13] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou porušení stěžovatelova práva
na spravedlivý proces z důvodu odlišného rozhodnutí krajského soudu v obdobné situaci.
[15] Obecně je třeba poznamenat, že nejednota vyslovených právních názorů je jev imanentní
v podstatě každému systému rozhodování o právech a povinnostech a častěji se projevuje tam,
kde paralelně rozhodují o obdobných otázkách různé orgány. Tak tomu je i v obecném
soudnictví a u správních soudů jako jejich součásti. Jak na úrovni prvoinstanční (tj. u krajských
soudů), tak v řízení o kasační stížnosti jako v podstatě jediném opravném prostředku ve správním
soudnictví, se totiž může stát, že o obdobných případech budou rozhodovat různé orgány (různé
senáty či různí samosoudci téhož soudu resp. – v první instanci – i různých soudů), takže nelze
zajistit, aby vždy rozhodnutí v obdobných věcech byla shodná.
[16] Rozdílné rozhodování různých senátů či samosoudců krajských soudů v obdobných
věcech je potud nežádoucí (a může způsobit nezákonnost příslušného soudního rozhodnutí
pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované
pod č. 209/1992 Sb.), děje-li se nereflektovaně – pokud ten senát či samosoudce krajského
soudu, který rozhoduje později, se argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním
názorem jiného senátu nebo samosoudce, třebaže je mu takový názor znám či mu být znám měl
a mohl (viz rozsudek ze dne 20. 9. 2007, č. j. 2 As 94/2006 - 51, č. 1424/2008 Sb. NSS).
[17] Také Ústavní soud zdůrazňuje ve své judikatuře, že ke znakům právního státu
neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry
v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu zahrnuje především efektivní
ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem
a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů (např. nález ze dne 25. 1. 2005,
sp. zn. III. ÚS 252/04). Ačkoliv nelze vyžadovat kategorickou neměnnost výkladu či aplikace
práva, je nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se
o akceptovatelné racionální a objektivní důvody. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové
operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci
lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva (např. nález ze dne 27. 3. 2018,
sp. zn. I. ÚS 3399/17).
[18] Popsaný typ pochybení však nemusí vést bez dalšího ke zrušení rozsudku krajského
soudu. Nejvyšší správní soud v takových případech váží rovněž efektivitu soudního přezkumu.
Pokud například krajský soud pochybil ve své starší judikatuře, nemůže to mít za následek,
že je svým pochybením vázán i v dalších případech (viz např. rozsudek ze dne 16. 6. 2011,
č. j. 2 As 38/2011 - 70). Toto pochybení však může způsobit nepřezkoumatelnost rozsudku
spočívající v nedostatku důvodů, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). K tomu,
aby nezohlednění prejudikatury bylo důvodem ke zrušení přezkoumávaného rozsudku, zásadně
musí přistoupit i jeho věcná nesprávnost. Opačný postup by zpravidla byl na újmu efektivitě
poskytnutí soudní ochrany (viz výše citovaný rozsudek č. j. 2 As 94/2006 - 51 nebo rozsudek
ze dne 20. 8. 2009, č. j. 2 As 21/2009 - 98).
[19] Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda právní názor krajského soudu
vyslovený v nyní přezkoumávaném rozsudku obstojí z hlediska věcné správnosti. Dospěl
k závěru, že ano. Procesní pochybení krajského soudu spočívající v nevypořádání se s rozsudkem
ze dne 18. 10. 2018, č. j. 19 A 35/2017 – 98, který byl vydán před jeho rozhodnutím a dospěl
k odlišným závěrům, tak nemá vliv na jeho zákonnost.
[20] K povaze kamerového systému, kterým byl zaznamenán správní delikt žalobce,
a který sloužil ve správním řízení jako zásadní důkaz, krajský soud reflektoval vyjádření
stěžovatele a jím předložené vyjádření výrobce kamerového systému. Z nich dovodil, že funkce
monitorování průjezdu na červenou není pouze doplňkovou, jak tvrdil stěžovatel, ale jedná se
o funkci se stejnou důležitostí jako měření rychlosti. Na základě tohoto posouzení a závěrů
uvedených v rozsudku č. j. 10 As 15/2018 – 36 uzavřel, že důkazy získané z takového
kamerového systému týkající se přestupku spočívajícího v jízdě na červenou jsou nezákonné.
[21] S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Nejvyšší správní soud
v rozsudku č. j. 10 As 15/2018 – 36 uvedl, že obecní policie nemohla do 1. 7. 2017 zřídit
a provozovat monitorovací systém, jehož jediným či hlavním účelem bylo zachycení přestupků
spočívajících v jízdě na červenou, neboť tyto přestupky byly v té době zcela mimo její působnost.
Takový monitorovací systém tak nebyl a nemohl být potřebný pro plnění úkolů obecní policie.
Důkazy z takovéhoto systému vzešlé jsou proto nezákonné a procesně nepoužitelné.
[22] Dále pokračoval, že: „jiná by byla situace tehdy, pokud by kamerový systém sloužil k plnění
zákonných úkolů obecní policie (např. monitorovací systém sloužící primárně k zjišťování dopravních přestupků
v rámci působnosti obecní policie, event. sloužící k dohledu nad místními záležitostmi veřejného pořádku), strážníci
by však na něm objevili určitý přestupek, který by byl mimo působnost obecní policie. Takovýto důkaz vzešlý
z legálně provozovaného kamerového systému by samozřejmě byl procesně použitelný, obecní policie by jej měla
oznámit k projednání přestupku příslušnému správnímu orgánu.“
[23] Tyto závěry je nutno vykládat v tom smyslu, že jako použitelné důkazy mohou sloužit
takové poznatky, které byly zjištěny při výkonu činností spadajících do působnosti obecní policie,
nikoliv jako výstup systematického monitorování přestupku do působnosti obecní policie
nespadajícího. Ačkoliv kamerový systém může mít více funkcí, obsahuje-li samostatné
„rozšíření“, jehož jediným účelem je systematické monitorování a zaznamenávání přestupků,
které obecní policie není oprávněna projednat, je nutno na takové rozšíření vztáhnout závěry
o nepoužitelnosti důkazů z něj vzešlých pro projednání těchto přestupků.
[24] Obecní policie tak nemohla využívat samostatnou funkci kamerového systému detekující
přestupek spočívající v nezastavení na signál Stůj, pokud tato funkce nebyla využívána k žádnému
jinému účelu. Tato okolnost v projednávané věci vyplývá z vyjádření výrobce kamerového
systému, jak jej správně interpretoval krajský soud, i z fotografií ve správním spise, na nichž je
zachycený přestupek. Z nich je zřejmé, že byly pořízeny zařízením UnicamREDLIGHT,
je na nich zachyceno datum, čas, místo pořízení a zaznamenaný čas, který uplynul od rozsvícení
červeného světla na semaforu v době projetí vozidla. Zařízení UnicamREDLIGHT tedy účelně
a systematicky zaznamenává pouze projetí vozidla na červenou, z tohoto záznamu nejsou zřejmé
žádné jiné údaje (jako např. rychlost vozidla, zápis v evidenci pohřešovaných vozidel, ...).
[25] Z rozsudku č. j. 10 As 15/2018 - 36 vyplývá, že o zákonně získaný a použitelný důkaz
by se jednalo, kdyby při jiné obecní policii zákonem dovolené činnosti byl zároveň zjištěn
přestupek jízdy na červenou. Například pokud by strážník obecní policie při řešení přestupku
překročení povolené rychlosti zachyceného na kamerovém záznamu mimo jiné zjistil, že řidič
vozidla, které překročilo nejvyšší povolenou rychlost, nadto v křižovatce nezastavil na signál
červeného světla. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Zařízení UnicamRedlight
jinou funkci neplní, jako součást kamerového systému jej tak dle závěru vysloveného Nejvyšším
správním soudem ve věci sp. zn. 10 As 15/2018 nemohla v roce 2016 obecní policie provozovat.
[26] Krajský soud tak tuto otázku posoudil správně.
[27] K otázce výpočtu náhrady nákladů řízení Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu
ověřil, že právní zástupce žalobce v řízení skutečně učinil tři úkony právní služby, kterými bylo
převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a následně podání datované dne 2. 9. 2018
(doručeno krajskému soudu dne 14. 9. 2018) nazvané Informace o podání podnětu k provedení
přezkumného řízení, Doplnění žaloby. Náklady řízení tedy krajský soud určil správně, ačkoliv by bylo
z hlediska přehlednosti vhodnější, aby jednotlivé úkony, za které žalobci přiznává náhradu,
konkrétně uvedl, neboť ani ze samotné rekapitulační části odůvodnění rozsudku nevyplývá,
že by žalobce učinil v řízení dvě podání ve věci samé (žaloba a její doplnění).
[28] Stěžovatel dále namítal, že učinil-li žalobce v řízení další podání, nebylo mu zasláno.
[29] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu dochází k porušení §74 odst. 1
s. ř. s. a zároveň principu rovného postavení účastníků v řízení jakožto jednoho z aspektů práva
na spravedlivý proces, pokud soud ve svém rozhodnutí vychází z vyjádření některého z účastníků
řízení, aniž by toto vyjádření ovšem předtím zaslal ostatním účastníkům a umožnil
jim se k němu vyjádřit. Uvedený závěr je přitom třeba aplikovat zvlášť důsledně v případech
rozhodnutí soudu ve věci samé bez nařízení jednání. Soud je v průběhu řízení povinen seznámit
ostatní účastníky řízení s každým důkazem nebo stanoviskem jiného účastníka, jehož účelem je
ovlivnit rozhodování soudu a nejedná se o vyjádření repetitivní a nepřínosné, z nějž soud ve svém
rozhodnutí nebude vycházet (srov. rozsudky ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 205/2006 - 60,
ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 - 90, či ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 5/2012 – 31).
[30] Ze spisu krajského soudu přitom nevyplývá, že by žalobcovo podání ze dne 2. 9. 2018
stěžovateli zaslal. Krajský soud se tak tímto způsobem dopustil procesního pochybení
ve svém postupu.
[31] V projednávané věci je však třeba přihlédnout k tomu, že obsahem žalobcova podání byla
pouze informace o podání podnětu k přezkumnému řízení včetně tohoto podnětu a dále odkaz
na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018 – 36.
Podnět k přezkumnému řízení však krajský soud žalovanému zaslal již dne 25. 7. 2018,
poté co mu byl podnět do spisu doručen prostřednictvím správního orgánu prvního stupně.
Rozsudek č. j. 10 As 15/2018 – 36, na který žalobce upozornil, byl stěžovateli též znám,
neboť sám z důvodu vydání tohoto rozsudku žádal soud o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě
a následně jej reflektoval v doplnění vyjádření k žalobě ze dne 31. 7. 2018.
[32] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 205/2006 - 60, uvedl,
že jestliže soud nezaslal vyjádření účastníka řízení, v němž upřesňuje dříve vznesené žalobní body
o konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu, ostatním účastníkům, dopustil se tak sice
vady řízení, která však nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu. Krajské soudy jsou
povinny znát judikaturu, která sjednocuje rozhodovací praxi soudů.
[33] Tato situace nastala i v projednávané věci, neboť žalobce již v žalobě namítal, že obecní
policie neměla oprávnění ke zjištění přestupku, k této námitce pak směřoval odkaz na rozsudek
č. j. 10 As 15/2018 - 36. Lze tedy uzavřít, že pochybení krajského soudu nezasáhlo
do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a nemělo tak vliv na zákonnost rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalobci jako procesně úspěšnému účastníkovi náleží náhrada nákladů.
Náklady jsou tvořeny odměnou a náhradou hotových výdajů jeho zástupce za jeden úkon právní
služby - písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], za něž přísluší částka 3 100Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního
tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkovou
částku 3 400 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci v přiměřené lhůtě určené soudem,
a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu