ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.81.2020:28
sp. zn. 1 As 81/2020 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: L. J., zast. Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský
úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, o
žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, spočívajícím v nepostoupení
žádosti o přezkoušení rychloměru příslušnému správnímu orgánu, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2020, č. j. 30 A
63/2019 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žalobce n e má p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem ze strany
žalovaného. Ten měl spočívat v tom, že žalovaný bezodkladně nepostoupil žádost žalobce
o přezkoušení použitého rychloměru podle §11a odst. 1 zákona č. 505/1990, o metrologii (dále
jen „zákon o metrologii“) v souladu s §12 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále
jen „správní řád“). Tuto žádost zaslal žalobce v doplnění odvolání v rámci probíhajícího
odvolacího řízení vedeného žalovaným proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové, jímž
byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (překročil
povolenou rychlost v obci o 27 km/h).
[2] Žalobce byl toho názoru, že pokud žalovaný žádost bezodkladně nepostoupil dle §12
správního řádu, podle něhož je věcně a místně nepříslušný správní orgán povinen podání
bezodkladně postoupit příslušnému správnímu orgánu a uvědomit o tom podatele, dopustil se
zásahu do jeho veřejného subjektivního práva vyplývajícího z citovaného ustanovení.
[3] V napadeném usnesení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) uzavřel,
že popsané jednání, tedy postoupení žádosti příslušnému správnímu orgánu v rámci probíhajícího
správního řízení, je nepochybně úkonem procesní povahy, který představuje dílčí postup
správního orgánu. Takový úkon nemůže být na základě judikatury Nejvyššího správního soudu
považován za nezákonný zásah ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Proti tomuto pochybení se měl žalobce bránit žalobou proti odvolacímu rozhodnutí
žalovaného podle §65 s. ř. s. (což ostatně také učinil). Krajský soud tak žalobu odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností
pro nesprávné posouzení právní otázky dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatelovou hlavní námitkou je, že nečinnost při postoupení podání může být
z povahy věci zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Žádost o přezkoušení rychloměru podle §11a
zákona o metrologii není procesním úkonem, ale jedná se o odlišný (samostatný) úkon. Odkazuje
přitom na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který se zabýval
otázkou obrany proti nepostoupení věci, přičemž dovodil, že příslušná je právě zásahová žaloba.
[6] Dále stěžovatel namítá nepřiléhavý odkaz krajského soudu na nález Ústavního soudu
ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2383/19, z důvodu odlišného skutkového stavu, a absenci
zdůvodnění krajského soudu, proč je možné vztáhnout judikovaný názor i na jeho případ.
[7] Konečně stěžovatel namítá nesprávnost výroku o nákladech řízení. Protože byla žaloba
odmítnuta, měl být stěžovateli minimálně vrácen soudní poplatek. Tomuto postupu nebrání
ani proběhnuvší ústní jednání, neboť jeho konání bylo v rozporu se zákonem. Má-li totiž dojít
k odmítnutí žaloby, nelze ústní jednání v souladu se stěžovatelem citovanou judikaturou
Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005), která je podle
stěžovatele uplatnitelná i v projednávané věci, nařídit a provést.
[8] Zástupce stěžovatele závěrem obsáhle vyjadřuje nesouhlas se způsobem vyvěšování
rozhodnutí správních soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, a proti
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší
správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[12] Soudní ochrany podle §82 s. ř. s. se může domáhat každý, kdo tvrdí, že byl zkrácen
na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo. V judikatuře je přitom
nesporné, že postavení zásahové žaloby oproti jiným žalobním typům je subsidiární
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 – 42).
[13] Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu, že v projednávaném případě nelze
jednání žalovaného kvalifikovat jako zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Jeho závěr, že postoupení
žádosti v rámci probíhajícího odvolacího řízení je úkonem procesní povahy, je správný. Chtěl-li
se stěžovatel domoci soudního přezkumu, bylo na místě využít žalobu proti rozhodnutí dle §65
s. ř. s. (blíže k tomu srov. odst. 27 a 28 napadeného usnesení, s nimiž se kasační soud ztotožňuje).
[14] Odkaz stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočka Liberec
ze dne 3. 4. 2019, č. j. 59 A 4/2019 – 39, je v tomto případě nepřiléhavý. Citované rozhodnutí
se týká nečinnosti při postoupení podání při jeho doručení na nepříslušný správní orgán
(konkrétně šlo o žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti Městského úřadu Železný Brod,
které bylo zasláno Magistrátu města Liberec namísto Krajského úřadu Libereckého kraje).
[15] Oproti tomu v projednávaném případě jde o postoupení žádosti, která byla součástí
podání označeného „Doplnění odvolání“, doručeného příslušnému správnímu orgánu. Nadto
žádost úzce souvisela s předmětem odvolacího řízení. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud
zjistil, že žádost stěžovatele v rozsahu jednoho odstavce se v podání nachází na jeho samotném
konci, je nadepsaná „Přezkoušení dle zákona o metrologii“, graficky zcela odpovídá zbytku
podání a její obsah zní: „Obviněný, vzhledem k tomu, že si není vědom žádného překročení nejvyšší dovolené
rychlosti, a má pochybnosti o správnosti provedeného měření, jako poslední požaduje, aby použitý rychloměr
byl přezkoušen dle §11a odst. 1 zákona o metrologii“. Nejedná se tedy o jednoznačně oddělitelnou část
podání, která by k němu byla např. omylem pouze přiložena, a naopak šlo o integrální součást
odvolací námitky stěžovatele napadající nesprávnou kalibraci rychloměru.
[16] Nejvyšší správní soud zároveň souhlasí s odkazem krajského soudu (odst. 25 napadeného
usnesení) na nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2383/19, který stěžovatel
označuje jako nepřiléhavý. To, že předmětem řízení v citovaném případě byla přípustnost
zásahové žaloby proti platebním výměrům v daňovém řízení, bez dalšího automaticky
neznamená, že není možné učiněné závěry aplikovat i v jiných částech správního práva. Naopak,
samostatný princip subsidiarity žalob vychází z právní úpravy v s. ř. s. a nikoliv ze specifických
právních předpisů daňového práva. Závěry jsou tak aplikovatelné obecně i v případě posuzování
jiných žalob než pouze těch, týkajících se daňového práva. K tomuto závěru je možné odkázat
i na další rozhodnutí správních soudů, které na citovaný nález Ústavního soudu odkazují
i v řízeních nedotýkajících se daňových předpisů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 11. 2020, č. j. 1 As 375/2020 – 88, usnesení Městského soudu v Praze ze dne
2. 7. 2020, č. j. 6 A 67/2020 – 27 anebo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2020, č. j.
51 A 34/2020 – 34).
[17] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem uzavírá, že namítané jednání
žalovaného nemůže být samo o sobě považováno za nezákonný zásah dle §82 s. ř. s.
[18] Další námitka stěžovatele ohledně nevrácení soudního poplatku je taktéž nedůvodná.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, na které stěžovatel
odkazuje, je nepřiléhavé. Toto rozhodnutí se zabývalo situací, kdy proběhlo jednání na základě
žaloby postrádající předepsané zákonné náležitosti, a pro které byla neprojednatelná
(§43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Analogickým ustanovením ve správním
soudnictví je §37 odst. 3 a 5 s. ř. s., podle kterých se žaloba odmítne, pokud účastník řízení
neopraví nebo neodstraní vady podání na výzvu soudu, pokud pro tento nedostatek není možné
v řízení pokračovat.
[19] Jak vyplývá ze spisu krajského soudu, v projednávaném případě krajský soud odmítl
žalobu na ústním jednání dne 28. 1. 2020, přičemž v písemném vyhotovení napadeného usnesení
je jako důvod odmítnutí uveden §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., čili odmítnutí pro neodstranitelnou
absenci podmínek řízení, což brání dalšímu projednání věci. Jedná se o jiný důvod odmítnutí
žaloby, než na který se vztahuje stěžovatelem citované usnesení Nejvyššího soudu. Jinými slovy,
není odmítnutí jako odmítnutí. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu také upozorňuje
na §49 odst. 8 s. ř. s., podle kterého, zjistí-li soud při jednání, že existují důvody pro odmítnutí
žaloby, rozhodne o něm usnesením. Soud tedy má možnost odmítnout žalobu až na ústním
jednání.
[20] Protože žaloba nebyla odmítnuta před prvním jednáním ve věci, a jednání nebylo
nařízeno a provedeno v rozporu se zákonem, nemá stěžovatel nárok na vrácení zaplaceného
soudního poplatku (a contrario §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích in fine).
[21] Způsob zveřejňování soudních rozhodnutí na internetových stránkách Nejvyššího
správního soudu s předmětem nynějšího řízení nijak nesouvisí, kasační soud se proto touto
otázkou blíže nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje se závěrem krajského soudu, a kasační stížnost
proto jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[23] Výroky o náhradě nákladů řízení se opírají o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu