ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.119.2020:30
sp. zn. 1 Azs 119/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: A. Q., zastoupen JUDr. Marošem
Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 17. 1. 2020, č. j. OAM-10/LE-LE05-LE26-NV-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2020, č. j. 1 A 16/2020 - 17,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2020, č. j. 1 A 16/2020 - 17,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 1. 2020, č. j. OAM-10/LE-LE05-LE26-NV-2020,
se zrušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů soudního řízení.
IV. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů soudního řízení.
V. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátovi
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaný v záhlaví popsaným rozhodnutím na základě §73 odst. 3 písm. c) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, nepovolil žalobci vstup na území České republiky. Doba,
na níž se nepovoluje vstup žalobce na území, byla stanovena do 14. 5. 2020.
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji zamítl.
[3] Soud žalobci přisvědčil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je v otázce jeho
zranitelnosti stručné, nikoli však nepřezkoumatelné. Identifikace zranitelných osob je významným
aspektem v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Smyslem speciálního přístupu ke zranitelným
osobám je poskytnout takovým osobám výhodnější zacházení z důvodu ochrany jejich
psychického i fyzického zdraví, které je ohroženo nebo narušeno jejich specifickým postavením.
Podle soudu zranitelnou osobou není každá osoba, která byla v minulosti podrobena fyzickému
násilí, ale taková, na níž se následky takového násilí podepsaly natolik, že potřebuje mít v rámci
řízení o mezinárodní ochraně specifické postavení. Ve formuláři poskytnutí údajů k žádosti
o mezinárodní ochranu žalobce netvrdil žádné podstatné skutečnosti, které by svědčily o jeho
zranitelnosti. Pohovor se žalobcem, v němž uvedl, že byl fyzicky napaden rodinou své přítelkyně
a že mu bylo vyhrožováno smrtí, byl proveden až po vydání napadeného rozhodnutí. Nezjištění
důvodu zranitelnosti by mohlo do práv žalobce zasáhnout pouze za situace, kdy by skutečně
byl zranitelnou osobou. Podle soudu z ničeho nevyplývá, že by útok na žalobce dosahoval
intenzity vážného násilí, pro něž by měl být považován za zranitelnou osobu. Jestliže zranitelnosti
žalobce nic nenapovídalo, lze považovat skutková zjištění žalovaného, zakládající
se na podkladech z řízení o udělení mezinárodní ochrany, za dostatečná.
[4] Městský soud dále uvedl, že úmysl vstoupit, resp. vstup žadatele na území České
republiky bez právního titulu nepředstavuje sám o sobě nebezpečí pro bezpečnost státu nebo
veřejný pořádek podle §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný však svůj závěr o nebezpečí
narušení veřejného pořádku založil též na skutečnosti, že cílem žalobce byl Brusel. Schengenské
vízum mu nebylo uděleno, proto se snažil dostat do Evropy prostřednictvím letu, který
měl přestupy v členských státech EU. Z formuláře poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní
ochranu rovněž vyplynulo, že žalobce vycestoval z Maroka do Pekingu. V Číně strávil asi týden
a teprve poté odletěl linkou do Casablanky s přestupem v Praze a Bruselu. Přestože se žalobci
podařilo vycestovat ze země a uprchnout tvrzenému pronásledování, nesetrval v Číně,
kde mu již žádná újma nehrozila, ale pokračoval dál v cestě do Evropy. Z Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, ke které se Česká republika zavázala, nevyplývá povinnost
uprchlíka žádat o mezinárodní ochranu v prvním státě, do kterého uprchlík přicestuje, zároveň
ale uprchlík nemá právo vybrat si zemi, ve které bude chtít o ochranu požádat. Správnímu orgánu
proto nelze vyčítat, že v žalobcově jednání spatřoval účelovost podané žádosti o mezinárodní
ochranu, a tedy i nebezpečí pro veřejný pořádek. Zákon nestanoví požadavek jistoty ohledně
nebezpečí pro veřejný pořádek, ale postačuje existence důvodné domněnky nebezpečí. Taková
domněnka v žalobcově případě existovala.
[5] K možnosti uložit zvláštní opatření městský soud uvedl, že odůvodnění rozhodnutí
je sice velmi stručné, lze z něj však seznat, že žalovaný nepovažoval uložení zvláštních opatření
za účelné. Soud se s posouzením žalovaného ztotožnil. Jestliže žalobce přicestoval z Číny,
kde pobýval asi týden, a nebyl tak před příletem do České republiky bezprostředně ohrožen
na zdraví a životě, neměl důvod cestovat do členských států Evropské unie bez víza. Žalobce
si byl vědom, že schengenské vízum ke vstupu na území EU potřebuje. Existuje proto
pochybnost, zda by žalobce uložená zvláštní opatření skutečně plnil a zda by byla účinná.
[6] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že stanovením lhůty zajištění na 120 dnů žalovaný
zamezil periodicitě soudního přezkumu zajištění. Pravidelný přezkum trvání důvodů
pro nepovolení vstupu je umožněn cestou žaloby proti rozhodnutí o nepovolení vstupu,
o prodloužení nepovolení vstupu, případně proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti cizince
o přezkoumání důvodů nepovolení vstupu na území dle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (s. ř. s.). Žalovaný odůvodnil dobu nepovolení vstupu na území
předpokládanou délkou správního a navazujícího soudního řízení ohledně žádosti o mezinárodní
ochranu. K soudní kontrole vydaného rozhodnutí dochází v nynějším řízení. Žalobce je kromě
toho oprávněn požádat o přezkoumání důvodů nepovolení vstupu, a to po uplynutí jednoho
měsíce od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností.
[8] Namítá, že žalovaný i městský soud nesprávně posoudili možnou zranitelnost stěžovatele.
Formy fyzického a psychického násilí, kterému byl vystaven, představují vážný zásah do integrity
člověka. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné též v části týkající se alternativ k zajištění
stěžovatele v přijímacím středisku.
[9] Stěžovatel následně prostřednictvím zástupce, který mu byl ustanoven usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2020, č. j. 1 Azs 119/2020 – 11, kasační stížnost
doplnil. Zopakoval skutkové okolnosti předcházející jeho přicestování do České republiky.
Připomněl, že tzv. letištní detencí de facto dochází k omezení osobní svobody, je tedy třeba vždy
důkladně zvažovat, zda jsou naplněny zákonné podmínky pro nepovolení vstupu na území.
[10] Správní orgány ani městský soud nevěnovaly dostatečnou pozornost možné zranitelnosti
stěžovatele. Jako zranitelná osoba stěžovatel vůbec neměl být zajištěn. Žalovaný měl na základě
informací poskytnutých stěžovatelem vyvinout další úsilí ke zjištění, zda se nejedná o zranitelnou
osobu, což neučinil. Městský soud uznal, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je ve vztahu
k této otázce stručné, aproboval tak zjevně nepřezkoumatelné správní rozhodnutí, v němž úvahy
o zranitelnosti stěžovatele úplně chybí. Nejde tedy jen o dílčí nedostatky odůvodnění. Podle
stěžovatele již z formuláře žádosti o mezinárodní ochranu plynuly obavy z výhrůžek zabitím
od rodiny jeho přítelkyně. Není tedy pravdou, že by stěžovatel žádným způsobem nenaznačil,
že by mohl být zranitelnou osobou. Navíc formulář žádosti o mezinárodní ochranu neslouží
primárně k identifikaci zranitelné osoby. Není možno spravedlivě požadovat po zranitelné osobě,
aby se „samo-identifikovala“.
[11] Stěžovatel se neztotožňuje se závěry městského soudu ohledně intenzity vážného násilí,
kterému byl stěžovatel vystaven. Stěžovatel uvedl, že se cítí psychicky špatně, správní orgán však
tuto skutečnost dále nezkoumal. Identifikování možné zranitelnosti nelze nechat pouze na cizinci.
Stěžovatel dále poukazuje na standardy UNHCR, podle nichž by nemělo u obětí mučení či jiného
vážného fyzického, psychického či sexuálního násilí vůbec docházet k zajišťování.
[12] Závěr žalovaného potvrzený rozsudkem městského soudu, že stěžovatel představuje
nebezpečí pro veřejný pořádek, není odůvodněný a nemá oporu v obsahu spisu. Rozhodnutí
nezahrnuje informace, které stěžovatel poskytl během pohovoru.
[13] Žalovaný ve svém rozhodnutí nepředestřel ani žádnou úvahu odůvodňující nevyužití
zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu, ale v zásadě si vystačil s důvodem, pro který
stěžovateli nepovolil vstup na území, tedy že představuje nebezpečí pro bezpečnost státu
a veřejný pořádek. Samotný argument „neefektivností“ alternativ oproti samotnému zajištění
nemůže obstát, neboť je třeba vyvážit legitimní zájem státu na regulaci vstupu a pobytu cizinců
se zájmy a právy cizince. K takovému poměřování však nedošlo. Žalovaný i městský soud
přistoupili k závěru ohledně nevhodnosti uložení zvláštních opatření téměř automaticky.
Stěžovatel se domnívá, že nic nebránilo jeho umístění do pobytového střediska nebo uložení
povinnosti osobně se hlásit ministerstvu v době a místě stanoveném podle §47 zákona o azylu.
[14] Stěžovatel má s ohledem na možné prostředky obrany proti rozhodnutí o nepovolení
vstupu na území za to, že není naplněn požadavek vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy
na pravidelný přezkum důvodů zajištění. Žalovaný zvolil maximální dobu zajištění zcela
formalisticky, aniž by důkladně zkoumal faktický dopad tohoto opatření. Stanovením doby
zajištění na 120 dnů došlo k zamezení periodicity soudního přezkumu zajištění, protože tak došlo
k omezení možnosti podat žalobu proti rozhodnutí o zajištění na jednu jedinou možnost.
Z judikatury přitom vyplývá, že správní orgány mají stanovit dobu zajištění tak, aby mohlo
docházet k soudnímu přezkumu zhruba v měsíčních intervalech. Situace je ještě ztížena
povinností městského soudu vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Bylo by vhodné volit kratší dobu, po kterou není povolen vstup
na území a v případě trvání důvodů pro nepovolení vstupu prodlužovat tento zákaz
rozhodnutími, proti kterým má zajištěný možnost podat žalobu.
[15] Stěžovatel požaduje zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její důvodnost. Odkázal plně na správní
spis a písemné vyjádření k žalobě. Žalovaný se dostatečně zabýval zranitelností stěžovatele
a dostatečně se k této otázce vyjádřil. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Kasační stížnost splňuje formální náležitosti požadované soudním řádem správním,
je přípustná a projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Podle §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu ministerstvo rozhodne do 5 dnů ode dne podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany v případě nutnosti o nepovolení vstupu na území žadateli o udělení mezinárodní
ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže je důvodné se domnívat, že by mohl představovat
nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek.
[20] Podle §73 odst. 4 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o nepovolení vstupu na území stanoví
dobu, po kterou nemůže žadatel o udělení mezinárodní ochrany na území vstoupit; tuto dobu lze prodloužit,
a to i opakovaně. Doba pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku na mezinárodním
letišti nesmí být delší než 120 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[21] Podle §74 odst. 1 zákona o azylu ministerstvo umožní bez rozhodnutí, neukládá-li zvláštní
opatření, vstup na území cizinci, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v tranzitním prostoru
mezinárodního letiště, a zajistí jeho dopravu do azylového zařízení na území, jde-li o zranitelnou osobu,
s výjimkou osoby se zdravotním postižením, které nebrání jejímu umístění v přijímacím středisku nebo v zařízení
pro zajištění cizinců.
III.a) Zranitelnost
[22] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že je zranitelnou osobou. Měl mu proto být umožněn
vstup na území podle §74 odst. 1 zákona o azylu.
[23] Ustanovení §74 odst. 1 zákona o azylu představuje výjimku z možnosti ministerstva
rozhodnout, za určitých, zákonem taxativně stanovených okolností, že cizinci umístěnému
v přijímacím středisku na mezinárodním letišti se nepovolí vstup na území České republiky
(§73 odst. 3 tohoto zákona).
[24] Mezi „zranitelné osoby“, kterým nelze zakázat vstup na území, se podle §2 odst. 1
písm. i) zákona o azylu řadí zejména nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilým dítětem
nebo rodič nebo rodina se zletilým dítětem se zdravotním postižením, osoba starší 65 let, osoba se zdravotním
postižením nebo s vážným onemocněním, těhotná žena, oběť obchodování s lidmi nebo osoba, která byla mučena,
znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického nebo sexuálního násilí. Takovou
osobu ministerstvo dopraví přímo do přijímacího střediska na území.
[25] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem shledal, že v době rozhodování
žalovaného nebylo zjevné, že by stěžovatel byl zranitelnou osobou ve smyslu §2 odst. 1 písm. i)
zákona o azylu.
[26] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel přicestoval do ČR dne 15. 1. 2020 leteckou linkou
z Pekingu. Nedisponoval vízem ani povolením k pobytu a vstupu, byl mu proto odepřen vstup
na území ČR. Ve stejný den požádal následně o udělení mezinárodní ochrany. Dne 17. 1. 2020
poskytl ve smyslu §10 odst. 2 zákona o azylu údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Právě
z těchto informací žalovaný primárně vycházel při formulování napadeného rozhodnutí.
[27] Stěžovatel v rámci poskytnutí údajů popsal, že hlavním důvodem žádosti o mezinárodní
ochranu je láska. Stěžovatel se setkával s jednou slečnou – když se o jejich vztahu dozvěděli její
rodiče, začala stěžovateli její rodina vyhrožovat smrtí. V Maroku to takto funguje, vztahy jsou
nepřípustné. Stěžovatel přemýšlel, co má dělat. Utekl do hlavního města ke kamarádovi,
kde se nějakou dobu skrýval. Pomáhali mu jeho příbuzní, hlavně strýc, který žije v Londýně.
Svěřil se mu, jaký má problém, takže mu finančně pomohl a koupil mu letenku. Z Maroka
vycestoval dne 7. 1. 2020 do Číny, kde strávil týden a pak odletěl do Prahy. Zařídil si cestu z Číny
přes Prahu a Brusel. Věděl o tom, že v zemích EU potřebuje vízum, ale myslel si, že nebude
mít problémy, pokud měl vízum Číny. Vybral si tuto cestu, protože měl strach, snažil se získat
schengenské vízum, ale to se mu nepovedlo, takže se do Evropy snažil dostat tímto způsobem.
Chtěl letět do Bruselu, ale v Praze mu nedovolili nastoupit do letadla. Požádal proto
o mezinárodní ochranu, nechtěl tu zůstat. O České republice nevěděl nic, nevěděl, že se zde
dá žádat o azyl, ani že ČR patří do schengenského prostoru. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl,
že je na tom psychicky špatně, protože se nechce vrátit do Maroka, takže se bojí možného
návratu. Jinak je zcela zdráv.
[28] Uvedená vyjádření plně odpovídají tomu, že rozhodování o nepovolení vstupu na území
bylo realizováno v podmínkách prostor mezinárodního letiště a bylo vedeno snahou rozhodnout
v krátkém zákonném limitu, v jehož rámci je obvykle třeba také obstarat tlumočníka, jako tomu
bylo i v nyní posuzovaném případě. Stručnost pohovoru také odpovídá tomu, že jeho cílem není
být jediným podkladem pro meritorní rozhodnutí o samotném udělení mezinárodní ochrany,
ale pro rozhodnutí o režimu, ve kterém proběhne řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Je proto pochopitelné, že jeho smyslem je poskytnout žalovanému základní informace,
které mu umožní rozhodnout o podobě dalšího řízení, včetně otázky, zda je třeba rozhodnout
o nepovolení vstupu na území, či zda je žadatel zranitelnou osobou.
[29] Právě tak byly dotazy strukturovány a podle názoru soudu poskytly žalovanému
informace potřebné pro tato rozhodnutí, jak požaduje stěžovatelem citovaný rozsudek
ze dne 9. 3. 2017, č. j. 5 Azs 312/2016 - 31, podle nějž „hodnocení podmínek pro nepovolení vstupu
na území dle §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu musí v případě žadatele o mezinárodní ochranu, který požádal
o mezinárodní ochranu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, zahrnovat i důkladné posouzení případné
zranitelnosti stěžovatele ve smyslu §2 odst. 1 písm. i), §46a odst. 3, §47 odst. 2 a §73 zákona o azylu,
jakož ve smyslu čl. 11 nové přijímací směrnice“.
[30] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že „žadatel není rovněž osobou vyloučenou z aplikace
ustanovení §73 odst. 3 zákona o azylu, neboť v jeho případě nelze na základě zjištěných skutečností
konstatovat, že by byl zranitelnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, (…).
Jmenovaný je dospělým a zcela zdravým mužem, jak výslovně uvedl, který nemá žádné zvláštní potřeby
ani omezení. Skutečnost, že se jmenovaný obává návratu do Maroka, zcela evidentně nelze považovat
za tak závažný zdravotní problém, aby ze jmenovaného činil zranitelnou osobu a představoval tak překážku
pro aplikaci ustanovení §73 odst. 3 zákona o azylu. Z okolností případu ani nevyplynulo, že by byl obětí
obchodování, mučení, znásilnění či jiných vážných forem psychického, fyzického či sexuálního násilí“.
[31] Není tedy pravdou, že by žalovaný vůbec nezkoumal, zda se v případě stěžovatele jedná
o zranitelnou osobu. Byť je odůvodnění rozhodnutí k této otázce stručné, považuje jej kasační
soud shodně s městským soudem za přezkoumatelné. Není proto důvodná ani výtka, že městský
soud aproboval nepřezkoumatelné rozhodnutí. Žalovaný na základě informací získaných
z poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu nemusel vyvíjet žádné další úsilí
k prověřování možné zranitelnosti, jak požaduje stěžovatel. Ze stěžovatelem sdělených informací
totiž nevyplynuly žádné skutečnosti, které by potřebu dalšího prověřování této otázky
při rozhodování o nepovolení vstupu na území vyvolaly. Stěžovatelovo tvrzení, že je ve špatném
psychickém stavu kvůli obavám z návratu do Maroka, podle názoru soudu nemohlo žalovaného
vést k závěru, že jde o problémy představující vážné onemocnění ve smyslu §2 odst. 1 písm. i)
zákona o azylu. Stejně tak z výše citovaných odpovědí neplynulo, že by ve smyslu tohoto
ustanovení byl osobou, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám
psychického, fyzického nebo sexuálního násilí. Aniž by soud jakkoli zlehčoval obtížnost
stěžovatelovy životní situace, je třeba připomenout, že životní situace uvedené v §2 odst. 1
písm. i) zákona o azylu jsou charakteristické svou velmi intenzivní závažností. Soud proto
nepokládá za pochybení žalovaného, pokud obavy z návratu z důvodu vyhrožování od rodiny
přítelkyně neměl za vážnou formu psychického, fyzického nebo sexuálního násilí a nepostavil
ji na roveň obětem obchodování s lidmi, mučení či znásilnění. Stěžovatel tvrzení o fyzickém
napadení ze strany rodiny své přítelkyně a o výhrůžkách smrtí uvedl při pohovoru k žádosti
o mezinárodní ochranu, který byl proveden až po vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný
je proto ve svém rozhodnutí nemohl zohlednit. I kdyby však prostor pro reflektování těchto
tvrzení měl, nic by to podle soudu nemohlo změnit na závěru, že stěžovatelem sdělené
skutečnosti nesvědčí o jeho zranitelnosti ve smyslu §2 písm. i) zákona o azylu.
[32] Postup žalovaného byl v souladu s právními závěry vyjádřenými v rozsudku ze dne
20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 - 47, kde soud taktéž zdůraznil, že „zákon stanovuje pro rozhodnutí
o povolení vstupu na území velmi krátkou lhůtu pro rozhodnutí (5 dnů od učinění prohlášení cizince
o mezinárodní ochraně). Tato krátká lhůta sice správní orgán nezbavuje povinnosti řádně zjistit skutkový stav,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, opravňuje ho však ke zvolení co nejrychlejšího a nejefektivnějšího postupu.“
Ke zdravotním problémům, jejichž závažnost stěžovatelka v citovaném rozsudku rozvedla teprve
při soudním přezkumu, pak uvedl: „Při posuzování zdravotního stavu žadatele o mezinárodní ochranu
ministerstvo prvotně vychází z informací v dotazníku žádosti o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně
z odpovědi na otázku ‚Jaký je Váš zdravotní stav?‘. Pokud žadatel uvede – jak to učinila stěžovatelka - že jeho
zdravotní stav je dobrý, je logické, že správní orgán nemá důvod předpokládat jakékoliv závažnější zdravotní
problémy žadatele. Pokud by však stěžovatelka uvedla či nějakým způsobem naznačila (např. předložením
lékařské zprávy), že trpí zdravotními problémy, nebo by tomu nasvědčovalo vlastní pozorování pracovníků
ministerstva či jiné indicie, bylo by na správním orgánu, aby aktivně dále zjišťoval, zda tyto problémy dosahují
takové intenzity, že je třeba stěžovatelku považovat za zranitelnou osobu ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu
(nyní §74 odst. 1 zákona o azylu, pozn. soudu). Jestliže vážnému zdravotnímu postižení stěžovatelky
nic nenapovídalo, lze považovat skutková zjištění správního orgánu založená na podkladech z řízení o udělení
mezinárodní ochrany za dostatečná. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že žalovaný dostál své povinnosti
zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a měl tak k dispozici dostatek informací pro posouzení
‚zranitelnosti‘ stěžovatelky. (…) Pokud by stěžovatelka trpěla natolik závažnými zdravotními problémy,
jak je popisuje ve své kasační stížnosti, není pravděpodobné, že by je nezmínila také ve své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, protože i v tomto řízení je v zájmu stěžovatelky co nejpodrobněji popsat svůj aktuální stav.
Lze si představit, že stěžovatelka by nepovažovala za potřebné zmínit určité běžné, nezávažné zdravotní
problémy, nikoliv však problémy dosahující intenzity vážného zdravotního postižení, které vyžaduje §73 odst. 7
zákona o azylu pro identifikaci osoby jako zranitelné.“
[33] Soud s ohledem na shora uvedené shrnuje, že ve stěžovatelově věci nebyla dána překážka
pro vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ve smyslu §74 odst. 1 zákona o azylu.
Správní orgán správně vyhodnotil, že stěžovatel není zranitelnou osobou.
III.b) Nebezpečí pro veřejný pořádek
[34] Podle stěžovatele není závěr správního orgánu, že stěžovatel představuje nebezpečí
pro veřejný pořádek, řádně odůvodněný a nemá oporu v obsahu spisu. Nebyl tedy důvod
pro užití §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu.
[35] Žalovaný v napadeném rozhodnutí s odkazem na §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu
dovodil, že stěžovatel by mohl v případě povolení vstupu na území České republiky představovat
nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Stěžovatel se totiž „snažil vstoupit na území
ČR, ačkoli nedisponoval žádným vízem ani povolením k pobytu. O mezinárodní ochranu pak jmenovaný
prokazatelně požádal až několik hodin poté, co mu byl odepřen vstup na území ČR. Jeho žádost o mezinárodní
ochranu v ČR se tedy nutně jeví jako účelová, podaná pouze s cílem obejít uložený zákaz vstupu na území
Evropské unie a povinnost opustit území Evropské unie poté, co mu byl odepřen vstup na území, a dostat
se na území ČR, neboť jako cizinci, který nedisponuje platným vízem ani povolením k pobytu, by mu nebylo
umožněno na její území vstoupit. Jak je rovněž patrné z e-ticketu obsahujícího itinerář cesty jmenovaného,
jmenovaný měl v úmyslu zcela nelogicky cestovat z Pekingu do Casablanky s celkem třemi přestupy přes dvě různé
země Evropské unie, ačkoli je cestu mezi těmito dvěma destinacemi možno podstoupit s pouhým jedním přestupem
a zcela mimo státy EU. Jmenovaný si navíc, jak výslovně uvedl, byl vědom, že k pobytu ve státech EU jako občan
Maroka potřebuje vízum či povolení k pobytu, kterým však nedisponoval, a dopustil se tedy porušení příslušných
zákonných předpisů ČR a EU. Jmenovaný navíc do protokolu o poskytnutí údajů k jeho žádosti o mezinárodní
ochranu výslovně uvedl, že tohoto způsobu cesty využil pouze proto, aby se dostal na území Evropské unie,
konkrétně do Bruselu, poté, co se mu v minulosti nepodařilo získat schengenské vízum. Podáním žádosti
o mezinárodní ochranu se tedy jmenovaný dle názoru správního orgánu pouze pokouší vynutit si vstup na území,
k němuž by jinak nebyl oprávněn. (…) Správní orgán s ohledem na výše uvedené shrnuje, že výše jmenovaný
se pokouší obejít platné právní předpisy a svým chováním zcela jasně vyjádřil úmysl v tomto jednání pokračovat,
vyhnout se svým zákonným povinnostem a vynutit si vstup na území. Dle názoru správního orgánu v případě
jmenovaného existuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek spočívající nejen
v tom, že jmenovaný veřejný pořádek již narušoval tím, že na území Evropské unie přicestoval bez víza či povolení
k pobytu a měl v úmyslu vstoupit na území ČR, ačkoli k tomu nebyl oprávněn, ale především v tom, že tak činil
zcela vědomě a má evidentně v úmyslu v tomto jednání pokračovat, v čemž mu bylo zabráněno pouze jeho
umístěním v přijímacím středisku.“
[36] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že shora citované úvahy žalovaného neodůvodňují
závěr o naplnění podmínek pro nepovolení vstupu stěžovatele na území podle §73 odst. 3
písm. c) zákona o azylu.
[37] Z judikatury vyplývá, že skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého
ze základních zájmů společnosti (včetně veřejného pořádku) není fakt samotného nelegálního
vstupu či nelegálního pobytu na území ČR (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 – 151, č. 2420/2011 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 9. 3. 2017,
č. j. 5 Azs 312/2016 – 31). Jak soud uvedl např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2013,
č. j. 5 Azs 15/2013 – 73: „Jestliže žalovaný a městský soud ve svých rozhodnutích dospěli k závěru,
že již samotná skutečnost, že stěžovatelka nedisponovala pobytovým oprávněním, byla dostačující
pro to, aby jí nebyl povolen vstup na území České republiky, nelze se proto s jejich názorem ztotožnit. I když
se v případě odepření vstupu na území nejedná o zajištění v nejužším slova smyslu, je při výkladu ustanovení §73
odst. 4 písm. c) zákona o azylu [v relevantním znění §73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu – pozn.
NSS] třeba zohlednit, že není-li žadateli o mezinárodní ochranu vstup na území povolen, je tento (s výjimkou
možnosti vycestování do třetí země) nucen setrvat po dobu azylového řízení v přijímacím středisku, čímž fakticky
dochází k omezení jeho svobody pohybu (viz obdobně důvodová zpráva k zákonu o azylu). Žalovaný i městský
soud zcela pominuli, že v případech žadatelů o azyl se v zásadě na rozdíl od běžných imigrantů jedná o situace,
kdy s ohledem na případný strach z pronásledování v zemi jejich původu, tyto osoby objektivně ani nemusí
mít možnost zajistit si předem potřebné doklady pro vstup do země, v níž zamýšlí požádat o mezinárodní
ochranu. Nepovolení vstupu na území České republiky pouze na základě skutečnosti, že žadatel o azyl nepředloží
vstupní vízum, by tak nebylo ničím jiným než generálním prevenčním opatřením trestajícím samotné podávání
žádosti o mezinárodní ochranu.“ Citované závěry se v plném rozsahu uplatní rovněž v nyní
projednávané věci.
[38] Z vyjádření stěžovatele jasně vyplynulo, že se před svou cestou pokoušel schengenské
vízum obstarat, což se mu však nepodařilo. Získal-li stěžovatel následně vízum k cestě do Číny,
je podle soudu plně pochopitelné, že se pokusil o vstup do Evropské unie právě cestou přes tuto
zemi. Takové jednání však nelze považovat za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §73
odst. 3 písm. c) zákona o azylu.
[39] Žalovaný svůj závěr o nebezpečí pro veřejný pořádek dále založil na tvrzení o účelovosti
podané žádosti o mezinárodní ochranu. Účelovost podání žádosti dovozoval ze skutečnosti,
že stěžovatel žádost podal až několik hodin poté, co mu byl policí odepřen vstup na území. Podle
Nejvyššího správního soudu však ani tvrzení o účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu v dané
věci neodůvodňuje závěr o naplnění důvodné domněnky existence nebezpečí pro veřejný
pořádek. Z vyjádření stěžovatele plyne, že jeho úmyslem bylo utéct z Maroka a nalézt ochranu
v některém ze států Evropské unie (neboť o nich věděl, že poskytují mezinárodní ochranu).
Stěžovatel tedy jednoznačně zamýšlel po svém odchodu z vlasti žádat o mezinárodní ochranu.
Vzhledem k jeho nedostatečným znalostem o členských státech Evropské unie, které vypluly
na povrch již během poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, je nasnadě, že žádost
o mezinárodní ochranu v České republice podal až ve chvíli, kdy zjistil, že se zde vůbec dá žádat
o azyl a že Česká republika vůbec je členem Evropské unie (v pohovoru k žádosti o mezinárodní
ochranu stěžovatel uvedl, že když jej zastavili na letišti, zjistil si „přes google“ informace o ČR
a zjistil, že zde není špatný život, že se tady poskytuje azyl a dodržují lidská práva,
tak se zde rozhodl požádat o mezinárodní ochranu). Prostý fakt, že tak učinil až několik hodin
po odepření vstupu na území ČR, tak v žádném případě neodůvodňuje závěr o účelovosti
mezinárodní ochrany a potažmo o existenci nebezpečí pro veřejný pořádek.
[40] Za irelevantní z hlediska posouzení otázky nebezpečí pro veřejný pořádek soud považuje
úvahy žalovaného ohledně cestovního itineráře stěžovatele. Jak již soud zdůraznil shora,
stěžovatel deklaroval svůj úmysl požádat kvůli tvrzeným obavám o mezinárodní ochranu
v některém (libovolném) státu Evropské unie. Nejvyšší správní soud nevidí žádnou vazbu mezi
důvody pro nepovolení vstupu na území a skutečností, že stěžovatel hodlal cestovat z Číny
do Casablanky se třemi přestupy. Je možné, že taková cesta mohla být uskutečněna jinak (s méně
přestupy a mimo státy Evropské unie). Důvod, pro který stěžovatel zvolil právě tento způsob
cestování, mohl být, jak vyplynulo v průběhu řízení, pouze praktický – dané letenky byly zřejmě
nejlevnější. Z hlediska posouzení důvodů pro rozhodnutí o nepovolení vstupu podle §73 odst. 3
písm. c) zákona o azylu však tyto úvahy nemají žádné opodstatnění.
[41] Soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že důvody, které žalovaný uvedl ve svém
rozhodnutí, neodůvodňují závěr o naplnění důvodu pro nepovolení vstupu na území podle §73
odst. 3 písm. c) zákona o azylu. Dospěl-li městský soud k opačnému závěru, dopustil
se nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky.
[42] K námitce neaplikování zvláštního opatření dle §47 zákona o azylu, je potřeba se nejprve
zabývat tím, kdy může správní orgán toto opatření uplatnit. Pokud v řízení o povolení vstupu
na území Ministerstvo vnitra dospěje k závěru, že je naplněn některý z důvodu nepovolení vstupu
dle §73 odst. 3 zákona o azylu, nicméně je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření
je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci
mezinárodní ochrany, může rozhodnout, dle §47 zákona o azylu, o uložení zvláštního opatření.
Uložení zvláštního opatření se pak musí posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu důvodu
nepovolení vstupu na území. V případě stěžovatele, jak již bylo rozebráno výše, nebyl naplněn
důvod pro nepovolení vstupu na území, nebylo proto ani možné zvažovat uložení zvláštního
opatření. Je proto bezpředmětné, aby se Nejvyšší správní soud dále zabýval námitkou neuložení
zvláštního opatření, neboť to ve svém důsledku ani být uloženo nemohlo. Obdobně platí
posledně uvedené též ve vztahu k námitce nepřiměřené délky nepovolení vstupu na území –
nebyly-li dány podmínky pro nepovolení vstupu, je zcela bezpředmětné zabývat se otázkou,
zda byla doba, po kterou není vstup povolen, přiměřená z hlediska možnosti soudního přezkumu
letištní detence.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek městského soudu
zrušil. Vzhledem k tomu, že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před městským soudem,
ale lze je odstranit toliko v řízení před správním orgánem, zrušil soud i rozhodnutí žalovaného,
který je vázán v dalším řízení právním názorem vysloveným výše [§110 odst. 2 písm. a) a odst. 4
s. ř. s.].
[44] Za této situace je soud povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta
druhá s. ř. s.). Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží.
Stěžovatel měl sice ve věci plný úspěch, žádné náklady mu během řízení nevznikly, soud
mu jejich náhradu nepřiznal.
[45] Podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který
mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Ustanovený zástupce stěžovatele, JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., advokát, učinil ve věci
v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu
nebo jinému orgánu ve věci samé, kterým bylo doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)]. Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši
3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy
za jeden úkon právní služby náleží 3.400 Kč. Ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty. K nákladům řízení se tedy přičítá tato daň v sazbě platné ke dni ukončení řízení
o kasační stížnosti, tj. ve výši 714 Kč. Odměna za zastupování tak činí 4.114 Kč a bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
[46] Soud advokátovi nepřiznal jím požadovanou odměnu za úkon právní služby podle §11
odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, a to vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce neprokázal
a ani netvrdil, že proběhla první porada s klientem, která je nutnou součástí takového úkonu
právní služby [podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu je úkon právní služby vymezen jako:
„první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi
zástupce nebo obhájce ustanoven soudem“], srov. např. usnesení ze dne 11. 4. 2012,
č. j. 6 Azs 8/2012 - 40, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1879/10.
Ani ze soudního spisu nevyplývá, že advokát učinil jakýkoli úkon, který by mohl nahradit poradu
s klientem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu