ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.151.2020:65
sp. zn. 1 Azs 151/2020 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxa, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobců: a) T. T., b) nezl. D.
I., c) M. I., všichni zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká
78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 7. 2019, č. j. OAM-1064/ZA-ZA11-ZA20-2018 a č. j.
OAM-1065/ZA-ZA11-ZA20-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobců a), b), c) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2020, č. j. 30 Az 14/2019-30, o návrhu
na vydání předběžného opatření,
takto:
Žalovanému se uk l á dá povinnost strpět pobyt žalobců a), b), c) v pobytovém středisku
a poskytnout jim základní hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný vydal dne 2. 7. 2019 v záhlaví označená rozhodnutí, kterým žalobcům a), b), c)
neudělil mezinárodní ochranu podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobkyně a)
podala jménem svým a svého syna – žalobce b) proti tomuto rozhodnutí žalobu, stejně tak učinil
žalobce c). Krajský soud v Hradci Králové žaloby nejdříve spojil ke společnému projednání
a následně je v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl.
[2] Rozsudek krajského soudu napadli žalobci a), b), c) [dále též „stěžovatelé a), b), c)“] dne
14. 4. 2020 blanketní (neodůvodněnou) kasační stížností. Současně podali též návrh na vydání
předběžného opatření podle §38 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
ve spojení s §120 s. ř. s., jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného rozhodnutí o této
kasační stížnosti strpěl pobyt stěžovatelů v pobytovém středisku. Stěžovatelka a) uvedla,
že je v nepříznivém zdravotním stavu, má psychiatrické problémy, suicidální tendence
a v Německu byla měsíc hospitalizována na psychiatrické klinice. Stěžovatelka a) dosáhne tento
rok věku 60 let a jejímu manželovi, který má rovněž zdravotní problémy s bolestí nohou a hlavy,
je 65 let. Spolu s nimi žije v pobytovém středisku i jejich třináctiletý syn, který zde rovněž plní
povinnou školní docházku. Momentálně nemohou sehnat ubytování, neboť pronajímatelé nejsou
ochotni poskytnout ubytování cizincům. Případně ubytování poskytují pouze tehdy, když
se cizinec prokáže potvrzením o strpění. To stěžovatelé bohužel nemají. Vyhlášení nouzového
stavu, omezení volného pohybu osob a další opatření spojená s epidemií COVID-19 navíc zcela
znemožnily jakékoli pokusy o nalezení jiného ubytování. Stěžovatelka a) dále popsala situaci,
kdy v pobytovém středisku dle nové praxe žalovaného cizinci nemohou zůstat po pravomocném
rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Stěžovatelé
by tak bez finančních prostředků zůstali na ulici. Vyhození nezletilého stěžovatele b) na ulici
by bylo navíc v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Stejné argumenty v návrhu na vydání
předběžného opatření uvádí rovněž stěžovatel c).
[3] Žalovaný ve vyjádření odkázal na platnou právní úpravu, stanovisko Správy uprchlických
zařízení Ministerstva vnitra (SUZ) a pokyn ředitele SUZ ze dne 6. 3. 2020. Žalovaný nesouhlasí
s důvodností petitu podání, jímž se stěžovatelé domáhají vydání předběžného opatření, kterým
by Nejvyšší správní soud žalovanému nařídil, aby strpěl jejich pobyt v pobytovém středisku
do doby pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti a poskytl jim základní hmotné
zabezpečení. Ke konkrétnímu případu stěžovatelů žalovaný konstatoval, že podle jím vedené
evidence již od 4. 1. 2019 pobývají v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí a jejich další
předpokládaný pobyt je vázán na dobu trvání nouzového stavu.
[4] Podle §38 odst. 1 s. ř. s. [b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry
účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit
něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí
osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
[5] V řízení o kasační stížnosti je založena pravomoc Nejvyššího správního soudu
pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006,
čj. Na 112/2006 37, č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného předběžného opatření musí
být dle citovaného usnesení současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační
stížnost, řízení o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových
vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační
stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření
rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření
poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit
poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání
předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba […]”. Tyto podmínky jsou aplikovatelné i na nyní
posuzovaný případ.
[6] V citovaném rozhodnutí se soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná
újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji
řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou
je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka - soukromé osoby uložena povinnost
správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn
či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě
nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik
zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel.
Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv
či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi
půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka - soukromé osoby získat o účastníkovi informace,
jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit
mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu
podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost) “.
[7] Stěžovatelé podali kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření. Splnili tedy
první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření. Podle Nejvyššího správního soudu
stěžovatelé splňují rovněž třetí podmínku pro uložení předběžného opatření, tj. že jim hrozí
vážná újma, pro kterou je nutno zatímně upravit jejich poměry.
[8] K uvedenému závěru nicméně Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke zcela
specifickým okolnostem nyní posuzovaného případu. Stěžovatelům nesvědčí postavení žadatelů
o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelé měli
postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany pouze do skončení řízení o žalobě před
krajským soudem. Jejich kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby
sice má ze zákona odkladný účinek (§32 odst. 5 zákona o azylu), to ovšem neznamená,
že by cizinci (zde stěžovatelům) v této fázi soudního přezkumu náleželo rovněž postavení
žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu citovaného §2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
Cizinec je však oprávněn po dobu řízení o kasační stížnosti setrvat na území ČR (usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19). Zde Ústavní soud vysvětlil,
že cizinci na základě odkladného účinku kasační stížnosti svědčí postavení žadatele o udělení
mezinárodní ochrany toliko pro účely setrvání na území; z tohoto usnesení však nelze dovodit,
že by tak tomu bylo i pro účely práva na zajištění ubytování či základního hmotného zabezpečení.
[9] Cizinec je tedy v rámci řízení o kasační stížnosti oprávněn pobývat na území ČR,
a to na základě potvrzení o strpění na území dle §78b zákona o azylu. Zákon o azylu přitom
jednoznačně stanoví, že právo na ubytování v pobytovém středisku a poskytnutí stravy mají
pouze žadatelé o udělení mezinárodní ochrany (§79 odst. 3). Ministerstvo však může povolit
poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení i cizinci, který je strpěn na území podle tohoto
zákona, a to po dobu platnosti potvrzení o strpění na území [viz §79 odst. 5 písm. e)].
[10] Stěžovatelé nemají postavení žadatele o mezinárodní ochranu a nemají ani potvrzení
o strpění na území. Nelze učinit závěr, že by stěžovatelé byli případným ukončením ubytování
v pobytovém středisku nějakým způsobem zkráceni na svých procesních právech. O tom ostatně
svědčí skutečnost, že podali včasnou kasační stížnost a požádali o ustanovení zástupce soudem.
[11] Ačkoli není žádoucí, aby soud nahrazoval uvážení správního orgánu, zda má cizince
(stěžovatele) ponechat v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, nelze vyloučit,
že by v určitých specifických případech mohl žalovanému uložit, aby pobyt cizince v pobytovém
středisku strpěl. Právě o takto specifický případ se přitom jedná v nyní posuzované věci,
jak již dovodil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 18. 3. 2020, čj. 3 Azs 28/2020-73. Nelze
totiž odhlédnout od aktuální a specifické situace, kdy vláda ČR vyhlásila od 16. 3. 2020 omezení
pohybu osob pro celé území ČR, a bez dalšího nelze předvídat možnou celkovou dobu trvání
tohoto stavu. K vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření přistoupil NSS tedy právě
s ohledem na probíhající pandemii „koronaviru“ (označovaného jako SARS CoV-2). Nebylo
by žádoucí i s ohledem na zdraví jiných osob, aby stěžovatelé zůstali na ulici, přestože za jiných
okolností by bylo na nich, aby si zařídili ubytování, potvrzení o strpění atd. a případná neaktivita
v tomto ohledu by šla k jejich tíži.
[12] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny
podmínky pro vydání předběžného opatření. Proto zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno
ve výroku usnesení.
[13] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím
sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud k tomu ale dodává, že vydání předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá,
jak soud rozhodne ve věci samé.
[14] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí
o nákladech řízení o kasační stížnosti (§61 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu