ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.385.2019:21
sp. zn. 1 Azs 385/2019 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: F. S., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, se sídlem 30. dubna 1682/24, Ostrava, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2019, č. j. KRPT-161843-29/ČJ-2019-070022,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 59 A 3/2019 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 3.400,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2019, č. j. KRPT-161843-29/ČJ-2019-070022, jímž
podle §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žalobce zajistil za účelem jeho předání
podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým
se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“). Doba zajištění byla
stanovena na 30 dnů. Jako stát příslušný k vyřízení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu
žalovaný předběžně vyhodnotil Bulharsko, neboť podle otisků prstů bylo zjištěno,
že tam již požádal o mezinárodní ochranu. Žalovaný rozhodl, že zajištění je možné, neboť
předání do Bulharska nebrání v době rozhodování o zajištění žádná překážka.
[2] Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný nesprávně vyhodnotil přípustnost účelu zajištění,
kterým je jeho předání do Bulharska. Pokračování v řízení o mezinárodní ochraně v Bulharsku
je nepřípustné, neboť Bulharsko není schopné zajistit řádný průběh azylového řízení a v řízení
jsou dány systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé dublinského nařízení. Odkázal
na zprávu organizace Country Report Bulgaria z února 2018, z níž mají vyplývat nedostatečná
transpozice procedurální směrnice, nedostatky v zajištění tlumočnických a právních služeb
pro žadatele, obecně negativní přístup k afghánským žadatelům, nedostatečné materiální
podmínky v azylových centrech a nevůle samosprávných celků k usnadnění integrace osob,
kterým byla udělena mezinárodní ochrana.
[3] Krajský soud žalobu zamítl, neboť v projednávané věci žalobce ani netvrdil,
ani neprokázal, že by existovaly úřední dokumenty EU či Rady Evropy svědčící
o systémových nedostatcích v řízení o mezinárodní ochraně a v podmínkách přijetí žadatelů
o mezinárodní ochranu v Bulharsku, tedy o naplnění hypotézy čl. 3 odst. 2 věty druhé
dublinského nařízení. Žalobce sám pobýval v bulharském uprchlickém táboře, avšak
při podání vysvětlení žádné nelidské či ponižující zacházení, jehož by měl být obětí,
nezmiňoval. Soud podotkl, že recentní judikatura českých správních soudů nepohlíží
na Bulharsko jako na zemi s rizikem nelidského či ponižujícího zacházení v azylovém řízení
(srov. např. rozsudek krajského soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 61 Az 1/2018 - 41, či rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 41 A 3/2018 - 32 ze dne
31. 1. 2018).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [podle §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)], a z důvodu jiné
vady řízení před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
[5] Touto vadou byla faktická absence vyhodnocení možnosti předání stěžovatele
do Bulharska s ohledem na čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, tedy otázky faktické a právní
uskutečnitelnosti předání jako důvodu zajištění (k tomu odkázal na usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150). Stěžovatel především uvedl, že i navzdory revizi
odmítavého stanoviska Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) k předávání
žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharska stále existuje dostatek oficiálních podkladů
prokazujících, že takové předání je nepřípustné. Odkázal přitom na statistiku dostupnou
v Informační azylové databázi (AIDA) za rok 2018, dle které je v Bulharsku procentuální míra
odmítnutí žádostí žadatelů z Afghánistánu 94 %, a takovou míru odmítnutí lze označit s odkazem
na srovnání stejného údaje o žadatelích z Iráku za nepřiměřenou. Při posuzování možnosti zajistit
cizince nelze čekat na vydání oficiálního stanoviska, která jsou navíc často zkreslená. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2016, č. j. 2 Azs 98/2016 – 35, stěžovatel
uvedl, že žalovaný nebo krajský soud však mohli vypracovat vlastní samostatnou analýzu, která
by umožnila se dostatečně vypořádat s námitkami stěžovatele vůči azylovému systému
v Bulharsku. Dále zopakoval výhrady vůči bulharskému azylovému systému obsažené
již v žalobě, podle nichž je de facto nemožné mezinárodní ochranu získat, a to bez ohledu
na konkrétní osobu žadatele. Odkázal na rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
22. 1. 2015, č. j. 42 Az 6/2014 – 37, a Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, č. j.
49 Az 56/2015 – 41, aplikující čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na své předchozí vyjádření
k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[9] Příslušný správní orgán rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání podle
dublinského nařízení, pokud jsou splněny zákonné podmínky obsažené v §129 zákona o pobytu
cizinců. Naplnění těchto podmínek stěžovatel nerozporuje. Avšak jak správně namítl, k těmto
podmínkám obsaženým v §129 zákona o pobytu cizinců přistupuje ještě nutnost faktické
a právní uskutečnitelnosti účelu zajištění, tedy předání cizince do příslušného členského státu.
Jak uvedl rozšířený senát ve svém usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150,
č. 2524/2012 Sb. NSS, podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) a k ní se vztahující judikatury Evropského soudu pro lidská práva
(např. rozsudky ze dne 18. 12. 1986 Bozano proti Francii, ze dne 25. 3. 1995 Quinn proti Francii,
ze dne 25. 6. 1996 Amuur proti Francii, ze dne 5. 2. 2002 Čonka a další proti Belgii, ze dne
27. 11. 2003 Shamsa proti Polsku, ze dne 25. 1. 2005 Singh proti České republice, ze dne 27. 1. 2008
Rashed proti České republice, ze dne 12. 2. 2009 Nolan a ostatní proti Rusku, ze dne 19. 2. 2009
A. a ostatní proti Spojenému království) může zajištění nebo jiné zbavení osobní svobody cizince
proběhnout jednak pouze v souladu s řízením stanoveným zákonem, přičemž tato právní úprava
musí mít určitou kvalitu tak, aby jasně a předvídatelným způsobem vymezovala podmínky
zajištění nebo jiného zbavení osobní svobody, a jednak toto zbavení osobní svobody musí
sledovat Úmluvou vymezený účel, tedy zabránit nepovolenému vstupu cizince na území nebo
realizovat jeho vyhoštění či vydání. Proto rozšířený senát uzavřel, že správní orgán má povinnost
se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo
vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování
o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci
je proto správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování
cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek
o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné.
[10] To pro příslušný správní orgán znamená povinnost v rámci rozhodování o zajištění
předběžně posoudit, do jaké země (nebo zemí, pokud jich dle kritérií dublinského nařízení
přichází v úvahu více) může přemístění proběhnout, a ve vztahu k těmto zemím předběžně
posoudit, zda je alespoň potenciálně možné naplnit účel zajištění, tedy skutečně provést předání.
Tomu by bránilo naplnění podmínek čl. 3 odst. 2 věty druhé dublinského nařízení, dle kterého
„[n]ení-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují
závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky
přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského
státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný
jiný členský stát.“
[11] Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední
uložena povinnost, proto je správní orgán podle §50 odst. 3 správního řádu „povinen
i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu
má být povinnost uložena.“ Z toho důvodu se judikatura Nejvyššího správního soudu nejprve
přikláněla k názoru, že případnou existencí systémových nedostatků azylového řízení
a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán ,
se správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti (k tomu např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27). Rozšířený senát však následně
ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, č. 3773/2018 Sb. NSS, tento
názor překonal.
[12] V tomto rozsudku rozšířený senát uvedl, že správní orgány mají povinnost otázku
systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat i bez námitky pouze
tehdy, dospějí-li samy k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně
předán, existují, případně jsou-li o jejich existenci důvodné pochybnosti. Pochybnosti mohou
s ohledem na různorodost konkrétních případů vyvstávat z mnoha okolností , a jejich
existence proto nemůže být vázána jen na skutečnosti známé správnímu or gánu z úřední
činnosti. Při posuzování naplnění účelu zajištění musí vycházet z obecně známých
skutečností o nedostatcích azylového systému dané země, z po znatků ze své úřední činnosti
a také z výpovědí zajištěných cizinců. Ve sporných situacích je pak pov inen si podklady
potřebné pro posouzení této otázky vyžádat.
[13] Rozšířený senát v této souvislosti zdůraznil, že evropsk ý azylový systém je vystavěn
na zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy EU a vyvratitelné domněnce, podle které
je každý členský stát bezpečnou zemí. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud ve svém nedávném
rozsudku ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 226/2019 – 26, podle judikatury Soudního dvora
EU unijní právo spočívá na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi
ostatními členskými státy řadu společných hodnot, na nichž je Unie založena, jak je uvedeno
v článku 2 Smlouvy o Evropské unii, a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty
sdílejí. To znamená – a zároveň odůvodňuje – existenci vzájemné důvěry členských států
v uznávání těchto hodnot, a tím i v dodržování unijního práva, které tyto hodnoty zakotvuje,
jakož i v to, že jejich vnitrostátní právní řády mohou zajistit rovnocennou a účinnou ochranu
základních práv uznaných v Listině základních práv EU, zejména v jejích článcích 1 a 4.
Vzájemná důvěra mezi členskými státy má v unijním právu zásadní význam, neboť umožňuje
vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Tato zásada pak zejména v souvislosti
s prostorem svobody, bezpečnosti a práva konkrétně každému z těchto států ukládá,
aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují
unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává (rozsudek velkého senátu
Soudního dvora EU ze dne 19. 3. 2019, Jawo, C 163/17, body 80 a 81). V kontextu
společného evropského azylového systému, a zejména dublinského nařízení, je proto třeba
předpokládat, že zacházení s žadateli o mezinárodní ochranu v každém členském státě splňu je
požadavky Listiny základních práv EU a Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Tato
domněnka je nicméně vyvratitelná (rozsudek velkého senátu Soudního dvora Jawo, 82 až 85).
[14] Jak soud zdůraznil ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 - 54,
jedná se o předběžné zjišťování existence překážek, které budou ještě zevrubně zkoumány
v navazujícím řízení o předání vedeném Ministerstvem vnitra (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 – 54).
[15] V projednávaném případě stěžovatel v rámci správního řízení zmínil, že v Bulharsku
požádal o mezinárodní ochranu a pobýval tam v uprchlickém táboře, neuvedl však žádné
skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že v Bulharsku existují systémové nedostatky
týkající se azylového řízení nebo podmínek pro přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu.
Žalovaný se systémovými nedostatky azylového řízení v Bulharsku stručně zabýval na straně
4 a 7 napadeného rozhodnutí. Zmínil, že EU ani Rada Evropy nevydaly žádné závazné
rozhodnutí, ve kterém by deklarovaly systémové nedostatky v Bulharsku. Bulharsko je členem
EU, státní moc dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna jejich dodržování zajistit
i ze strany nestátních subjektů. Je považováno za bezpečnou zemi, která dodržuje minimální
standardy ochrany lidských práv v rámci azylové procedury. Žalovaný si není vědom žádného
rozsudku Evropského soudu pro lidská práva či stanoviska UNHCR, ze kterých by vyplývalo,
že v Bulharsku dochází k systémovým nedostatkům, pokud j de o řízení o mezinárodní
ochraně a podmínky žadatelů.
[16] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že takové zkoumání
případných překážek předání cizince bylo dostatečné. Preciznost vypořádání této otázky
pak odpovídá požadavkům nastíněným výše citovanou judikaturou, a to i s přihlédnutím
k tomu, že stěžovatel v řízení před žalovaným žádné problémy s azylovým řízením či obecně
ve vztahu ke svému pobytu v Bulharsku nenamítal. Nestěžoval si na nedostatky tlumočení
při kontaktu s bulharskými úřady, na nedostatek právní pomoci, ani na špatné zacházení,
nedostatek stravy či jiné nevyhovující podmínky. Tyto námitky uplatnil až v žalobě. Krajský
soud se ve vypořádání stěžovatelových námitek odkázal na recentní judikaturu českých
správních soudů, která nepohlíží na Bulharsko jako na zemi s rizikem nelidského
či ponižujícího zacházení v azylovém řízení (srov. např. rozsudek krajského soudu ze dne
21. 3. 2018, č. j. 61 Az 1/2018 - 41, či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
31. 1. 2018, č. j. 41 A 3/2018 - 32 ze dne 31. 1. 2018). Systémové nedostatky krajský soud
nezjistil. Krajský soud zhodnotil rozhodnutí žalovaného stručně, ale dle Nejvyššího
správního soudu dostatečně. Posouzení pak odpovídá povaze rozhodnutí o zajištění
ve smyslu citovaného rozsudku č. j. 4 Azs 31/2017 - 55, s tím, že se jedná pouze o posouzení
předběžné (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j.
7 Azs 150/2019 – 19).
[17] Takový požadavek soud hodnotí jako logický. Obsahově totiž od správního orgánu
rozhodujícího o zajištění nelze očekávat, že by v čase, který má k dispozici pro vydání
rozhodnutí o zajištění, byl schopen provádět jakékoliv složitější zkoumání pom ěrů
v příslušném členském státě. Soud se tedy neztotožňuje se stěžov atelem, že rešerši či analýzu
o stavu bulharského azylového řízení mohl žalovaný provést sám. Pokud podrobnější rešerši
neprovedl již žalovaný, nemohl tak následně učinit ani krajský soud, neboť dle judikatury
Nejvyššího správního soudu platí, že nedostatky rozhodnutí zajišťujícího správního orgánu
spočívající v nedostatečném zkoumání potenciální možnosti předání cizince ve vztahu k čl. 3
odst. 2 nemůže následně zhojit krajský soud (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27). Soud však na druhou stranu přisvědčuje stěžovateli,
že žalovaný při hodnocení nemusel nutně vycházet pouze z úředních dokumentů EU či Rady
Evropy, jak implicitně vyplývá i z napadeného rozsudku.
[18] Soud na závěr dodává, že se systémovými nedostatky azylového řízení v Bulharsku
zabýval mj. rovněž v usnesení ze dne 21. 8. 2018, č. j. 2 Azs 132/2017 - 45, dle kterého
je zřejmé, že samotný obecně nižší standard humanitární ochrany a životních podmínek,
v nichž se žadatelé v Bulharsku nacházejí (ve srovnání s nejvyspělejšími a nejbohatšími
zeměmi EU), v žádném případě nezakládá systémové nedostatky. Jeho jednotli vé rysy,
jak jsou popisovány ve zprávách některých organizací zabývajících se uprchlíky, neukazují
na systémové nedostatky, nýbrž na výše zmíněný obecně v rámci měřítek prostoru EU nižší,
avšak stále ještě dostačující standard ochrany žadatelů o mezinárodní ochranu . Tento závěr
je tak v souladu se závěry rozsudků citovaných krajským soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží.
Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[21] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupce Mgr. Ladislav Bárta, advokát,
a to usnesením ze dne 22. 7. 2019, č. j. 59 A 3/2019 – 16. Hotové výdaje a odměnu
ustanoveného zástupce platí stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu
advokáta v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
částkou 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby (písemné podání ve věci samé) a dále částkou
300 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Částka v celkové výši 3.400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu