ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.391.2019:24
sp. zn. 1 Azs 391/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: V. K., zastoupeného
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Masarykova 884,
Nymburk, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2019, č. j.
KRPS-227666-16/ČJ-2019-010025-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze, ze dne 15. 10. 2019, č. j. 45 A 13/2019-38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zajistil žalobce za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 31. 7. 2019 (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Dobu zajištění stanovil na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Žalovaný napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce při policejní kontrole
na vlakovém nádraží v Čáslavi dne 18. 8. 2019 nepředložil žádný cestovní doklad. Z lustrace
vyplynulo, že žalobci bylo dne 12. 12. 2016 uděleno správní vyhoštění z území České republiky
na dobu 5 let. Poté, co skončila navazující soudní řízení a odpadl tak důvod nevykonatelnosti
rozhodnutí o správním vyhoštění, se žalobce ode dne 17. 3. 2019 zdržoval v České republice
neoprávněně. Žalovaný se mimo jiné zabýval užitím mírnějších donucovacích opatření, shledal
však, že by byla zjevně nedostatečná a neúčelná, zatímco zajištění žalobce je zcela přiměřené
a vhodné.
II. Posouzení věci krajským soudem
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Praze v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalovaný se důsledně zabýval mírnějšími
alternativami (zvláštními opatřeními za účelem vycestování cizince z území) a v napadeném
rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů k jejich užití v tomto konkrétním případě nepřistoupil.
O správnosti tohoto závěru žalovaného svědčí i listinné důkazy i samotná výpověď žalobce,
krajský soud se proto se závěrem žalovaného plně ztotožnil. Nahrazení zajištění uložením
povinnosti oznámit místo pobytu, zdržovat se v něm, a to i pro účely pobytové kontroly,
by podle názoru soudu nezaručovalo naplnění sledovaného účelu. Předpoklad takové
disciplinovanosti na straně cizince by musel odpovídat jeho dosavadnímu přístupu k plnění
povinností vyžadovaných zákonem. Žalobce však dosud nerespektoval povinnost nahlásit
své ubytování, vycestovat z území Evropské unie, ani povinnost ohlásit ztrátu cestovního
dokladu. S příslušnými orgány žalobce dobrovolně prakticky nespolupracoval, v rámci policejní
kontroly dne 17. 9. 2016 se dokonce pokusil policejní orgán ohledně své pravé totožnosti
oklamat. Žalobce nemá žádnou trvalou adresu ani trvalé ubytování, což ostatně uvedl sám
jako překážku k této alternativě. Nejsou splněny podmínky ani pro složení finanční záruky.
Legální zaměstnání nemá, ani mít nemůže, proto zdrojem jeho obživy je příležitostná práce
převážně na stavbách mimo rámec pracovněprávních vztahů. Podle svých vlastních slov tak má
jen prostředky na základní obživu a kategoricky vyloučil možnost složení peněžní částky. Nemá
v České republice žádný majetek, pohledávky ani závazky. Také uvedl, že nezná nikoho,
kdo by finanční zálohu mohl složit za něj. K povinnosti osobně se hlásit policii v době
jí stanovené pak krajský soud dodal, že sám žalobce připustil, že si není jistý, zda by povinnost
mohl vždy splnit, neboť nevlastní žádné vozidlo a nemá ani dostatek finančních prostředků,
aby si mohl obstarávat jízdenky.
[4] Krajský soud současně odmítl námitku žalobce, že rozhodnutí žalovaného je paušální
a neindividualizované. Naopak není zřejmé, na základě čeho zástupce žalobce dospívá k závěru,
že žalobce jasně prokázal svůj úmysl s žalovaným i dalšími správními orgány spolupracovat,
a po zjištění, že se na území České republiky nachází nelegálně, hodlá ze země vycestovat.
Ze správního spisu totiž plyne pouze to, že žalobce považuje Ukrajinu za svou rodnou zemi
a chce se tam vrátit, aniž by ale uvedl, kdy tak hodlá učinit. V kontextu zmíněného nedostatku
prostředků na vycestování, faktu, že na území České republiky pobývá od roku 2008 vědomě
nelegálně, a opakovaně podávaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany, jde o tvrzení značně
nevěrohodné. K námitce žalobce, že žil v domnění, že nadále probíhá azylové řízení o jeho
opakované žádosti o mezinárodní ochranu (které je jediným konkrétním tvrzením,
jenž se shoduje s tím, co žalobce uváděl v průběhu správního řízení), soud uzavřel, že žalobce
věděl o pravomocném rozhodnutí správního orgánu, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění
na dobu 5 let, a současně věděl, že probíhá řízení o jeho opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Bylo tedy jeho povinností se o stav řízení náležitě zajímat.
III. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu vady
řízení podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Namítá, že soud, stejně jako žalovaný, nesprávně vyhodnotil možnosti uložení
zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Považuje za nesprávný
a nepřijatelný závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření podložený vyhodnocením jeho
chování před zajištěním podle zákona o pobytu cizinců, jež spočívalo v odkazu na nedodržení
lhůty k vycestování a setrvání na území České republiky i po uplynutí doby k vycestování
stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, v níž si měl stěžovatel vyřizovat potřebné doklady
k vycestování a obstarat i finanční prostředky potřebné za tímto účelem.
[6] Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho eventuální nedbalost spočívající v neprojevení
dostatečného zájmu o výsledek svého azylového řízení sice není skutečností, která by mu měla
být jakkoliv ku prospěchu, ovšem jedná se o nepřehlédnutelnou okolnost, jíž je třeba vyhodnotit
minimálně z toho hlediska, že rozhodnutí o správním vyhoštění nemařil úmyslně, a nelze
tak dospět k nezpochybnitelnému závěru o tom, že hodlá toto rozhodnutí nerespektovat a nadále
na území České republiky chce pobývat. Situaci se rozhodl aktivně řešit, z České republiky chce
vycestovat a již nepokračovat v porušování svého pobytového statusu. Nijak tedy nezpochybňuje
svoje předchozí porušení zákona o pobytu cizinců, avšak zdůrazňuje, že nelze zavrhnout
alternativní opatření využitelná pro nahrazení institutu zajištění, jenž je zcela nezvratným zásahem
do jeho osobní svobody. V daném případě rozhodně nelze hovořit o snaze správnímu orgánu
se úmyslně vyhýbat a rozhodnutí o správním vyhoštění svévolně a vytrvale mařit. V žádném
případě pak za této situace nelze připustit jakkoliv paušalizované rozhodování ve věcech
jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců.
IV. Vyjádření žalovaného
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko uvedl, že dne 30. 10. 2019 bylo
uskutečněno vyhoštění stěžovatele z území České republiky, a to zpět na Ukrajinu. Od této doby
se stěžovatel na území ČR nenachází.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Právní úprava zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území a zajištění
cizince upravuje hlava XI zákona o pobytu cizinců. Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení
o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně
rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[11] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování
cizince z území je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit
následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení
pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním
vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo;
peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“),
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo
d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem
provedení pobytové kontroly.
[12] Podle §123b odst. 2 zákona o pobytu cizinců zvláštní opatření lze uložit, je-li důvodné
nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat průběh řízení, jehož předmětem je jeho vycestování,
tím, že neprokáže svou totožnost nebo adresu místa pobytu, odmítá tyto údaje uvést nebo se nedostavil
na předvolání policie. Zvláštní opatření za účelem vycestování lze dále podle §123b odst. 3 zákona
o pobytu cizinců uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí, jehož předmětem
je jeho vycestování, nevycestuje. O druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování
rozhoduje policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho
uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince (§123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců).
[13] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel ve své kasační stížnosti toliko opakuje
argumentaci, se kterou se již v úplnosti a zcela přesvědčivě vypořádal krajský soud, s jehož
právním posouzením se kasační soud plně ztotožňuje, a pro stručnost na jeho závěry dále
odkazuje.
[14] Pokud jde konkrétně o námitku týkající se nesprávného vyhodnocení možnosti uložení
zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území podle §123b zákona o pobytu cizinců,
s touto námitkou se krajský soud podrobně a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým
okolnostem případu a žalobní argumentaci stěžovatele vypořádal (viz odst. 19 až 25 odůvodnění
rozsudku krajského soudu a shrnutí jeho závěrů v bodech [3] a [4] výše). Zejména neobstojí
tvrzení stěžovatele, že se jedná o právní posouzení paušální a neindividualizované, neboť krajský
soud – a stejně tak i žalovaný – se mírnějšími alternativami k zajištění stěžovatele zaobírali
a vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem projednávané věci dospěli k závěru, že žádné
zvláštní opatření by nedávalo záruku, že účel sledovaný rozhodnutím o správním vyhoštění bude
naplněn.
[15] Nadále platí též závěr krajského soudu, že není zřejmé, o jaké skutečnosti stěžovatel,
resp. jeho zástupce, opírá svůj závěr, že „stěžovatel se rozhodl situaci aktivně řešit, z České
republiky vycestovat a již nepokračovat v porušování svého pobytového statusu.“ Prostý poukaz
na skutečnost, že stěžovatel rozhodnutí o správním vyhoštění nemařil úmyslně, nýbrž toliko
z eventuální nedbalosti, resp. v důsledku neprojevení dostatečného zájmu o výsledek svého
azylového řízení, může být stěží argumentem, kterým lze soud přesvědčit o záměru plnit řádně
povinnosti vyplývající ze zákona a rozhodnutí žalovaného.
VI. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na předeslané neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[18] Usnesením ze dne 16. 9. 2019, č. j. 45 A 13/2019-24, Krajský soud v Praze ustanovil
stěžovateli pro řízení zástupce Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 10
ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele odměnu za jeden
úkon právní služby (podání kasační stížnosti, včetně jejího doplnění) podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif). Za tarifní hodnotu se ve věcech kasačních stížností považuje částka
50.000 Kč (§9 odst. 4 advokátního tarifu). Za jeden úkon právní služby tak náleží odměna ve výši
3.100 Kč (§7 bod 3 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu), které se zvyšují o daň z přidané hodnoty, neboť advokát je jejím plátcem
(§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů tedy činí celkem
4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu