ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.392.2020:22
sp. zn. 1 Azs 392/2020 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. K. L., zastoupen
Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2020, č. j. CPR-5919-2/ČJ-2020-
930310-V241, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 75 A 17/2020 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n em á p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se dne 14. 10. 2019 dostavil na policii, kde při kontrole předložil cestovní doklad
bez vyznačeného povolení k pobytu nebo platného víza. Lustrací v evidencích bylo zjištěno,
že žalobce měl nejpozději dne 6. 10. 2019, tj. 30 dnů od pravomocného rozhodnutí ve věci jeho
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, vycestovat z území ČR. Policie České republiky, Krajské
ředitelství policie Ústeckého kraje, oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán
I. stupně“), vydala dne 17. 12. 2019 rozhodnutí č. j. KRPU-182097-31/ČJ-2019-040026-SV-CV,
kterým žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
uložila správní vyhoštění. Dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, stanovila na 1 rok.
[2] Žalovaná k odvolání žalobce v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnila část
rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že nahradila část výroku („Počátek doby, po kterou nelze
účastníkovi řízení umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví v souladu s ustanovením
§118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy uplyne stanovená doba k vycestování. Podle §118
odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., se stanovuje doba k vycestování z území členských států Evropské unie
do 30-ti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“), ve zbylé části napadené rozhodnutí
potvrdila.
[3] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, který ji jako
nedůvodnou zamítl.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému
soudu k novému projednání. Zároveň podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[5] Stěžovatel předně namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku náležitého zjištění
skutkového stavu ve smyslu §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Rovněž byl porušen §2
odst. 3 a 4 správního řádu, neboť přijaté řešení neodpovídá okolnostem daného případu, nebyly
šetřeny oprávněné zájmy stěžovatele. Současně správní orgány nedodržely §68 odst. 3 správního
řádu z důvodu, že napadené rozhodnutí žalované je neurčité a nepřezkoumatelné. Stěžovatel
upozornil, že na území ČR pobýval neoprávněně pouze 8 dnů a sám se dostavil k příslušnému
úřadu, aby svou pobytovou situaci řešil. Nejednalo se tak o případ, kdy by cizinec pobýval
na území neoprávněně dlouhodobě a před správními orgány se ukrýval v úmyslu porušovat trvale
předpisy cizineckého práva. Za takové situace je zcela nepřiměřené, i v souvislosti se skutečností,
že stěžovatel má na území ČR syna, uložení správního vyhoštění v délce trvání 1 roku.
[6] Rozhodnutí o vyhoštění bylo postaveno na zcela nedostatečně zjištěném stavu věci;
krajský soud tuto otázku nesprávně posoudil. Žalovaná totiž v rozporu s §50 odst. 3 správního
řádu nezjišťovala žádné okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. Rozhodnutí správního
orgánu I. stupně je založeno na nepodložených a ničím neprokázaných závěrech. Stěžovatel
citoval některé pasáže tohoto rozhodnutí týkající se povědomí stěžovatele o důsledcích páchání
trestné činnosti a jejího odhalení, jeho vědomosti ohledně případného ukončení pobytového
oprávnění v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, či rezignace na řádnou integraci
do společnosti a lhostejnosti k právním normám. K uvedenému dle stěžovatele nebyl proveden
žádný důkaz a tvrzení správního orgánu tak nemají oporu ve spisové dokumentaci. Rovněž
konstatování správního orgánu I. stupně o údajném zneužití institutu řízení o azylu a pokusu
obejít platné normy upravující pobyt nebylo v řízení nijak prokázáno. Stěžovatel přitom
neobcházel platné normy ani nezneužíval řízení o azylu, ale řádným způsobem využil svého
práva. Správní orgány tak vydaly svá rozhodnutí toliko na základě neurčitých
a nepřezkoumatelných úvah, bez toho, aby bylo provedeno řádné dokazování. Tyto vady nezhojil
ani krajský soud v napadeném rozsudku.
[7] Stěžovatel rovněž zpochybnil závěr krajského soudu o přiměřenosti zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele, potažmo jeho syna. Stěžovatel na území ČR pobývá dlouhou
dobu, má zde vytvořené zázemí a vazby, má zde čtrnáctiletého syna (občana ČR) a podílí
se na jeho výživě. Sama závažnost protiprávního jednání stěžovatele (8 dnů neoprávněného
pobytu na území) jednoznačně nepřevažuje nad hrozícími dopady do soukromého a rodinného
života stěžovatele, k nimž dojde, bude-li z území ČR vyhoštěn. Správní orgány se ve svých
rozhodnutích touto otázkou řádně nezabývaly; přitom jde o zásadní otázku pro učinění
rozhodnutí, zda je ve veřejném zájmu nutno cizince vyhostit, či postačí s ohledem na nezbytnost
a dopady takového rozhodnutí toliko užití institutu povinnosti opustit území ČR.
[8] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že trvá na závěrech napadeného
správního rozhodnutí. Řízení bylo vedeno plně v souladu se zákonem, skutková podstata,
z níž žalovaná vycházela, má oporu ve spisovém materiálu. Navrhla proto zamítnutí kasační
stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, ke které
musí případně přihlédnout i z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů. Dospěl přitom k závěru, že napadený rozsudek uvedená kritéria splňuje.
Krajský soud se podrobně zabýval všemi žalobními námitkami a přesvědčivě vysvětlil, proč
je nepovažuje za důvodné. Nejvyšší správní soud má rovněž závěry krajského soudu za věcně
správné.
[12] Kasační soud se seznámil s obsahem správního spisu a shodně s krajským soudem dospěl
k závěru, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Stěžovatel zejména namítl, že správní orgány nezjišťovaly okolnosti svědčící v jeho
prospěch, není však zřejmé, o jaké konkrétní okolnosti se mělo jednat. Pokud jde o stěžovatelem
uvedenou skutečnost, že se sám přihlásil na policii a pobýval na území ČR neoprávněně toliko
8 dnů, lze konstatovat, že tyto skutečnosti vzaly správní orgány v potaz a zohlednily
je při stanovení délky doby, po kterou je stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států
EU (viz níže bod 20).
[13] Nejvyšší správní soud rovněž stěžovateli nepřisvědčuje v tom, že by bylo rozhodnutí
správního orgánu I. stupně založeno na nepodložených závěrech. Není třeba nijak dokazovat
vědomost stěžovatele o tom, že bezprostředně může nastat situace, kdy pozbude jakékoliv
oprávnění k pobytu na území ČR z důvodu trestní zachovalosti a bude nucen vycestovat z území
ČR. Tyto skutečnosti vyplývají se zákona o pobytu cizinců, a lze předpokládat, že stěžovatel, jako
cizinec dlouhodobě pobývající na území ČR (od roku 1993), bude mít alespoň obecné povědomí
o základních podmínkách a možnostech legálního pobytu na území ČR. To stejné platí rovněž
o konstatování správního orgánu I. stupně o vědomosti stěžovatele, že jeho pobytové oprávnění
může skončit během jeho pobytu ve vězení. Stěžovateli lze do určité míry přisvědčit,
že správnímu orgánu I. stupně zcela nepříslušelo hodnotit, zda stěžovatel „zneužil institut řízení
o azylu“, správní orgán nicméně vycházel z obsahu rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany
stěžovateli ze dne 21. 8. 2019. Z tohoto rozhodnutí přitom vyplývá, že stěžovatel již předtím
dvakrát žádal o udělení mezinárodní ochrany v roce 2001; obě jeho žádosti byly zamítnuty jako
zjevně nedůvodné. Pokud se jedná o správním orgánem deklarovanou rezignaci stěžovatele
na snahu o řádnou integraci do společnosti a jeho lhostejnost k právním normám, tyto správní
orgán I. stupně dostatečně vysvětlil s odkazem na opakované páchání trestné činnosti
a opakovaný neoprávněný pobyt stěžovatele na území ČR. Tyto skutečnosti byly ve správním
řízení prokázány a stěžovatel je nijak konkrétně nezpochybnil.
[14] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ve správním řízení nedošlo k porušení §3 ani §50
odst. 3 správního řádu, jak se stěžovatel domníval. S krajským soudem lze rovněž souhlasit,
že napadené rozhodnutí žalované je určité a přezkoumatelné.
[15] Stěžovatel dále zpochybnil přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění.
[16] Podle §119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému
smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu,
ač k tomu není oprávněn.
[17] Uvedené ustanovení neponechává správním orgánům prostor pro uvážení, zda cizinci
uloží správní vyhoštění či nikoliv. Cizinci, který není oprávněn pobývat na území ČR, lze uložit
povinnost opustit území ČR (na kterou stěžovatel upozorňuje ve své kasační stížnosti)
za předpokladu, že u něj nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho
soukromého a rodinného života [§50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Ustanovení
§174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvádí: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle
tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu
cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“
[18] Správní orgány i krajský soud se otázkou zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatele v důsledku uložení správního vyhoštění dostatečně zabývaly. Ze správního spisu
vyplynulo, že stěžovatel pobývá na území ČR od roku 1993, tedy více než čtvrtstoletí. V roce
2006 se narodil Monice Stojkové syn, do jehož rodného listu byl stěžovatel zapsán jako otec.
Monika Stojková přitom ve správním řízení vypověděla, že se stěžovatel se synem nestýká,
na jeho výživu uhradil celkem 3 000 Kč, byť byli dohodnuti, že bude každý měsíc na syna hradit
1.200 Kč. Tyto skutečnosti stěžovatel nijak nezpochybnil. Zároveň nekonkretizoval žádné jiné
sociální vazby, do nichž by mělo být v důsledku jeho vyhoštění zasaženo. Krajský soud tedy
správně vyhodnotil, že stěžovatel nemá na území ČR žádné rodinné (či obdobné) vazby, které
by mohly v důsledku vyhoštění znamenat nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého
života. Stěžovatel zejména poukazoval na skutečnost, že má na území ČR čtrnáctiletého syna,
jak však již soud uvedl, ve správním řízení bylo prokázáno, že se s ním prakticky od jeho narození
nestýká, a nelze tedy ani dovodit, že by jejich vztah mohl být vyhoštěním stěžovatele nějakým
způsobem zasažen.
[19] Pokud tedy rozhodnutí o správním vyhoštění nemohlo představovat nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života cizince, nebyl správní orgán povinen namísto správního
vyhoštění přistoupit k uložení povinnosti opustit území ČR [§50a odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců].
[20] Shodně s krajským soudem považuje Nejvyšší správní soud dobu jednoho roku,
po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských států EU, s ohledem na zjištěný
skutkový stav za přiměřenou. Stěžovatel nejenže pobýval na území ČR bez platného cestovního
dokladu a bez platného oprávnění k pobytu (víza), ale dopustil se též závažné trestné činnosti,
za kterou byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Správní orgán
I. stupně přitom nevyužil maximální dobu zákazu pobytu, kterou je 5 let [viz §119 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců], ale pouze 1 rok; tuto dobu zákazu pobytu lze s ohledem
na uvedené okolnosti považovat za zcela adekvátní
[21] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti soud nerozhodoval, neboť
bezodkladně rozhodl o věci samé, a otázka odkladného účinku se tak stala bezpředmětnou.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu