ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.414.2019:36
sp. zn. 1 Azs 414/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: N. Y., zastoupený
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 8. 2019, č. j. CPR-3438-6/ČJ-2019-930310-V241,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019,
č. j. 4 A 54/2019 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. et Mgr. Marku Čechovskému se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 6.800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
rozhodnutím ze dne 7. 12. 2018, č. j. KRPA-335937-34/ČJ-2018-000022, uložilo žalobci podle
§119 odst. 2 písm. b) v návaznosti na §119 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění
na dobu dvou roků, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie. Začátek této
doby byl stanoven podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy pozbude
oprávnění k pobytu na území ČR. Podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena
doba 30 dnů k vycestování z území ČR, a to ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí
s tím, že podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na žalobce nevztahují důvody
znemožňující vycestování podle §179 tohoto zákona.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které
žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
II. Posouzení věci městským soudem
[3] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl.
[4] Městský soud shledal, že v případě žalobce bylo prokázáno, že narušil veřejný pořádek
tím, že se dopustil spáchání úmyslného trestného činu proti zájmu společnosti a za tento
čin byl odsouzen pravomocně dne 28. 5. 2016. Jednalo se o nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu dvou roků
nepodmíněně. Trest vykonal a následně mu byl Ministerstvem vnitra, odborem azylové
a migrační politiky, zrušen trvalý pobyt. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 28. 7. 2018. Žalobce
měl následně do 30 dnů vycestovat, avšak pobýval zde nadále bez platného víza od 28. 8. 2018
do 5. 9. 2018, kdy byl kontrolován hlídkou odboru cizinecké policie na pracovišti v Praze 6.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že žalobce naplnil podstatu ustanovení, podle kterého bylo
rozhodováno o jeho správním vyhoštění. Žalobce nepopřel, že nastaly skutečnosti, na základě
kterých bylo rozhodnuto o odnětí povolení k trvalému pobytu.
[5] Z napadeného rozhodnutí městský soud zjistil, že se správní orgán posouzením
přiměřenosti ukládaného správního vyhoštění zabýval dostatečně. Vycházel ze skutečnosti,
že žalobce na území pobýval na základě povolení k pobytu od roku 2006. Hodnotil i skutečnost,
že žalobce ovládá český jazyk a zcela se na území ČR integroval. Další skutečností je však
to, že při svém pobytu se dopustil závažné trestné činnosti, pro kterou byl pravomocně
odsouzen. Tato skutečnost pak také byla důvodem pro odnětí povolení trvalého pobytu.
V důsledku toho žalobce nadále pobýval na území bez oprávnění k pobytu. Za této situace
pak správní orgán postupoval v souladu se zákonem o pobytu cizinců, když posuzoval
přiměřenost dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do žalobcova soukromého a rodinného
života. Zabýval se podrobně žalobcovým vztahem s paní M. Y., jakkoliv sám žalobce uvedl, že s
ní nežije ve společné domácnosti a nemá s ní žádné děti. Nepřál si ani, aby byla účastnicí řízení o
správním vyhoštění. Správní orgán hodnotil také žalobcův vztah ke dvěma nezletilým dětem,
které mají státní příslušnost ČR. Tyto děti jsou narozeny ze vztahu s paní L. Š.. V době
rozhodování správního orgánu byly děti umístěny (od listopadu 2011) v dětském domově
v Broumově a pečovala o ně také jejich babička K. Š.. Žalobce se s dětmi občas vídá, když je
navštíví v dětském domově, přináší jim také nějaké dárky. Výživné na tyto děti pravidelně neplatí.
S matkou dětí paní L. Š. se žalobce nestýká. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry, které
správní orgán v odůvodnění tohoto rozhodnutí zaujal. Přisvědčil tomu, že právo vyplývající z
článku 8 Úmluvy není absolutní a je zde prostor pro vyvážení protichůdných zájmů cizince na
jedné straně a státu na straně druhé. Správní orgány posoudily ve vzájemné souvislosti intenzitu
zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života se zájmy ČR, a to konkrétně se zájmem
na bezpečnosti pro společnost a na ochraně veřejného pořádku.
III. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, se kterou
spojil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Pochybení městského soudu
spatřuje v nepřezkoumatelnosti podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů soudního
rozhodnutí, v důsledku čehož bylo ve věci vydáno nezákonné rozhodnutí. Tyto nedostatky
plynule navazují na tytéž nedostatky vzniklé v rámci správního řízení, které městský soud svým
rozhodnutím aproboval. Stěžovatel je přesvědčen, že již správní orgány nedostatečně zjistily
skutkový stav věci, resp. zjištěný skutkový stav vykládají tendenčně, na základě domněnek
a v rozporu se skutečností a docházejí tak ke zcela nesprávným závěrům o přiměřenosti
vydaného rozhodnutí. Městský soud stejně jako správní orgány naprosto bagatelizoval význam
rodinných vazeb a délku pobytu stěžovatele na území České republiky. Správní orgány k jeho tíži
vykonstruovaly na základě domněnek zcela scestný myšlenkový konstrukt o obcházení zákona
o pobytu cizinců. V tomto směru však neexistují jakékoli podklady, stěžovatel nebyl za obcházení
zákona nikdy nikterak postižen, a pokud jde o rozluku v bezdětném manželství, jde o jev natolik
běžný, že není přípustné skrze něj o cizinci cokoli dovozovat.
[7] Udělená doba vyhoštění, stejně jako 30denní lhůta k opuštění území, je excesem z praxe
správního orgánu, ale i volného uvážení, kterým správní orgán disponuje. Stěžovatel v této
souvislosti odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 6 A 99/92.
Zdůrazňuje, že na území ČR pobývá od roku 2002, přičemž v roce 2006 mu byl udělen trvalý
pobyt. K dnešnímu dni jde tedy o 14 let převážně legálního pobytu na území, během kterého
navázal tak silné vazby, že byl dokonce řadu let ženatý a se svou pozdější partnerkou zplodil
dvě děti v rozmezí 3 let. V odst. 25 napadeného rozsudku však městský soud zcela zvrátil tyto
skutečnosti proti stěžovateli a nedůvodně dovozuje účelovost veškerého jednání. Podivuje
se například, že v době vydání správního rozhodnutí nesdílí společnou domácnost a nežije
se svou první manželkou, což však je těžko s podivem, když k rozluce došlo již před 10 lety
a nejde ve společnosti o jev nijak výjimečný. Rovněž skutečnost, že z důvodu neutěšených
rodinných a ekonomických podmínek se jeho děti nacházejí v dětském domově, je pro výměru
uloženého vyhoštění jen těžko relevantní v tom smyslu, že děti jeho vyhoštěním nebudou tolik
trpět, jako kdyby v dětském domově nepobývaly.
[8] Vzhledem k okolnostem života stěžovatele byl správní orgán povinen zkoumat
nepřiměřenost vydávaného rozhodnutí do jeho rodinného života ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na věk dětí stěžovatele byl také nutné
z vlastní úřední povinnosti zkoumat případný rozpor s čl. 32 Listiny základních práv a svobod
a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť odloučení nezletilých dětí od otce,
který s nimi udržuje kontakt (byť vlivem okolností řídký), není rozhodně v souladu s jejich
nejlepšími zájmy. Pokud městský soud do protipólu staví nejlepší zájmy dětí stěžovatele
v Burkině Faso, bylo by přinejmenším nutno zjistit také jejich věk, vztah se stěžovatelem
a případně míru dopadu, kterou jeho návrat do domovského státu bude pro jejich život
mít. Stěžovatel nejenže na území ČR pobývá již 18 let, hovoří plynně česky a do doby,
kdy k tomu byl oprávněn, byl také ekonomicky aktivní a přínosem českému hospodářství.
Se svými dětmi se vídá podle svých možností a také v souladu s přáním dětí s ohledem
na to, že s jejich matkou již nejsou partneři. Stěžovatel již nemá v rodné zemi žádné zázemí,
situace v domovské zemi se navíc notně změnila, zemí zmítají nábožensky motivované útoky
a trpí také útoky teroristických skupin. Stěžovatel je z rodné Burkiny Faso již zcela vykořeněn,
jeho jediné zázemí je na území České republiky, kde má také rodinu. Stěžovatel se domnívá,
že udělená doba vyhoštění je s ohledem na ojedinělost jeho prohřešku a zejména skutečnost,
že šlo o pouhých 8 dní nelegálního pobytu naprosto elementárně nepřiměřená jeho rodinné
a soukromé situaci.
IV. Vyjádření žalované
[9] Žalovaná uvedla, že kasační stížností může být napaden pouze způsob rozhodování
správního soudu, které žalovaná nehodlá blíže komentovat, a v rámci svého vyjádření odkazuje
na shromážděný spisový materiál.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovateli bylo uloženo správní vyhostění podle §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, podle něhož lze rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho
rodinného příslušníka, který na území pobývá přechodně, vydat pouze v případě, že občan Evropské unie
nebo jeho rodinný příslušník závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Podle §119 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců se doba, po kterou nelze občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému
příslušníkovi umožnit vstup na území, stanoví až na 10 let, jde-li o správní vyhoštění z důvodu uvedeného
v odstavci 2 písm. b).
[13] Jediný kasační důvod, který stěžovatel ve své kasační stížnosti výslovně s odkazem
na soudní řád správní uvedl, je nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí. Tato námitka je nedůvodná. Z odůvodnění
rozsudku městského soudu (konkrétně viz odst. 16 až 25 rozsudku, srov. rovněž shrnutí závěrů
městského soudu v bodech [4] a [5] výše) je zcela zřejmé, z jakých důvodů městský soud dospěl
k závěru, že správní orgán nijak nepochybil a jeho rozhodnutí je v souladu se zákonem
i zjištěnými skutečnostmi. Rozsudek městského soudu je zcela řádně a srozumitelně odůvodněn
a Nejvyšší správní soud se s jeho právním posouzením ztotožňuje.
[14] Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatel věcně namítá nesprávné právní posouzení věci
městským soudem, i když výslovně tento kasační důvod ve své stížnosti nezmiňuje. Pokud
stěžovatel městskému soudu vytýká, že bagatelizoval význam rodinných vazeb a délku pobytu
stěžovatele na území České republiky, nutno podotknout, že stěžovatel ve své kasační stížnosti
naopak bagatelizuje skutečnosti, které vedly k odebrání jeho pobytového oprávnění, tj. spáchání
závažného úmyslného trestného činu spočívajícího v nakládání s omamnými a psychotropními
látkami, za který byl pravomocně odsouzen.
[15] Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že zjištěné skutkové
okolnosti městský soud vykládal tendenčně a že dostatečně nepřihlédl k rodinným vazbám
stěžovatele a délce pobytu stěžovatele na území České republiky. Městský soud zcela přesvědčivě
shledal, že délka uloženého správního vyhoštění v trvání dvou roků z možných deseti
let je odůvodněna právě i okolnostmi, které svědčí i ve prospěch stěžovatele. Z jeho pobytové
historie je zřejmé, že na území ČR přicestoval již v roce 2002 a jeho kroky směřovaly k tomu,
aby na území ČR mohl nadále pobývat. Nejdříve požádal o udělení mezinárodní ochrany a jeho
žádosti nebylo vyhověno. Poté uzavřel manželství s občankou ČR, s níž nežije ani nesdílí
společnou domácnost. Následně mu byl povolen trvalý pobyt, stěžovatel v této době na území
ČR spáchal shora popsaný trestný čin. V době páchání této trestné činnosti byl již otcem obou
nezletilých dětí, o které však nepečoval, neboť byly již od roku 2011 umístěny v dětském
domově. Za této situace městský soud dospěl k závěru, že uložené správní vyhoštění v trvání
dvou roků je vzhledem k okolnostem případu zcela přiměřeným zásahem do jeho osobního
a rodinného života. Nejvyšší správní soud s tímto posouzením plně souhlasí.
VI. Závěr a náklady řízení
[16] S ohledem na shora předeslané Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Vzhledem ke skutečnosti,
že soud rozhodl bezodkladně ve věci samé, nerozhodoval již samostatně o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože
jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[18] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j.
1 Azs 414/2019 - 17, ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokát
Mgr. et Mgr. Marek Čechovský. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele
odměnu za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, doplnění kasační stížnosti)
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Za tarifní hodnotu se ve věcech
kasačních stížností považuje částka 50.000 Kč (srov. §9 odst. 4 advokátního tarifu). Za jeden
úkon právní služby tak náleží odměna ve výši 3.100 Kč (srov. §7 bod 3 advokátního tarifu)
a náhrada hotových výdajů 300 Kč (srov. §13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů tedy činí celkem 6.800 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu