ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.418.2019:25
sp. zn. 1 Azs 418/2019 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: S. H. G., zastoupen Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 8. 2019, č. j. OAM-691/ZA-ZA11-ZA15-PS-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2019, č. j. 20 A 29/2019 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce v záhlaví popsaným rozhodnutím rozhodl o zajištění žalobce v zařízení
pro zajištění cizinců do 24. 9. 2019 podle §46a odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl.
Konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je kusé, na hranici
přezkoumatelnosti a některé jeho pasáže ani nejsou příliš přiléhavé. Krajský soud však
nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný v odůvodnění správně poukázal
na to, že žalobce opakovaně neoprávněně překračoval hranice států, nerespektoval uložené
správní vyhoštění a odmítá se vrátit do Bulharska. Uvedené závěry obstojí jako důvod, pro který
nelze rozumně předpokládat, že sledovaného účelu (tj. zajištění žalobce za účelem jeho předání
jinému členskému státu, který je příslušný rozhodovat o jeho žádosti o mezinárodní ochranu),
bude dosaženo za použití zvláštních opatření uvedených v §47 odst. 1 zákona o azylu. Volba
zvláštních opatření je totiž vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány
spolupracovat při realizaci těchto opatření a že jejich uložení je dostatečné k zabezpečení jeho
účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Za situace, kdy uvedený předpoklad splněn není,
jak se stalo v žalobcově věci, je při splnění ostatních podmínek uvedených v §46a odst. 1
písm. d) zákona o azylu (jejichž splnění žalobce nezpochybňoval) zajištění legitimním
prostředkem pro dosažení účelu sledovaného citovaným zákonným ustanovením.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž úvodem
snáší argumenty pro její přijatelnost. Dále namítá zavádějící, zjevně nesprávné a nedostatečně
odůvodněné vyhodnocení použitelnosti zvláštních opatření zakotvených v §47 zákona o azylu.
Zdůrazňuje, že není osobou, která by v minulosti nerespektovala rozhodnutí českých správních
orgánů, vyhýbala se jim, nebo by snad byla zajištěna podle zákona o pobytu cizinců. Naopak,
stěžovatel se sám dostavil do přijímacího střediska, aby podal žádost o mezinárodní ochranu,
což žalovaný zjevně nezohlednil. Podle stěžovatele přistoupil žalovaný k odůvodnění nemožnosti
uložení zvláštních opatření zjevně nedbale a nevyjádřil se individualizovaným způsobem
ke vztahu zvláštních opatření a důvodu stěžovatelova zajištění.
[4] Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť ve výroku je uvedeno zajištění podle
§46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, v odůvodnění však žalovaný výslovně argumentuje
důvodností zajištění podle §46a odst. 1 písm. c) téhož zákona.
[5] Stěžovatel požaduje zrušení rozsudku krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a vrácení
věci žalovanému k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že stěžovatel dne 25. 9. 2019
svévolně opustil pobytové středisko a od té doby není jeho pobyt znám. Je tudíž otázkou i jeho
osobní účast na řízení o kasační stížnosti. Je zřejmé, že se stěžovatel na území České republiky
nenachází a ani o to neusiluje. Žalovaný trvá na správnosti svých závěrů a poukazuje
na své vyjádření k žalobě. Možností uložení zvláštních opatření se zabýval dostatečně. Navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.)
přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[8] Soud předesílá, že se v dané věci nemusel zabývat otázkou přijatelnosti kasační
stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s., neboť nejde o „věc mezinárodní ochrany“, jak byla
vyložena v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 Azs 66/2014 – 69,
č. 3181/2015 Sb. NSS. V souzené věci jde o přezkum rozhodnutí o zajištění cizince, které,
byť bylo vydáno v režimu zákona o azylu, do věcné působnosti §104a s. ř. s. nespadá.
Argumentaci obsahující důvody pro přijetí kasační stížnosti k meritornímu přezkumu proto
soud ponechává stranou.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle §46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu může ministerstvo (tj. žalovaný) v případě
nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku
nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže bude
přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie a existuje-li vážné
nebezpečí útěku, zejména pokud se již v minulosti vyhnul provedení přemístění, nebo se pokusil
o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu
vázaného předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[11] Zajištění cizince je mimořádným institutem, který představuje citelný zásah do jeho práv
v podobě omezení nebo dokonce zbavení osobní svobody. Může být proto přípustný
jen za podmínek stanovených zákonem. Zajištění je ve vztahu subsidiarity k mírnějším
donucovacím opatřením (tj. „zvláštním opatřením“ podle §47 zákona o azylu), a z tohoto
důvodu jsou na žalovaného kladeny požadavky na řádné a individualizované odůvodnění
nevyužití zvláštních opatření. Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu,
že v posuzované věci žalovaný zmíněným požadavkům dostál.
[12] Zvláštními opatřeními dle §47 odst. 1 zákona o azylu jsou povinnost žadatele o udělení
mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně
se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Zvláštní opatření je možno považovat
za účinná jen tehdy, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími
prostředky - bez fyzického zajištění žadatele. Podle rozsudku ze dne 10. 10. 2016,
č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, „[v]olba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní
ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními
orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho
účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel
správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.“
[13] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel přicestoval do České republiky dne 3. 8. 2019
v úkrytu nákladního vozu ze Srbska, kde se zdržoval přibližně dva a půl měsíce. Zadržen
byl téhož dne policií v Brně. Předtím pobýval v Bulharsku (od 1. 9. 2017), kde opakovaně žádal
o mezinárodní ochranu, ale jeho žádost byla třikrát zamítnuta. V Bulharsku používal jinou
identitu. Byl mu vydán příkaz k opuštění Bulharské republiky, proto vycestoval do Srbska. V roce
2011 žádal o azyl také v Německu, odkud byl dne 22. 2. 2017 vyhoštěn a následně pobýval
v uprchlickém táboře v Kábulu.
[14] Dne 4. 8. 2019 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Řízení o žádosti bylo
rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 9. 2019 zastaveno podle §25 písm. i) zákona o azylu
s tím, že státem příslušným k posouzení žádosti je Bulharská republika. V rámci pohovoru
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl, že se nechce vrátit do Bulharska,
pokud mu Česká republika nepomůže, uteče. Pokud mu bude uložena povinnost vycestovat,
nebude ji respektovat.
[15] V souzené věci žalovaný založil závěr o neúčinnosti zvláštních opatření na shora
uvedených zjištěních. Shrnul, že stěžovatel opakovaně překračoval neoprávněně hranice
členských států. Vyhoštění do vlasti po azylovém řízení nerespektoval a opětovně přicestoval
do členských států. Je zřejmé, že se odmítá vrátit do vlasti i do Bulharské republiky. Na území
České republiky nemá žádné rodinné vazby, není zde hlášen k pobytu. Žalovaný shrnul,
že v případě stěžovatele nelze rozumně předpokládat, že by náhle své jednání změnil
a respektoval by uložená zvláštní opatření.
[16] Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem v tom, že ž alovaný patřičně
zohlednil uvedená skutková zjištění a zabýval se možností uplatnění zvláštních opatření dle §47
zákona o azylu. Soud považuje žalovaným zohledněné skutečnosti za nepochybně relevantní
pro úvahu, zda by byla zvláštní opatření dostatečně účinná. Žalovaný k zajištění přistoupil
na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání stěžovatele, přičemž tyto
individuální okolnosti v případě stěžovatele plně odpovídají judikatorním požadavkům
na výjimečnost institutu zajištění, namísto uložení mírnějších opatření.
[17] Žalovaný nevycházel ze závěru, že stěžovatel v minulosti nerespektoval rozhodnutí
českých správních orgánů, či že byl zajištěn podle zákona o pobytu cizinců, jak stěžovatel namítá
v kasační stížnosti. Takové úvahy v rozhodnutí žalovaného obsaženy nejsou. Žalovaný vycházel
ze zjištění, že stěžovatel v minulosti nerespektoval rozhodnutí správních orgánů jiných členských
států (Německo) a do budoucna jednoznačně vyjádřil svou neochotu podřídit se rozhodnutím
českých správních orgánů. Na závěr žalovaného o neúčinnosti zvláštních opatření nemůže
mít žádný vliv ani skutečnost, že se stěžovatel sám dostavil do přijímacího střediska za účelem
podání žádosti o mezinárodní ochranu.
[18] V nyní projednávaném případě proto žalovaný nepochybil, pokud namísto užití zvláštních
opatření přistoupil k zajištění stěžovatele. Pro skutečnost, že zvláštní opatření dle zákona o azylu
by nebyla v případě stěžovatele účinná, a tedy pro nutnost přistoupit k zajištění, v případě
stěžovatele svědčilo více na sobě nezávislých, shora popsaných faktorů.
[19] Nelze přisvědčit ani námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro rozpor
mezi výrokem a odůvodněním. Je pravdou, že žalovaný v závěru rozhodnutí odkázal též na §46a
odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Jak z výroku rozhodnutí, tak z celého odůvodnění je však zřejmé,
že stěžovatel byl zajištěn pouze podle §46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Byť může být odkaz
na nesprávné ustanovení zákona o azylu matoucí, a to tím spíše, pokud je vytržen z odůvodnění,
s ohledem na celkový kontext daného rozhodnutí je zjevné, podle jakého ustanovení
byl stěžovatel zajištěn a žalovaný rozhodoval.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu
nákladů nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v řízení
o kasační stížnosti nevznikly.
[22] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupce Mgr. Ladislav Bárta, advokát
(usnesení ze dne 12. 9. 2019, č. j. 20 A 29/2019 – 10). Hotové výdaje a odměnu ustanoveného
zástupce platí stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta v souladu
s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částkou 3.100 Kč
za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) a dále částkou 300 Kč, která představuje
paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Částka v celkové výši
3.400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
JUDr. Lenka Kaniová.
předsedkyně senátu