ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.443.2019:28
sp. zn. 1 Azs 443/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. T., zastoupen
Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2176/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 21. 8. 2019, č. j. CPR-
8397-13/ČJ-2018-930310-V230, a ze dne 21. 8. 2019, č. j. CPR-8397-14/ČJ-2018-930310-V230,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, č.
j. 33 A 63/2019 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ze dne 21. 8. 2019, č. j. CPR-8397-13/ČJ-2018-930310-V230, žalovaná
změnila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina,
odboru cizinecké policie (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 2. 2018, č. j.
KRPJ-108089-21/ČJ-2017-160022-SV, tak, že snížila dobu, po kterou nelze žalobci umožnit
vstup na území členských států EU z původních dvou let na jeden rok, a ve zbývající části
prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Tímto rozhodnutím uložil správní orgán I. stupně
žalobci správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Navazujícím rozhodnutím ze dne 21. 8. 2019, č. j.
CPR-8397-14/ČJ-2018-930310-V230, zamítla žalovaná odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí,
kterým správní orgán I. stupně uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou
1.000 Kč.
[2] Důvodem správního vyhoštění byla skutečnost, že žalobce vykonával od 25. 9. 2017
do 31. 10. 2017 na území ČR zaměstnání, konkrétně svářečské práce ve společnosti
Žďas, a. s., aniž by disponoval povolením opravňujícím k výkonu pracovní činnosti. V rámci
pobytové kontroly dne 31. 10. 2017 provedené v objektu uvedené společnosti cizinecká
policie zjistila, že žalobce vykonává v provozu této společnosti ve Žďáru nad Sázavou
svářečské práce, a to na základě pokynů udělovaných zaměstnanci této společnosti . Žalobce
předložil při kontrole cestovní doklad s vylepeným polským vízem typu D č. X s platností od
24. 1. 2017 do 24. 2. 2017, pracovní smlouvu v polském jazyce uzavřenou se společností
Grzegorz Pacek URB, vysílací příkaz k výkonu práce v ČR a cestovní příkazy vystavené
společností Legrab-POL s. r. o., se sídlem v Praze, ke služební cestě z Prahy do kraje
Vysočina ze dne 22. 9. 2017 a 22. 10. 2017. V průběhu správního řízení správní orgán I.
stupně zjistil, že žalobce přicestoval přes Slovensko nejprve do Polska dne 20. 9. 2017. Ve
Varšavě podepsal dne 22. 9. 2017 pracovní smlouvu se společností Grzegorz Pacek URB a
ihned byl na základě cestovního příkazu vyslán na pracovní cestu do ČR. Zde začal dne 25. 9.
2017 pracovat jako svářeč ve společnosti Žďas, a. s. , a to na základě smlouvy o dílo, kterou
tato společnost uzavřela dne 19. 5. 2017 se společností Eurotonus, a. s. Sám žalobce při svém
výslechu uvedl, že v Polsku nikdy nepracoval, po podpisu pracovní smlouvy odcestoval
přímo do Ždáru nad Sázavou, kde jej ubytovala v ubytovně osoba ukrajinské národnosti,
která se mu představila jako I. Práci ve společnosti Žďas, a. s. vykonával na základě pokynů
mistra této společnosti, a to za pomocí strojů a ochranných pomůcek poskytovaných touto
společností. Pokud jde o mzdu, obdržel od neznámé osoby zatím přímo na místě pouze
zálohu v hotovosti, v českých korunách. Dále uvedl, že na území ČR nemá žádn é rodinné ani
soukromé vazby a nic mu nebrání v návratu na Ukrajinu, kde žije se svými rodiči.
[3] Žalovaná vyhodnotila v napadeném rozhodnutí zjištěné skutečnosti tak, že na jejich
základě lze dospět k závěru, že žalobce vykonával ve společnosti Žďas, a. s. činnosti v podobě
závislé práce, aniž by k tomu disponoval příslušným povolením. Předložené dokumenty
i výpověď žalobce svědčí o tom, že žalobce měl uzavřenou pracovní smlouvu s polským
zaměstnavatelem, pro kterého však nikdy žádnou pracovní činnost nevykonával, a byl ihned
vyslán k výkonu práce do ČR, a to rovnou do provozu společnosti Žďas, a. s. Naopak cestovní
příkazy vystavené společností Legrab-POL s. r. o. byly předkládány pouze účelově, aby mohla
být žalobcova činnost nahlížena jako přeshraniční poskytování služeb zahraničním
zaměstnavatelem, pro které není nutné povolení k zaměstnání. Na žalobce však nelze tuto
výjimku podle §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů, uplatnit, neboť vše nasvědčuje tomu, že v Polsku nikdy nepracoval a cestoval
za výkonem práce rovnou do provozu společnosti Žďas, a. s.
[4] Tento závěr potvrdil v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně (dále jen „krajský
soud“), který odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j.
2 Azs 289/2017- 31, dospěl k závěru, že žalobce by nemusel disponovat povolením k zaměstnání
pouze v případě, že by svou hlavní činnost vykonával u polského zaměstnavatele a byl na jeho
účet a pod jeho vedením vyslán na území ČR k realizaci konkrétní zakázky. Krajský soud
měl však v tomto případě za dostatečně prokázané, že žalobce vykonával závislou činnost
výhradně na území ČR, ve společnosti Žďas, a. s., kde konal práci na základě pokynů
zaměstnanců této společnosti, za pomoci jí poskytovaných zařízení a ochranných pomůcek.
V Polsku přitom žalobce nikdy nepracoval a byl ihned po podpisu pracovní smlouvy vyslán
k výkonu práce do ČR. Krajský soud sice k námitce žalobce připustil, že správní orgány se měly
podrobněji zabývat strukturou a vzájemnou provázaností společností, které byly s výkonem práce
žalobce na území ČR přímo či nepřímo spojeny, jakož že ani neměly odmítnout zkoumat obsah
pracovní smlouvy žalobce se společností Grzegorz Pacek URB jenom z toho důvodu,
že je sepsána v polštině, uzavřel však, že bylo dostatečně prokázáno, že žalobce vykonával
závislou práci výlučně pro společnost Žďas, a. s. a že společnost Grzegorz Pacek URB fakticky
fungovala na principu agenturního zaměstnávání, na který se dle ustálené judikatury soudů
výjimka dle §98 písm. k zákona o zaměstnanosti nevztahuje.
[5] Krajský soud se pak ztotožnil se závěry žalovaného i stran neexistence překážek
vycestování, které v dané věci plynuly ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne
7. 11. 2017, ev. Č. ZS38348, které si správní orgány vyžádaly, a konečně neshledal vyhoštění
žalobce jako nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života, neboť žalobce nemá
na území ČR žádné příbuzné a jakékoliv další vazby, přičemž naopak v minulosti žil se svými
rodiči na území Ukrajiny.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel má za to, že v předchozích řízeních nebylo dostatečně prokázáno,
že by zde byly naplněny podmínky pro uložení správního vyhoštění. Správní orgány dostatečně
nezjistily skutkový stav a krajský soud toto jejich pochybení nenapravil, byť sám připustil,
že si správní orgány mohly opatřit větší množství podkladů ke vztahům mezi společnostmi.
Správní rozhodnutí, jakož i napadený rozsudek jsou proto nepřezkoumatelné.
[8] Stěžovatel opětovně namítl, že nebyl na území ČR zaměstnán bez povolení, neboť
byl zaměstnancem polské společnosti Grzegorz Pracek URB, kterou byl k výkonu zaměstnání
vyslán do ČR, a jeho vyslání bylo nahlášeno na krajskou pobočku Úřadu práce v Praze. Žalovaná
i krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatel nevykonával svou hlavní činnost v Polsku, neboť
zde před vysláním do ČR vůbec nepracoval, a že jeho vyslání nebylo dočasné. Krajský soud
dospěl k závěru, že stěžovatelův zaměstnavatel fakticky působí jako agentura práce vysílající
zaměstnance k výkonu manuální práce do ČR. Tyto závěry jsou podle stěžovatele nesprávné,
učiněné na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pro své závěry si správní orgány
ani krajský soud neobstaraly relevantní podklady. Ze shromážděných podkladů totiž neplyne,
že by se stěžovatel po výkonu práce v ČR neměl vrátit ke svému polskému zaměstnavateli
a pro něj dále pracovat, a že by tedy výkon práce v ČR nebyl dočasný. Stěžovatel na tuto
skutečnost nebyl nikdy dotazován a tento závěr je tak pouhou spekulací. Stěžovatel jako
zaměstnanec však nemohl ovlivnit ani skutečnost, kdy má jeho polský zaměstnavatel potřebu
jej na území jiného státu vyslat. Bylo pouze shodou okolností, že tato potřeba vyvstala ihned
po nástupu do zaměstnání, což však neznamená, že po návratu z ČR by stěžovatel práci dále
nevykonával pro svého polského zaměstnavatele. Tyto skutečnosti, tedy dočasnost výkonu práce
v ČR a to, že se stěžovatel v budoucnu nevrátí k výkonu práce v Polsku, nebyly v řízení
prokázány. Správní orgány okolnosti vyslání nijak nezkoumaly, například dotazem na polského
zaměstnavatele a vyžádáním si dalších podkladů týkajících se pracovního poměru. Učiněné závěry
jsou proto pouhými spekulacemi, k nimž nebyly provedeny žádné relevantní důkazy. Krajský
soud pak sice připustil, že správní orgány mohly v tomto směru opatřit větší množství podkladů,
ale sám toto pochybení nenapravil zrušením napadených správních rozhodnutí.
[9] Konečně všechny tyto skutečnosti vedou podle stěžovatele k závěru, že napadený
rozsudek je založen na nesprávném posouzení právní otázky. Krajský soud, stejně jako před
ním správní orgány nesprávně vyhodnotily okolnost, že by stěžovatel mohl být vyslán svým
polským zaměstnavatelem k plnění úkolů v rámci obchodněprávních vztahů tohoto
zaměstnavatele do ČR. Naopak rozhodnutí citovaná v rozsudku krajským soudem podporují
závěr, že tento postup je možný a že byl v případě stěžovatele naplněn. Stěžovatel se tedy
nedopustil toho, že by byl na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání a nebyly splněny
podmínky pro jeho správní vyhoštění.
[10] S ohledem na to stěžovatele navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaná ve vyjádření uvedla, že ve svém postupu a svých závěrech neshledává
pochybení, souhlasí s názorem uvedeným v rozsudku s tím, že jej nehodlá blíže komentovat.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel založil svou kasační stížnost na dvou důvodech podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s., konkrétně nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatcích důvodů a nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Vedle námitky nedostatečného
zjištění skutkového stavu brojí stěžovatel především proti závěru správních orgánů a krajského
soudu, že vykonával na území ČR práci bez příslušného povolení. Stěžovatel naopak namítá,
že byl oprávněn v ČR pracovat na základě §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť na území
ČR byl vyslán svým polským zaměstnavatelem v rámci plnění jeho obchodních závazků.
[15] Nejvyšší správní soud v úvodu předesílá, že k dané právní otázce již existuje ustálená
judikatura, kterou krajský soud zcela přiléhavě aplikoval i na nynější případ stěžovatele. Případem
skutkově a právně obdobným, v němž jiný stěžovatel, zastoupený týmž zástupcem, vykonával
závislou činnost ve společnosti Žďas, a. s., se v nedávné době zabýval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, č. j. 10 Azs 235/2019 - 29, a není důvodu se od závěrů v něm
uvedených jakkoliv odchýlit.
[16] Napadený rozsudek krajského soudu neshledal kasační soud jako nepřezkoumatelný.
Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil
závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. To stejné platí i pro rozhodnutí
správních orgánů.
[17] Pokud jde o námitku týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu, je třeba uvést,
že povinností správního orgánu je zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a v rozsahu, který je nezbytný pro soulad rozhodnutí s právními předpisy. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že správní orgány v dané věci tuto povinnost splnily,
neboť ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel vykonával závislou práci ve společnosti
a pro společnost Žďas, a. s., nikoliv pro svého polského zaměstnavatele. To plyne z prokázaných
skutečností, zejména z toho, že stěžovateli přidělovali konkrétní práci zaměstnanci této české
společnosti, stěžovatel pracoval na zařízeních této společnosti, která mu poskytovala i ochranné
pomůcky, dle rozvržení pracovní doby určované českou společností. Tyto skutečnosti
jednaznačně svědčí o tom, že stěžovatel vykonával závislou práci pro společnost Ždas, a. s.,
nikoliv pro svého polského zaměstnavatele. Stěžovatel sám pak vypověděl, že pro polského
zaměstnavatele nikdy nepracoval a zálohu mzdy za práci v provozech společnosti Ždas, a. s.,
mu vyplatila přímo v ČR jemu neznámá osoba, přičemž mzdu od svého polského zaměstnavatele
dosud neobdržel. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s krajským soudem, že již tyto skutečnosti
postačují k učinění závěru, že stěžovatel pracoval na území ČR bez příslušného povolení.
[18] Na tyto závěry pak krajský soud použil odpovídající právní úpravu, kterou vyložil
v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména pokud jde o použití
výjimky podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Za nedůvodnou proto kasační soud
považuje i námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem.
[19] Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie,
na území České republiky je totiž možný výlučně na základě platné zaměstnanecké karty, karty
vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§89
odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto pravidla představuje §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti, dle něhož platí, že [p]ovolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově
převedeného zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který
byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském
státu Evropské unie. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2019,
č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, smyslem citovaného ustanovení je umožnit podnikatelským subjektům
usazeným v některém členském státě Evropské unie, aby mohly na území České republiky
naplňovat princip volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť k poskytování
služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy Evropské unie.
[20] Výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se dále zabýval Nejvyšší správní soud
i v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, v němž dospěl pomocí systematického
výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie k závěru, že „výjimka
z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou
kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné
vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků spočívající
v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost
v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní trh.
[21] Ke stejným závěrům dospěla i další navazující judikatura Nejvyššího správního soudu,
odkázat lze např. na rozsudky ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 - 18, nebo ze dne
31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15, nebo již odkazovaný rozsudek ve skutkově obdobné věci,
týkající se zaměstnávání cizího státního příslušníka ve společnosti Žďas, a. s., ze dne 27. 11. 2019,
č. j. 10 Azs 235/2019 - 29. Tato judikatura dospěla k závěru, že pokud polský zaměstnavatel
fakticky jednal jako agentura práce, která zaměstnanci ze země mimo EU pouze zprostředkovala
zaměstnání na území ČR (a to i přes formální zastření této skutečnosti uzavřenými smluvními
vztahy v podobě pracovní smlouvy mezi polským zaměstnavatelem a cizincem a smlouvy
o poskytnutí služeb mezi polskou a českou společností), nelze na tuto situaci aplikovat výjimku
z povinnosti získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[22] Tyto závěry se plně uplatní i na nynější případ stěžovatele, který disponoval pouze
polským vízem typu D, které jej opravňovalo k zaměstnání na území Polska, nikoliv v ČR.
Z okolností, za jakých vznikl pracovní vztah stěžovatele k polskému zaměstnavateli a jeho
průběhu, je však nepochybné, resp. nevznikají důvodné pochybnosti o tom, že již v okamžiku
údajného přijetí stěžovatele do pracovního poměru u polského zaměstnavatele byly vytvořeny
podmínky nikoliv pro zaměstnání stěžovatele v Polsku, ale pro zprostředkování pracovní síly
u českého zaměstnavatele. Krajský soud proto správně tyto okolnosti posoudil jako faktický
výkon agenturního zaměstnávání, na který se podle výše uvedené judikatury nevztahuje výjimka
dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Tyto okolnosti sice mohly správní orgány zkoumat
podrobněji, jak podotknul krajský soud, avšak tento závěr je dostatečně zřejmý z podkladů
shromážděných ve správním spise a z vlastní výpovědi stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované,
která byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, pak soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť
jí žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu