ECLI:CZ:NSS:2020:10.ADS.225.2019:26
sp. zn. 10 Ads 225/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: R.P., zastoupené
JUDr. Milanem Davídkem, advokátem se sídlem Vídeňská 619/142, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 6. 2016, čj. MPSV-2016/130547-911, ze dne 22. 6. 2016, čj.
MPSV-2016/132453-911 a čj. MPSV-2016/132454-911, a ze dne 27. 6.2016, čj. MPSV-
2016/135904-911 a čj. MPSV-2016/135906-911, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, čj. 2 Ad 28/2016-92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Milanu Davídkovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 300 Kč, která mu bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Úřad práce ČR, Krajská pobočka pro hlavní město Prahu, rozhodnutím
ze dne 29. 3. 2016 odňal žalobkyni příspěvek na živobytí s účinností od 1. 9. 2008. Zjistil totiž,
že žalobkyni byl příspěvek na živobytí za září roku 2008 již jednou přiznán a vyplacen na základě
jiné její žádosti. Tentýž úřad nepřiznal žalobkyni dvěma rozhodnutími ze dne 21. 3. 2016
příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení na základě jejích žádostí ze dne 30. 9. 2009 a dvěma
rozhodnutími ze dne 29. 3. 2016 nepřiznal žalobkyni tytéž dávky na základě jejích žádostí
ze dne 10. 2. 2010. Žalobkyně ani k jedné žádosti neosvědčila skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku: ani přes výzvu úřadu práce nesdělila adresu svého skutečného bydliště, úřad nemohl
zjistit ani okruh společně posuzovaných osob, celkové majetkové a sociální poměry žalobkyně
ani její náklady na bydlení. Odvolání, které proti těmto pěti rozhodnutím žalobkyně podala,
žalovaný zamítl rozhodnutími uvedenými v záhlaví.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutím žalovaného žalobu, kterou městský soud rovněž
zamítl.
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Namítá v ní, že nebyla náležitě poučena o svých právech, zejména o právu na poskytnutí právní
pomoci. Není pravda, že se stěžovatelka před správními orgány skrývala. Bydlela u své matky,
navíc má stále nájemní právo k bytu na adrese K. 3039/16, P. 4, o nějž se dosud vede soudní
spor. Městský soud měl přerušit řízení do doby konečného rozhodnutí ve věci tohoto bytu.
Správní orgány podle ní rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a městský
soud pochybil, když nedoplnil dokazování. Stěžovatelka řádně osvědčila skutečnosti rozhodné
pro nárok na dávky, tedy že neměla dostatečný příjem a ani její majetkové poměry nedosahovaly
částky živobytí posuzovaných osob.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti argumentuje velmi obecně a nekonkrétně.
Tomu proto odpovídá i způsob, jakým se k věci vyjadřuje NSS.
[6] Podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
jsou žadatel o dávku, příjemce i společně posuzované osoby povinni osvědčit skutečnosti rozhodné
pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci
v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní stav. Pokud žadatel
tuto svou povinnost nesplní, může mu být podle §49 odst. 5 tohoto zákona po předchozím
upozornění žádost o dávku zamítnuta.
[7] Městský soud netvrdil, že se stěžovatelka před správními orgány skrývala, jak stěžovatelka
uvádí v kasační stížnosti, ale že odmítla správním orgánům přes opakovanou výzvu sdělit místo
svého skutečného bydliště a vědomě s nimi nespolupracovala. Tyto skutečnosti vyplývají
z obsahu správního spisu: stěžovatelka k žádostem o dávky uvedla jako adresu svého skutečného
bydliště adresu svého trvalého bydliště (K. 3039/16, P. 4), z níž však byla již dne 30. 5. 2007
exekučně vystěhována a na níž se fakticky nemohla zdržovat. Opakovaně odmítla sdělit, kde se
skutečně zdržuje a přespává (viz např. protokoly o ústních jednáních konaných na odboru
sociálních věcí Úřadu městské části Praha 12 ze dnů 30. 9. 2009, 11. 1. 2010, 10. 2. 2010,
17. 2. 2010). Současně uvedla, že není osobou bez přístřeší, „je někde načerno“, ovšem nechtěla
uvést kde. Prohlásila, že se nepodílí na nákladech spojených s bydlením, jelikož nemá finanční
prostředky. Stěžovatelka setrvala na svém postoji i poté, co ji správní orgány opakovaně poučily,
že pokud místo svého skutečného bydliště nesdělí, nebudou moci určit okruh společně
posuzovaných osob, provést sociální šetření a ověřit její sociální a majetkovou situaci, což povede
k nepřiznání dávek.
[8] NSS souhlasí s městským soudem v tom, že správní orgány potřebovaly znát místo
stěžovatelčina skutečného pobytu, aby mohly posoudit, zda stěžovatelka splňuje podmínky
nároku na příspěvek na živobytí i na doplatek na bydlení [srov. §21 odst. 1, §2 odst. 1,
§9 odst. 2, §33, §34, §35 a §72 odst. 3 a 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, k tomu blíže
bod 34 rozsudku městského soudu]. Jelikož stěžovatelka toto místo odmítla sdělit,
včetně okolností s tím souvisejících, neosvědčila skutečnosti rozhodné pro nárok na dávky,
přestože to bylo její povinností. Správní orgány proto stěžovatelce právem dávky nepřiznaly.
Nic na tom nemůže změnit ani stěžovatelčino vysvětlení při jednání u městského soudu,
že bydlela „načerno“ u své matky, ale nechtěla to prozradit kvůli obavě z exekutorů.
Stěžovatelčina námitka, že správní orgány nezjistily dostatečně skutkový stav, je nedůvodná,
stejně tak i námitka, že řádně osvědčila skutečnosti rozhodné posouzení nároku na dávky.
[9] Stěžovatelka namítá, že městský soud měl přerušit řízení do doby pravomocného
soudního rozhodnutí v řízení o žalobě na obnovu řízení ve věci vyklizení bytu na adrese K.
3039/16, P. 4. NSS souhlasí s městským soudem v tom, že výsledek tohoto řízení nemá na nyní
posuzovanou věc vliv, městský soud tedy řízení správně nepřerušil. Je nesporné, že stěžovatelka
v tomto bytě nebydlela v okamžiku, k němuž žádala o přiznání dávek, ani byt nijak fakticky
neužívala. Nemohla k němu tedy žádat o příspěvek na bydlení, ani jej uvádět pro účely žádosti o
příspěvek na živobytí.
[10] Nedůvodná je i stěžovatelčina námitka, že nebyla poučena o svých právech, zejména
o právu na poskytnutí právní pomoci. Ačkoli to stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně neuvádí,
z kontextu vyplývá, že má stěžovatelka na mysli poučení ve správním řízení. NSS k tomu
odkazuje na bod 36 napadeného rozsudku. Jak zde uvedl městský soud, ze správních spisů
nevyplývá, že by stěžovatelka v průběhu správního řízení požadovala ustanovení zástupce;
krom toho správní orgány nejsou povinny účastníkům správních řízení ustanovovat zástupce
k ochraně jejich práv. NSS ze správních spisů zjistil, že správní orgány stěžovatelku v průběhu
správních řízení opakovaně poučovaly o jejích právech a povinnostech jak písemně, tak ústně.
Úřad městské části stěžovatelku ve správních řízeních písemně i ústně vyzýval, aby mu předložila
konkrétní dokumenty, a upozornil ji rovněž na to, že pokud neosvědčí konkrétní skutečnosti
rozhodné pro posouzení nároku na dávku (a nesdělí, kde se zdržuje), její žádost o dávku
bude zamítnuta. Soudu tak není jasné, jaké poučení stěžovatelka postrádá a jak se postup úřadu
negativně promítl do jejích subjektivních práv v řízení.
[11] K důvodům odnětí příspěvku na živobytí se stěžovatelka v kasační stížnosti nijak
nevyjádřila, NSS se tedy přezkumem tohoto rozhodnutí nezabýval.
[12] NSS stěžovatelčiným námitkám nepřisvědčil, a kasační stížnost proto zamítl.
[13] Stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti; žalovanému nevznikly v řízení náklady, které by se vymykaly
z jeho běžné činnosti.
[14] Advokátovi, který byl stěžovatelce ustanoven (usnesením městského soudu
ze dne 5. 10. 2016), hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce provedl ve věci jeden úkon právní služby, sepsání kasační
stížnosti, tj. písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Za provedený úkon právní služby náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši 1 000 Kč
(§9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem 3 advokátního tarifu), která se zvyšuje o paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokátovi tedy náleží celkem
1 300 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu NSS do 30 dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu