ECLI:CZ:NSS:2020:10.ADS.306.2020:26
sp. zn. 10 Ads 306/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: M. R., zastoupeného Mgr. Pavlem
Kužílkem, advokátem se sídlem Smetanova 1784/5, Přerov, proti žalovanému: statutární město
Přerov, se sídlem Bratrská 709/34, Přerov, o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu
žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 6. 8. 2020, čj. 65 A 45/2020-76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou ke krajskému soudu domáhal ochrany před nezákonným
zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že Rada města Přerova schválila dne 23. 5. 2019
zdražení všech sociálních služeb v městě Přerově, které žalobce užíval, a v tom, že žalovaný
přidělil žalobci zdravotně závadný byt.
[2] Konkrétně žalobce uvedl, že zdražení sociálních služeb mu znemožnilo přístup
k těmto službám. Žalobce je příjemcem dávky pomoci v hmotné nouzi (příspěvku na živobytí)
a některé ze sociálních služeb si nyní nemůže dovolit. Rada města rozhodla o zdražení
bez znaleckých a nákladových posudků a dalších podkladů podstatných pro stanovení cen
za jednotlivé sociální služby. V tom žalobce spatřoval nezákonný zásah.
[3] K druhému z namítaných zásahů žalobce uvedl, že dne 30. 6. 2019 byla ukončena činnost
ubytovny, kde pobýval; žalovaný mu proto přidělil byt. Podle žalobce se však jednalo o byt
zdravotně závadný, protože v něm nebyl přístup k teplé vodě. Navíc se byt nacházel ve vyloučené
části města, na niž se vztahuje omezení, že nově přistěhovalí obyvatelé nemají nárok na sociální
dávky. Žalobce proto přidělený byt odmítl a požádal o jiný. Jeho žádost byla odmítnuta.
Žalobce spatřoval nezákonný zásah ve skutečnosti, že mu bylo odňato ubytování v ubytovně
a nebyla mu za něj zajištěna odpovídající náhrada.
[4] Krajský soud k prvnímu tvrzenému zásahu sdělil, že usnesení, jímž rada města rozhodla
o zdražení sociálních služeb, není individuálním správním aktem směřujícím
vůči konkrétnímu adresátovi (žalobci), a tedy nezasáhlo přímo žalobce a jeho práva. Zdražení
služeb a z toho plynoucí zamezení přístupu žalobce k některým službám proto není zásahem
ve smyslu §82 s. ř. s. Ve vztahu k druhému tvrzenému zásahu krajský soud konstatoval,
že žalobce ani přes výzvu neodstranil vady žaloby. Zejména neupřesnil, kdy a u kterého
správního orgánu žádal o byt a jakým aktem nebylo žádosti vyhověno. Z uvedených důvodů
krajský soud žalobu odmítl.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností.
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že tvrzený zásah nebyl zaměřen přímo
proti jeho osobě. Krajský soud, stejně jako žalovaný, opomněl zohlednit, že se stěžovatel ve věci
zdražení sociálních služeb obrátil nejdříve na Ministerstvo vnitra, a to prostřednictvím podatelny
Magistrátu města Přerova. Magistrát však nepředal jeho podnět ministerstvu, proto stěžovatel
podal žalobu. Stěžovatel setrval na stanovisku, že paušálním zdražením sociálních služeb žalovaný
přímo zasáhl do jeho práv.
[6] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem krajského soudu, že na výzvu neodstranil vady
žaloby. Jelikož stěžovatel nedisponoval potřebnými důkazy, navrhl, aby je krajský soud vyžádal
od žalovaného. Nelze mu přičítat k tíži, že důkazy neměl a nebyl schopen ani oprávněn
je od žalovaného sám vyžádat. Pokud krajský soud odmítl žalobu, aniž vyžádal dokumenty
navrhované stěžovatelem, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
[7] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[8] Podle žalovaného není zřejmá logická vazba mezi stěžovatelovým podnětem neznámého
obsahu určeným ministerstvu, který údajně podal neurčitého data na podatelnu žalovaného,
a prvním tvrzeným zásahem. Žalovaný uvedl, že stěžovatel není a nebyl příjemcem žádné sociální
služby, kterou žalovaný zajišťuje, ani o ni nikdy nežádal, přestože v žalobě tvrdil opak. Rada
města rozhodla o zvýšení úhrad za poskytování těchto služeb na základě kalkulací cen
jednotlivých služeb, s ohledem na zvýšení provozních nákladů a nedostatečnou finanční podporu
z dotací.
[9] Žalovaný dále uvedl, že k výzvě, která mu byla doručena dne 29. 6. 2020, zaslal krajskému
soudu veškeré dokumenty týkající se předmětu žaloby, které měl k dispozici. Podstatné ovšem je,
že stěžovatel nikdy u žalovaného nepodal žádost o přidělení obecního bytu. Poté, co byla zrušena
ubytovna pro bezdomovce, byla stěžovateli pouze nabídnuta sociální práce.
[10] Žalovaný navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu, který podřadil
pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
První tvrzený zásah:
[13] Krajský soud shledal, že zdražení sociálních služeb nebylo nezákonným zásahem
vůči stěžovateli ve smyslu §82 s. ř. s.
[14] Rada města rozhodla o zvýšení úhrad za sociální služby usnesením ze dne 23. 5. 2019,
které vydala podle §101 ve spojení s §35 odst. 2 zákona č. 128/200 Sb., o obcích (obecní
zřízení), v rámci své samostatné působnosti. Zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům
či úkonům veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, které nejsou rozhodnutími, pokud splňují
znaky vymezené v §82 s. ř. s.
[15] NSS nejprve pro úplnost podotýká, že otázka, zda usnesení vydané orgánem žalovaného
není rozhodnutím, není v projednávané věci sporná. Sám stěžovatel již v žalobě na str. 2 a 3
správně dovozuje, že toto usnesení není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (k této otázce
obdobně srov. např. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2020, čj. 1 As 122/2020-25, rozsudek NS
ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, anebo rozsudek NS ze dne 20. 5. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 3049/2007).
[16] Podle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo
proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany
proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[17] Aby nějaký úkon mohl být pojmově nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s.,
musí se jednat o individuální úkon veřejné moci, který je přímo namířen proti jednotlivci a přímo
zasahuje do jeho veřejných subjektivních práv (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS).
[18] Krajský soud podle názoru NSS správně dovodil, že „usnesení [rady města Přerov] však není
individuálním správním aktem vydaným ve věci individualizovaných účastníků, směřujícím vůči konkrétnímu
adresátovi (zde žalobci), je aktem, jehož okruh účastníků, jichž se bude případně týkat (občané, kteří využijí
těchto služeb), není při jeho vydání individualizován. Tento akt tak nezasahuje přímo žalobce a jeho právní sféru
ve smyslu §82 s. ř. s. “, a proto „namítané jednání není zásahem ve smyslu §82 s. ř. s., jelikož nenaplňuje
definiční znaky zásahu dle uvedeného ustanovení“ (body 14 a 16 napadeného usnesení). S tímto závěrem
se NSS plně ztotožňuje a konstatuje, že usnesení rady města, v němž stěžovatel spatřuje
nezákonný zásah do svých práv, již pojmově nemůže být nezákonným zásahem ve smyslu
§82 s. ř. s.
[19] Ohledně námitky stěžovatele, že se krajský soud nezabýval jeho podnětem určeným
ministerstvu, NSS uvádí, že shodně jako žalovaný neshledává žádný vliv takového podání
(jehož existenci stěžovatel ani neprokázal) na závěr, že dotčené usnesení rady města nemůže
být nezákonným zásahem.
[20] Lze tedy uzavřít, že jednání žalovaného - usnesení rady města nemohlo být zásahem
ve smyslu §82 s. ř. s. Krajský soud proto postupoval správně, pokud s přihlédnutím k relevantní
judikatuře NSS žalobu v rozsahu prvního tvrzeného zásahu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. (viz krajským soudem citovaná judikatura NSS navazující na rozsudek rozšířeného senátu
NSS ze dne 21. 11. 2017, čj. 7 As 155/2015-160, č. 3687/2018 Sb. NSS, věc EUROVIA CS,
který byl následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18,
č. 94/2018 Sb. ÚS, avšak z jiných důvodů, než které jsou relevantní v nyní posuzované věci).
Druhý tvrzený zásah:
[21] Krajský soud dále podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl žalobu v části týkající se druhého
tvrzeného zásahu (odnětí ubytování a neposkytnutí přijatelné náhrady), protože stěžovatel
neodstranil vady žaloby. Stěžovatel se v kasační stížnosti bránil tím, že požadované důkazy neměl,
a proto požádal krajský soud, nechť je od žalovaného vyžádá.
[22] Ke kasačním námitkám NSS nejprve zdůrazňuje, že rovněž řízení před správními soudy
je ovládáno dispoziční zásadou, která vkládá právo disponovat s předmětem řízení do rukou
žalobce (stěžovatele). Rubem tohoto práva je ovšem povinnost žalobce (stěžovatele),
aby předmět řízení před správními soudy v žalobě sám a řádně vymezil. K tomu, aby žaloba
byla vůbec projednatelná, musí v prvé řadě splňovat náležitosti ve smyslu §37 odst. 3 s. ř. s.;
ze žaloby musí být zřejmé, čeho se týká, kdo ji činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí
být podepsána a datována. V projednávané věci stěžovatel spatřoval nezákonný zásah
žalovaného v údajném přidělení (blíže nespecifikovaného) zdravotně závadného bytu. Stěžovatel
však v žalobě toto údajné jednání žalovaného blíže nespecifikoval (nebylo tedy ve smyslu
§37 odst. 3 s. ř. s. zřejmé, čeho se vlastně žaloba týká), a krajský soud jej proto v souladu
s §37 odst. 5 s. ř. s. správně usnesením ze dne 1. 6. 2020, čj. 65 A 45/2020-27, vyzval, aby
doplnil žalobu zejména o tvrzení, „jakým aktem a kdy žalovaný rozhodl o zajištění a přidělení nových
bytů“, „jakým aktem, kdy a kterým orgánem státní správy byl žalobci přidělen zdravotně závadný byt a v čem
závadnost spočívala“ a „ kdy a u kterého orgánu státní správy žádal žalobce o jiný byt a jakým aktem byl jeho
požadavek zamítnut“. Současně měl stěžovatel svá tvrzení doložit (prokázat).
[23] Stěžovatel však k výzvě krajského soudu v podání ze dne 24. 6. 2020 pouze uvedl,
že na 40. zasedání zastupitelstva žalovaného byl usnesením schválen záměr o úplatném převodu
pozemků, na kterých se nacházela dotčená ubytovna. Dále uvedl, že ze zápisu z tohoto zasedání
plyne, že bylo záměrem žalovaného zajistit obyvatelům ubytovny náhradní bydlení. Dodal,
že přidělováním obecních bytů v Přerově se zabývá vnitřní předpis č. 3/2016. Stěžovatel
k podání připojil tři zmíněné dokumenty a navrhl, aby krajský soud vyžádal od žalovaného
potřebné spisy o přidělení bytu stěžovateli.
[24] Stěžovatel tedy žalobu přes výzvu krajského soudu, v níž byl současně řádně poučen
o následcích jejího nesplnění, řádně nedoplnil a nadále ze žaloby v této části není zřejmé,
o jaké údajné přidělení zdravotně závadného bytu se vlastně jedná (jakého konkrétního bytu,
kým a kdy přiděleného, jakým aktem a na základě jaké žádosti atd.).
[25] Není přitom důvodná námitka stěžovatele, že nedisponoval potřebnými důkazy
k doplnění žaloby. Stěžovatel měl totiž v prvé řadě žalobu doplnit v souladu s výzvou krajského
soudu o žalobní tvrzení (povinnost tvrzení) a řádně vymezit žalobní návrh (petit). Teprve
poté by nastoupila jeho důkazní povinnost. Stěžovatel však přes výzvu krajského soudu
žalobu nedoplnil, a není tedy ani zřejmé, co je vlastně konkrétně předmětem řízení. To vše nadto
za situace, v níž žalovaný tvrdí, že stěžovatel o přidělení bytu ani nepožádal. V této souvislosti
NSS zdůrazňuje, že řádné (konkrétní) vymezení předmětu řízení je výlučně věcí žalobce
(stěžovatele) a tuto povinnost nelze přenášet na soud či žalovaného.
[26] Pouze pro úplnost NSS dodává, že z obsahu spisu a z vyjádření žalovaného je zjevné,
že žalovaný zaslal krajskému soudu veškerou dokumentaci, kterou měl k (neúplné) žalobě
k dispozici. Neobstojí tedy ani námitka stěžovatele, že krajský soud i přes návrh neobstaral další
podklady na podporu stěžovatelových žalobních bodů.
[27] V této situaci nelze než souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel přes výzvu neodstranil
vady žaloby a jeho tvrzení tak zůstala pouze v obecné rovině, a proto bylo namístě žalobu
v rozsahu druhého tvrzeného zásahu odmítnout v souladu s §37 odst. 5 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Z výše uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[29] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný navrhl, aby mu NSS přiznal náhradu
nákladů řízení ve výši 300 Kč za jeden úkon - vyjádření ke kasační stížnosti. NSS konstatuje,
že tento úkon nepovažuje za úkon učiněný nad rámec běžné činnosti žalovaného,
a proto jeho návrhu nevyhověl.
[30] NSS přiznal ustanovenému zástupci odměnu za zastupování (§35 odst. 10 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) mu náleží odměna ve výši
3 100 Kč [§11 odst. 1 písm. d), §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty,
proto se uvedená částka zvyšuje o 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %.
Celkem tedy ustanovenému zástupci náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu NSS do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu