ECLI:CZ:NSS:2020:10.AFS.67.2019:47
10 Afs 67/ 2019 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Zuzany Břízové v právní věci žalobkyně: A-VERSE, s. r. o., se sídlem
Boreč 15, Lovosice, zast. JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem
Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2016, čj. 8422/16/5200-
11434-701858, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2019, čj. 15 Af 40/2016-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Správce daně doměřil žalobkyni dodatečným platebním výměrem ze dne 20. 2. 2015
daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 95 000 Kč a uložil
jí povinnost uhradit penále ve výši 19 000 Kč. Při daňové kontrole totiž správci daně vznikly
pochybnosti o tom, zda žalobkyně oprávněně zahrnula do výdajů vynaložených na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, částku ve výši 500 000 Kč za vyklízecí a bourací práce v půdních a sklepních prostorách
bývalého pivovaru v Lovosicích. Správce daně neměl za prokázané, že se práce ve fakturované
výši uskutečnily (nebylo ani jasné, v čem přesně spočívaly) a že dodavatelem těchto prací byl L.
Ž., jak tvrdila žalobkyně.
[2] Správce daně proto vyzval žalobkyni, aby prokázala, o jaké práce konkrétně šlo,
na základě jaké smlouvy a objednávky se práce uskutečnily, kdo přesně je prováděl,
kdy a za jakým účelem byly práce objednány a pro koho byly určeny. Žalobkyně však tyto
skutečnosti uspokojivě nevysvětlila a nedoložila – pouze sdělila, že provedení prací lze prokázat
jen na místě samém, nebo svědeckou výpovědí nájemníků sousedního domu. Správce daně
dospěl k závěru, že ani místní šetření ani výslech nájemníků by nemohly objasnit potřebné
skutečnosti, a proto tyto důkazy neprovedl.
[3] Žalobkyně podala odvolání a poté žalobu; ani u žalovaného, ani u krajského soudu
však neuspěla.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
Nejdříve ve své stížnosti bez dalšího citovala body 21 a 22 rozsudku krajského soudu.
Dále namítla, že správce daně a žalovaný nesprávně hodnotili důkazní prostředky a nepřihlíželi
ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nedbali ani na to, aby skutečnosti rozhodné pro správné
zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji. Zaměřili se pouze na dodavatele vyklízecích
a bouracích prací a nezabývali se konkrétním rozsahem prací. Rozsah měli však zjišťovat nejdříve
a až poté se měli zaměřit na toho, kdo plnění uskutečnil. Podle stěžovatelky je nepochybné,
že provedené práce směřovaly k výnosu z prodeje nemovitosti. Své závěry stěžovatelka opírá
o rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s tvrzením, že nepovažoval
za stěžejní rozsah prací: nic takového z rozhodnutí o odvolání neplyne. Jelikož nebyly prokázány
vyklízecí a bourací práce, nemá výnos z prodeje nemovitosti žádný vliv na daňové uznání výdajů,
které byly za práce fakturovány.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podstatou tohoto řízení je otázka, zda správce daně a žalovaný co nejúplněji zjistili
skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně.
[8] Podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši
stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Daňový subjekt, který výdaj (náklad) zanese
do svého účetnictví a následně daňového přiznání, je povinen v pochybnostech prokázat,
že jej skutečně vynaložil, a to tím způsobem, jaký deklaroval na příslušném účetním dokladu.
Je tedy pravda, že podle §92 odst. 2 daňového řádu správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné
pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji. Rovněž platí, že správce daně prokazuje
skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů,
jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem
[viz §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Ani jedno z těchto ustanovení však nezbavuje daňový
subjekt povinnosti prokázat všechny skutečnosti, které tvrdí (§92 odst. 3 daňového řádu),
či povinnosti uspokojivě reagovat na výzvu správce daně k prokázání skutečností potřebných
pro správné stanovení daně (§92 odst. 4 daňového řádu).
[9] Kasační námitky v této věci jsou formulovány velmi obecně; NSS proto při jejich
vypořádání nezabíhá do podrobností případu, na něž stěžovatelka nijak nepoukázala
a o jejichž podstatu se nepřela.
[10] Správce daně a žalovaný se zabývali všemi skutečnostmi, které stěžovatelka tvrdila
a jimiž dokládala, že výdaje za vyklízecí a bourací práce byly daňově uznatelné. Správci daně
však vyvstaly pochybnosti, které srozumitelně popsal a které se týkaly jak samotného uskutečnění
prací, tak dodavatele prací. Naopak stěžovatelka neunesla své břemeno tvrzení ani břemeno
důkazní, protože neuvedla žádné skutečnosti, které by pochybnosti správce daně odstranily
(k tomu viz hodnocení krajského soudu na stranách 4 až 7 přezkoumávaného rozsudku).
[11] NSS neshledává důvodnou stěžovatelčinu námitku, podle níž měl správce daně řešit
nejdříve rozsah prací a až poté osobu jejich dodavatele. Tím, co a proč se musí zkoumat
pro účely §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, se krajský soud rovněž ve svém rozsudku
zabýval (především v odstavcích 22 a 23). Soud zde stěžovatelce vysvětlil, proč jsou informace
o dodavateli prací v tomto případě podstatné. Navíc nelze tvrdit, že by se správce daně
a žalovaný soustředili pouze na dodavatele prací a neřešili rozsah těchto prací. Šlo jim o to,
aby zjistili, zda a jaké práce konkrétně byly provedeny, a otázka „kým“ byla s těmito dalšími
otázkami úzce propojena. Nedostatek informací o tom, v čem konkrétně práce spočívaly,
totiž spolu s nesrovnalostmi v tom, kdo měl práce provést, vrhaly na stěžovatelčina tvrzení stín
pochybností. Zkoumáním těchto všech dílčích otázek tak správce daně směřoval k nalezení
odpovědi na to, zda si stěžovatelka uplatnila výdaje za bourací a vyklízecí práce v souladu
s §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
[12] Rovněž není důvodná námitka, že žalovaný nevzal v potaz to, jak se práce promítly
do výše kupní ceny nemovitosti, kterou stěžovatelka utržila za její prodej. NSS v reakci na velmi
stručnou kasační námitku pouze zopakuje to, co již bylo stěžovatelce v průběhu řízení sděleno:
z výnosu z prodeje nemovitosti nelze bez dalšího vyvodit, co všechno se podílelo na vytvoření
kupní ceny nemovitosti. Výnos z prodeje nemovitosti, na které byly podle stěžovatelčiných
tvrzení provedeny práce, je pouze jednou z nezbytných podmínek pro to, aby mohly být výdaje
za tyto práce považovány za daňově uznatelný náklad. Výnos sám o sobě však nemůže potvrdit
ani vyvrátit to, zda se práce uskutečnily. Nadto je třeba říci, že závěry rozsudku 2 Afs 24/2007,
na které stěžovatelka jen velmi obecně odkazuje, se nijak nepříčí tomu, jak správce daně
a žalovaný postupovali, ani závěrům krajského soudu.
[13] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly v řízení
náklady nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu