ECLI:CZ:NSS:2020:10.AFS.91.2018:55
sp. zn. 10 Afs 91/2018 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: MPM Invest, s. r. o., se sídlem
Rokycanova 2798, Pardubice, zastoupen UNTAX, s. r. o., se sídlem U Továren 256/14,
Praha 10, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2016, čj. 33834/16/5300-22444-702525, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky
v Pardubicích ze dne 14. 2. 2018, čj. 52 Af 62/2016-53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 2. 2018,
čj. 52 Af 62/2016-53, se ruší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) vydal dne 20. 7. 2015 dva
platební výměry, jimiž žalobkyni sdělil úrok z prodlení týkající se DPH za zdaňovací období
leden 2011 ve výši 1 350 412 Kč a za zdaňovací období únor 2011 ve výši 1 444 455 Kč.
Na základě odvolání žalobkyně změnil správce daně rozhodnutími ze dne 14. 10. 2015 platební
výměry tak, že úrok z prodlení za zdaňovací období leden 2011 snížil na částku 1 266 892 Kč
a úrok z prodlení za zdaňovací období únor 2011 snížil na částku 1 405 283 Kč.
[2] Proti oběma rozhodnutím správce daně ze dne 14. 10. 2015 podala žalobkyně opět
odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 8. 2016 zamítl a rozhodnutí správce daně
potvrdil. Žalovaný vyšel ze skutečnosti, že po daňové kontrole byla žalobkyni dodatečnými
platebními výměry ze dne 17. 4. 2015 doměřena DPH za leden 2011 ve výši 2 996 763 Kč
a za únor 2011 ve výši 3 288 021 Kč; uvedená DPH byla uhrazena dne 25. 4. 2014 ze zajištěných
prostředků. Jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, správce daně snížil na základě prvního
odvolání žalobkyně předepsané úroky z prodlení; vzal přitom v potaz přeplatky na osobním
daňovém účtu žalobkyně. K argumentu žalobkyně, že jí za měsíce březen až květen 2011 vznikly
nadměrné odpočty DPH, které podle ní správce daně měl též vzít v úvahu, žalovaný sdělil,
že tyto nadměrné odpočty za uvedené měsíce je nutné považovat za vyměřené dnem,
kdy byly vydány platební výměry, tedy dnem 20. 3. 2014. K uvedenému datu ovšem správce daně
neevidoval u žalobkyně jakýkoli nedoplatek na dani, a proto nadměrné odpočty vrátil
dne 22. 4. 2014 na bankovní účet žalobkyně (za březen 2011 částku 3 371 926 Kč, za duben 2011
částku 1 134 770 Kč a za květen 2011 částku 2 740 323 Kč). V době vrácení odpočtů stále
probíhala daňová kontrola DPH za zdaňovací období leden a únor 2011, která byla ukončena
dne 17. 4. 2015.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně u krajského soudu žalobou, v níž namítla,
že správce daně při výpočtu úroků z prodlení z doměřené DPH za měsíce leden a únor 2011
nepřihlédl k nadměrným odpočtům za zdaňovací období březen až květen 2011. Stejně tak,
jako byla DPH za měsíce leden a únor 2011 stanovena zpětně ke dni, kdy měly být daňové
povinnosti v řádném daňovém přiznání k dani za uvedená zdaňovací období přiznány,
měly být i nadměrné odpočty za měsíce březen až květen 2011 stanoveny zpětně ke dni podání
řádného daňového přiznání. Hlavní rozpor spatřovala žalobkyně v tom, že správce daně
sankcionoval daňovou povinnost zpětně, ale nadměrné odpočty zpětně nezohlednil. Žalobkyně
odkázala na rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2014, čj. 7 Aps 3/2013-34, z něhož podle ní vyplývá,
že nadměrné odpočty DPH za měsíce březen až květen 2011 měly být předepsány do evidence
daní k původnímu datu jejich splatnosti, tedy postupně k datům 25. 4. 2011 (za měsíc březen),
25. 5. 2011 (za měsíc duben) a 27. 6. 2011 (za měsíc květen). Úrok z prodlení by pak měl být
stanoven v mnohonásobně nižší výši, neboť žalobkyně byla s úhradou dodatečně stanovené
DPH za měsíce leden a únor 2011 v prodlení pouze v řádu několika týdnů, a nikoli
až do zaplacení dodatečných platebních výměrů dne 25. 4. 2014.
[4] Krajský soud se s žalobními námitkami ztotožnil, zrušil rozhodnutí žalovaného
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na judikaturu NSS, konkrétně na rozsudek
ze dne 25. 9. 2014, čj. 7 Aps 3/2013-34, a na něj navazující rozsudek ze dne 6. 10. 2016,
čj. 9 Afs 225/2015-72, a rozsudek ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 Afs 72/2009-75, uvedl, že správce
daně vypočetl úrok z prodlení za zdaňovací období leden a únor 2011 zpětně od 11. 3. 2011,
resp. 8. 4. 2011, do 29. 5. 2015, aniž zohlednil nadměrné odpočty za březen až květen 2011
deklarované platebními výměry ze dne 20. 3. 2014. Přestože správce daně neevidoval na účtu
žalobkyně v době vyměření DPH za leden a únor 2011 přeplatky odpovídající nadměrným
odpočtům za období březen až květen 2011 (vrácené na bankovní účet žalobkyně
dne 22. 4. 2014), nemohl se vyhnout zohlednění zpětně deklarovaných nadměrných odpočtů
za uvedená období.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítl, že krajský soud nesprávně aplikoval závěry vyplývající z rozsudků NSS
ze dne 25. 9. 2014, čj. 7 Aps 3/2013-34 (dále též „Kordárna“), a ze dne 6. 10. 2016,
čj. 9 Afs 225/2015-72 (dále též „Hamaga“) na nyní projednávanou věc. Závěry z těchto rozsudků
se týkají určení počátku vzniku nároku na úrok z vratitelného přeplatku, nikoli určení počátku
vzniku přeplatku.
[6] Stěžovatel odkázal na rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2017, čj. 1 Afs 235/2014-65;
v něm NSS uvedl, že „[v]e věci Kordárna vznikl přeplatek až vyměřením nadměrného odpočtu platebním
výměrem“. Krajský soud měl tento závěr respektovat a dospět k tomu, že i v nyní posuzované věci
vznikl přeplatek až vyměřením nadměrného odpočtu. Podle rozsudku NSS ze dne 29. 8. 2007,
čj. 1 Afs 20/2007-55, „[p]řed okamžikem vyměření tedy žádný nadměrný odpočet neexistuje, a proto ho nelze
ani použít na úhradu jiné daňové povinnosti“. Krajský soud ovšem dospěl ke zcela opačnému závěru,
že v případě nadměrného odpočtu může přeplatek vzniknout před okamžikem jeho vyměření,
a to již jeho samotným uplatněním, aniž racionálně zdůvodnil, proč se odchýlil od dosavadní
judikatury NSS. V takovém postupu spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu.
[7] Dále krajský soud údajně pochybil tím, že rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2007,
čj. 2 Afs 150/2006-55 označil ve vztahu k projednávané věci za nepřiléhavý. Na důkaz stěžovatel
citoval pasáž odůvodnění rozsudku.
[8] Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu vnitřně rozporný a neurčitý. Žalobkyně
tvrdila v daňových přiznáních podaných ve dnech 25. 4. 2011, 25. 5. 2011 a 27. 6. 2011 nadměrné
odpočty v celkové výši 21 147 806 Kč, avšak nadměrné odpočty byly platebními výměry
ze dne 20. 3. 2014 vyměřeny pouze ve výši 7 247 019 Kč. Krajský soud opomenul určit,
v jaké výši by měl stěžovatel nadměrné odpočty zohlednit. Přesvědčivý není ani argument týkající
se stanovení přesného okamžiku zohlednění nadměrných odpočtů. Krajský soud uvedl,
že patrně půjde o dny 25. 4. 2011, 25. 5. 2011 a 27. 6. 2011.
[9] Dále stěžovatel napadl rozpornost bodů 24 a 30 odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud sice nesouhlasil s tím, že přeplatky vznikly až vyměřením nadměrných odpočtů,
ale v případě vratitelného přeplatku akceptoval jeho vznik až vyměřením nadměrných odpočtů
ve smyslu §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“).
[10] Stěžovatel je přesvědčen, že závěry krajského soudu jsou v rozporu se zákonnou úpravou
evidence daní podle §149 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád; stěžovatel poukázal
na rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2016, čj. 3 Afs 251/2015-34, podle něhož nelze v evidenci daní
zaznamenávat daňové povinnosti, které existují pouze v latentní podobě a nebyly správcem daně
určeny. V této věci stěžovatel vycházel ze stavu osobního daňového účtu žalobkyně,
jenž odpovídal faktickému stavu evidence daní. Přeplatky za zdaňovací období březen až květen
2011 se mohly na osobním daňovém účtu žalobkyně objevit až na základě vydaných platebních
výměrů. Stěžovatel ani obecně finanční správa nemá žádnou zákonem danou možnost,
příp. povinnost, zaznamenávat vyměřené nadměrné odpočty zpětně. Stěžovatel nemohl
po právní stránce reálně ani zjistit, že za březen až květen 2011 evidoval u žalobkyně přeplatky
vzniklé v důsledku vyměřených nadměrných odpočtů podle platebních výměrů
ze dne 20. 3. 2014, které správce daně vyčíslil zpětně do období kalendářního roku 2011.
[11] Stěžovatel dodal, že úroky z prodlení nebyly počítány až do dne 29. 5. 2015, jak chybně
uvedl krajský soud.
[12] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[13] Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že stěžovatel nijak nekonkretizuje, v čem spočívá
nesprávnost napadeného rozsudku krajského soudu. Stěžovatel se pouze vymezil proti výkladu
judikatury NSS učiněnému krajským soudem.
[14] Žalobkyně neshledala rozpornost závěrů krajského soudu. Stěžovatel patrně zaměňuje
pojmy deklarace a konstituce daňové povinnosti.
[15] Zároveň žalobkyně upozornila, že stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu až v doplnění kasační stížnosti, což může svědčit o nepřípustném rozšíření
kasační stížnosti.
[16] Žalobkyně navrhla, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Stěžejní otázkou v tomto řízení je (shodně jako v řízení před krajským soudem),
zda byl stěžovatel při výpočtu úroku z prodlení z DPH doměřené na základě daňové kontroly
za období leden a únor 2011 povinen přihlédnout ke skutečnosti, že k datu dřívějšímu,
než byla ukončena daňová kontrola za uvedená zdaňovací období, byly stanoveny nadměrné
odpočty DPH za období březen až květen 2011 (rovněž po provedené daňové kontrole)
převyšující doměřenou DPH za leden a únor 2011.
[19] Ze správních spisů NSS, krom skutečností již popsaných, zjistil, že úrok z prodlení
byl u daňové povinnosti vyměřené za měsíc leden 2011 počítán od 11. 3. 2011 a u daňové
povinnosti vyměřené za měsíc únor 2011 od 8. 4. 2011; úroky z prodlení byly počítány
do 25. 4. 2014, tj. do zaplacení dodatečně vyměřené DPH za uvedená zdaňovací období.
Nárokované nadměrné odpočty DPH za uvedená období byly žalobkyni vráceny dne 11. 3. 2011
(za leden 2011) a dne 8. 4. 2011 (za únor 2011). Z výpisu evidence daní vyplynulo, že stěžovatel
předepsal do evidence daní vyměřené nadměrné odpočty u DPH za březen až květen 2011
ke dni 20. 3. 2014 (tj. dnem vydání platebních výměrů na tyto odpočty). Podle žalobkyně
měly být tyto odpočty předepsány ke dni jejich vzniku, tedy ke dni podání řádného daňového
přiznání za předmětná zdaňovací období, tj. postupně ke dnům 25. 4. 2011 (za březen 2011),
25. 5. 2011 (za duben 2011) a 27. 6. 2011 (za květen 2011).
[20] Krajský soud založil odpověď na spornou otázku, zda měl stěžovatel přihlédnout
při výpočtu úroku z prodlení z DPH k nadměrným odpočtům za měsíce březen až květen 2011,
na zjištění, kdy vznikly uvedené nadměrné odpočty.
[21] Stěžovatel postavil kasační argumentaci na tvrzení, že krajský soud pro účely
projednávané věci nesprávně vyložil závěry judikátů uvedených v napadeném rozsudku.
[22] Krajský soud při posuzování důvodnosti žaloby vycházel především z rozsudku NSS
ze dne 25. 9. 2014, čj. 7 Aps 3/2013-34, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2014,
čj. 7 Aps 3/2013-47, a na něj navazujícího rozsudku NSS ze dne 6. 10. 2016,
čj. 9 Afs 225/2015-72, podle nichž vyložil, že vyměření nadměrných odpočtů za měsíce březen
až květen 2011 platebními výměry ze dne 20. 3. 2014 mělo současně deklaratorní i konstitutivní
povahu. Deklaratorní povaha se projevila v tom, že se potvrdila jejich existence „do minulosti“;
nadměrné odpočty ve skutečnosti existovaly od okamžiku jejich uplatnění. Konstitutivní povahu
mělo vyměření v tom ohledu, že vydáním platebních výměrů byl určen běh lhůty, po jejímž
uplynutí měl stát nadměrné odpočty vrátit žalobkyni, což se i stalo dne 22. 4. 2014.
[23] Podle stěžovatele závěry rozhodnutí ve věci Kordárna (čj. 7 Aps 3/2013-34) a Hamaga
(čj. 9 Afs 225/2015-72) na nyní posuzovanou věc nedopadají, jelikož se vztahují k určení počátku
vzniku nároku na úrok z vratitelného přeplatku, nikoli k určení počátku vzniku přeplatku.
[24] NSS konstatuje, že rozhodnutí ve věci Kordárna a Hamaga se vztahují k jiné otázce,
a to k určení okamžiku, od kterého plátci náleží úrok z vratitelného přeplatku za nadměrný
odpočet. V bodu 22 rozhodnutí ve věci Kordárna uvedl NSS, že „[v]yměření nadměrného odpočtu
má převážně povahu deklaratorního správního rozhodnutí (autoritativně určuje, že plátci vznikl nárok
na nadměrný odpočet v určité výši). Konstitutivní charakter má vyměření jen potud, že zakládá počátek běhu
lhůty, po jejímž uplynutí je nadměrný odpočet plátcem exekučně vymožitelný na státu“.
[25] V bodu 45 rozsudku ve věci Hamaga konstatoval NSS, „že nadměrný odpočet je vyměřen
až vydáním platebního výměru (viz v kasační stížnosti odkazovaný rozsudek ve věci sp. zn. 7 Afs 10/2006),
právně tedy ‚vzniká‘ (je vymožitelný, lze s ním ‚počítat‘) až tímto okamžikem, fakticky však existuje
od okamžiku jeho uplatnění“.
[26] Skutková odlišnost sporné otázky ve věci Kordárna a Hamaga nebrání užití citovaných
závěrů i v této věci. NSS totiž ve zmíněných bodech obecně vyložil dvojí povahu vzniku
nadměrného odpočtu. Fakticky nadměrný odpočet vzniká již jeho uplatněním, právně však vzniká
až jeho vyměřením platebním výměrem (§140 daňového řádu).
[27] NSS tedy shrnuje, že samotné uplatnění nadměrného odpočtu v daňovém přiznání ještě
pohledávku plátce daně nezakládá, k jejímu vzniku je zapotřebí ověření ze strany správce daně.
Až právní vznik nadměrného odpočtu, tedy jeho vyměření platebním výměrem, je klíčovým
momentem, z něhož správce daně vychází při stanovení, jak naloží s přeplatkem vzniklým
v důsledku nadměrného odpočtu ve smyslu §154 odst. 2 daňového řádu ve spojení
s §105 odst. 1 zákona o DPH. Tento názor je logickým vyústěním právní úpravy týkající
se nadměrného odpočtu, neboť až v okamžiku jeho vyměření je známo, jaká je jeho skutečná
výše. Uvedené potvrzuje i judikatura NSS.
[28] Tak např. v rozsudku ze dne 15. 3. 2007, čj. 7 Afs 10/2006-57, č. 1872/2009 Sb. NSS,
NSS vyslovil, „že zahájením vytýkacího řízení dochází k nevyměření daně, a tudíž nevzniká ani nadměrný
odpočet, a tím pádem ani přeplatek na dani, a to do doby, než je zjištěno, resp. rozhodnuto, že si daňový subjekt
nárokuje nadměrný odpočet oprávněně. Jestliže tedy správce daně v zahájeném vytýkacím řízení dospěje k závěru,
že nadměrný odpočet byl daňovým subjektem nárokován neoprávněně, resp. že skutečnosti, které daňový subjekt
uvedl ve svém daňovém přiznání, nemají oporu ve skutkových zjištěních, vyměří daňovému subjektu daňovou
povinnost v jiné výši, a to platebním výměrem. (…) Až vydání platebního výměru je skutečností rozhodnou
pro vlastní vyměření daně, tj. z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty pro vznik nadměrného odpočtu. (…)
…jeho uvedení v daňovém přiznání nemá automaticky za následek jeho vznik“. NSS v řízení posuzoval
obdobnou otázku, jež je předmětem i tohoto řízení, podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, který byl nahrazen daňovým řádem; jeho závěry jsou však použitelné i v této věci.
[29] Ke shodnému závěru dospěl NSS i v rozsudku ze dne 26. 5. 2009, čj. 9 Afs 94/2008-52,
č. 2401/2011 Sb. NSS, v němž dále vysvětlil, že k dispozici s nadměrným odpočtem, respektive
s finančními prostředky představujícími pohledávku daňového subjektu vůči státnímu rozpočtu,
nepostačí pouhé uplatnění nadměrného odpočtu v příslušném přiznání k dani. Dispozici s těmito
finančními prostředky je nutno odvíjet od autoritativního stvrzení jejich výše, tj. vyměření
nadměrného odpočtu za určité zdaňovací období. Je-li na daňovém účtu plátce daně evidován
vyměřený nadměrný odpočet, je správce daně oprávněn s finančními prostředky disponovat
postupem podle §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. (nyní §154 daňového řádu). Nejsou-li
splněny podmínky pro takový postup, vrátí správce daně finanční prostředky plátci daně
bez žádosti do třiceti dnů ode dne vyměření (§105 odst. 1 věta první zákona o DPH).
[30] Nadto podle NSS nelze opomenout, že §105 zákona o DPH ve znění účinném
do 31. 12. 2013 obsahoval odst. 4, podle něhož se za den vzniku vratitelného přeplatku
považoval den vyměření. V důvodové zprávě k zákonu č. 344/2013 Sb., jímž byl citovaný
odstavec ze zákona o DPH odstraněn, se píše pouze, že „[se] odstavec 4 zrušuje z důvodu
nadbytečnosti, neboť hranice 100 Kč pro vracení nadměrného odpočtu se přesouvá do odstavce 1“.
[31] Krajský soud napadené rozhodnutí založil mj. na rozsudku NSS ze dne 14. 12. 2009,
čj. 5 Afs 72/2009-75, podle něhož je nutno „při výpočtu penále [nyní úrok z prodlení] zohlednit i dobu,
po kterou byl na osobním účtu daňového subjektu evidován vratitelný přeplatek. V době, kdy na osobním účtu
daňového subjektu ke stejnému období existoval přeplatek a nedoplatek na dani (nezávisle na tom,
kdy je na jejich existenci nahlíženo), je pak výše pohledávky státu vůči daňovému subjektu, byť v daném případě
pouze dočasně, dána rozdílem mezi výší nedoplatku a přeplatku na dani. Uvedený postup je dle názoru zdejšího
soudu zcela logický a spravedlivý, neboť sankcionuje pouze skutečné nedoplatky, tedy částky, s jejichž úhradou
byl daňový subjekt skutečně v určitém období v prodlení. Vykazoval-li stav účtu daňového subjektu, na němž
je účtováno plnění jeho veřejnoprávního závazku vůči státu, v určitém období jakýkoli vratitelný přeplatek,
který byl v dispozici správce daně, nikoli však v dispoziční sféře daňového subjektu, nelze odůvodněně dospět
k závěru, že v tomto určitém období byl daňový subjekt současně v ‚deficitním postavení‘ se splněním
své veřejnoprávní (daňové) povinnosti, tzn. v prodlení“ (pozn. zvýraznil NSS).
[32] Jak NSS objasnil, nadměrné odpočty za zdaňovací období březen až květen 2011 vznikly
ke dni jejich vyměření, tedy ke dni 20. 3. 2014, a v tento den byly předepsány na daňový účet
žalobkyně.
[33] Správce daně proto měl v souladu s citovaným rozsudkem čj. 5 Afs 72/2009-75 úročit
daňové nedoplatky žalobkyně za leden a únor 2011 do okamžiku vzniku nadměrných odpočtů
za měsíce březen až květen 2011 (20. 3. 2014), tedy do okamžiku, kdy na daňovém účtu
žalobkyně existovaly přeplatky (nadměrné odpočty), které mohly být použity na uhrazení
daňových nedoplatků. Pokud by se celková výše přeplatků rovnala celkové výši daňových
nedoplatků či by ji přesahovala, byly by tyto přeplatky započítány na zaplacení nedoplatků
ve smyslu §154 odst. 2 daňového řádu ke dni střetu právní existence nedoplatků a přeplatků,
v tomto případě ke dni 20. 3. 2014.
[34] NSS upozorňuje, že rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, čj. 2 Afs 100/2018-44, zrušil
rozhodnutí krajského soudu i žalovaného (Odvolací finanční ředitelství) a věc, v níž se řešila
otázka oprávněnosti dodatečných platebních výměrů, jimiž byla žalobkyni doměřena DPH
za leden a únor 2011, vrátil žalovanému k dalšímu řízení; toto řízení může mít vliv na výši úroků
z prodlení posuzovaných v nynější věci.
[35] NSS se ze všech výše uvedených důvodů ztotožnil s kasační námitkou stěžovatele,
že krajský soud pro účely posouzení nyní projednávané věci nesprávně aplikoval judikaturu
citovanou v napadeném rozsudku. Krajský soud ve smyslu rozhodnutí ve věci Kordárna přihlédl
namísto k právnímu vzniku nadměrného odpočtu k jeho faktickému vzniku; tím se ovšem ocitl
v rozporu s ustálenou judikaturou NSS.
[36] Závěrem NSS dodává k výhradě žalobkyně, že stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu až v doplnění kasační stížnosti, čímž se dopustil nepřípustného
rozšíření kasační stížnosti, že tato připomínka je neopodstatněná. Stěžovatel podal blanketní
kasační stížnost (jež může být podána i bez určení konkrétních důvodů); její důvody sdělil v jejím
doplnění, v němž mj. namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Z uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost je důvodná,
a proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první
s. ř. s.). V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným NSS v rušícím rozhodnutí
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[38] V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu