ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.209.2018:34
sp. zn. 10 As 209/2018 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. M., zast. JUDr. Leošem
Viktorinem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 12. 2016, čj. KUZL 75631/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 4. 2018, čj. 65 A 17/2017-28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] V této věci jde o posouzení toho, zda žalobce vybudoval tenisové kurty a přístřešek
na pozemcích parcelních čísel X, X, X a X v katastrálním území Z. neoprávněně.
[2] Stavební úřad při kontrolní prohlídce dne 2. 10. 2015 zjistil, že žalobce upravil pozemky
a postavil na nich tenisové kurty s přístřeškem, opěrnou stěnou, oplocením a osvětlením
v rozporu s územním plánem. Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2016 nařídil stavební úřad odstranění
stavby na pozemcích parcelních čísel X a X. Rozhodnutí však bylo zrušeno, protože stavební
úřad nezjistil řádně skutkový stav, neuvedl důvody zahájení řízení a neúplně posoudil soulad
stavby s územním plánem.
[3] Při novém projednání věci nařídil stavební úřad ústní jednání, jehož průběh popsal
v protokolu a zakreslil umístění stavby do leteckého snímku a snímku katastrální mapy. V novém
rozhodnutí ze dne 19. 9. 2016 stavební úřad nařídil odstranění stavby ve lhůtě čtyř měsíců,
protože stavba nebyla v souladu s územním plánem a žalobce nemohl ani v dodatečné žádosti
o stavební povolení prokázat, že stavba není umístěna v rozporu se záměry územního plánování.
Žalovaný změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že žalobci prodloužil lhůtu k odstranění
stavby na osm měsíců. Žalovaný se neztotožnil s odvolacími námitkami žalobce, ani s těmi,
které vznesl další účastník, město Zubří. Zdůraznil, že pozemky parcelních čísel X a X jsou
zemědělskými plochami, které nelze využít pro stavbu sloužící rodinné rekreaci. Zároveň
konstatoval, že kvůli podání žádosti o změnu územní plánu není důvod přerušovat řízení
o odstranění stavby. Stavební úřad totiž posuzuje soulad umístěné stavby s platným územním
plánem. Žalobce navíc mohl při novém projednávání věci požádat o dodatečné povolení, ale
neučinil to (při prvním projednávání dodatečné povolení neobdržel).
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Krajský soud měl za to, že žalobce
nemůže zpochybňovat účastenství města Zubří, které se nijak nedotýká jeho práv. Soud neshledal
důvodnou ani námitku, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně. Stavby, které mají
být odstraněny, byly náležitě specifikovány, v průběhu řízení navíc nevyvstaly žádné pochybnosti
o tom, že pozemky vlastní žalobce. Žalovaný nepochybil ani tím, že se nevyjádřil k újmě,
která žalobci vznikne kvůli odstranění stavby. Za situace, kdy terénní úpravy a stavby nebyly
žalobci dodatečně povoleny, nezbývalo stavebnímu úřadu než v souladu se zákonem zahájit
řízení o odstranění stavby. Soud proto žalobu zamítl.
[5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítá
v ní, že řízení o odstranění stavby má do jisté míry charakter sankčního řízení, a standard
dokazování by měl proto být vyšší. Ohledáním místa, důkazem ortofotomapou a vlastním
zakreslením do mapy rozhodně nemohl být zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nepanovaly
pochybnosti. Podle stěžovatele je nemožné určit vlastníka stavby jinak než zaměřením stavby.
Stěžovatel tuto námitku nepovažuje za opožděnou právě s ohledem na charakter řízení.
[6] Stěžovatel je dále přesvědčen, že přestože stavby postavil, není jejich vlastníkem,
nebo alespoň ne jediným vlastníkem. Oplocení se nachází na pozemku parc. č. X,
jeho vlastníkem je tedy v souladu s ustanoveními občanského zákoníku vlastník pozemku.
Stěžovatel je v takovém případě pouze investorem do cizího majetku. Rozhodnutí správních
orgánů je proto nevykonatelné. Stěžovatel také trvá na tom, že nepřichází s žádnými novými
tvrzeními, ale pouze poukazuje na nesprávné právní posouzení otázky vlastnictví.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Otázkou, kterou musí NSS posoudit, je, zda byly ve stěžovatelově případě naplněny
podmínky pro odstranění stavby. K tomu je zapotřebí zjistit, zda je důvodná stěžovatelova
námitka, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, a zda má na posouzení věci vliv skutečnost,
že se jeden ze zastavěných pozemků nacházel ve vlastnictví někoho jiného než stěžovatele.
[9] Podle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, stavební úřad
nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené
bez rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu
toto rozhodnutí nahrazující anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.
[10] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel provedl terénní úpravy na pozemcích
parc. č. X, X X a X v katastrálním území Z., kde zřídil tenisový antukový kurt na obdélníkovém
půdorysu 33 m x 16 m, tj. na ploše 528 m
2
. Antuková plocha vznikla tak, že byla odstraněna
vrchní travnatá plocha, hlína byla srovnána na rovnou plochu, na kterou byla položena vrstva
škváry a antuka. Stěžovatel dále zpevnil plochu na pozemcích par. č. X a X, která umožňovala
přístup ke kurtům. Na pozemku parc. č. X stěžovatel vystavěl přístřešek obdélníkového půdorysu
o rozměrech cca 5 m x 10,3 m (tj. zastavěl plochu 51,5 m
2
) výšky 3,5 m. Součástí přístřešku je
vyzděná část o rozměrech 1 m x 4,9 m, v níž se nachází WC a sprcha; přívod vody a kanál je
napojen na rodinný dům ve vzdálenosti cca 20 m od kurtů. Ze západní strany je zastřešení (4,9 m
x 5 m), pod kterým lze posedět. Proti sesutí svahu ze severní, východní a jižní strany přístřešku
slouží opěrná stěna, kterou stěžovatel vystavěl cca půl metru od přístřešku a jejíž výška činí místy
až 2 m. Plochu mezi přístřeškem a opěrnou zdí rovněž zpevnil a vysypal štěrkem. Kolem
antukových kurtů umístil stěžovatel na pozemcích parc. č. X, X, X a X oplocení o celkové délce
cca 97 m. Na pozemcích parc. č. X a X bylo také zřízeno osvětlení kvůli večernímu hraní.
[11] Je zjevné, že terénní úpravy byly provedeny na ploše větší než 300 m
2
a podstatně mění
vzhled prostředí [nevztahuje se tedy na ně §80 odst. 3 písm. a) stavebního zákona], proto bylo
zapotřebí, aby si stěžovatel opatřil územní rozhodnutí a úpravy ohlásil stavebnímu úřadu. Rovněž
stavby na těchto pozemcích vyžadovaly vydání územního rozhodnutí, popř. územního souhlasu,
protože se na ně nevztahuje výjimka podle §79 stavebního zákona ve znění účinném
do 31. 12. 2016. Přístřešek ani opěrné stěny nebylo navíc možné kvůli jejich rozměrům postavit
bez stavebního povolení. Ze správního spisu také vyplynulo, že podle územního plánu účinného
od 3. 10. 2015 se hřiště nachází částečně na ploše smíšené obytné vesnické a částečně na ploše
zemědělské, jejímž hlavním využitím je zemědělské hospodaření. Stavba je však užívána
jako sportoviště se zázemím, není tedy doplňkovou stavbou k rodinnému domu ani stavbou
využívanou pro zemědělství. Tyto skutečnosti NSS jen stručně shrnuje, protože o nich v průběhu
řízení nebylo vůbec sporu a ani v kasační stížnosti stěžovatel nenamítá nic, s čím by tyto
skutečnosti byly v rozporu. Není pochyb ani o tom, že stavební úřad stěžovatelovy stavby
dodatečně nepovolil. Při novém projednání věci, jehož výsledkem bylo nařízení odstranění stavby
ze dne 19. 9. 2016, stěžovatel navíc o dodatečné povolení ani nepožádal.
[12] NSS nesouhlasí se stěžovatelovou námitkou, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně
a že potřebné závěry nelze vyvodit z podkladů, které měl stavební úřad a žalovaný k dispozici.
Řízení o odstranění není sankčním řízením v tom smyslu, že by bylo zapotřebí uplatňovat
na něj přísnější standardy dokazování jako například v trestním řízení, jak se stěžovatel mylně
domnívá. Účelem řízení o odstranění stavby je spíše „uvedení právního a skutečného stavu do souladu
nařízením odstranění nepovolené stavby“ (viz rozsudek NSS ze dne 11. 4. 2013, čj. 7 As 154/2012-26).
Je proto na stěžovateli, aby tvrdil a prokázal, že nebyly splněny podmínky pro nařízení odstranění
stavby. O to, že provedl terénní úpravy a vybudoval tenisové kurty s dalšími stavbami
bez potřebných povolení, se však lze přít jen stěží. Z podkladů, které jsou založeny ve správním
spise (ortofotomapy, zákresy do katastrální mapy, listy vlastnictví, protokol o jednání),
jasně plyne, kterých pozemků a kterých staveb se nařízení o odstranění stavby týká a kdo je jejich
vlastníkem. NSS proto nesouhlasí se stěžovatelem, že skutkový stav měl být zjištěn důkladněji.
[13] Stěžovatel nesplňuje ani druhou podmínku, díky které by se mohl vyhnout nařízení
odstranění stavby – nezískal dodatečné povolení stavby. Pokud by stěžovatel požádal
o dodatečné stavební povolení, čelil by sice zvýšeným nárokům na prokázání podmínek
pro dodatečné povolení stavby (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 12. 2015, čj. 3 As 35/2015-32),
zároveň by ale mohl v tomto řízení namítat skutečnosti podstatné například pro posouzení
souladu terénních změn a staveb s územně plánovací dokumentací či s veřejným zájmem
(aniž NSS předvídá, nakolik by stěžovatel byl se svými námitkami úspěšný). V tomto řízení
o odstranění stavby je však zřejmé, že stavba dodatečně být povolena nemohla a nebyla, protože
o to stěžovatel ani nepožádal. Nic na tom nemění skutečnost, že v průběhu řízení stěžovatel
požádal o změnu územního plánu. Jak již totiž žalovaný i krajský soud konstatovali, změny mohl
stěžovatel navrhovat již v územním plánu, který se přijímal v době, kdy prováděl terénní úpravy
a stavěl kurt (stavba byla podle informací ze správního spisu dokončena v roce 2013).
Navíc je však výsledek projednávání navržených změn nejistý a obecně nelze říci, že je nutné
na výsledek projednávání změny územního plánu čekat, aby mohlo být rozhodnuto o odstranění
stavby (srov. rozsudek ve věci 3 As 35/2015). Ostatně tímto aspektem věci se stěžovatel
už v kasační stížnosti nezabýval. NSS proto neshledal v postupu správních orgánů ani krajského
soudu v tomto ohledu žádné pochybení.
[14] NSS připouští, že k tomu, aby mohl stavební úřad nařídit odstranění stavby, musí vědět,
kdo je vlastníkem staveb (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 9. 2011, čj. 7 As 92/2011-4).
Stěžovatelova námitka, že se správní orgány ani krajský soud nezabývaly otázkou vlastnictví
k pozemkům, resp. ke stavbám, však působí účelově, protože v průběhu řízení o odstranění
stavby se tato otázka nejevila vůbec jako sporná. Jak již stěžovateli sdělil i krajský soud,
skutečnost, že oplocení částečně zasahuje na pozemek, který není ve stěžovatelově vlastnictví,
nic nemění na tom (ani po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku),
že vlastníkem oplocení je stěžovatel. Oplocení zasahující na pozemek parc. č. X lze považovat za
přestavek, který je podle §3059 ve spojení s §1087 občanského zákoníku ve vlastnictví
zřizovatele stavby. Navíc i kdyby se nejednalo o přestavek, ale stěžovatelova stavba se skutečně
nacházela na cizím pozemku, nestala by se součástí pozemku stěžovatelova souseda, protože na
takovou situaci se vztahuje §3055 občanského zákoníku, podle kterého by byla stavba
samostatnou nemovitou věcí ve vlastnictví stavebníka. Ani tato stěžovatelova námitka nemohla
mít proto žádný vliv na to, že rozhodnutí nařizující odstranění stavby bylo vydáno v souladu
se zákonem.
[15] Jelikož stěžovatelovy námitky nebyly důvodné, NSS zamítl kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému v řízení před NSS nevznikly žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne . 3. března 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu