ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.248.2018:45
sp. zn. 10 As 248/2018 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně:
GASBERO, spol. s r. o., se sídlem Hradiska 511/82, Brno, zast. Mgr. Václavem Voříškem,
advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský ú řad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2017, čj. JMK 104576/2017, sp. zn. S-JMK
97971/2017/OD/Př, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, čj. 73 A 37/2017-53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně je provozovatelkou vozidla, jehož řidič dne 15. 1. 2016 porušil pravidla
silničního provozu neoprávněným zastavením (konkrétně šlo o zastavení na chodníku).
Žalobkyně byla proto za porušení §10 a §53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), uznána vinnou ze správního deliktu
podle §125f odst. 1 tohoto zákona a byla jí uložena pokuta 1 500 Kč. Blanketní odvolání,
které proti tomu žalobkyně podala, žalovaný zamítl.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou krajský soud rovněž zamítl.
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Setrvala na tom, že ve výroku rozhodnutí bylo nedostatečně identifikováno porušení právní
povinnosti (odkazuje se tu na §10 zákona o silničním provozu bez uvedení odstavce).
Dále ve výroku chybí i popis protiprávního jednání. Se stěžovatelkou mělo být vedeno řízení
o přestupku provozovatele vozidla, nikoli o správním deliktu provozovatele vozidla, jehož skutková
podstata ke dni rozhodování správního orgánu již neexistovala. Správní orgány pochybily tím,
že nezkoumaly možnou výhodnost novější úpravy ani to, zda se stěžovatelka dopustila
vytýkaného jednání zaviněně: od 1. do 13. 7. 2017 totiž nebylo zavinění znakem skutkové
podstaty přestupku, a měla tak být užita tato úprava, pro stěžovatelku příznivější.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] K otázce náležitostí výroku: NSS na rozdíl od stěžovatelky považuje za přiléhavý odkaz
krajského soudu na usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46,
č. 3656/2018 Sb. NSS. Je pravda, že rozšířený senát řešil případ, v němž odkazující norma
(§10 odst. 3 zákona o silničním provozu) byla citována správně, ale chyběl údaj o odkazované
normě obsahující vlastní pravidlo chování [§27 odst. 1 písm. c) – zákaz zastavení nebo stání
na přechodu pro chodce] – kdežto v nynější věci byla naopak nedokonale citována odkazující
norma („§10“ namísto „§10 odst. 3“), zatímco údaj o odkazované normě (§53 odst. 2 – jiní
účastníci provozu na pozemních komunikacích než chodci nesmějí užívat chodníku) nechyběl.
[6] Tím spíše se ale v nynější věci užijí závěry rozšířeného senátu, které mají obecnější
platnost. Rozšířený senát zdůraznil, že chybějící údaj je leckdy možné odstranit výkladem
rozhodnutí a zrušit rozhodnutí je namístě jen tehdy, pokud údaj o odkazované normě chybí
i v odůvodnění rozhodnutí. V nynější věci ale tomu tak není – §10 odst. 3 je v odůvodnění
rozhodnutí prvního stupně zmíněn – a především nyní posuzované pochybení, které je ve vztahu
k věci rozšířeného senátu právě opačné (norma odkazující neúplná, norma odkazovaná
v pořádku), hovoří ve prospěch přijetí závěrů rozšířeného senátu. Teprve přesné označení
odkazované normy dává adresátu informaci o tom, jakou konkrétní právní povinnost porušil.
Tato informace nebyla stěžovatelce upřena. Pochybení spočívající v tom, že správní orgán již
ve výroku neuvedl i „odst. 3“ paragrafu 10, pouze slovně parafrázoval jeho obsah, je formální
chybou, která nemůže vést ke zrušení rozhodnutí.
[7] Ani v citaci rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci 41 A 58/2014 nespatřuje NSS
žádný problém. Krajský soud v nynější věci se od tohoto rozsudku odlišil: s jeho závěry souhlasil,
ale dal najevo, že pochybení při formulaci výroku je v jeho věci jiné, méně závažné.
[8] Vypořádávat stěžovatelčiny úvahy nad rozdílem mezi normativním obsahem
§10 odst. 3 zákona o silničním provozu (odkazující norma stanovící hmotněprávní povinnost)
a jeho §125f odst. 1 (skutková podstata přestupku spočívajícího v porušení §10 odst. 3) pokládá
NSS za zbytečné. Sám §125f odst. 1 byl ve výroku citován bezvadně a pochybení spočívající
v chybějícím údaji o „odst. 3“ paragrafu 10 je nepodstatné právě proto, že jeho slovní obsah je
ve výroku zachycen. To, zda správní orgán zamýšlel citovat §10 odst. 3, nebo §125f odst. 1,
není podstatné, protože text obou ustanovení je stejný (pochopitelně až na záporku ve druhém
z těchto ustanovení).
[9] K popisu protiprávního jednání: v souladu s krajským soudem považuje NSS chybějící slova
o „neoprávněném užití chodníku“ ve výroku za nedostatek, který ale nemůže vést ke zrušení
rozhodnutí. To, že řidič stěžovatelčina automobilu „zastavil na chodníku“, by jistě bylo vhodnějším
a přímočařejším popisem skutku, než že „(neoprávněně) zastavil na ulici X, a porušil tak §53 odst. 2“
(tato druhá věta je totiž již právní kvalifikací). Rušit rozhodnutí kvůli takto neobratně
formulovanému výroku by ale vskutku bylo jen formalismem – už proto, že o neoprávněném
užití chodníku je řeč hned ve druhém výroku odůvodnění a z rozhodnutí jako celku je dobře
patrné, čím stěžovatelka pochybila. Místo a čas skutku ve spojení se strohým popisem a odkazem
na §53 odst. 2 charakterizují skutek v této věci dostatečně. Ani sama stěžovatelka netvrdí,
že by snad zastavením automobilu spáchala ve stejném místě a ve stejné minutě i jiný přestupek,
a nebylo jí proto jasné, za co konkrétně je nyní trestána.
[10] K otázce správního deliktu/přestupku provozovatele vozidla: není pravda, že skutková podstata
správního deliktu provozovatele vozidla již v době rozhodování žalovaného (v červenci 2017)
neexistovala. S účinností zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich,
dosavadní skutkové podstaty nezanikly, pouze se na ně začalo hledět jako na skutkové podstaty
přestupků (viz přechodné ustanovení §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky).
Žalovaný se (navzdory stěžovatelčinu kasačnímu tvrzení) ve svém rozhodnutí zabýval i otázkou
případné větší výhodnosti nové právní úpravy pro stěžovatelku: srovnal druh a výměru trestu
a správně dospěl k závěru, že se užije úprava dosavadní. Úkolem správního orgánu,
který při ukládání trestu za „starší“ čin v době účinnosti nové právní úpravy musí hledět
k příkazu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, naopak není komplexně srovnávat
starou a novou právní úpravu ve všech jejích aspektech. Kritérii podstatnými z hlediska
čl. 40 odst. 6 Listiny nejsou ani aspekty, které uvádí stěžovatelka: ústní jednání (nemá vliv na druh
a výměru trestu), prekluzivní lhůty (Listina se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat, nikoli tím,
jak dlouho je lze stíhat), možnost upustit od potrestání (existuje v obou úpravách), možnost
mimořádně snížit výměru pokuty (výjimečný institut; z ničeho neplyne, že by se ve stěžovatelčině
věci byť i jen potenciálně mohl užít).
[11] K otázce zavinění: podstata námitky je založena na tom, že v období od 1. do 13. 7. 2017 byl
podle stěžovatelky obligatorním znakem přestupku fyzické osoby nepodnikající též zavinění.
To stěžovatelka dovozuje z toho, že nový odst. 3 paragrafu 125f zákona o silničním provozu
(K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 – tj. přestupek provozovatele vozidla,
který nezajistí, aby řidič dodržoval své povinnosti řidiče – se nevyžaduje zavinění) byl vložen
až zákonem č. 183/2017 Sb. („změnový“ zákon k zákonu o odpovědnosti za přestupky).
Ten nabyl účinnosti již čtvrtým dnem od vyhlášení ve Sbírce (ke dni 1. 7. 2017) a stěžovatelka
to zpochybňuje, protože tu podle ní nebyl dán naléhavý právní zájem (§3 odst. 3 zákona
č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv) na zkrácení obvyklé
patnáctidenní legisvakanční lhůty.
[12] Podle NSS krajský soud nepochybil tím, že nezkoumal existenci naléhavého právního
zájmu. Podstatné je, že zákon č. 183/2017 Sb. byl reálně účinný již od 1. 7. 2017;
ještě podstatnější je, že stěžovatelčiny úvahy se týkají fyzické osoby nepodnikající.
Ona sama je přitom osobou právnickou, takže její úvahy ani nesouvisejí s projednávanou věcí.
S argumentací krajského soudu se NSS jinak ztotožňuje.
[13] Stěžovatelčiny námitky nebyly důvodné, NSS proto zamítl kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[14] Stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly
v řízení náklady nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu