ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.250.2018:68
sp. zn. 10 As 250/2018 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: ŽIVO, spol. s r. o.,
se sídlem Debřská 2, Kosmonosy, zast. Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou
se sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Městský úřad Kosmonosy,
se sídlem Debřská 223/1, Kosmonosy, za účasti osoby zúčastněné na řízení: D+D Park
Kosmonosy, a. s., se sídlem Lánovská 1475, Vrchlabí, zast. JUDr. Václavem Krondlem,
advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti kolaudačnímu souhlasu žalovaného ze dne
29. 11. 2012, čj. st. 3205/2012-4-330-A, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2018, čj. 43 A 84/2018-19,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2018, čj. 43 A 84/2018-19, se ruší a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala v květnu 2016 u Krajského soudu v Praze žalobu, kterou se domáhala
jednak zrušení několika aktů Ministerstva pro místní rozvoj, Krajského úřadu pro Středočeský
kraj a žalovaného Městského úřadu Kosmonosy z let 2012–2016, jednak vyslovení nicotnosti
kolaudačního souhlasu z roku 2012 (vydaného žalovaným Městským úřadem Kosmonosy)
s užíváním nové předávací trafostanice a rozvodny vysokého napětí v montážním a skladovém
areálu společnosti D+D Park Kosmonosy. Podstatou soudního sporu bylo přesvědčení
žalobkyně, že jako vlastník melioračních zařízení na pozemcích sousedících s areálem měla být
účastnicí územního řízení o umístění stavby montážního a skladového areálu, zahájeného
v roce 2011. Jelikož jí účastenství nebylo přiznáno, způsobuje to podle žalobkyně nezákonnost
všech později vydaných rozhodnutí týkajících se této stavby, včetně kolaudačního souhlasu.
[2] Krajský soud vyloučil žalobu proti několika těmto aktům k samostatnému projednání.
Uvedl, že postupem podle §78 odst. 3 s. ř. s. (jehož užití se žalobkyně domáhala) lze současně
s „hlavním“ napadeným rozhodnutím zrušit jen rozhodnutí bezprostředně instančně
předcházející, nikoli jakékoli předchozí akty, které s „hlavním“ rozhodnutím více či méně
souvisejí. Přípustnost žalob proti těmto volně souvisejícím aktům bude třeba posoudit u každého
aktu zvlášť.
[3] Usnesením ze dne 30. 8. 2018 pak odmítl žalobu, kterou žalobkyně navrhla vyslovit
nicotnost kolaudačního souhlasu. Kolaudační souhlas totiž není rozhodnutím, nýbrž tzv. jiným
úkonem podle části čtvrté správního řádu a napadat jej lze jen žalobou na ochranu
před nezákonným zásahem.
[4] V kasační stížnosti žalobkyně (stěžovatelka) po obsáhlém vylíčení dosavadních správních
a soudních řízení vytkla krajskému soudu, že se jí nezeptal, zda její původní žaloba
proti kolaudačnímu souhlasu byla žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Kdyby se jí byl
zeptal, stěžovatelka by zvolila žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Soud pochybil
i tím, že rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli si to stěžovatelka výslovně nepřála.
[5] Kasační stížnost je důvodná.
[6] Jelikož krajský soud žalobu odmítl, tedy nerozhodoval o ní věcně, nemusel nařizovat
jednání: jednání se nařizuje k projednání věci samé (§49 odst. 1 s. ř. s.).
[7] NSS však dává stěžovatelce za pravdu v tom, že měla dostat v řízení před krajským soudem
možnost upravit zvolený žalobní typ.
[8] Téma prostupnosti žalobních typů a správné míry vstřícnosti soudu při kvalifikaci
konkrétního žalobního podání je ve správním soudnictví otázkou živou a neustále promýšlenou.
Dlouhodobě ve správním soudnictví platilo, že volba žalobního typu je na žalobci (srov. např.
shrnutí v rozsudku NSS ze dne 4. 5. 2017, čj. 9 As 329/2016-42). Judikatura se však vyvíjela
a nakonec připustila, že soud by zpravidla měl účastníka poučit o jeho procesních možnostech
při volbě žalobního typu, pokud se účastník ve své volbě zmýlí. Poprvé k tomuto výslovnému
závěru dospěl rozsudek rozšířeného senátu ze dne 21. 11. 2017, čj. 7 As 155/2015-16,
č. 3687/2018 Sb. NSS, Eurovia, bod 62, a rozsudky „malých“ tříčlenných senátů tento postoj
přejaly. To ostatně stvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS
2398/18, body 53–56 (kde se citují i rozsudky tříčlenných senátů, které navazují na věc Eurovia;
z novějších rozhodnutí lze dále upozornit např. na rozsudek ze dne 21. 3. 2019,
čj. 10 Afs 190/2017-36).
[9] Je pravda, že v době, kdy stěžovatelka podala proti kolaudačnímu souhlasu „klasickou“
žalobu (tj. žalobu proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s.), existovala už několik let jednoznačná
judikatura k povaze kolaudačního souhlasu a způsobu, jak ho napadnout u správního soudu.
Rozšířený senát svým usnesením ze dne 18. 9. 2012, čj. 2 As 86/2010-76, č. 2725/2013 Sb. NSS,
Kopřivnická vzorkovna, vyslovil, že souhlasy vydávané dle stavebního zákona z roku 2006,
mj. i kolaudační souhlas podle §122 stavebního zákona, nejsou rozhodnutími ve smyslu §65
s. ř. s. Bránit se tak proti nim lze jen žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu podle §82 s. ř. s.
[10] Závěry rozšířeného senátu o poučovací povinnosti správního soudu, které byly vysloveny
ve věci Eurovia, však nedopadají jen na situace, v níž byla povaha napadeného aktu zcela nejasná
a náhled soudu na něj nepředvídatelný. Jak naopak rozšířený senát uvedl ve svém usnesení
ze dne 17. 9. 2019, čj. 1 As 436/2017-43, č. 3931/2019 Sb. NSS, Souhlasy II, bod 35, „žalobce
nemůže mít újmu z toho, že omylem zvolil nesprávný žalobní typ, nehledě na to, zda judikatura ohledně
této otázky doznala změn, byla jednotná, nejednotná či byla již sjednocena, popř. ohledně povahy
toho kterého úkonu dosud judikováno nebylo“.
[11] Krajský soud tak neměl odmítnout žalobu jen proto, že se v ní stěžovatelka domáhala
vyslovení nicotnosti kolaudačního souhlasu (což je důsledek, který může z povahy věci nastat
jen u aktů typu rozhodnutí), ale měl stěžovatelku poučit o tom, jak na povahu napadeného aktu
hledí judikatura, a umožnit jí upravit svá žalobní tvrzení a petit.
[12] V novém řízení o žalobě už toho ale nebude třeba, protože v mezidobí rozšířený senát
zásadně změnil svůj pohled na právní povahu souhlasů vydávaných podle stavebního zákona
a již zmíněným usnesením ze dne 17. 9. 2019 (Souhlasy II) vyslovil (jednak v důsledku změn
stavebního zákona, jednak pod tlakem postupně se proměňující judikatury NSS), že všechny tyto
souhlasy jsou rozhodnutími podle §65 odst. 1 s. ř. s. Nesprávně zvolený žalobní typ
se tak ve stěžovatelčině věci stal typem správným.
[13] V obou naposledy citovaných usneseních rozšířený senát zdůraznil, že poučovat žalobce
o správném žalobním typu není třeba, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení a žaloba
by musela být odmítnuta tak jako tak. NSS proto přemýšlel nad tím – neboť kolaudační souhlas
byl vydán v roce 2012 a žaloba proti němu byla podána v roce 2016 –, zda žaloba nebyla podána
opožděně. V takovém případě by totiž mohl usnesení krajského soudu zrušit a sám žalobu
odmítnout z jiného důvodu. Obě strany však Nejvyššímu správnímu soudu k jeho dotazu
ve shodě sdělily (viz č. l. 32–45 spisu NSS), že stěžovatelce nebyl kolaudační souhlas dosud
„oficiálně“ doručen či jinak poskytnut (ačkoli stěžovatelka zná datum jeho vydání i spisovou
značku); jiné skutečnosti k tomu nevyšly najevo.
[14] NSS shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadené usnesení krajského soudu zrušil.
V novém řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.), a projedná tedy žalobu věcně, nezjistí-li nedostatek jiných podmínek řízení.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu