ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.407.2019:41
sp. zn. 10 As 407/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: V. D. a žalobkyně: Z. D., oba zast.
JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 5. 2018, čj. JMK 72460/2018, sp. zn. S-JMK 150428/2015/OÚPSŘ,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2019,
čj. 62 A 111/2018-80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce, JUDr. Radka Ondruše,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyni se v ra cí zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího zástupce, JUDr. Radka Ondruše,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Městský úřad ve Znojmě jako stavební úřad příslušný dle §13 odst. 1 písm. c) zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), zjistil,
že na pozemku parc. č. X v katastrálním území O. jsou stavby (rozestavěná stavba zahradní chaty,
oplocení, zemní sklep), které jsou provedeny bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu.
Stavby jsou ve vlastnictví žalobce a žalobkyně. Stavební úřad proto zahájil dne 15. 5. 2014 řízení
o nařízení odstranění stavby (§129 odst. 2 stavebního zákona).
[2] Po předchozích procesních peripetiích nakonec stavební úřad vydal dne 9. 9. 2015
rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Rozhodnutím uložil žalobcům následující povinnosti:
• odstranění stavby pro individuální rekreaci – zahradní chaty o zastavěné ploše
58 m
2
(výrok I),
• odstranění stavby oplocení (výrok II),
• odstranění stavby zemního sklepa (výrok III),
• předložit v termínu do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí návrh
technologického postupu prací při odstraňování stavby, včetně nutných opatření
k vyloučení, omezení či ke kompenzaci případných negativních důsledků na
životní prostředí v okolí stavby (výrok IV),
• nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč (výrok V),
• a konečně stanovil podmínky pro odstranění stavby (výrok VI).
[3] Žalobci se proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolali. Žalovaný v prvním rozhodnutí
ze dne 3. 2. 2016 odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Toto rozhodnutí zrušil
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, čj. 62 A 52/2016-47, pro nepřezkoumatelnost.
[4] Žalovaný proto rozhodoval ve věci podruhé. Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2018 změnil
rozhodnutí stavebního úřadu tak, že zrušil výroky II a III. Výrok V označil číslem II, výrok
V označil číslem III a výrok VI označil číslem IV. Dále s ohledem na změnu číslování parcel
změnil i parcelní číslo dotčeného pozemku (nově 1260).
[5] Žalobci tentokráte se žalobou neuspěli. Jejich žalobu krajský soud zamítl rozsudkem
ze dne 14. 11. 2019. V rozsudku odmítl názor, že výrok žalovaného je zmatečný a vnitřně
rozporný. Žalovaný jednotlivé výroky dle soudu také dostatečně odůvodnil. Při vydání v pořadí
druhého rozhodnutí žalovaný neporušil ani žádná procesní pravidla.
[6] Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů dle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní předně opakují názor, že výrok žalovaného je zmatečný
a vnitřně rozporný. Žalovaný se dopustil též procesní nezákonnosti, neboť provedl ohledání
místa stavby, aniž o tom stěžovatele uvědomil. Tuto vadu nelze zlehčovat způsobem, jakým
to činí krajský soud. Žalovaný nadto při vydání druhého rozhodnutí porušil §36 odst. 3
správního řádu. Proto stěžovatelé navrhují rozsudek krajského soudu zrušit.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[8] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má
požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal
přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Ve vztahu k námitce nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti výroku rozhodnutí
žalovaného se NSS ztotožňuje s názorem krajského soudu, že se žalovaný dopustil písařské chyby
ve výroku rozhodnutí.
[11] Žalovaný zrušil výroky II a III rozhodnutí stavebního úřadu, tedy povinnost odstranit
oplocení a zemní sklep, neboť stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby rozhodl jen
o žádosti o dodatečné povolení stavby zahradní chaty (kterou zamítl). Nerozhodl však o žádosti
o dodatečné povolení stavby oplocení a zemního sklepa. Po zrušení výroku II a III rozhodnutí
zůstal z rozhodnutí stavebního úřadu nijak nedotčen výrok I (odstranění rozestavěné stavby
zahradní chaty). Výrok V (náklady řízení) je ve světle rozhodnutí žalovaného nově označen jako
II (a současně, zjevně písařským přepisem, jako výrok III) a výrok VI (podmínky pro odstranění
stavby) nově jako IV. Ve světle rozhodnutí žalovaného by výrok rozhodnutí vypadal
takto:
• výrok I: odstranění stavby zahradní chaty,
• výrok II: náklady řízení,
• výrok III: náklady řízení,
• výrok IV: podmínky pro odstranění stavby.
[12] Z uvedeného je evidentní, že žalovaný zjevně opominul nově očíslovat původní výrok IV
(povinnost předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby), který mu tak
z rozhodnutí „vypadl“. S ohledem na právě uvedené je však evidentní, že jde o písařskou chybu,
neboť žalovaný omylem rozhodl o přečíslování původního výroku V dvakrát, zatímco původní
výrok IV přečíslován nebyl. Jedná se tedy o zřejmou nesprávnost dle §70 správního řádu, podle
něhož opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci
úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom
správní orgán opravné rozhodnutí.
[13] NSS se ztotožňuje se závěry krajského soudu též v tom, že stěžovatelům muselo být
zřejmé, jaké povinnosti jim napadené rozhodnutí ukládá – odstranění stavby pro individuální
rekreaci, předložení návrhu technologického postupu prací při odstraňování stavby ve stanovené
lhůtě, nahrazení nákladů řízení a dodržení stanovených podmínek pro odstranění stavby. NSS
proto podobně jako krajský soud výrokovou část napadeného rozhodnutí za nepřezkoumatelnou
nepovažuje. Zřejmá nesprávnost v psaní není důvodem pro zrušení rozhodnutí správním
soudem, ale pro jeho nápravu způsobem podle §70 správního řádu.
[14] Není ani pravda, že by rozhodnutí žalovaného bylo nedostatečně odůvodněno
(což ve velmi obecné rovině stěžovatelé tvrdí v prvém bodu kasační stížnosti). NSS jen
pro pořádek připomíná, že rozhodnutí žalovaného je třeba číst v kontextu s rozhodnutím
stavebního úřadu, neboť dle ustálené judikatury rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a odvolacího správního orgánu tvoří z pohledu přezkumu správním soudem jeden celek (viz již
usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb. NSS,
ROMIKA INDUSTRIES). Důvody zásahu do vlastnického práva (odstranění nepovolené stavby
zahradní chaty) jsou vysvětleny v odůvodnění rozhodnutí žalovaného více než dostatečně; nadto
podmínky pro odstranění stavby (starý výrok VI, nově výrok IV) jsou detailně popsány
v samotné výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu.
[15] V druhé stížnostní námitce stěžovatelé jen stručně kritizují, že žalovaný nezákonně
provedl ohledání stavby. O ohledání stavby nebyli stěžovatelé informováni, nemohli se ho nijak
účastnit. Soud sice nezákonnost tohoto postupu potvrdil, ovšem považoval ji (dle stěžovatelů
nesprávně) za marginální záležitost. Soud prý akceptuje zjevnou nezákonnost v řízení,
na stěžovatele však mohla mít dopad, neboť v důsledku toho nemohli uplatnit připomínky
ohledně jiných nadrozměrných staveb v území.
[16] NSS se i v tomto bodě plně shoduje se závěry krajského soudu v bodech 23 a 24
rozsudku, které proto postačí jen stručně rekapitulovat. Ze správního spisu plyne, že stavební
úřad několikráte stavbu ohledal. Dne 13. 5. 2014 stavební úřad provedl na místě kontrolní
prohlídku; dne 10. 6. 2014 nařídil ústní jednání spojené s ohledáním místa, o jehož výsledku
sepsal protokol včetně fotodokumentace stavby (základové desky a stavebního materiálu); další
ohledání místa provedl dne 27. 11. 2014 (i o tomto ohledání byl pořízen protokol včetně
fotodokumentace stavby). Ve všech uvedených případech provedl stavební úřad ohledání
za účasti obou či alespoň jednoho ze stěžovatelů, což stěžovatelé nijak nezpochybňují. Sporné
jsou jen dvě fotografie stavby pořízené zřejmě dne 7. 9. 2015 úředními osobami stavebního
úřadu, na kterých je z větší dálky zachycena stavba. Krajský soud k oběma sporným fotografiím
poznamenal, že byly pořízeny v rozporu s §54 správního řádu, podle jehož odst. 3 správní orgán
o ohledání na místě vyrozumí též toho, kdo je oprávněn s předmětem ohledání nakládat. Krajský
soud však zdůraznil, že stavební úřad při rozhodování vycházel z podkladů získaných v rámci
ústních jednání spojených s ohledáním na místě dne 10. 6. 2014 a především dne 27. 11. 2014.
Stavební úřad z fotografií pořízených dne 7. 9. 2015 žádné závěry nevyvozoval. NSS proto
souhlasí s tím, že tato nezákonnost nemohla mít žádný vliv na výsledek věci samé. Ostatně
stěžovatelé k tomu uvádí jen to, že pokud by byli k „ohledání“ v září 2015 přizváni, mohli
by uplatnit námitky ohledně dalších nadrozměrných staveb v území. Tyto námitky nijak nesouvisí
s předmětem nynějšího řízení, kterým je odstranění nepovolené stavby stěžovatelů, nikoliv
nepovolené stavby jiných osob (podrobněji body [21] až [23] níže).
[17] Ve třetí námitce stěžovatelé kritizují, že žalovaný postupoval v rozporu s §36 odst. 3
správního řádu, neboť před vydáním rozhodnutí ve věci jim nedal možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí. Původní rozhodnutí žalovaného zrušil krajský soud rozsudkem
ze dne 6. 3. 2018. Bez jakéhokoliv dalšího úkonu ve věci žalovaný již dne 17. 5. 2018 vydal
„překvapivé rozhodnutí“; neumožnil přitom stěžovatelům „i v kontextu zrušujícího rozsudku soudu
uplatnit námitky a připomínky“.
[18] NSS upozorňuje, že v tomto bodě stěžovatelé v podstatě nepolemizují s rozsudkem
krajského soudu, ale jen opakují žalobní argumentaci. Již krajský soud je upozornil na výslovnou
dikci §90 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož odvolací orgán napadené rozhodnutí
nebo jeho část změní; podle §36 odst. 3 správního řádu (povinnost správního orgánu dát
účastníkům možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí) se postupuje, pouze pokud jde o podklady
rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem. Jak správně uvedl krajský soud, žalovaný před
vydáním napadeného rozhodnutí nepořizoval žádné nové podklady rozhodnutí, a proto neměl
povinnost postupovat podle §36 odst. 3 správního řádu a umožnit stěžovatelům vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí.
[19] NSS k tomu doplňuje, že bylo na stěžovatelích, aby – pokud chtěli vznést před žalovaným
nějakou novou argumentaci – neprodleně po zrušení rozhodnutí žalovaného krajským soudem
nové argumenty v řízení před žalovaným uvedli. Stěžovatelé jistě nemohli legitimně očekávat,
že žalovaný po zrušení rozhodnutí krajským soudem zaujme pozici „mrtvého brouka“ a nebude
nic činit. NSS připomíná, že jde o řízení zahájené již v květnu 2014, tedy čtyři roky před
posledním rozhodnutím žalovaného. Proto je třeba bezodkladný postup žalovaného po zrušení
jeho rozhodnutí ocenit, nikoliv jej kritizovat.
[20] Rozhodnutí žalovaného nebylo ani nijak překvapivé, jak obecně tvrdí stěžovatelé. Krajský
soud předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost, neboť se žalovaný
původně nevyjádřil k některým odvolacím námitkám. Žalovaný tento pokyn krajského soudu
dodržel, vyjádřil se k opominutým odvolacím námitkám, což ostatně vyústilo též v částečnou
změnu rozhodnutí stavebního úřadu. Takovýto postup nebyl v žádném případě překvapivý,
ani stěžovatelé nijak neupřesňují, čím byl vlastně postup žalovaného v jejich očích tak překvapivý.
[21] Pokud stěžovatelé tvrdí, že přišli o možnost uplatnit argumentaci ohledně staveb
ve sporném území, které jsou ještě větší než jejich stavba, NSS musí souhlasit s krajským soudem,
že toto tvrzení nemůže mít žádnou roli v řízení o odstranění stavby stěžovatelů. V nynější věci
nejde o odstraňování staveb jiných osob.
[22] Ve vztahu k řízení o dodatečném povolení stavby, které stěžovatelé opětovně zahájili, pak
krajský soud správně upozornil, že stěžovatelé tuto žádost již jednou podali a řízení proběhlo.
S první žádostí však neuspěli. Ve vztahu k tomuto prvému řízení o dodatečném povolení stavby
bylo řízení o odstranění stavby přerušeno v souladu s §129 odst. 2 větou čtvrtou stavebního
zákona, ve znění zákona č. 350/2012 Sb. (Pokud stavebník nebo vlastník stavby požádá ve stanovené
lhůtě o její dodatečné povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti).
Pokud však v průběhu odvolacího řízení stěžovatelé započali s odvoláním na nové skutečnosti
další řízení o dodatečném povolení stavby, nemůže mít taková skutečnost sama o sobě vliv
na řízení o odstranění stavby (srov. k tomu rozsudek ze dne 14. 1. 2016, čj. 6 As 230/2015-34,
bod 15; krajský soud k této otázce nesprávně cituje závěry NSS v bodech 16 a 17 téhož rozsudku,
které se však vztahují k předchozí, ke stavebníkovi méně přísné právní úpravě, která
nepodmiňovala povinnost přerušit řízení žádostí podanou v určité lhůtě).
[23] V nynějším případě tedy nebyl žalovaný povinen řízení přerušit podle §129 odst. 2 věty
čtvrté stavebního zákona (tato povinnost se dle výslovné dikce §129 odst. 2 věty čtvrté
stavebního zákona, ve znění zákona č. 350/2012 Sb., vztahuje jen na žádosti podané ve lhůtě
30 dnů od zahájení řízení o odstranění stavby). Jistě tak žalovaný mohl učinit dle §64 odst. 1
písm. c) správního řádu (řízení o předběžné otázce). V nynějším případě však žalovaný
srozumitelně a detailně vysvětlil, proč řízení nepřerušil (zejména s ohledem na povahu změn
v územním plánu v dané oblasti, na něž se stěžovatelé odvolávali, které však na zákonnost stavby
stěžovatelů neměly žádný dopad). Ani sliby stěžovatelů, že rozestavěnou stavbu upraví v souladu
s požadavky územního plánu, nemohly mít na výsledek řízení o nařízení odstranění stavby žádný
vliv.
[24] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé
nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměli úspěch;
žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
[26] Protože každý ze stěžovatelů zaplatil (zjevně omylem) soudní poplatek za kasační stížnost
dvakrát, rozhodl NSS o vrácení duplicitně zaplaceného soudního poplatku každému
ze stěžovatelů zvlášť prostřednictvím jejich advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. května 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu